úterý 31. prosince 2013
Vánoční fotbal
Fotila jsem olomoucké cyklisty.Dokonce jsem si i kopla do balónu a skoro dostala párkrát do kokosu.
Naštěstí jsem si držela přehled o pozici míče a nikdo nebyl zraněn.
Návštěva v Olomouci
Naše tradice vánoční návštěvy z Prahy byla po minulém vynechání obnovena. Takže přijela Alenka s Martinem a nově taky s Radkem.Dali jsme si halušky, děda s Martinem pár domácích panáků a pak ve městě punč ten a punč tamten. Taky prasátko, palačinku, bramborovou spirálku a zase punče :D mňam
Letos jsem opravdu punčovala až do aleluja
Ledová plocha
Před nějakým časem jsem měla nápad nafotit něco na ledové ploše. Naštěstí se ukázalo, že budou i modelky. Takže jsme si dali asi hodinku na kluzišti v Olomouci.
Mikulášská 2013
Docela tradiční akce v Olomouci, která letos vyšla na dobu mojí rehabilitace a navracení do normálního provozu. Správně jsem měla pomalu odkládat berle. Realita byla taková, že jsem řádila na parketu s dědou na Kabáty a předtím kulhala celkem opravdově jako čertice.
Bohužel různé okolnosti mi zamotaly hlavu natolik, že jsem si zapomněla rukavice a nějak podivně si připevnila paruku. Takže mi padala dozadu a musela jsem ji pořád tahat zpět do čela.Celé předávání bylo nějaké divné a zmatené. Ale pak se to rozjelo.
středa 18. prosince 2013
Přehlídka Plzeň
Cestou s trochu keškama jsem měla druhou listopadovou přehlídku Gangy. Tentokrát v Plzni a to rovnou v secesní Měšťanské besedě. Kromě módní přehlídky (zajistit, obléct, odmoderovat) jsem se starala i o prodejní stánek Gangy. Organizace mi trochu neseděla a vyloženě uražená jsem byla z ignorace našeho obchodu, i když jsme narozdíl od zbytku dělali i program. V textu pro návštěvníky totiž bylo, že jsme Govinda a jako jediní jsme neměli oficiální cedulku. Ovšem emoce umím už celkem ovládat, mám trénink. Takže jsem to zvládla.
Grrr, grrr
tygrrrr
Tak tak, nedělám si srandu.
Na nyxu jsem se dozvěděla o mláděti tygra. Kotě se volně pohybuje a prý se na něj může sahat. Tak kdo by odolal, že :D
Domluvila jsem se s Lukášem a ve středu dopoledne jsme vyrazili do Dubče. V naprosto nenápadném domečku na křižovatce se ukrývá Terárium Dubeč. Tedy něco jako malá ZOO. Mají tam především hady a ještěrky, ale taky papouška, surikaty, pavouka, opice a želvy. A zcela volně, podel teraria krokodýlů a hadů se promenáduje tygr. Velký je asi jako německý ovčák, packy ho občas neposlouchají a je neskutečně miloučký. Prostě takové kotě (krát dvacet). Loví malé děti, kouše a pere se, ale dá se celkem snadno zvládnout. Lukáš byl naprosto nadšený a protože byl klid a doba krmení, mohl si nakonec jít krmit opičky přímo do klece ovocem a zeleninou.
Tak tak, nedělám si srandu.Na nyxu jsem se dozvěděla o mláděti tygra. Kotě se volně pohybuje a prý se na něj může sahat. Tak kdo by odolal, že :D
Domluvila jsem se s Lukášem a ve středu dopoledne jsme vyrazili do Dubče. V naprosto nenápadném domečku na křižovatce se ukrývá Terárium Dubeč. Tedy něco jako malá ZOO. Mají tam především hady a ještěrky, ale taky papouška, surikaty, pavouka, opice a želvy. A zcela volně, podel teraria krokodýlů a hadů se promenáduje tygr. Velký je asi jako německý ovčák, packy ho občas neposlouchají a je neskutečně miloučký. Prostě takové kotě (krát dvacet). Loví malé děti, kouše a pere se, ale dá se celkem snadno zvládnout. Lukáš byl naprosto nadšený a protože byl klid a doba krmení, mohl si nakonec jít krmit opičky přímo do klece ovocem a zeleninou.
Focení ateliér a narozeniny
Ke konci listopadu se mi zadařil velmi zajímavý víkend. V pátek jsem fotila v ateliéru Vendy a v sobotu pak první narozeniny Radka od Alenky. Oboje velká výzva, protože s ateliérem bojuju velmi a v "cizí" rodině jsem fotila poprvé. Na druhou stranu to vlastně jsou samí známí, protože už o sobě víme dlouho. To je možná ta nejhorší kombinace :D
S výsledkem jsem relativně spokojená. Samozřejmě ještě pár let nebudu dosahovat kvalit mých vzorů, ale pořád už jsem za "kompaktama a mobilama" zbytku osazenstva. Ovšem nadále platí, že venek je venek.
pátek 13. prosince 2013
Nestíhám
nestíííííhááááám
měla bych napsat asi pět článků a nestíhám to. Taky se mi nechce. tak časem, jo?
měla bych napsat asi pět článků a nestíhám to. Taky se mi nechce. tak časem, jo?
středa 20. listopadu 2013
rehabilitace
Tak dneska je to přesně dva měsíce co jsem si zlomila nohu. To byl pátek večer, pršelo, celkem chladno. Dneska je vlastně stejné počasí. Jen asi o deset stupňů míň. A je středa.
Po měsíci se sádrou mám teď měsíc bez ní. Poslední týden už tak nějak normálně chodím. Předtím jak kdy. Ale po přehnaném zatěžování jsem si tam něco pošašila a začalo to bolet. Modřiny jsou ještě lehce vidět. To je celkem síla, nečekala bych, že modřina pod kotníkem a na nártu vydrží tak dlouho. A hlavně bolet tak dlouho. Mám nějaké divné nohy.
Na rehabilitace chodím do centra k Újezdu. A protože je to soukromá praxe, člověk potká zajímavé lidi. Třeba maltézkého knížete, různé podnikatele a manažery a pak také politiky.
<-- Třeba kandidáta na prezidenta, se kterým byla celkem sranda. Společnou rehabilitaci jsme měli tohle pondělí. Je svůj, ale mluvit se sním jednoznačně dá.
Mám za úkol cvičit. Takže se ráno zvedám z postele na 60-80 cviků na břicho, pak levou nohou zkouším chytit všechno kolem a nosit to kousek vedle. Je to na zapojení svalů a šlach, které mám v háji. Malíček a druhý prst vedle zatím úplně neovládám. Jen když se soustředím. Během dne zkouším chodit narovnaná, když si vzpomenu. Všechno je povolený a posunutý úplně jinam... Podle Vavrocha (což je můj skvělý rehabilitační zázrak) budu za dva týdny většinou bez berlí a mám začít cvičit na balančních podložkách. To bude kino teprve. Máme v Uhříněvsi rehabilitační obchod. asi si udělám výlet pro balon a podložku.
Na rehabilitace chodím do centra k Újezdu. A protože je to soukromá praxe, člověk potká zajímavé lidi. Třeba maltézkého knížete, různé podnikatele a manažery a pak také politiky.
<-- Třeba kandidáta na prezidenta, se kterým byla celkem sranda. Společnou rehabilitaci jsme měli tohle pondělí. Je svůj, ale mluvit se sním jednoznačně dá.
# Je to jen...
... powertrail.
Zcela nová série keší byla velkým překvapením a vlastně mi docela sedla do programu. Měla jsem propočet jak moc se bude muset máknout, abych na konci roku uzavírala statistiky novým coinem 7000, který mám už nějakou dobu v šuplíku. Doufala jsem v něj po Americe, ale to byla fakt utopie bez auta.
V pátek byla v plánu nějaká akce tak jak tak. No a najednou naskákalo 274 keší za Prahou.
Pořád si myslím, že zahraniční PWT jsou lepší, ale lepší jak drátem do oka. Tady mi moc nesedělo zastavování na rozbourané silnici, kde se těžko vyhýbalo a skákání do příkopů. Počasí docela krušné a bude to pořád horší. Už se těším na únor do Indie.
Zcela nová série keší byla velkým překvapením a vlastně mi docela sedla do programu. Měla jsem propočet jak moc se bude muset máknout, abych na konci roku uzavírala statistiky novým coinem 7000, který mám už nějakou dobu v šuplíku. Doufala jsem v něj po Americe, ale to byla fakt utopie bez auta.
V pátek byla v plánu nějaká akce tak jak tak. No a najednou naskákalo 274 keší za Prahou.
Pořád si myslím, že zahraniční PWT jsou lepší, ale lepší jak drátem do oka. Tady mi moc nesedělo zastavování na rozbourané silnici, kde se těžko vyhýbalo a skákání do příkopů. Počasí docela krušné a bude to pořád horší. Už se těším na únor do Indie.
První keškovečer
Už jsem se válela doma dost dlouho. Takže v úterý po pracovním odpoledni v Ganze jsem si vyrazila na pochoďák, samozřejmě o berlích.
Nakonec z toho bylo docela hodně keší. Od Želivského přes Eden, indickou večeři v Punjabi food a na Pankrác. A pak domů. Málem mi upadly ruce, ale trochu jsem se protáhla. Chci zase běhaaaaat! Jenže se bojím to přepálit, protože to bolí. Zlomená noha kvůli problému s vazem a kloubem. Pravá noha kvůli přetížení. Ruce v dlaních už křeče... Ale denně cvičím. třeba to pomůže.
Nakonec z toho bylo docela hodně keší. Od Želivského přes Eden, indickou večeři v Punjabi food a na Pankrác. A pak domů. Málem mi upadly ruce, ale trochu jsem se protáhla. Chci zase běhaaaaat! Jenže se bojím to přepálit, protože to bolí. Zlomená noha kvůli problému s vazem a kloubem. Pravá noha kvůli přetížení. Ruce v dlaních už křeče... Ale denně cvičím. třeba to pomůže.
Liberec
Na svatého Martina jsem slíbila svou účast na akci v Liberci. Módní přehlídka na podporu občanského sdružení Tulipan se konala v obchodním centru a přišla jsem si vtipně. Organizace tedy chaotická, ale vzpomněl jsem si, jak mi bylo míň a občas jsem chodila na podobné akce v Olomouci a ten organizační tým mi přišel jako ohromné VIP. No a dneska na tom pódiu stojím taky, vykládám něco do mikrofonu a přijde mi to totálně obyčejné. I když většina lidí se na to pódium v životě nedostane :) prostě je to relativní.
Bohužel místo nějaké reklamy jsme všude uvedení jako "indické šaty". Na to, že jsem se do Liberce táhla na vlastní náklady, o berlích a s taškou jako kdybych se stěhovala na zimu na Ještěd, čekala bych alespoň náš název. Tak jsem to alespoň opakovala do mikrofonu já.Vzhledem k pondělnímu odpoledni jsem byla překvapená z počtu diváků. V Liberci se asi nechodí do práce do večera jako v Praze...
Modelky v pohodě, jen toho místa tam bylo tak málo, že jsem stála v kufru a sárí se kolem nás skoro nevešlo. Trochu se děsím fotek, protože ty koukající spodničky nemám ráda a nebyla to moje vina. Z nějakého důvodu si holky tu dlouhou sukni pořád držely a tím vzadu lezl kanýr spodničky. Ale nějakou fotku bych ráda. Jsou to celkem brzdy. Já dávám fotky z akcí do tří dnů alespoň náhledy. A pokud se to nemusí nějak upravovat, tak prakticky hned. A na bezchybných tvářičkách slečen se upravovat fakt nemusí.
No ale přežila jsem. Ani jsem nejedla nervama. Cesta domů pohodlná Žlutáskem, většinu trasy jsem obdivovala svoje nové náramky z Indie, které jsem měla konečně poprvé na ruce a v tom pološeru vypadají dokonale. Ovšem trasa z Čerňáku byla mazec. Liberec - Praha 1 hodina. Černý most - Venušina 2 hodiny. A to ještě kombinací autobus-pěšky-vlak-autobus. Berle, mega taška a zima. ňůňo fakt
Jako zcela nepoučitelný tvor ovšem jedu za dva týdny do Plzně. Asi už bez berlí... na rehabilitaci měl nefalšovanou "radost", vyhodila jsem si tam nějak v nártu kloubní spoj a ten od té doby bolí. Jsem nepoučitelná.
Bohužel místo nějaké reklamy jsme všude uvedení jako "indické šaty". Na to, že jsem se do Liberce táhla na vlastní náklady, o berlích a s taškou jako kdybych se stěhovala na zimu na Ještěd, čekala bych alespoň náš název. Tak jsem to alespoň opakovala do mikrofonu já.Vzhledem k pondělnímu odpoledni jsem byla překvapená z počtu diváků. V Liberci se asi nechodí do práce do večera jako v Praze...
Modelky v pohodě, jen toho místa tam bylo tak málo, že jsem stála v kufru a sárí se kolem nás skoro nevešlo. Trochu se děsím fotek, protože ty koukající spodničky nemám ráda a nebyla to moje vina. Z nějakého důvodu si holky tu dlouhou sukni pořád držely a tím vzadu lezl kanýr spodničky. Ale nějakou fotku bych ráda. Jsou to celkem brzdy. Já dávám fotky z akcí do tří dnů alespoň náhledy. A pokud se to nemusí nějak upravovat, tak prakticky hned. A na bezchybných tvářičkách slečen se upravovat fakt nemusí.
No ale přežila jsem. Ani jsem nejedla nervama. Cesta domů pohodlná Žlutáskem, většinu trasy jsem obdivovala svoje nové náramky z Indie, které jsem měla konečně poprvé na ruce a v tom pološeru vypadají dokonale. Ovšem trasa z Čerňáku byla mazec. Liberec - Praha 1 hodina. Černý most - Venušina 2 hodiny. A to ještě kombinací autobus-pěšky-vlak-autobus. Berle, mega taška a zima. ňůňo fakt
Jako zcela nepoučitelný tvor ovšem jedu za dva týdny do Plzně. Asi už bez berlí... na rehabilitaci měl nefalšovanou "radost", vyhodila jsem si tam nějak v nártu kloubní spoj a ten od té doby bolí. Jsem nepoučitelná.
pátek 15. listopadu 2013
Diwali Praha
Další ročník oslavy indického svátku světel tentokrát připadl na 9.listopadu. Program se konal jako minule v kulturním centru na Novodvorské a probíhal v podstatě jako vždycky. Začátek o hodinu později, projev všech důležitých indických hostů, taneční vystoupení asi na dvě hodiny a během toho jídlo v předsálí od Punjabi food.
Já jsem si celý večer tentokrát užívala z pozice chromého fotografa. Asi v půlce jsem zahodila berle, protože děsně překáží a poskakovala bez nich. To se nakonec ukázalo jako trochu chyba, protože jsem si podivně natáhla vazy v noze a pevně doufám, že se to zase srovná kde má.U focení jsem se snažila nepřekážet nikomu, narozdíl od mnoha dalších "fotografů" s mobilama a kompaktama. Ale aj tak to dopadlo dobře.
Fotky na FB profilu. Bylo toho mnohem víc než je ukázek tady.
čtvrtek 7. listopadu 2013
Martina v Praze
Protože na prodloužený víkend navazovaly děckám prázdniny a nějak jsem se doma nudila, nadhodila jsem doma možnost, že si některé vezmu do Prahy. Ona v úvahu přicházela stejně hlavně Martina, protože je největší a samostatná a já o berlích nějak nejsem nejlepší náhradní rodič.
V pondělí jsme ji nabrali v Nedvězí a vyrazili. Martina celou dobu mlčela a na obědě cestou si nadšeně poručila smažený sýr. Zbytek cesty zase jen koukala z okna. Byla to poměrně hurá akce, protože doma nebylo připravené nic a nebylo ani jisté, kde bude spát. Lukáš se ale tvářil, že mu to nedělá problém a zvládl vyřešit celkem rychle půjčení auta s vlekem a nákup a odvoz sedačky z Aska. Protože jsme pokoj už nastavili na šedo-červenou, měla tak vypadat i sedačka. Je tedy nakonec šedá, rohová a k ní červené polštáře. Oproti původnímu plánu není stejná jako máme u babičky, kde jsou místo opěráků polštáře, ale normální sedačka co se dá rozložit. Je strašlivě těžká.
Ale zadařilo se a i poslední pokoj má už nějakou formu a podobu. Ale Martina byla s pokojem spokojená a docela nečekaně v osm odešla spát.
V úterý jsem musela do práce na půl dne a pak se vyrazilo do Království železnic. Tam jsem lehce nakoukla už při megaeventu v září, takže jsem byla sama zvědavá. Odhadovala jsem, že tam budeme tak dvě hodiny a nakonec jsem po třech a půl hodinách musela prohlídku popohnat, jinak už bych padla hladem a vyčerpáním. Martina si vyzkoušela všechny čudlíky, hračky a pohyblivé části. Je to tam moc pěkné.
Ve středu jsem opět šla do práce i s ní a dál do centra. Václavák, oběd v KFC, Staromák a orloj. Ten ji nebavil, ale pak večer ho velmi podrobně kreslila pro Lukáše, kterého za ten týden prakticky neviděla, protože měl odpolední. Taky jsme koupily pohledy a Martina je napsala domů. Nějaký čas nám zabrala prohlídka největšího hračkářství v Praze, které má čtyři patra. Protože jsem musela na rehabilitace, měla domluvené hlídání a tam si spokojeně hrála hry na internetu a nebylo o ní ani slyšet.
Čtvrtek byl odpočinkový den. Šla jsem do práce jen na dvě hodiny, tak jsem ji nechala doma a hned v jednu se vrátila. V plánu sice bylo vyrazit ven, ale běhat každý den o berlích, vstávat dřív a dávat pozor na osmileté dítě a bavit ho bylo natolik náročné, že jsem rozhodla, že budeme doma pracovat. Takže jsem se vrhla na praní a žehlení a Martina si kreslila a nosila mi koš s prádlem. Večer vyráběla hračky pro kočku, která je nadšeně hodila po baráku.
V pátek jsem měla celý den volno a tak byl rozjezd pomalejší. Cestou ve vlaku se Marta zakecala s dalším cestujícím a byla až nečekaně sdílná. Na to, že předtím lidi co jsem jí představila jako svoje kamarádky ignorovala, byla nečekaně společenská. Ve dvě jsme měli sraz s babičkou a dědou u koně a šli na nábřeží a Karlův most a podívat se kolem. Martině jsem dala k dispozici malý foťák a ona si dokola fotila lodě a labutě a Hrad a mosty. Vonělo jí Trdlo co všude prodávají turistům, ale měla smůlu. Vysokohorské ceny fakt ne-e. Stavili jsme se společně v Costa coffee posedět na kafe a čokoládu a pak jsem jela s našima je ubytovat do Hostivaře. Zcela neplánovaně nás napadlo, že Martina neviděla Montyho, tak jsem ještě domluvila návštěvu u rodičů. Tam zase seděla jak putinka a rozesmálo nás, že se ptá na každý piškot. Přitom doma by to zbagrovala sama bez ptaní. Ale to je fajn. Taky se seznámila s tetou ze Švýcarska a pohrála si se psem, tak byla spokojená.
Sobota patřila opět narozeninové oslavě. Tedy ono toho bylo víc. Dopoledne jsme jeli nakupovat. Vybrala jsem pro Martu nové rifle a tričko a moc se jí to líbilo a snad i dobře sedlo. Vypadalo to tak, že jo :D úspěch. Lukáš nás trochu zdrbal, že nám to trvá, ale koupil pro mámu krásnou velikou kytku. Pak jsme jeli do Mirošovic vyzvednout dort, který byl jako dárek od nás. Chutnal moc dobře. Vevnitř mandarinky, maliny a zakysana smetana. To bych mohla častěji :-D
Na oslavě byla samozřejmě Lukášova rodina a od nás babička s dědou a Martina. Ta si tam dobře rozumněla s holkama od Miloše, takže se ani nenudila. Hrálo se na kytaru, povídalo, děcka si daly zmrzlinu (kam to dávají?) a večer jsem velmi ráda odpadla do postele.
Martinu jsme nechali hrát hry na Wii, protože měla energie na rozdávání.
V neděli byl v plánu odjezd. A ještě předtím společný oběd v Pivovarské. Tentokrát včetně bráchy. A pak cesta na vlak. Ta byla trochu adrenalin. Na Vinohradské to stálo a vlak jsme stihli jen tak tak. Doslova.
Ale naštestí všechno klaplo a snad z toho děda nedostal infarkt, protože se tak dost tvářil.
Ale zadařilo se a i poslední pokoj má už nějakou formu a podobu. Ale Martina byla s pokojem spokojená a docela nečekaně v osm odešla spát.
V úterý jsem musela do práce na půl dne a pak se vyrazilo do Království železnic. Tam jsem lehce nakoukla už při megaeventu v září, takže jsem byla sama zvědavá. Odhadovala jsem, že tam budeme tak dvě hodiny a nakonec jsem po třech a půl hodinách musela prohlídku popohnat, jinak už bych padla hladem a vyčerpáním. Martina si vyzkoušela všechny čudlíky, hračky a pohyblivé části. Je to tam moc pěkné.
Ve středu jsem opět šla do práce i s ní a dál do centra. Václavák, oběd v KFC, Staromák a orloj. Ten ji nebavil, ale pak večer ho velmi podrobně kreslila pro Lukáše, kterého za ten týden prakticky neviděla, protože měl odpolední. Taky jsme koupily pohledy a Martina je napsala domů. Nějaký čas nám zabrala prohlídka největšího hračkářství v Praze, které má čtyři patra. Protože jsem musela na rehabilitace, měla domluvené hlídání a tam si spokojeně hrála hry na internetu a nebylo o ní ani slyšet.
Čtvrtek byl odpočinkový den. Šla jsem do práce jen na dvě hodiny, tak jsem ji nechala doma a hned v jednu se vrátila. V plánu sice bylo vyrazit ven, ale běhat každý den o berlích, vstávat dřív a dávat pozor na osmileté dítě a bavit ho bylo natolik náročné, že jsem rozhodla, že budeme doma pracovat. Takže jsem se vrhla na praní a žehlení a Martina si kreslila a nosila mi koš s prádlem. Večer vyráběla hračky pro kočku, která je nadšeně hodila po baráku.
V pátek jsem měla celý den volno a tak byl rozjezd pomalejší. Cestou ve vlaku se Marta zakecala s dalším cestujícím a byla až nečekaně sdílná. Na to, že předtím lidi co jsem jí představila jako svoje kamarádky ignorovala, byla nečekaně společenská. Ve dvě jsme měli sraz s babičkou a dědou u koně a šli na nábřeží a Karlův most a podívat se kolem. Martině jsem dala k dispozici malý foťák a ona si dokola fotila lodě a labutě a Hrad a mosty. Vonělo jí Trdlo co všude prodávají turistům, ale měla smůlu. Vysokohorské ceny fakt ne-e. Stavili jsme se společně v Costa coffee posedět na kafe a čokoládu a pak jsem jela s našima je ubytovat do Hostivaře. Zcela neplánovaně nás napadlo, že Martina neviděla Montyho, tak jsem ještě domluvila návštěvu u rodičů. Tam zase seděla jak putinka a rozesmálo nás, že se ptá na každý piškot. Přitom doma by to zbagrovala sama bez ptaní. Ale to je fajn. Taky se seznámila s tetou ze Švýcarska a pohrála si se psem, tak byla spokojená.
Na oslavě byla samozřejmě Lukášova rodina a od nás babička s dědou a Martina. Ta si tam dobře rozumněla s holkama od Miloše, takže se ani nenudila. Hrálo se na kytaru, povídalo, děcka si daly zmrzlinu (kam to dávají?) a večer jsem velmi ráda odpadla do postele.
Martinu jsme nechali hrát hry na Wii, protože měla energie na rozdávání.
V neděli byl v plánu odjezd. A ještě předtím společný oběd v Pivovarské. Tentokrát včetně bráchy. A pak cesta na vlak. Ta byla trochu adrenalin. Na Vinohradské to stálo a vlak jsme stihli jen tak tak. Doslova.
Ale naštestí všechno klaplo a snad z toho děda nedostal infarkt, protože se tak dost tvářil.
Narozeniny babička
V sobotu slavila babička 75.narozeniny. Tedy byla oslava, protože narozeniny má až 31.října. Dopoledne jsem jela s tátou a Radkou volit a pro kytky a v jednu byl společný oběd.
Tak nějak klasicky děda zamluvil salonek v Jaltě, z toho teda radost nemám. Je to taková klasická hospoda na sídlišti, která je cítit kouřem a televize v rohu hraje fotbal. Ale děda je prostě nadšený z lidových umělců a lidových hospod... Takže zamluvil salonek a objednal jídlo. Já si uvědomuju, že jsem urýpaná, nespokojená, náladová a velmi náročná na chov. Ale jsou věci, které prostě nemám ráda nikdy. A nic na tom nemění fakt, že jsem měla docela divnou náladu a nebylo mi úplně 100% dobře. Tvrdé hranolky, malý závitek a univerzální hnědá omáčka, která smrděla podravkou (nebo levnější náhražkou) přes celý stůl - to nějak nepovažuju za slavnostní jídlo. zobla jsem si zeleniny kolem a hranolků a zbytek dojedl Lukáš, který vypadal celkem srovnaný se situací.
Doma už to bylo lepší. Babička upekla mraky a Míša řezy, já linecké medvídky a motýlky s malinovou marmeládou. Taky byl dort co objednal děda (opět ve stylu normalizačního sortimentu piškot, máslo, piškot). Lukáš dělal kavárníka a podařilo se nám dokonce i improvizovaně pro tátu vymyslet jeho klasické kafe - alžír. Všechny linecké zbouchnul Radeček postupně a zajedl to kostkou cukru. Holkám se líbila horká čokoláda a odpoledne celkem rychle uteklo.
Tak nějak klasicky děda zamluvil salonek v Jaltě, z toho teda radost nemám. Je to taková klasická hospoda na sídlišti, která je cítit kouřem a televize v rohu hraje fotbal. Ale děda je prostě nadšený z lidových umělců a lidových hospod... Takže zamluvil salonek a objednal jídlo. Já si uvědomuju, že jsem urýpaná, nespokojená, náladová a velmi náročná na chov. Ale jsou věci, které prostě nemám ráda nikdy. A nic na tom nemění fakt, že jsem měla docela divnou náladu a nebylo mi úplně 100% dobře. Tvrdé hranolky, malý závitek a univerzální hnědá omáčka, která smrděla podravkou (nebo levnější náhražkou) přes celý stůl - to nějak nepovažuju za slavnostní jídlo. zobla jsem si zeleniny kolem a hranolků a zbytek dojedl Lukáš, který vypadal celkem srovnaný se situací.
Doma už to bylo lepší. Babička upekla mraky a Míša řezy, já linecké medvídky a motýlky s malinovou marmeládou. Taky byl dort co objednal děda (opět ve stylu normalizačního sortimentu piškot, máslo, piškot). Lukáš dělal kavárníka a podařilo se nám dokonce i improvizovaně pro tátu vymyslet jeho klasické kafe - alžír. Všechny linecké zbouchnul Radeček postupně a zajedl to kostkou cukru. Holkám se líbila horká čokoláda a odpoledne celkem rychle uteklo.
pondělí 4. listopadu 2013
Moravská
Taková ta klasická návštěva jednou za rok na hřbitově. Asi to znáte. Soutěž pozůstalých o nejlepší kytku, nejuklizenější místečko a největší skupinu na hřbitově.
Letošní výprava byla X1 s Lukášem a babičkou a dědou. Dopoledne jsem se stavila v tom novém super obchoďáku v Olomouci pro svícínky a předtím s tátou pro kytku. Vééélikou kytku. Cesta v pohodě, počasí docela šlo. Na oběd jsme byli v Břeclavě v té restauraci co minule. Má až nezvyklou úroveň. Pak u tety nějaké kafe a víno. Co jsem nepila, protože jsem se vymluvila na léky. Skutečnost byla trochu jiná, ale nakonec je to fuk. O berlích jsem si doposkakovala od tety na hřbitov pěšky, protože je to kousek.
Co se mi fakt líbilo, jsou svíčky všude kolem. Mám ráda světlo z ohýnků a touto dobou jich prostě všude kolem zářilo spousta. Barevné lucerničky a slabé světlo pouličního osvětlení, protože po změně času už byla tma. To bylo moc pěkné.
Cesta domů utekla dobře. Měla jsem sice snahu vyrazit si večer do města, ale padla jsem únavou.
Letošní výprava byla X1 s Lukášem a babičkou a dědou. Dopoledne jsem se stavila v tom novém super obchoďáku v Olomouci pro svícínky a předtím s tátou pro kytku. Vééélikou kytku. Cesta v pohodě, počasí docela šlo. Na oběd jsme byli v Břeclavě v té restauraci co minule. Má až nezvyklou úroveň. Pak u tety nějaké kafe a víno. Co jsem nepila, protože jsem se vymluvila na léky. Skutečnost byla trochu jiná, ale nakonec je to fuk. O berlích jsem si doposkakovala od tety na hřbitov pěšky, protože je to kousek.
Co se mi fakt líbilo, jsou svíčky všude kolem. Mám ráda světlo z ohýnků a touto dobou jich prostě všude kolem zářilo spousta. Barevné lucerničky a slabé světlo pouličního osvětlení, protože po změně času už byla tma. To bylo moc pěkné.
Cesta domů utekla dobře. Měla jsem sice snahu vyrazit si večer do města, ale padla jsem únavou.
čtvrtek 24. října 2013
Sádra a dýně
Po celkem úspěšné cestě do Olomouce jsem v pátek dorazila na kontrolu a protože bylo všechno v pořádku, sundali mi sádru. Doufala jsem, že zvěsti o pile a vysokorychlostním kotouči jsou sranda. Nejsou.
Na noze mi zůstaly nějaké modřiny, ale už se můžu alespoň normálně pohybovat a netluču nikde sádrou o nohy stolu. Pohyblivost postupne cvičím a docela mi to jde.
O víkendu jsme se vrhly s holkama na tradiční vyřezávání dýně na zahradě. Já jsem zvolila model "Kočár pro panenku", Martina strašidelný dům a Gábina strašidelný obličej. Jako všechno, ani tato aktivita se neobešla bez hádek, vzájemného obviňování kdo komu vykradl nápad a kdo si vezme kterou dýni.
Nakonec se to ale celé uklidnilo a dokonce se ani nikdo nepodřezal, což je teda super zpráva. Dvě děti s nožem v ruce, kuchající docela velké dýně byl celkem stres uhlídat.
Na noze mi zůstaly nějaké modřiny, ale už se můžu alespoň normálně pohybovat a netluču nikde sádrou o nohy stolu. Pohyblivost postupne cvičím a docela mi to jde.
O víkendu jsme se vrhly s holkama na tradiční vyřezávání dýně na zahradě. Já jsem zvolila model "Kočár pro panenku", Martina strašidelný dům a Gábina strašidelný obličej. Jako všechno, ani tato aktivita se neobešla bez hádek, vzájemného obviňování kdo komu vykradl nápad a kdo si vezme kterou dýni.
Nakonec se to ale celé uklidnilo a dokonce se ani nikdo nepodřezal, což je teda super zpráva. Dvě děti s nožem v ruce, kuchající docela velké dýně byl celkem stres uhlídat.
Festival párty 11.10
Jako každý rok, tak i letos proběhla bollywoodská párty při Festivalu bollywoodského filmu. Když nepočítám tu první před lety, tak jsem na ní byla poprvé jako divák. Tedy jako fotograf :-) protože se zlomenou nohou toho víc udělat nešlo.
Nakonec bylo celkem zajímavé podívat se na celou akci z nového úhlu. Lukáš vyrazil se mnou a po vystoupení všech jsem se zase odebrala domů. Na tancování to ještě neni... :-D
fotky na mém profilu https://www.facebook.com/zuzu.photo
Nakonec bylo celkem zajímavé podívat se na celou akci z nového úhlu. Lukáš vyrazil se mnou a po vystoupení všech jsem se zase odebrala domů. Na tancování to ještě neni... :-D
fotky na mém profilu https://www.facebook.com/zuzu.photo
čtvrtek 10. října 2013
Beta test
Lukáš je zapsaný na seznamu geo wiki jako betatester. A on na to snad fakt někdo kouká, protože se mu občas ozve začátečník s žádostí o kontrolu keše... nechápu.
Obecně mám pocit, že úroveň geocachingu spadla někam na úroveň Ordinace na Nově. Snadné, masově dostupné, bez nutnosti vložit mozek a před použitím protřepat. Návody, rady, diskuze, články, programy, desítky reportáží a reklam. Společnost Garmin a Groundspeak musí být nadšená, kačeři co začínali jako těžký underground a všechno se museli učit za pochodu a tvořit improvizačně už méně. Ten nedostatek informací a nesnadná dostupnost technologií tvořila určité síto. Pokud jím někdo neprošel (známé dotazy - kde najdu ty kešky?), tak to prostě znamenalo, že je debil a nemá tady co dělat. Jenže teď se na každou blbost můžete zeptat na desítkách geo-stránek, případně vám ji předžvýká video. vrrrr...
Každopádně to znamenalo, že pojedeme na výlet.
Se sádrou jsem to měla asi o 100% složitější, ale nerada se vzdávám, když jsou u toho dva chlapi. Takže jsem to rvala po lesní cestě co to šlo. Kromě testované kešky (v centru Čech na kopci u Petrova) tam byla ještě jedna. Provětrání fajn, zase jsem viděla po delší době Michala, což jsem vždycky ráda. A neseděla jsem celý den u okna.
No a keška? já vlastně viděla jen logbook. Nebyla umístěná úplně sádronožkafriendly.
úterý 8. října 2013
BurLesk
Dlouho dopředu plánovaný večer s Alenkou nezrušila ani sádra. Naopak! Ještě jsem si vyzdobila berle flitry a doobjednala sponky do vlasů, aby to bylo kompletní.Bohužel jsem na poslední chvilku zapomněla šperky doma, rukavice vysoké v autě a byla pěkně naštvaná. Ovšem jinak to vlastně bylo fajn. VIP vstupenky a rychlost Alenky nám zajistily místa v první řadě uprostřed a o přestávce jsem zvládla i jednu kanapku. Součástí bylo totiž občerstvení a bublinky. Ty jsem si dala, ale jinak jsem neměla na nic chuť. Trochu nervy z chození o berlích a taky jsem si dala předtím velké kafe a neměla místo v žaludku. Prostě den úplně šejdrem.
Program byl zajímavý a speciálně zahraniční tanečnice předvedly opravdu bombastické oblečky. Po přestávce se vyhlašovala soutěž o nejlépe oblečené diváky, které jsem se taky účastnila a díky podpoře diváků vyhrála první místo. A jako odměnu dostala korzet z Dracula fashion podle vlastního výběru. Takže mám první černý nízký korzet. Ovšem Alenka vypadala taky skvěle. V černém ribbonu, bílé halence s perlovým náhrdelníkem a dobovém účesu byla krásná. Hlavně ty vlasy zabraly strašného času a práce
Akorát lidí bylo tak pět řad a konec. Netuším, jak se mohl zaplatit prostor, když to byla Lucerna (kino).
pátek 4. října 2013
Je to v háji...
To si takhle naplánujete dva měsíce dopředu co budete dělat, práce, výlety, kešky, tancování a volný čas. A pak se jednou seznámíte s gravitací a nástupištěm nádraží Uhříněves velmi osobně a je po všem.
V pátek 20. po výletu na Kladno se mi podařilo se cestou domů natáhnout na koloběžce tak blbě, že jsem si zlomila nohu. Fakt nevím, proč se musím pořád ničit, ale je to tak. Hned po pádu mi pomohli pánové kolem alespoň na lavičku, pak přijel Lukáš a zvládla jsem ještě sbalit kufr do Olomouce. Tam už to ale bylo jednoznačně na pohotovost. Takže jsem si počkala na RTG a výsledky a dozvěděla se v ten moment naprosto zdrcující zprávu - zlomená kost, sádra alespoň měsíc a denně injekci proti krevním sraženinám. JÁ? SAMA? INJEKCI????? složila jsem se... mám fobii z jehel a včel, neovladatelnou.
První jsem dostala na místě, druhou s uklidňováním od Radky, pak taky od Lukášové mámy a pak jsem se postupně naučila to zvládat. Jenže SAMA??? Nakonec jsem se tomu po týdnu nevyhnula. Třesoucíma se rukama jsem držela jehlu, bylo mi blbě, skoro jsem neviděla, chtěo se mi omdlít. Prostě tělo dělalo všechny pokusy o obranu co zná. A drželo se statečně, protože jsem nakonec v půlce vyměkla a vzdala to. Chtějte abych lezla po horách, dva dny nejedla nebo tahala těžký batoh na túře. Jsem ochotná řídit vše živé i neživé a skočit z letadla. Nebojím se pavouků, hadů, podzemních keší (do jisté míry). Ale ne si "ublížit".
Takže jsem nepohyblivá, o pár kilo těžší a zavřená doma. Už druhý týden...
V pátek 20. po výletu na Kladno se mi podařilo se cestou domů natáhnout na koloběžce tak blbě, že jsem si zlomila nohu. Fakt nevím, proč se musím pořád ničit, ale je to tak. Hned po pádu mi pomohli pánové kolem alespoň na lavičku, pak přijel Lukáš a zvládla jsem ještě sbalit kufr do Olomouce. Tam už to ale bylo jednoznačně na pohotovost. Takže jsem si počkala na RTG a výsledky a dozvěděla se v ten moment naprosto zdrcující zprávu - zlomená kost, sádra alespoň měsíc a denně injekci proti krevním sraženinám. JÁ? SAMA? INJEKCI????? složila jsem se... mám fobii z jehel a včel, neovladatelnou.
První jsem dostala na místě, druhou s uklidňováním od Radky, pak taky od Lukášové mámy a pak jsem se postupně naučila to zvládat. Jenže SAMA??? Nakonec jsem se tomu po týdnu nevyhnula. Třesoucíma se rukama jsem držela jehlu, bylo mi blbě, skoro jsem neviděla, chtěo se mi omdlít. Prostě tělo dělalo všechny pokusy o obranu co zná. A drželo se statečně, protože jsem nakonec v půlce vyměkla a vzdala to. Chtějte abych lezla po horách, dva dny nejedla nebo tahala těžký batoh na túře. Jsem ochotná řídit vše živé i neživé a skočit z letadla. Nebojím se pavouků, hadů, podzemních keší (do jisté míry). Ale ne si "ublížit".
Takže jsem nepohyblivá, o pár kilo těžší a zavřená doma. Už druhý týden...
Kladno...
...to je to město.
Náš čtvrteční výlet na Kladno nebyl inspirován místním hokejem ani těžkým průmyslem, ale dopisem z úřadu. Ale na druhou stranu bylo pěkné počasí, den volna a nějaká ta keška cestou...no tak proč si neudělat fajn den.
Takže munzee, keše a jako závěr dne kávička a skvělá palačinka s banánem a oříšky v podniku SHOCK bar vedle Billa. Hraje si to na nějakou lepší společnost, takže lepší jak zbytek v okolí. Kladno mi přišlo jako zapomenutý konec světa. Všední den kolem třetí hodiny a mrtvo, obchody zavřené, všude dlouhé polední pauzy... nechápu jak se chtějí uživit, když mají půlden zavřeno.
Ovšem parkování jako debil tady asi bude místní sport. Podařilo se mi pár borců i vyfotit. Zbytek kolem nich skoro neprojel, ale pohoda. Prostě zajímavé město, které se asi denně vylidní do Prahy a zase večer zpět.
Ale ta palačinka.... :D
Náš čtvrteční výlet na Kladno nebyl inspirován místním hokejem ani těžkým průmyslem, ale dopisem z úřadu. Ale na druhou stranu bylo pěkné počasí, den volna a nějaká ta keška cestou...no tak proč si neudělat fajn den.
Takže munzee, keše a jako závěr dne kávička a skvělá palačinka s banánem a oříšky v podniku SHOCK bar vedle Billa. Hraje si to na nějakou lepší společnost, takže lepší jak zbytek v okolí. Kladno mi přišlo jako zapomenutý konec světa. Všední den kolem třetí hodiny a mrtvo, obchody zavřené, všude dlouhé polední pauzy... nechápu jak se chtějí uživit, když mají půlden zavřeno.
Ovšem parkování jako debil tady asi bude místní sport. Podařilo se mi pár borců i vyfotit. Zbytek kolem nich skoro neprojel, ale pohoda. Prostě zajímavé město, které se asi denně vylidní do Prahy a zase večer zpět.
Ale ta palačinka.... :D
Měsíc v tahu
od megáče jsme toho stihli fakt hodně.Tak samotný megaevent byl nezapomenutelný. Práce od tmy do tmy, ale byla jsem ve svém živlu. Organizace, brebentění anglicky, pokusy o němčinu i polštinu, spousta lidí, kamarádi z keší... prostě super den zakončený rautem a projížďkou na segwayích (to je vtipné skloňovat).
Vlastně za moje zážitky mluví víc fotky na profilu.
Lukáš byl nadšený z toho jak těsně oheň lítá kolem jeho stolu a jeho fascinace živlem se projevila i na jídle. Maso flambované přímo u stolu. Bohužel to ale osobně neviděl, tak jsem mu to alespoň natočila.
Ovšem zelňačku mají špičkovou a program byl velmi dynamický.
V neděli byl v plánu oběd s rodičema a tetou ze Švýcarska, tak se šlo do Pivovarské. A zbytek volného odpoledne Lukáš využil k cestě na Munzee. Dali jsme si závody segway vs. já na běžeckém okruhu. A velmi těsně jsem nevyhrála, ale proti stroji jsem si původně věřila o dost míň. Takže velké překvapení, že na kratší cesty jsem prakticky stejně rychlá. Od nějakých 300m nahoru už ale natahuje Segway náskok a vyhrává s velkou mezerou.
Těsně po odklepnutí poslední munzee začalo šíleně pršet. Nebylo vidět na cestu a vítr ohýbal stromy. Totální tma. Ale zvládlo se to. Podzim je tady.... ach jo...
pondělí 16. září 2013
Zizkovsky vysilac event
Pred par mesici jsem se dala do silene akce. Poradatelska aktivita v ramci Megaeventu v Praze. Moje spokojenost s projektem chodila ve vlnach. Chvilku to bylo nadseni z neceho noveho a chvilku silenstvi a zdeseni nad hromadou nedoresenych veci. Nakonec se ukazalo jako idealni varianta trhnout se a jit si po svem.
Takze cwg vlastni, jednani s "vysilacem" po svem a sleva tez vetsi jak byla puvodni. Muze za to taky dost Skupec, ktery mi do toho rypal a v tomto pripade dobre udelal. Vybucrovala jsem se k lepsim vysledkum. Nektere rypani neni uplne od veci.
Doba tesne pred byla silena. Prihlasovani lidi chaoticke, platby neuzavřené, lidi menili cas prohlidky sem tam. Prostě lahoda pro pořadatele akce na celý den. Hodně mi pomohl Honza, který to držel technicky.
Rozhodně to ale nakonec stálo za to. Jedna jsem mohla jeden den běhat po celém areálu Tower park jako bych tam patřila a druhá super věc bylo nadšení lidí. Chodili za mnou a chválili, takže i když jsem nejedla a několik hodin prostála na sluníčku, bylo mi fajn. Líbilo se mi mluvit různojazyčně a řešit aktuální požadavky. Bylo to živé a aktivní.
Celkově dorazilo asi 500 lidí, děti i psi a já jsem to balila v deset večer. Upocená, uběhaná, s bolavýma hlasivkama (fakt jsem skřehotala a druhý den byl stejně náročný) a usnula jsem skoro za pochodu.
Takze cwg vlastni, jednani s "vysilacem" po svem a sleva tez vetsi jak byla puvodni. Muze za to taky dost Skupec, ktery mi do toho rypal a v tomto pripade dobre udelal. Vybucrovala jsem se k lepsim vysledkum. Nektere rypani neni uplne od veci.
Doba tesne pred byla silena. Prihlasovani lidi chaoticke, platby neuzavřené, lidi menili cas prohlidky sem tam. Prostě lahoda pro pořadatele akce na celý den. Hodně mi pomohl Honza, který to držel technicky.
Rozhodně to ale nakonec stálo za to. Jedna jsem mohla jeden den běhat po celém areálu Tower park jako bych tam patřila a druhá super věc bylo nadšení lidí. Chodili za mnou a chválili, takže i když jsem nejedla a několik hodin prostála na sluníčku, bylo mi fajn. Líbilo se mi mluvit různojazyčně a řešit aktuální požadavky. Bylo to živé a aktivní.
Celkově dorazilo asi 500 lidí, děti i psi a já jsem to balila v deset večer. Upocená, uběhaná, s bolavýma hlasivkama (fakt jsem skřehotala a druhý den byl stejně náročný) a usnula jsem skoro za pochodu.
úterý 10. září 2013
grilovacka na zahrade
Abych nezapomnela pro same eventy a fotky taky na dalsi veci. V nedeli jsme privitali u nas milou navstevu. Dvoje manzele, jednoho prcka a brachu s pritelkyni. Pocasi jsem si vymodlila relativne slusne, neprselo. A pro zahrati byla pripravena hromada pasmin.
Protoze jsem byla v sobotu strilet, nakladani masa probehlo potom a prisady jsem si vymyslela vylozene podle nalady. Proto jsem byla nadsena, ze vsem chutnalo. Masa bylo nekolik druhu a navsteva donesla jeste zeleninove salaty, alenka muffiny s cokoladou a Bara tiramisu. Krome zabavy u stolu byla pripravena i zabava venku. Lukas nachystal trasu pro segwaye a byla vyhlasena soutez. Slo to pekne, akorat v druhem kole nam to zacalo z tech vozitek padat jak hrusky :-) jediny kdo se udrzel "v sedle", a tedy vyhral, byl Standa. Nastesti zadne velke zraneni nebylo i kdyz krev tekla. Pomyslne tekla i technice, protoze muj byl razem bez stojanku :-) ale podstatne je, ze vsichni prezili.
Bylo to velmi prijemne odpoledne a jsem rada, ze se jeste udrzelo slunko. Ted uz bude asi jen hur. Ale pristi rok zase muzeme zacit. To se zadna amerika neplanuje a v lete budu asi v Praze. I kdyz v mem pripade... Kdo vi.
Published with Blogger-droid v2.0.10
pondělí 9. září 2013
Střelecký event
Díky laskavému přístupu a organizaci DP.mana jsme s Lukášem mohli vyrazit na střelnici zabít pár terčů. Střílelo se po skupinkách a k dispozici bylo sedm typů zbraní
za jeden den na šesti stanovištích. Čtyři pistole, brokovnice, SA 58 a
Mosin jako specialita. Já jsem navíc měla ještě osobní zbraň jednoho z "dohlížecích" na stanovištích.
Do terče šlo od první chvíle všechno a většina i do černých čísel. Rozhodně se mi líp pracovalo s menšíma zbraněma, protože brokovnice vypadala, že mě pošle do davu přihlížejících a Mosin dělal takovou ránu, že jsem cítila rameno ještě v týdnu. Samopal jsem skoro neunesla a paradoxně s ním trefovala dobré výsledky. Ale kdybych měla jít do boje, tak na statický cíl rozhodně útočit umím :D Podle terčů, které jsem si odnesla domů bych každému ustřelila minimálně rameno :)Lukáš vypadal spokojeně, evidentně ho to bavilo. I když jsem byla jmenována fotografem akce a tedy celý den nevěděl kde lítám. No kde bych byla, kolem zbraní přece :D
Byla to moc příjemná sobota a další člověk na FB má profilovku i úvodní obrázek z mé tvorby. jsem strašně ráda pokaždé
neděle 25. srpna 2013
Svatba V+M
První velká výzva v oblasti svatební fotografie. Když nepočítám Ameriku, je to první svatba s novým foťákem a kde prakticky nikoho neznám. Kromě snoubenců-sousedů v Nedvězí. Teda na začátku to tak vypadalo. Nekonec se ukázalo, že znám půlku svatebčanů přes někoho (vesměs přes rodiče nebo školu) a s druhou se velice rychle seznámím.
Samotný obřad probíhal v zahradách zámku Čechy pod Kosířem. Bez nějakých dekorací, prostě jen tak na louce mezi stromy. Počasí vyšlo ideálně. Sluníčko na fotky bylo, ale zase jinak bylo zataženo, tedy žádný pařák. Ideální na svatební šaty se spodničkou, aniž by se nevěsta propotila skrz.
Areál zámku je řešený jako anglický park. Tedy jezírko, louka, občas stromy, cihlová věž jako pro zakletou princeznu a další zajímavá zákoutí. Využila jsem to pro nafocení naší rodinky. Holky jsem česala a líčila sama, Radka měla oranžovo smetanový dlouhý model a v kulisách temnější zelené to vypadalo skvěle. Nafotila jsem různé místa a pár fotek udělal i táta. Vždycky jsem mu naaranžovala scénu, fotící místo a vrazila mu do ruky aparát. A výsledek byl až na výjimky super. Upřímně se těším na práci na fotkách.
Vyrazila jsem si kompletně v americkém modelu. Šaty z New Jersey, boty taky (stříbrné totální jehly), náušnice New York a bylo to moc příjemné odpoledne.
Na následnou zábavu v lovecké chatě jsem dorazila taktéž ověšená technikou. Ostatně bylo co fotit. Zábava se slušně rozjela a jako vrchol večera jsem osobně hodnotila hromadný taneček na latinsko americkou hudbu pod vedením DJe a tanečníka Radka.
Samotný obřad probíhal v zahradách zámku Čechy pod Kosířem. Bez nějakých dekorací, prostě jen tak na louce mezi stromy. Počasí vyšlo ideálně. Sluníčko na fotky bylo, ale zase jinak bylo zataženo, tedy žádný pařák. Ideální na svatební šaty se spodničkou, aniž by se nevěsta propotila skrz.Areál zámku je řešený jako anglický park. Tedy jezírko, louka, občas stromy, cihlová věž jako pro zakletou princeznu a další zajímavá zákoutí. Využila jsem to pro nafocení naší rodinky. Holky jsem česala a líčila sama, Radka měla oranžovo smetanový dlouhý model a v kulisách temnější zelené to vypadalo skvěle. Nafotila jsem různé místa a pár fotek udělal i táta. Vždycky jsem mu naaranžovala scénu, fotící místo a vrazila mu do ruky aparát. A výsledek byl až na výjimky super. Upřímně se těším na práci na fotkách.
Vyrazila jsem si kompletně v americkém modelu. Šaty z New Jersey, boty taky (stříbrné totální jehly), náušnice New York a bylo to moc příjemné odpoledne.
Na následnou zábavu v lovecké chatě jsem dorazila taktéž ověšená technikou. Ostatně bylo co fotit. Zábava se slušně rozjela a jako vrchol večera jsem osobně hodnotila hromadný taneček na latinsko americkou hudbu pod vedením DJe a tanečníka Radka.
pondělí 19. srpna 2013
Švýcarsko 2013
Den 1 (3.srpna 2013) - cesta
Byla jsem docela ráda, že se vyráželo ráno a ne v noci. Nějak ty noční přejezdy nemusím. V pátek jsem přes den nějak nestíhala nic (i když sušit maso třeba jo) a tak přípravy zabraly noc. Nakonec jsem šla spát o půl čtvrté ráno. Začínám být fakt solidní matka pluku. Sebe zabalit, Lukáše zabalit, psa zabalit, kočku odlifrovat do hotelu...
Vyrazili jsme jiným autem. Tentokrát BMW 320d Touring luxury ve stříbrné barvě. Bohužel teda v kůži, takže nastal trochu stres ze psa, protože podrápat půjčené auto by byla docela tragédie. Cesta překvapivě docela šla. Minule jsem už chtěla pokračovat pěšky a přemýšlela jsem, že příště už to dám letadlem. Ale ve finále dobrý. Upřímně řečeno po leteckém návratu z USA už bych si byla jistá tak leda na koloběžce. Tak to vypadá, že jak jsem se dostala z klaustrofobie, tak asi zvládnu i ty delší cesty autem.
Cestou jsme několikrát zastavovali (především na Lukášovu novou úchylku v podobě Munzee) a dorazili kolem šesté. Vedro... i tady.
Den 2 - Thun návštěva
cachtala jsem se v jezeře a dali jsme si kafe ve městě. a našli keš. Jinak nic, protože v tom vedru byl chcípnutý i Sam. No a já jsem naplánovala program na následující dva týdny.
Den 3 - Trumelbach falle
Jediné přístupné podzemní vodopády v Evropě. Voda má dva stupně a vzduch tak kolem sedmnácti, což je ale v tomhle počasí docela osvěžující. Vodopády jsou ve skále různě prořezané a vedou k nim tunely a cestičky. K hornímu se dá dostat pěšky, ale taky skleněným výtahem, který jede šikmo. Taková vlastně lanovka ve skále, která uveze 40 lidí. Vstupné je 11,- CHF na dospělou osobu. Lukáš byl z vodopádů celkem nadšený a podařilo se i něco vyfotit, ale objektiv byl neustále plný vody, která stříkala všude.
Cestou z vodopádů jsme zastavili na kešku a díky tomu našli i super kemp Jungfrau, kde byla i restaurace a mohli jsme si dát oběd. V poledním menu za necelých 17,- CHF zeleninový salát, chleba a máslo, hlavní jídlo, třetinka pití a jablečná přesnídávka jako dezert. A než donesli jídlo, dali nám slané zobání na stůl. Parádní. Díky této zastávce jsme našli ještě jednu keš a zajímavou trasu k velkému vodopádu na vysokánské skalní stěně. A hřbitov co obdivoval Lukáš. Vzala jsem si do hlavy, že se chci dostat k tomu vodopádu, což vypadalo snadně, ale nakonec se ukázalo, že volná cesta k němu nevede. Jenže já už jsem si to vzala do hlavy... :-D Takže jsme lezli někomu přes pozemek a po kopci, abych se následně mohla přes potok vyškrábat přímo pod skalní stěnu a během deseti vteřin být totálně osprchovaná, ale nadšená z padající vody. Docela jsem se bála. Desítky metrů vysoká mokrá stěna mohla dolů poslat i pořádný šutrák a to by byla šlupka, že bych šla rovnou pod kytičky. Lukáš mi cvakl pár obrázků a čvachtala jsem k autu. psala jsem o tom, že není naše a je celé v kůži, že? :D
Jela jsem bez kalhot, bot i ponožek. Ovšem co je to proti té srandě s milovanou vodou...
Den 4 - St. Beatus Hohlen
Ráno jsem se probudila s pocitem, že nevím... prostě nápad na plán nepřicházel. Měla jsem sice seznam aktivit, ale nedokázala jsem z něj vybrat co zrovna dneska. Trochu nevrle jsem to hodila na Lukáše, ale ten to nerozhodnul. Jeskyně jsem si schovávala na deštivé počasí, ale upřímně řečeno bylo dobře, že nakonec tenhle výlet proběhl dnes. Jde se tam totiž pěšky od parkoviště.
Podle průvodce se jedná o nejdůležitější historickou památku v Bernese Oberland. V šestém století v jeskyních žil Svatý Beatus, ale podle nálezů byly obydlené už v prehistorické době. Přístupné jsou od roku 1904 a prohlídka trvá přes hodinu. Je poměrně dynamická, obsahuje 14 bodů zájmu, ale pouze asi 4 zastavení s výkladem. Kolem zbytku se projde a místa jsou označená a popsaná v letáčku, který je nabízen v mnoha jazycích u kasy. V jeskyních se nesmí fotit, což jsem úspěšně ignorovala, ale zase fotky nejsou nijak extra ( záběry jo, ale ostrost hrůza). Teplota je 8-10 stupňů a voda, která teče všude kolem, má asi 4 stupně. Samozřejmě jsem ji musela ochutnat jako všechnu tady. Podle pověsti v jeskyni žil drak a mají tam dva i dneska. Z toho jeden i "plive oheň".
Po prohlídce jsme zůstali na oběd v panoramatické restauraci u jeskyní s výhledem na Thunersee. Servírka se snažila Lukáše přesvědčit, že chce malý salát a ne velký, protože je přece moc velký, ale ten se nedal. Bylo krásně, horko a výhled až kýčovitý. Květinky na parapetu, jezero s lodičkama, hory za ním a několik mráčků na modré obloze. Jenže těch několik mráčků se během hodiny změnilo na super bouřku s kroupama. Blesky lítaly přes celou oblohu, lilo jako z konve a před náloží ledových míčků jsme se i s autem schovali do nejbližších garáží (a po nás spousta dalších). Ale dojem z výletu nám to nezkazilo.
Večer jsme vyrazili na FTF a i když tam před náma už skupinka hledala, kešku jsem našla až já :D
Den 5 - Thun (Mia)
Dnešní den byl trochu zamračený a dost často se spustila přeháňka. Ráno jsme jeli do Thunu, kde ve středu teta hlídá Miu, což je nejmladší člen rodiny. Jedním slovem je Mia - roztomiloušká. Malinkatá blondýnka s mikádem, které ještě pořádně nerozumí německy mluvící rodina, natož já. Ale akční, hodná a vypadá rozumně. Žádné ječící bestie jako u nás doma :) Hned si s náma začala komunikovat a po nějaké hodině už si se mnou hrála a já mluvila česko-německy a ona nakonec taky, protože opakovala slova jako papoušek. Vyzkoušely jsme autíčka, prodejnu zeleniny, kreslení a čtení Krtka. Moc se mi líbilo, že má většinu hraček dřevěných. Všechny hry probíhají v obyváku na zemi.
Mimochodem ten jejich dům je nádherný. Na kopci, místo výtahu lanovka, celá jedna strana prosklená, výhled na Alpy a na město. Velké místnosti plné světla a cena naprosto srovnatelná s bydlením v Praze (což je vzhledem k platům a jiným cenám ve Švýcarsku sakra málo). Bylo mi tam vyloženě dobře. Jedním z obyvatel domu je i Snowee, krásný bílý kocour se zelenýma očima. Z přítomnosti Sama nebyl odvázaný a 90% času ležel na horním patře škrabadla u okna a pozoroval dění. Jinak totální flegmatik. Jenže v nehlídaném okamžiku zřejmě seskočil a Samíček od něj dostal takovou ťafku, že s jekotem a smrtí v očích přeběhl celou jídelnu a schoval se za stolem. Pak už si na něj dával docela pozor a kocour evidentně povzbuzen úspěchem seděl na zemi ve dveřích. To už Mia jedla koláč a pak měla odpočinek. Hezky se s náma rozloučila a bez sebemenšího mrknutí oka šla spát. Naprosto úžasný (co si budeme vykládat, vychovanější dítě neznám).
Náš program bylo jídlo v Thunu u Aare a pak Munzee různě a keška na šíleném kopci, kam vede asi milion schodů. V restauraci nás obsluhovala Slovenka, takže komunikace byla hned veselejší. U řeky bylo skvěle. Sice se pořád měnilo počasí a i pršelo, ale kolem lítalo hejno ptáčků a ve vodě plavala labuť a kachny a byl tam klídeček. A pod slunečníkem bylo fajn za každého počasí. Cestou na keš směrem nahoru jsem byla mokrá jak myš námahou a cestou dolů totálně promoklá od deště :D prostě aprílové počasí na začátku srpna. Na nádraží jsme nabrali tetu a jeli domů.
Den 6 - Bern
Dnešek nebyl nijak náročný. Jeli jsme do Bernu a většinu času chodili po Munzee a třech keších. První byla na koupališti, které se mi líbilo, protože tam byl docela klid a bylo volně přístupné. Počasí bohužel nic moc, takže chvilkama pršelo a jinak bylo zataženo. Na focení a chození po městě to nebylo. Na jednom náměstí jsme objevili modely sestavené z harampádí a asi i nějak pohyblivé když na to přijde. Celé centrum je rozkopané, takže od orloje dál už to nemělo smysl. U orloje cvakal zobákem podivný tvor. Přišlo nám to vtipné a oba jsme se s ním vyfotili. Doma byl večer raclet, takže jsem se už pak snažila moc nepohybovat (nebo naopak pohybovat?), protože to se prostě nedá jíst jen troška.
Den 7 - letiště a Mongolen gril
Dopolední polehávání a posedávání není nic pro moji výbušnou povahu. Tak jsem se sebrala a šla se psem na letiště koukat na letadla, hledat cestu ke keši a nakonec hledat cestu domů. Keš jsem nenašla, vydatně jsem se prošla polema a potkala jsem lišku. Trochu jsem se lekla, že pes poběží za ní a dostane nakládačku, ale naštěstí nemá lovecké ambice. Spíš ho strašně zajímala hromádka hnoje na kraji pole, kterou hned musel zkusit a vyválet se v ní. To jsem byla nadšená.
Prošla jsem přes několik ohrad, protáhla se pod elektrickým ohradníkem u každé z nich a nakonec se dostala na tu silnici co jsem původně chtěla. Je tam na začátku ohrada a v ní byl minule osel. Dneska tam byli dva a k tomu tři telátka. První se zvedlo rezavé a šlo se na nás podívat. Samíček se ho bál a občas si k sobě čuchli a zase se lekli. Pak přišlo dvoubarevné a obě nadšeně očumovaly psa. Samíček ale dal přednost komunikaci s oslíkem a byl ochotný jít za ním i do ohrady. Tak jsem si konečně pohladila kravičky pořádně a všichni byli spokojení.
Večer byl na programu Mongolen Grill, což je neskutečná přežíračka. Sice bohužel nemají sladký bar jako v Bernu, ale i tak to jde. Na talíř se naskládá vlastní kombinace masa, zeleniny a dalšího, přelije se marinádou a to si vezme kuchař a rychle tepelně opracuje na rozpáleném plátu. Na to se pak může nalít některá z mnoha omáček. A tak pořád dokola a dokola. Tentokrát bylo maso krůtí, vepřové, kachní, kuřecí kuličky, ryba, krevety dvoje, mušle vyloupané, surimi a nějaké mořské nesmysly. Zelenina všelijaká a ananas. Jako specialitka bylo klokaní maso. To nás hned zaujalo a Lukáš ho snědl talíř. Já jsem se tentokrát rozhodla "projíst skrz" bar druh po druhu. Takže jsem začala u krůty vlevo a projedla se postupně přes všechny masa až k rybě na pravé straně. Vynechala jsem akorát kachnu a jedny krevety a tofu. Jinak jsem se odvážně vrhla i do mušlí a nebylo to tak špatné. Na závěr v jídle čím dál víc převládal ananas až poslední talíř už byl čistě grilovaný ananas s citronovou marinádou. Kuchař se mi smál, když to viděl. Ale jako dezert skvělé. Ovšem odkutálet se potom :D Naštěstí bylo auto nedaleko.
Den 8 - Střed Švýcarska
Dnešní den byl konečně trochu akční. Nakonec až trochu moc. Vyrazili jsme s vyhlídkou na zdolání středu Švýcarska a čtyřkové kešky. Nejdřív jsme dorazili do Sachseln, což je nejbližší větší vesnice (město?) a dali si tam oběd. Během toho jsem si vytvořila ve svem okolí hejno věrných ptáčků, protože jsem jim dávala drobečky. Pak následovala cesta nahoru a nahoru směr Mittelpunkt. Nejdřív pohoda, silnice. pak silnice tak pro jedno auto mezi loukama pro krávy, která se postupně měnila v silnici pro jedno auto v lese a nakonec přešla v úzkou silničku zarytou do skály nad srázem. Cestou nahoru nás potkalo asi dvakrát protijedoucí auto a už jsem počítala andělíčky strachy. Stačilo několik centimetrů a váleli jsme se vesele z kopce dolů. Poslední úsek jde projet pouze jednosměrně, takže se v sudou hodinu jede nahoru a v lichou dolů. Trasa zabere asi 20 minut jízdy autem. Málem mi kleplo strachy. Pod náma výhled jak z letadla, vedle nás skála nepravidelně otesaná a pro vylepšení ještě několik chuťovek v podobě velmi ostrých zatáček a přejezdů po lávce nad vodopádem. Speciálně směrem nahoru masakr, protože přes čumák auta je vidět kulové a já měla sráz na své straně. Když jsme konečně vyjeli nahoru, rozprostřela se před náma pohodová plocha plná trávy a kraviček a sem tam domek. Z auta jsem vyloženě vypadla vysypaná z té cesty.
Ale pak už pohoda. Od parkoviště se jde přes velkou louku za zvuku cinkání (spíš vyzvánění) pasoucích se kraviček. Na mírném kopci je obrys Švýcarska poskládaný ze šutrů a v jeho středu kovová stříška s velkým kamenem pod sebou. Kámen označuje střed a nese na sobě desku se jmény švýcarů roku (což je asi nějaká anketa nebo něco na ten styl). Kousek vedle je super místo na kempování, ohniště s roštem, připravené dřevo, přístřešek se skřínkou s kořením a lavičky kolem. Celé místo je takové klidné a mírumilovné, že by člověk ani neřekl, že cesta sem je o život.
Směrem dolů už to bylo lepší. Taky z toho důvodu, že jsme líp viděli na silnici. Naštěstí nebylo potřeba se s nikým vyhnout.
Protože na kešku nebyl čas, jeli jsme alespoň pro keš ve středu Obwalden. Cesta taky uzoučká, ale dalo se.
Den 9 - Můnsingen, Aare
Protože letos to máme o krátkých výletech, vyrazili jsme do Munsingen, které je kousek. Bodem zájmu byl zámek (ehm...) a okolí. Takže převážně nalepovací blbostičky (munzee). A taky hřiště pro děti, tedy pro nás samozřejmě.
Odpoledne jsme vyrazili k Aare a bylo tam slušně narváno. Lidi na všem co plave, po březích se cachtali puberťáci a skákali z mostu do vody. Teče strašně rychle, takže stačí nějaká nafukovací matrace a už to jede i bez pádel. Samíček poprvé v životě vlezl do vody naprosto dobrovolně. Asi se bál, že mu utečeme.
Den 10 - koupaliště
Včera se mi tak líbilo u vody, že jsme vyrazili na koupaliště. Dá se plavat v bazénu nebo skákat do skokanského bazénu nebo se cachtat v malém a nebo jít do řeky. Ta je šíleně studená a dost mi trvalo než jsem tam vlezla celá. Poskakovala jsem po pas v dokonale průzračné vodě a pak mi nezbylo než tam hupsnout.
Skočila jsem z prostředního můstku. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem odvaha. Akorát při jednom skoku jsem si něco provedla s uchem a strašně to bolelo. A tím bylo doskákáno a radši jsem šla plavat. Nějak jsem podcenila sluníčko a připálila se do barvy vařeného raka. Ale jen dole na zádech, tak mi hodně překážel batoh potom. Lukáš na tom byl stejně. Tak se poctivě mažeme krémem. Dostali jsme pozvání na večeři, takže jsme se ještě stihli někteří přiopít. Ono celý den na bazéně, nespecifikované množství bílého vína a pak velmi poctivý dvojpanák meruňkovice udělá svoje.
Den 11 - Niederhorn
Au... hlava. Ve svém věku už bych měla vědět, že mám nulový trénink a nemám pít. Doby flašky na osobu už jsou dávno pryč. Moje tělo to prostě nechce. No naštěstí jsem se z toho celkem vychodila na horách. Naše cesta vedla na Niederhorn. Horu nad Thunersee na protější straně od Niessen.
Nahoru jede lanovka s přestupem. Do první stanice jako na Petřín, pak se přestoupí na tu visací kabinovou a ta přes jednu zastávku vyjede asi do dvou kilometrů. Počasí bylo, s dávkou pozitivního myšlení, celkem málo vhodné na výstup na kopec.
Nebylo vidět na krok. Mlha, mlha, mlha. Ale zase to mělo výhodu. Nahoře byl naprosto klid a mohli jsme na dětské hřiště nechat se sežrat drakem. Chvilkama se ukázalo jezero nebo les pod náma, ale jinak bílá tma. Nad lanovkou v kopci jsem pozorovala havrany. až nás napadlo jim něco dát. Jestli se havrani stanou závislí na marmeládě, je to moje vina. Měla jsem u sebe akorát cereální tyčinku s trochou marmelády. A jak jim to jelo. někteří brali i z ruky. Je důležité chodit na výlet se svačinou. Vždycky potkáte nějaké zvířátko co se za housku nechá pohladit.
Cestou dolů jsme vystoupili a šli ještě na keš a kafe v mezistanici. Počasí už mnohem lepší a dalo se i bez bundy. Ale vedro teda nebylo.
Den 12 - Sensorium
Tenhle výlet se nám našel sám. V časopise nebo kde byly kupony na slevy do různých míst, tak jsme si to prohlíželi a zaujalo nás Sensorium. Hlavně asi kvůli podivnému názvu. Jak jsem pak dohledala na webu, je to vlastně takové veliké hřiště pro všechny smysly.
Návštěvu jsme začali kávičkou a rozhovorem o dětech :D o vlastních, teoretických... Vstup je o patro níž a vypadá dost nenápadně. Prostorem se můžeme pohybovat jak chceme. Není průvodce, určený čas nebo směr. Prostě běžte a hrajte si ve třech úrovních podlahy.
Začala jsem stavěním z kamínků a kamenů, pak jsme šli s Lukášem na dráhu, kde jeden nic nevidí a druhý ho vede. A podlaha se různě mění - kámen, korek, cihla, dřevo, vlna. A ten kdo nevidí poznává co to má pod nohama. Dost sranda. I když jsem nejdřív nechtěla věřit, že mu někam neuteču. Pak vjemy pro ruce. Sahá se do nádob a hádá co je uvnitř. Naprosto unesená jsem byla z místnosti osazené reflektory, kde se dalo měnit světlo a skládat na protější stěnu jako v ateliéru. To bylo moje.
Sensorium prověří i balanc, rytmiku a trpělivost v různých hrách. Včetně klasického hádání vůní. Po nějaké desáté lahvičce už jsem byla jak zfetovaná. Ale uhádla jsem skoro všechno. Netrefila jsem růži a pendreky. Super byly místnosti, kde se dalo na něco hrát. Dřevěné trámy ve stylu xylofonu, ozvučené tubusy, natažené struny... Tam jsem mlátila paličkou jako o život. Lukáš si zkusil gong a je to fakt síla, když začne znít. Zvukem jsme zkusili kreslit, tedy šmidláním o kov se zrnka písku seskupovala do obrázků podle intenzity šmidlání. Moc mi to nešlo. Zato jsem se ale skoro počurala, když jsem zkoušela něco podobného vlastním hlasem. Vypadá to jako zpívání do plechové konvice na kytky tím co normálně teče ven voda. Na druhém konci je blána a na ní se nasype troška písku. Podle kmitočtu vydávaného zvuku písek poskakuje a dělá tvary. Bylo mi vrcholně trapně, ale zkusila jsem to (tedy až jsem si ověřila, že kolem nikdo není). Dokonale funguje Nááááá tu svatúúúúúúúúú kdy na dlouhe u písek vytvoří spořádané soustředné kruhy a já s řehotem odpadla. A zase Káááterinskú nééédělu se písek srovnal, aby pak na tu svatúúúúúú odhopsal do naprosto precizního kroužku. A zase strašný smích. Jak málo stačí k dětské radosti...
Celkem je k vidění a vyzkoušení snad 90 pokusů, optických klamů, osahávacích a očichávacích stanovišť atd A koupili jsme si zvonkohru domů.
Den 13 - Bern seilpark
Jinak řečeno lanové centrum. Ovšem tohle je hned od začátku jiný kalibr. Tak za prvé. Je to mnohem větší a nepaří na lidi slunko, protože se celou dobu proplétají mezi stromy. Druhá věc je bezpečnost. Před vstupem se dělá znalostní test ohledně jištění, chování na trase a podobně. a každý se jistí sám. Test jsem skládala online večer předem v němčině! protože anglický překlad webu neexistuje. Ale tak byla jsem na sebe hrdá, že mi to šlo.
Na začátku jsme vyfasovali sedák, dvě karabiny, dva nějaké jezdce, helmu a rukavice. Ujala se nás instruktorka, která nám vysvětlila jak se co používá. Lukáš na to koukal jak z jara, protože jsme se dohodli na komunikaci v angličtině a navíc nikdy na ničem takovém nebyl a nikdy sedák neviděl. Ale o to šlo. Chtěla jsem mu ukázat, že je to skvělá sranda. Po absolvování základní trati pod dohledem (kde nám byly vysvětleny všechny typy překážek) nám instruktorka řekla kde je jaká trať a jak je těžká a nechala nás svému osudu.
Bylo to boží
Jednička těžká pohoda. Prostě mostky co kačer chodí i bez lana. Další už trochu přituhovalo. Speciálně trasa plná rekvizit jako kolo, nebeské necky, velký skok a podobně. Mimochodem skok... Lukáš šel první. Bál se, ale dal to. Já jsem nějak nevěděla jistě jak na to. Nakonec jsem skákala třikrát a ni jednou ani nepípla. Je to vlastně styl lijány. přehoupnutí přes 15m díru v asi 10 metrech nad zemí. Problém byl, že na konci je síť a já se nemohla zaboha chytit. Takže mi musela být přivolána asistence, která mě dole za visící lano přitáhla na start a zase skok. Nakonec jsem to dala, ale ruce jak orangutan. Celé odpoledne byla královská sranda a naše stromolezectví jsme zakončili trasou, která je nejvýš, ale skoro nic se tam nedělá. Musí se vylézt po žebříku do asi 19m nad zem a pak se jen jezdí po lanech na jezdcích a karabinách. Nejdelší trasa má snad 100m a postupně se klesá až na zem. Lukáš už toho měl dost a vypadal docela ztrápeně. Bylo to hodně namáhavé. Chvilkama jsem měla fakt strach, protože vylezu kamkoliv, protáhnu se, ale do prázdna skáču velmi nerada.
No a protože se nám to líbilo, možná si dáme za rok opáčko na trasu, kterou jsme nestihli a nějaké opravdové hory k tomu :D
Den 14 - Ballenberg
Moje oblíbené místo. Prosluněný skanzen roztahaný na poměrně velikém prostoru a kolem Alpy. K tomu zvířátka, krásné výhledy, občas veselá situace a pohodový den je na světě. Navíc během dne se dá koupit co se přímo tady vyrobilo. Takže sýry, pečivo, čokoláda, voňavé pytlíčky s levandulí, utěrky a ubrusy utkané v jednom z domečků a další věci.
Je to tady fotogenické, netlačí se na sebe lidi, protože se v tom prostoru rozprchnou a tak to mám ráda. Už jsem nám tady vybrala domeček, kde budeme bydlet a já budu mít slepice na vajíčka a králíky a jednu krávu a pod oknem zahrádku s drobnostma do polívky a za domem políčko s trochou zeleniny. A koně taky chci. Záclonky budou červenobílé kostkované a na oknech kytky. Jo jo....
Letos teda trochu zklamání, že jsem si dala pohár a jahody byly mražené a ještě úplné kostky ledu. To bych čekala trochu lepší přístup. Samíček se kamarádil se všema zvířatama co potkal, akorát koně se trochu bál. Přitom hafling jím byl zcela fascinován. Jedna jediná věc nám naprosto nevyšla - nákup čokolády místní. To jsem chtěla, ale už bylo moc hodin a nestíhalo se to. Ani sýrárna ani čokoládovna. No jo, letos nám ten čas dělal trochu potíže.
Den 15 - sobota poslední
Poslední den před odjezdem byl nějak nic moc. Nejdřív bojová nálada, pak nákupy zásob do Čech a dárků domů. Taky mám další nový skřipec za hnědý nalomený. Na jídlo jsme si zašli do zahradní restaurace na břehu Aare v Belpu. Nedaleko koupaliště. Obsluhovala nás slovenka, která teda byla chvilkama lehce přidrzlá proti jiným, ale prý už je tam dlouho a je to její klasický rys, že je drzá a zvědavá. Jídlo dobré, bohužel celou situaci zkomplikovala vosa. Sam ji přišlápl a dostal od ní žihadlem. A jak začal jančit, tak jsem ho vzala k sobě podívat se co se děje a vosa, která byla stále ukrytá na jeho noze, začala vraždit všude kolem sebe. Dostala jsem pořádnou žahu do vnitřní strany stehna a myslela, že umírám. Neskutečný. Noha zčervenala, ale nic dál, takže alergii asi nemám. (ovšem týden po incidentu mám na noze podlitinu o velikosti 10cm)
Jinak poklidný den s večerní keší. A zabalením všech zavazadel, což je opět moje práce a jde mi to stále lépe. Zvládla jsem nás zabalit ještě úsporněji jak předtím.
Den 16 - odjezd
VELMI nerada cestuju.
vlastne špatně. Miluju výlety a cizí místa a jezdila bych někde pořád, ale nerada tu trasu autem/letadlem/atd na místo určení. Je to dlouhé, nudné, nemůžu se hýbat a chybí mi normální kyslík a pohyb vzduchu, který je uměle nahrazovaný klimatizací. Ovšem je to nutné zlo, tak se snažím najít si mechanismy přežití. Třeba jsem přečetla Magický prazdroj. Pak taky koukala všude kolem, při zastávkách venčila psa a pak sebe i Lukáše živila nakrájenou červenou paprikou. Taky docela osvěžující.
Cestou jsem dostala nápad, že vyzvedneme kočku o den dřív než bylo dohodnuto, ať to máme doma komplet a nemusíme už nikam jezdit. Zase jsem si potvrdila, že na silnicích u nás jezdí neuvěřitelné procento magorů, protože po celé trase Bern-Basel-Karlsruhe-Rozvadov jsem neměla vlastně problém a Rozvadov-Praha stresovala, že jeden to vybrzdí přímo před náma a druhý se nám snaží kontrolovat kufr za jízdy. Řidiči mají z těch blbostí vyloženě radost asi. Předpisy no a co, pravidlo zipu před značkou je pod jejich úroveň, čára není zedˇ.... docela o nervy. Vím, proč tady nechci jezdit. Zlatá koloběžka.
Byla jsem docela ráda, že se vyráželo ráno a ne v noci. Nějak ty noční přejezdy nemusím. V pátek jsem přes den nějak nestíhala nic (i když sušit maso třeba jo) a tak přípravy zabraly noc. Nakonec jsem šla spát o půl čtvrté ráno. Začínám být fakt solidní matka pluku. Sebe zabalit, Lukáše zabalit, psa zabalit, kočku odlifrovat do hotelu...
Vyrazili jsme jiným autem. Tentokrát BMW 320d Touring luxury ve stříbrné barvě. Bohužel teda v kůži, takže nastal trochu stres ze psa, protože podrápat půjčené auto by byla docela tragédie. Cesta překvapivě docela šla. Minule jsem už chtěla pokračovat pěšky a přemýšlela jsem, že příště už to dám letadlem. Ale ve finále dobrý. Upřímně řečeno po leteckém návratu z USA už bych si byla jistá tak leda na koloběžce. Tak to vypadá, že jak jsem se dostala z klaustrofobie, tak asi zvládnu i ty delší cesty autem.
Cestou jsme několikrát zastavovali (především na Lukášovu novou úchylku v podobě Munzee) a dorazili kolem šesté. Vedro... i tady.
Den 2 - Thun návštěva
cachtala jsem se v jezeře a dali jsme si kafe ve městě. a našli keš. Jinak nic, protože v tom vedru byl chcípnutý i Sam. No a já jsem naplánovala program na následující dva týdny.
Den 3 - Trumelbach falle
Jediné přístupné podzemní vodopády v Evropě. Voda má dva stupně a vzduch tak kolem sedmnácti, což je ale v tomhle počasí docela osvěžující. Vodopády jsou ve skále různě prořezané a vedou k nim tunely a cestičky. K hornímu se dá dostat pěšky, ale taky skleněným výtahem, který jede šikmo. Taková vlastně lanovka ve skále, která uveze 40 lidí. Vstupné je 11,- CHF na dospělou osobu. Lukáš byl z vodopádů celkem nadšený a podařilo se i něco vyfotit, ale objektiv byl neustále plný vody, která stříkala všude.
Cestou z vodopádů jsme zastavili na kešku a díky tomu našli i super kemp Jungfrau, kde byla i restaurace a mohli jsme si dát oběd. V poledním menu za necelých 17,- CHF zeleninový salát, chleba a máslo, hlavní jídlo, třetinka pití a jablečná přesnídávka jako dezert. A než donesli jídlo, dali nám slané zobání na stůl. Parádní. Díky této zastávce jsme našli ještě jednu keš a zajímavou trasu k velkému vodopádu na vysokánské skalní stěně. A hřbitov co obdivoval Lukáš. Vzala jsem si do hlavy, že se chci dostat k tomu vodopádu, což vypadalo snadně, ale nakonec se ukázalo, že volná cesta k němu nevede. Jenže já už jsem si to vzala do hlavy... :-D Takže jsme lezli někomu přes pozemek a po kopci, abych se následně mohla přes potok vyškrábat přímo pod skalní stěnu a během deseti vteřin být totálně osprchovaná, ale nadšená z padající vody. Docela jsem se bála. Desítky metrů vysoká mokrá stěna mohla dolů poslat i pořádný šutrák a to by byla šlupka, že bych šla rovnou pod kytičky. Lukáš mi cvakl pár obrázků a čvachtala jsem k autu. psala jsem o tom, že není naše a je celé v kůži, že? :DJela jsem bez kalhot, bot i ponožek. Ovšem co je to proti té srandě s milovanou vodou...
Den 4 - St. Beatus Hohlen
Ráno jsem se probudila s pocitem, že nevím... prostě nápad na plán nepřicházel. Měla jsem sice seznam aktivit, ale nedokázala jsem z něj vybrat co zrovna dneska. Trochu nevrle jsem to hodila na Lukáše, ale ten to nerozhodnul. Jeskyně jsem si schovávala na deštivé počasí, ale upřímně řečeno bylo dobře, že nakonec tenhle výlet proběhl dnes. Jde se tam totiž pěšky od parkoviště.
Podle průvodce se jedná o nejdůležitější historickou památku v Bernese Oberland. V šestém století v jeskyních žil Svatý Beatus, ale podle nálezů byly obydlené už v prehistorické době. Přístupné jsou od roku 1904 a prohlídka trvá přes hodinu. Je poměrně dynamická, obsahuje 14 bodů zájmu, ale pouze asi 4 zastavení s výkladem. Kolem zbytku se projde a místa jsou označená a popsaná v letáčku, který je nabízen v mnoha jazycích u kasy. V jeskyních se nesmí fotit, což jsem úspěšně ignorovala, ale zase fotky nejsou nijak extra ( záběry jo, ale ostrost hrůza). Teplota je 8-10 stupňů a voda, která teče všude kolem, má asi 4 stupně. Samozřejmě jsem ji musela ochutnat jako všechnu tady. Podle pověsti v jeskyni žil drak a mají tam dva i dneska. Z toho jeden i "plive oheň".
Po prohlídce jsme zůstali na oběd v panoramatické restauraci u jeskyní s výhledem na Thunersee. Servírka se snažila Lukáše přesvědčit, že chce malý salát a ne velký, protože je přece moc velký, ale ten se nedal. Bylo krásně, horko a výhled až kýčovitý. Květinky na parapetu, jezero s lodičkama, hory za ním a několik mráčků na modré obloze. Jenže těch několik mráčků se během hodiny změnilo na super bouřku s kroupama. Blesky lítaly přes celou oblohu, lilo jako z konve a před náloží ledových míčků jsme se i s autem schovali do nejbližších garáží (a po nás spousta dalších). Ale dojem z výletu nám to nezkazilo.
Večer jsme vyrazili na FTF a i když tam před náma už skupinka hledala, kešku jsem našla až já :D
Den 5 - Thun (Mia)
Dnešní den byl trochu zamračený a dost často se spustila přeháňka. Ráno jsme jeli do Thunu, kde ve středu teta hlídá Miu, což je nejmladší člen rodiny. Jedním slovem je Mia - roztomiloušká. Malinkatá blondýnka s mikádem, které ještě pořádně nerozumí německy mluvící rodina, natož já. Ale akční, hodná a vypadá rozumně. Žádné ječící bestie jako u nás doma :) Hned si s náma začala komunikovat a po nějaké hodině už si se mnou hrála a já mluvila česko-německy a ona nakonec taky, protože opakovala slova jako papoušek. Vyzkoušely jsme autíčka, prodejnu zeleniny, kreslení a čtení Krtka. Moc se mi líbilo, že má většinu hraček dřevěných. Všechny hry probíhají v obyváku na zemi.
Mimochodem ten jejich dům je nádherný. Na kopci, místo výtahu lanovka, celá jedna strana prosklená, výhled na Alpy a na město. Velké místnosti plné světla a cena naprosto srovnatelná s bydlením v Praze (což je vzhledem k platům a jiným cenám ve Švýcarsku sakra málo). Bylo mi tam vyloženě dobře. Jedním z obyvatel domu je i Snowee, krásný bílý kocour se zelenýma očima. Z přítomnosti Sama nebyl odvázaný a 90% času ležel na horním patře škrabadla u okna a pozoroval dění. Jinak totální flegmatik. Jenže v nehlídaném okamžiku zřejmě seskočil a Samíček od něj dostal takovou ťafku, že s jekotem a smrtí v očích přeběhl celou jídelnu a schoval se za stolem. Pak už si na něj dával docela pozor a kocour evidentně povzbuzen úspěchem seděl na zemi ve dveřích. To už Mia jedla koláč a pak měla odpočinek. Hezky se s náma rozloučila a bez sebemenšího mrknutí oka šla spát. Naprosto úžasný (co si budeme vykládat, vychovanější dítě neznám). Náš program bylo jídlo v Thunu u Aare a pak Munzee různě a keška na šíleném kopci, kam vede asi milion schodů. V restauraci nás obsluhovala Slovenka, takže komunikace byla hned veselejší. U řeky bylo skvěle. Sice se pořád měnilo počasí a i pršelo, ale kolem lítalo hejno ptáčků a ve vodě plavala labuť a kachny a byl tam klídeček. A pod slunečníkem bylo fajn za každého počasí. Cestou na keš směrem nahoru jsem byla mokrá jak myš námahou a cestou dolů totálně promoklá od deště :D prostě aprílové počasí na začátku srpna. Na nádraží jsme nabrali tetu a jeli domů.
Den 6 - BernDnešek nebyl nijak náročný. Jeli jsme do Bernu a většinu času chodili po Munzee a třech keších. První byla na koupališti, které se mi líbilo, protože tam byl docela klid a bylo volně přístupné. Počasí bohužel nic moc, takže chvilkama pršelo a jinak bylo zataženo. Na focení a chození po městě to nebylo. Na jednom náměstí jsme objevili modely sestavené z harampádí a asi i nějak pohyblivé když na to přijde. Celé centrum je rozkopané, takže od orloje dál už to nemělo smysl. U orloje cvakal zobákem podivný tvor. Přišlo nám to vtipné a oba jsme se s ním vyfotili. Doma byl večer raclet, takže jsem se už pak snažila moc nepohybovat (nebo naopak pohybovat?), protože to se prostě nedá jíst jen troška.
Den 7 - letiště a Mongolen gril
Dopolední polehávání a posedávání není nic pro moji výbušnou povahu. Tak jsem se sebrala a šla se psem na letiště koukat na letadla, hledat cestu ke keši a nakonec hledat cestu domů. Keš jsem nenašla, vydatně jsem se prošla polema a potkala jsem lišku. Trochu jsem se lekla, že pes poběží za ní a dostane nakládačku, ale naštěstí nemá lovecké ambice. Spíš ho strašně zajímala hromádka hnoje na kraji pole, kterou hned musel zkusit a vyválet se v ní. To jsem byla nadšená.
Prošla jsem přes několik ohrad, protáhla se pod elektrickým ohradníkem u každé z nich a nakonec se dostala na tu silnici co jsem původně chtěla. Je tam na začátku ohrada a v ní byl minule osel. Dneska tam byli dva a k tomu tři telátka. První se zvedlo rezavé a šlo se na nás podívat. Samíček se ho bál a občas si k sobě čuchli a zase se lekli. Pak přišlo dvoubarevné a obě nadšeně očumovaly psa. Samíček ale dal přednost komunikaci s oslíkem a byl ochotný jít za ním i do ohrady. Tak jsem si konečně pohladila kravičky pořádně a všichni byli spokojení.
Večer byl na programu Mongolen Grill, což je neskutečná přežíračka. Sice bohužel nemají sladký bar jako v Bernu, ale i tak to jde. Na talíř se naskládá vlastní kombinace masa, zeleniny a dalšího, přelije se marinádou a to si vezme kuchař a rychle tepelně opracuje na rozpáleném plátu. Na to se pak může nalít některá z mnoha omáček. A tak pořád dokola a dokola. Tentokrát bylo maso krůtí, vepřové, kachní, kuřecí kuličky, ryba, krevety dvoje, mušle vyloupané, surimi a nějaké mořské nesmysly. Zelenina všelijaká a ananas. Jako specialitka bylo klokaní maso. To nás hned zaujalo a Lukáš ho snědl talíř. Já jsem se tentokrát rozhodla "projíst skrz" bar druh po druhu. Takže jsem začala u krůty vlevo a projedla se postupně přes všechny masa až k rybě na pravé straně. Vynechala jsem akorát kachnu a jedny krevety a tofu. Jinak jsem se odvážně vrhla i do mušlí a nebylo to tak špatné. Na závěr v jídle čím dál víc převládal ananas až poslední talíř už byl čistě grilovaný ananas s citronovou marinádou. Kuchař se mi smál, když to viděl. Ale jako dezert skvělé. Ovšem odkutálet se potom :D Naštěstí bylo auto nedaleko.
Den 8 - Střed Švýcarska
Dnešní den byl konečně trochu akční. Nakonec až trochu moc. Vyrazili jsme s vyhlídkou na zdolání středu Švýcarska a čtyřkové kešky. Nejdřív jsme dorazili do Sachseln, což je nejbližší větší vesnice (město?) a dali si tam oběd. Během toho jsem si vytvořila ve svem okolí hejno věrných ptáčků, protože jsem jim dávala drobečky. Pak následovala cesta nahoru a nahoru směr Mittelpunkt. Nejdřív pohoda, silnice. pak silnice tak pro jedno auto mezi loukama pro krávy, která se postupně měnila v silnici pro jedno auto v lese a nakonec přešla v úzkou silničku zarytou do skály nad srázem. Cestou nahoru nás potkalo asi dvakrát protijedoucí auto a už jsem počítala andělíčky strachy. Stačilo několik centimetrů a váleli jsme se vesele z kopce dolů. Poslední úsek jde projet pouze jednosměrně, takže se v sudou hodinu jede nahoru a v lichou dolů. Trasa zabere asi 20 minut jízdy autem. Málem mi kleplo strachy. Pod náma výhled jak z letadla, vedle nás skála nepravidelně otesaná a pro vylepšení ještě několik chuťovek v podobě velmi ostrých zatáček a přejezdů po lávce nad vodopádem. Speciálně směrem nahoru masakr, protože přes čumák auta je vidět kulové a já měla sráz na své straně. Když jsme konečně vyjeli nahoru, rozprostřela se před náma pohodová plocha plná trávy a kraviček a sem tam domek. Z auta jsem vyloženě vypadla vysypaná z té cesty.
Směrem dolů už to bylo lepší. Taky z toho důvodu, že jsme líp viděli na silnici. Naštěstí nebylo potřeba se s nikým vyhnout.
Protože na kešku nebyl čas, jeli jsme alespoň pro keš ve středu Obwalden. Cesta taky uzoučká, ale dalo se.
Den 9 - Můnsingen, Aare
Protože letos to máme o krátkých výletech, vyrazili jsme do Munsingen, které je kousek. Bodem zájmu byl zámek (ehm...) a okolí. Takže převážně nalepovací blbostičky (munzee). A taky hřiště pro děti, tedy pro nás samozřejmě.
Odpoledne jsme vyrazili k Aare a bylo tam slušně narváno. Lidi na všem co plave, po březích se cachtali puberťáci a skákali z mostu do vody. Teče strašně rychle, takže stačí nějaká nafukovací matrace a už to jede i bez pádel. Samíček poprvé v životě vlezl do vody naprosto dobrovolně. Asi se bál, že mu utečeme.
Den 10 - koupaliště
Včera se mi tak líbilo u vody, že jsme vyrazili na koupaliště. Dá se plavat v bazénu nebo skákat do skokanského bazénu nebo se cachtat v malém a nebo jít do řeky. Ta je šíleně studená a dost mi trvalo než jsem tam vlezla celá. Poskakovala jsem po pas v dokonale průzračné vodě a pak mi nezbylo než tam hupsnout.
Skočila jsem z prostředního můstku. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem odvaha. Akorát při jednom skoku jsem si něco provedla s uchem a strašně to bolelo. A tím bylo doskákáno a radši jsem šla plavat. Nějak jsem podcenila sluníčko a připálila se do barvy vařeného raka. Ale jen dole na zádech, tak mi hodně překážel batoh potom. Lukáš na tom byl stejně. Tak se poctivě mažeme krémem. Dostali jsme pozvání na večeři, takže jsme se ještě stihli někteří přiopít. Ono celý den na bazéně, nespecifikované množství bílého vína a pak velmi poctivý dvojpanák meruňkovice udělá svoje.
Den 11 - Niederhorn
Au... hlava. Ve svém věku už bych měla vědět, že mám nulový trénink a nemám pít. Doby flašky na osobu už jsou dávno pryč. Moje tělo to prostě nechce. No naštěstí jsem se z toho celkem vychodila na horách. Naše cesta vedla na Niederhorn. Horu nad Thunersee na protější straně od Niessen. 
Nahoru jede lanovka s přestupem. Do první stanice jako na Petřín, pak se přestoupí na tu visací kabinovou a ta přes jednu zastávku vyjede asi do dvou kilometrů. Počasí bylo, s dávkou pozitivního myšlení, celkem málo vhodné na výstup na kopec.Nebylo vidět na krok. Mlha, mlha, mlha. Ale zase to mělo výhodu. Nahoře byl naprosto klid a mohli jsme na dětské hřiště nechat se sežrat drakem. Chvilkama se ukázalo jezero nebo les pod náma, ale jinak bílá tma. Nad lanovkou v kopci jsem pozorovala havrany. až nás napadlo jim něco dát. Jestli se havrani stanou závislí na marmeládě, je to moje vina. Měla jsem u sebe akorát cereální tyčinku s trochou marmelády. A jak jim to jelo. někteří brali i z ruky. Je důležité chodit na výlet se svačinou. Vždycky potkáte nějaké zvířátko co se za housku nechá pohladit.
Cestou dolů jsme vystoupili a šli ještě na keš a kafe v mezistanici. Počasí už mnohem lepší a dalo se i bez bundy. Ale vedro teda nebylo.
Den 12 - Sensorium
Tenhle výlet se nám našel sám. V časopise nebo kde byly kupony na slevy do různých míst, tak jsme si to prohlíželi a zaujalo nás Sensorium. Hlavně asi kvůli podivnému názvu. Jak jsem pak dohledala na webu, je to vlastně takové veliké hřiště pro všechny smysly.
Návštěvu jsme začali kávičkou a rozhovorem o dětech :D o vlastních, teoretických... Vstup je o patro níž a vypadá dost nenápadně. Prostorem se můžeme pohybovat jak chceme. Není průvodce, určený čas nebo směr. Prostě běžte a hrajte si ve třech úrovních podlahy.
Začala jsem stavěním z kamínků a kamenů, pak jsme šli s Lukášem na dráhu, kde jeden nic nevidí a druhý ho vede. A podlaha se různě mění - kámen, korek, cihla, dřevo, vlna. A ten kdo nevidí poznává co to má pod nohama. Dost sranda. I když jsem nejdřív nechtěla věřit, že mu někam neuteču. Pak vjemy pro ruce. Sahá se do nádob a hádá co je uvnitř. Naprosto unesená jsem byla z místnosti osazené reflektory, kde se dalo měnit světlo a skládat na protější stěnu jako v ateliéru. To bylo moje.
Sensorium prověří i balanc, rytmiku a trpělivost v různých hrách. Včetně klasického hádání vůní. Po nějaké desáté lahvičce už jsem byla jak zfetovaná. Ale uhádla jsem skoro všechno. Netrefila jsem růži a pendreky. Super byly místnosti, kde se dalo na něco hrát. Dřevěné trámy ve stylu xylofonu, ozvučené tubusy, natažené struny... Tam jsem mlátila paličkou jako o život. Lukáš si zkusil gong a je to fakt síla, když začne znít. Zvukem jsme zkusili kreslit, tedy šmidláním o kov se zrnka písku seskupovala do obrázků podle intenzity šmidlání. Moc mi to nešlo. Zato jsem se ale skoro počurala, když jsem zkoušela něco podobného vlastním hlasem. Vypadá to jako zpívání do plechové konvice na kytky tím co normálně teče ven voda. Na druhém konci je blána a na ní se nasype troška písku. Podle kmitočtu vydávaného zvuku písek poskakuje a dělá tvary. Bylo mi vrcholně trapně, ale zkusila jsem to (tedy až jsem si ověřila, že kolem nikdo není). Dokonale funguje Nááááá tu svatúúúúúúúúú kdy na dlouhe u písek vytvoří spořádané soustředné kruhy a já s řehotem odpadla. A zase Káááterinskú nééédělu se písek srovnal, aby pak na tu svatúúúúúú odhopsal do naprosto precizního kroužku. A zase strašný smích. Jak málo stačí k dětské radosti...
Celkem je k vidění a vyzkoušení snad 90 pokusů, optických klamů, osahávacích a očichávacích stanovišť atd A koupili jsme si zvonkohru domů.
Den 13 - Bern seilpark
Jinak řečeno lanové centrum. Ovšem tohle je hned od začátku jiný kalibr. Tak za prvé. Je to mnohem větší a nepaří na lidi slunko, protože se celou dobu proplétají mezi stromy. Druhá věc je bezpečnost. Před vstupem se dělá znalostní test ohledně jištění, chování na trase a podobně. a každý se jistí sám. Test jsem skládala online večer předem v němčině! protože anglický překlad webu neexistuje. Ale tak byla jsem na sebe hrdá, že mi to šlo.
Na začátku jsme vyfasovali sedák, dvě karabiny, dva nějaké jezdce, helmu a rukavice. Ujala se nás instruktorka, která nám vysvětlila jak se co používá. Lukáš na to koukal jak z jara, protože jsme se dohodli na komunikaci v angličtině a navíc nikdy na ničem takovém nebyl a nikdy sedák neviděl. Ale o to šlo. Chtěla jsem mu ukázat, že je to skvělá sranda. Po absolvování základní trati pod dohledem (kde nám byly vysvětleny všechny typy překážek) nám instruktorka řekla kde je jaká trať a jak je těžká a nechala nás svému osudu.
Bylo to boží
Jednička těžká pohoda. Prostě mostky co kačer chodí i bez lana. Další už trochu přituhovalo. Speciálně trasa plná rekvizit jako kolo, nebeské necky, velký skok a podobně. Mimochodem skok... Lukáš šel první. Bál se, ale dal to. Já jsem nějak nevěděla jistě jak na to. Nakonec jsem skákala třikrát a ni jednou ani nepípla. Je to vlastně styl lijány. přehoupnutí přes 15m díru v asi 10 metrech nad zemí. Problém byl, že na konci je síť a já se nemohla zaboha chytit. Takže mi musela být přivolána asistence, která mě dole za visící lano přitáhla na start a zase skok. Nakonec jsem to dala, ale ruce jak orangutan. Celé odpoledne byla královská sranda a naše stromolezectví jsme zakončili trasou, která je nejvýš, ale skoro nic se tam nedělá. Musí se vylézt po žebříku do asi 19m nad zem a pak se jen jezdí po lanech na jezdcích a karabinách. Nejdelší trasa má snad 100m a postupně se klesá až na zem. Lukáš už toho měl dost a vypadal docela ztrápeně. Bylo to hodně namáhavé. Chvilkama jsem měla fakt strach, protože vylezu kamkoliv, protáhnu se, ale do prázdna skáču velmi nerada.
No a protože se nám to líbilo, možná si dáme za rok opáčko na trasu, kterou jsme nestihli a nějaké opravdové hory k tomu :D
Den 14 - Ballenberg
Moje oblíbené místo. Prosluněný skanzen roztahaný na poměrně velikém prostoru a kolem Alpy. K tomu zvířátka, krásné výhledy, občas veselá situace a pohodový den je na světě. Navíc během dne se dá koupit co se přímo tady vyrobilo. Takže sýry, pečivo, čokoláda, voňavé pytlíčky s levandulí, utěrky a ubrusy utkané v jednom z domečků a další věci.
Letos teda trochu zklamání, že jsem si dala pohár a jahody byly mražené a ještě úplné kostky ledu. To bych čekala trochu lepší přístup. Samíček se kamarádil se všema zvířatama co potkal, akorát koně se trochu bál. Přitom hafling jím byl zcela fascinován. Jedna jediná věc nám naprosto nevyšla - nákup čokolády místní. To jsem chtěla, ale už bylo moc hodin a nestíhalo se to. Ani sýrárna ani čokoládovna. No jo, letos nám ten čas dělal trochu potíže.Den 15 - sobota poslední
Poslední den před odjezdem byl nějak nic moc. Nejdřív bojová nálada, pak nákupy zásob do Čech a dárků domů. Taky mám další nový skřipec za hnědý nalomený. Na jídlo jsme si zašli do zahradní restaurace na břehu Aare v Belpu. Nedaleko koupaliště. Obsluhovala nás slovenka, která teda byla chvilkama lehce přidrzlá proti jiným, ale prý už je tam dlouho a je to její klasický rys, že je drzá a zvědavá. Jídlo dobré, bohužel celou situaci zkomplikovala vosa. Sam ji přišlápl a dostal od ní žihadlem. A jak začal jančit, tak jsem ho vzala k sobě podívat se co se děje a vosa, která byla stále ukrytá na jeho noze, začala vraždit všude kolem sebe. Dostala jsem pořádnou žahu do vnitřní strany stehna a myslela, že umírám. Neskutečný. Noha zčervenala, ale nic dál, takže alergii asi nemám. (ovšem týden po incidentu mám na noze podlitinu o velikosti 10cm) Jinak poklidný den s večerní keší. A zabalením všech zavazadel, což je opět moje práce a jde mi to stále lépe. Zvládla jsem nás zabalit ještě úsporněji jak předtím.
Den 16 - odjezd
VELMI nerada cestuju.
vlastne špatně. Miluju výlety a cizí místa a jezdila bych někde pořád, ale nerada tu trasu autem/letadlem/atd na místo určení. Je to dlouhé, nudné, nemůžu se hýbat a chybí mi normální kyslík a pohyb vzduchu, který je uměle nahrazovaný klimatizací. Ovšem je to nutné zlo, tak se snažím najít si mechanismy přežití. Třeba jsem přečetla Magický prazdroj. Pak taky koukala všude kolem, při zastávkách venčila psa a pak sebe i Lukáše živila nakrájenou červenou paprikou. Taky docela osvěžující.
Cestou jsem dostala nápad, že vyzvedneme kočku o den dřív než bylo dohodnuto, ať to máme doma komplet a nemusíme už nikam jezdit. Zase jsem si potvrdila, že na silnicích u nás jezdí neuvěřitelné procento magorů, protože po celé trase Bern-Basel-Karlsruhe-Rozvadov jsem neměla vlastně problém a Rozvadov-Praha stresovala, že jeden to vybrzdí přímo před náma a druhý se nám snaží kontrolovat kufr za jízdy. Řidiči mají z těch blbostí vyloženě radost asi. Předpisy no a co, pravidlo zipu před značkou je pod jejich úroveň, čára není zedˇ.... docela o nervy. Vím, proč tady nechci jezdit. Zlatá koloběžka.
středa 31. července 2013
Kafe
Vyzkoušela jsem nápad, který nedávno proběhl v nějakém časopise.
Uvaří se silné kafe, zmrazí v tvořítku na led a pak naháže do sklenice s mlékem. A vypadá to takhle
Nechutná to špatně, ale musím vychytat kolik kostiček tam dát.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)