Ideálně buďte doma, protože tomu miminu je veškeré cestování ukradené nebo dokonce protivné.
Ale pokud to jinak nejde, případně trpíte sebeklamem o dětech spokojeně si hrajících ve stínu palem, kdy slyšíte jen šumění moře...
Povzbuzena pocitem, že když jsem zvládla minulý rok čtyři srazy a několik cest do Olomouce, tak zvládnu i Švýcarsko. Ve svém plánování jsem udělala několik chyb. První byl termín.
Existovat v nižších polohách během doby červen-srpen je nesmysl. Už několik let je tady vedro k padnutí. Nikdy mi to tolik nepřišlo, protože jsme nejmíň polovinu času jezdili do hor. Jenže to s Maki (toho času 14 měsíců) není možné. Najednou mi došlo, že náš výchozí bod je docela na houby. Je tady vedro, není tady moc stín nikde a klasické možnosti jako koupání jsou taky mimo. Když najdeme hřiště, tak je skoro rozteklé teplotou. A Markéta ještě neumí přehodit na středomořský styl odpoledního spánku a nočního korzování.
Druhá chyba byla samotné plánování. Moc žádné neproběhlo. Nějak mlhavá představa tady byla, třeba o zoo nebo koupání. Ale do detailu nebylo naplánované nic a bylo to poznat.
Přiletěly jsme v pondělí. Samotná cesta celkem ušla. Dopředu jsem si rezervovala sedadlo v první řadě. Má to několik výhod. Kromě prostoru na nohy a případné věci pro mrně třeba možnost nastupovat jako poslední a jako první vystupovat. Zapomněla jsem si nosítko, takže to bylo malinko chaotické. Ale Markéta se netrápila dlouho v malém prostoru a to bylo dobře. Na letišti Praha máme ohromnou výhodu v salonku pro klienty v prvním patře. Takže před letem můžeme čekat tam s občerstvením a herním koutkem. Jinak je a letišti i nějaká herna za bezpečnostní kontrolou u gate D4 tuším, ale tam jsem vevnitř nebyla. Vzlet a přistání byl multikatastrofa. Při startu se mi dělá blbě, plus nervy a tentokrát to bylo ještě podpořeno řevem a jekotem zoufalého zvířátka. Jestli chcete totálně nasrat Markétu do pěti vteřin, omezte ji pohyb. Stačí chytit za zápěstí nebo prst u nohy, to je fuk. Ať dělala cokoliv a smála se na celé kolo, po tomhle začne bojovat o život. Nejde s tím nic dělat. Zkouším to rok a stále žádná změna. Jako omezení životního prostoru bere i klobouk na hlavě. A tohle dítě jsem musela asi deset minut držet na klíně s pásem kolem těla. Kromě chvilek, kdy ji zaujalo, že vidí Prahu z výšky nebo jak letadlo zatáčí. Zbytek stoupání do letové hladiny probojovala a já hypnotizovala tu kontrolku nad hlavou, ať sakra konečně zhasne.
Zbytek letu byl v klidu. Celou hodinu jsem ji dopovala sušenkama na malé kousky /dýl vydrží/ a ukazovala ji obrázky v knížce. Letuška na nás byla moc milá a po přistání nám dala kartičku na zapisování přežitých letů, kterou nám podepsal kapitán letadla. Druhý pilot dokonce Makinu vzal na svoje místo a všichni byli strašně hodní.
V úterý se projevilo noční přejíždění a hydra spala nečekaně dlouho. Tím ale pozitivní zprávy nějak došly. Venku asi 35 ve stínu a na hotelu nic extra. Jeli jsme do Bernu. Bern má neskutečně chytře vymyšlené hlavní ulice. Jsou celé schované v podloubí, takže je tam chladněji a chodci nejsou vystaveni slunci. Obchody jsou klimatizované až moc.
Oběd jsme zkusili v Coop City v horním patře. Já mám ty restaurace normálně ráda, ale bez dítěte si to všechno člověk užije nějak líp a víc a tak. Mají vzadu výběh pro děti a parkoviště pro kočárky. Výběh je sice oplocený, ale bohužel nedostatečně a Maki stejně utíkala mezi lidi. Jako naprostý nesmysl se ukázal pokus o sestavení jejího vlastního menu k obědu. Ani nevím, proč jsem se pokoušela. Každopádně pro děti do 9 let je menu za necelých sedm franků a obsahuje jídlo podle vlastního výběru z bufetu a sklenice Apfelschorle (jablečný džus s minerálkou bych to nazvala, ale moc mi nejede).
Hotelový pokoj se naštěstí nějak zvládl vychladit na rozumnou teplotu a teď už se na něm dá být.
Ve středu jsem učinila pokus o navštívení hřiště asi 500m od hotelu. Vypadá dobře, příští podzim si na něj vzpomenu :-D Ale zase, kolem pár malých stromků, které dělají asi metr stínu a hotovo. Mít zrzavou dceru a být teplo-nesnášenlivá je teda kombinace. Odpoledne jsem vyrazila do Thunu, ale dopravní situace a teplota mi nějak zkazili nadšení a zůstala jsem u klimatizovaného auta.
Čtvrtek byl první den s plánem. Jeli jsme do Tierparku v Bernu. Začátek je volně přístupný, stejně jako expozice podél Aare. děti můžou do výběhu koz. Zdarma je expozice domácích zvířat (osel, prase, králík, poník, lama, ovce) a začátek před pokladnou (plameňáci, tetřev, nějaké vodní ptačí cosi). Za pokladnou je pak rovnou pavilon (opice, ještěrky, želvy) a cesta přes venkovní část až k stromové stezce a k východu. K vidění jsou tuleni, různé terária a akvária, taky jelenovití a menší kočkovité šelmy. Není to velká zoo a cestou je kde se schovat před výhní. Hned v prvním pavilonu jsme viděli nějakého baziliška nebo co to bylo, který zdrhnul a běhal volně po zemi.
Maki za nejlepší věc v zoo vyhlásila
hadici s vodou bez dozoru, odcházela jako vodník. Já bych vypíchla asi zvědavé tuleně a velké hřiště. U toho se prodávají různé klobásky a podobně a kousek dál je ohniště s roštem. Takže si tam každý může připravit svačinu stylově na ohni.
Dole u parkoviště je velká zahradní restaurace s výhledem na řeku. Půlka je s obsluhou a půlka bufet. Vybrali jsme si s obsluhou. Markéta usnula po náloži nových podnětů a bylo to fajn sezení. Jen jsem byla tak unavená a zpocená, že bych seděla dvakrát tak dlouho. Ale to už se pomalu budila a nebyl čas odpočívat.
Zašli jsme se podívat na koupaliště Marzili, jestli je tam něco pro děti. Z mostu u zoo se skáče do řeky a silný a rychlý proud unáší lidi jak na tobogánu až ke koupališti. Tam vylezou na některém z výstupních míst a zase jdou pěšky podél vody skočit. Na chodníku jsou hotová procesí. A nejde jen o mladé kluky. Na přírodním tobogánu se vozí i důchodci a mají z toho stejnou radost. Jen teda neskáčou z mostu, ale jdou po schodech. Vzpomněla jsem si, že jsem taky takhle před dvěma lety jezdila... Koupaliště je zdarma a nabízí několik bazénů, šatny, sprchy, občerstvení a spoustu pěkné trávy k poležení. Zoufalé je tady ovšem parkování. Buď jde přijet na kole či motorce a místa je dostatek. Nebo autem zkusit štěstí podél a kdyžtak na druhé straně právě u Tierparku. To je sice dál, ale je tam větší pravděpodobnost volných míst. Všechno je ale placené, jako všude tady.
Jinak pro děti tam bazén je 40-120cm. Maki jsem nechala řádit nejvíc v tom přechodovém bazénku se sprchou, ten je po kotníky.
V pátek byl v plánu výlet do Thunu a na koupaliště. Bylo o něco chladněji než první dny, takže Markéta po nějaké době ve vodě klepala kosu. Pozor na hotovost! U vstupu berou pouze Maestro a vevnitř jen peníze. A bankomat tam asi žádný není. Pozitivně hodnotím dětské brouzdaliště s vytvořeným stínem pomocí plachet. A jinak samozřejmě koupání v jezeře. Kolem koupaliště je navezená hromada kamenů a písku a dá se jít spoustu metrů s vodou po pas. Takže bezpečné koupání, teplá voda a nádherný výhled na Niessen a okolní kopce. Hlavně ten výhled je super.
V Thunu se dá samozřejmě skákat do Aare. Vždycky mi přijde zajímavé, jak se centrem města prochází lidi v plavkách a povídají si a pak hupsnou do ledové vody a nechají se unášet proudem.
Jídlo jsme dali v Coop, je to nejrychlejší varianta a pro prcka je výhoda, že můžu nabrat od každého kousek. Co mi přišlo super je výběr salátů a drobného ovoce. U nás si pod salátem všichni představí vlašák nebo hromadu ledového listí s kusy rajčat. Takže miska ovoce zalitá smetanou a od Maki byl pokoj. Čekala nás ještě návštěva, takže jsme koupili Makince kbelíček na příště na hraní a jeli do Belpu.
Sobotní cesta vedla do Bernu. Nejdřív do nemocnice na návštěvu a pak do města. Markéta měla nosící den, málem mi upadly ruce. Fotka v kočárku je vzácná chvilka vzájemné domluvy.
Kromě této cesty se dostala Maki ještě na Belpberg, tedy asi 820m.n.m
Nahoře je restaurace a pole a stožár s vlajkou a nic z toho neviděla, protože spala.
V neděli jsme zopakovali výlet z minula.
Jeli jsme do sýrárny v Ementálu a měla jsem snahu ukázat Maki něco z výroby. haha. samozřejmě ji zajímalo hlavně hřiště stylizované jako myší prolézačky. A pak taky každý pes kolem a dveře do kuchyně. Během oběda jsem ji tam odchytávala snad stokrát. Počasí vyšlo pěkně, je tam hezky. Parkování jeden frank na hodinu jsme překročili, ale i tak ty peníze odečítají v obchůdku. Takže si člověk koupí za parkování třeba pohled.
V pondělí jsem trochu neplánovaně letěla domů.
Pro začátek nám to stačilo. Na klidný let padl pytlík rýžových sušenek a asi tři ovocné kapsičky a vztekala se až v Praze. uff
Vybrala jsem si zvěřinový vývar s terinou a slaninovym chipsem a jelení hřbet se šípkovou a karlovarským knedlíkem. Totiž miluju ten knedlík a mám ho tak 2x ročně. Knedlíky totiž jdou do váhy, víme?
Na začátku jsem se zmínila, že mi interiér přišel trochu moc temný a přeplněný. Všechny ty rámečky, kachny, sochy a závěsy zasazené do prostředí otlučených zdí a fleků na omítce. Jsem v tomhle prostě jinak založená. O to větší wow efekt mělo, když nás provedl místní šéfkuchař zbytkem restaurace. Nejen, že je mnohem větší. Zbytek prostor je totiž mnohem hezčí (můj názor).
Závěr? Skvěle jsme se najedli. Dezert už jsem neměla šanci do sebe dostat. Před odchodem mi bylo nabídnuto ochutnat pálenku z malin. Takže i tu si můžete dát.
