Den 1 (3.srpna 2013) - cesta
Byla jsem docela ráda, že se vyráželo ráno a ne v noci. Nějak ty noční přejezdy nemusím. V pátek jsem přes den nějak nestíhala nic (i když sušit maso třeba jo) a tak přípravy zabraly noc. Nakonec jsem šla spát o půl čtvrté ráno. Začínám být fakt solidní matka pluku. Sebe zabalit, Lukáše zabalit, psa zabalit, kočku odlifrovat do hotelu...
Vyrazili jsme jiným autem. Tentokrát BMW 320d Touring luxury ve stříbrné barvě. Bohužel teda v kůži, takže nastal trochu stres ze psa, protože podrápat půjčené auto by byla docela tragédie. Cesta překvapivě docela šla. Minule jsem už chtěla pokračovat pěšky a přemýšlela jsem, že příště už to dám letadlem. Ale ve finále dobrý. Upřímně řečeno po leteckém návratu z USA už bych si byla jistá tak leda na koloběžce. Tak to vypadá, že jak jsem se dostala z klaustrofobie, tak asi zvládnu i ty delší cesty autem.
Cestou jsme několikrát zastavovali (především na Lukášovu novou úchylku v podobě Munzee) a dorazili kolem šesté. Vedro... i tady.
Den 2 - Thun návštěva
cachtala jsem se v jezeře a dali jsme si kafe ve městě. a našli keš. Jinak nic, protože v tom vedru byl chcípnutý i Sam. No a já jsem naplánovala program na následující dva týdny.
Den 3 - Trumelbach falle
Jediné přístupné podzemní vodopády v Evropě. Voda má dva stupně a vzduch tak kolem sedmnácti, což je ale v tomhle počasí docela osvěžující. Vodopády jsou ve skále různě prořezané a vedou k nim tunely a cestičky. K hornímu se dá dostat pěšky, ale taky skleněným výtahem, který jede šikmo. Taková vlastně lanovka ve skále, která uveze 40 lidí. Vstupné je 11,- CHF na dospělou osobu. Lukáš byl z vodopádů celkem nadšený a podařilo se i něco vyfotit, ale objektiv byl neustále plný vody, která stříkala všude.
Cestou z vodopádů jsme zastavili na kešku a díky tomu našli i super kemp Jungfrau, kde byla i restaurace a mohli jsme si dát oběd. V poledním menu za necelých 17,- CHF zeleninový salát, chleba a máslo, hlavní jídlo, třetinka pití a jablečná přesnídávka jako dezert. A než donesli jídlo, dali nám slané zobání na stůl. Parádní. Díky této zastávce jsme našli ještě jednu keš a zajímavou trasu k velkému vodopádu na vysokánské skalní stěně. A hřbitov co obdivoval Lukáš. Vzala jsem si do hlavy, že se chci dostat k tomu vodopádu, což vypadalo snadně, ale nakonec se ukázalo, že volná cesta k němu nevede. Jenže já už jsem si to vzala do hlavy... :-D Takže jsme lezli někomu přes pozemek a po kopci, abych se následně mohla přes potok vyškrábat přímo pod skalní stěnu a během deseti vteřin být totálně osprchovaná, ale nadšená z padající vody. Docela jsem se bála. Desítky metrů vysoká mokrá stěna mohla dolů poslat i pořádný šutrák a to by byla šlupka, že bych šla rovnou pod kytičky. Lukáš mi cvakl pár obrázků a čvachtala jsem k autu. psala jsem o tom, že není naše a je celé v kůži, že? :D
Jela jsem bez kalhot, bot i ponožek. Ovšem co je to proti té srandě s milovanou vodou...
Den 4 - St. Beatus Hohlen
Ráno jsem se probudila s pocitem, že nevím... prostě nápad na plán nepřicházel. Měla jsem sice seznam aktivit, ale nedokázala jsem z něj vybrat co zrovna dneska. Trochu nevrle jsem to hodila na Lukáše, ale ten to nerozhodnul. Jeskyně jsem si schovávala na deštivé počasí, ale upřímně řečeno bylo dobře, že nakonec tenhle výlet proběhl dnes. Jde se tam totiž pěšky od parkoviště.
Podle průvodce se jedná o nejdůležitější historickou památku v Bernese Oberland. V šestém století v jeskyních žil Svatý Beatus, ale podle nálezů byly obydlené už v prehistorické době. Přístupné jsou od roku 1904 a prohlídka trvá přes hodinu. Je poměrně dynamická, obsahuje 14 bodů zájmu, ale pouze asi 4 zastavení s výkladem. Kolem zbytku se projde a místa jsou označená a popsaná v letáčku, který je nabízen v mnoha jazycích u kasy. V jeskyních se nesmí fotit, což jsem úspěšně ignorovala, ale zase fotky nejsou nijak extra ( záběry jo, ale ostrost hrůza). Teplota je 8-10 stupňů a voda, která teče všude kolem, má asi 4 stupně. Samozřejmě jsem ji musela ochutnat jako všechnu tady. Podle pověsti v jeskyni žil drak a mají tam dva i dneska. Z toho jeden i "plive oheň".
Po prohlídce jsme zůstali na oběd v panoramatické restauraci u jeskyní s výhledem na Thunersee. Servírka se snažila Lukáše přesvědčit, že chce malý salát a ne velký, protože je přece moc velký, ale ten se nedal. Bylo krásně, horko a výhled až kýčovitý. Květinky na parapetu, jezero s lodičkama, hory za ním a několik mráčků na modré obloze. Jenže těch několik mráčků se během hodiny změnilo na super bouřku s kroupama. Blesky lítaly přes celou oblohu, lilo jako z konve a před náloží ledových míčků jsme se i s autem schovali do nejbližších garáží (a po nás spousta dalších). Ale dojem z výletu nám to nezkazilo.
Večer jsme vyrazili na FTF a i když tam před náma už skupinka hledala, kešku jsem našla až já :D
Den 5 - Thun (Mia)
Dnešní den byl trochu zamračený a dost často se spustila přeháňka. Ráno jsme jeli do Thunu, kde ve středu teta hlídá Miu, což je nejmladší člen rodiny. Jedním slovem je Mia - roztomiloušká. Malinkatá blondýnka s mikádem, které ještě pořádně nerozumí německy mluvící rodina, natož já. Ale akční, hodná a vypadá rozumně. Žádné ječící bestie jako u nás doma :) Hned si s náma začala komunikovat a po nějaké hodině už si se mnou hrála a já mluvila česko-německy a ona nakonec taky, protože opakovala slova jako papoušek. Vyzkoušely jsme autíčka, prodejnu zeleniny, kreslení a čtení Krtka. Moc se mi líbilo, že má většinu hraček dřevěných. Všechny hry probíhají v obyváku na zemi.
Mimochodem ten jejich dům je nádherný. Na kopci, místo výtahu lanovka, celá jedna strana prosklená, výhled na Alpy a na město. Velké místnosti plné světla a cena naprosto srovnatelná s bydlením v Praze (což je vzhledem k platům a jiným cenám ve Švýcarsku sakra málo). Bylo mi tam vyloženě dobře. Jedním z obyvatel domu je i Snowee, krásný bílý kocour se zelenýma očima. Z přítomnosti Sama nebyl odvázaný a 90% času ležel na horním patře škrabadla u okna a pozoroval dění. Jinak totální flegmatik. Jenže v nehlídaném okamžiku zřejmě seskočil a Samíček od něj dostal takovou ťafku, že s jekotem a smrtí v očích přeběhl celou jídelnu a schoval se za stolem. Pak už si na něj dával docela pozor a kocour evidentně povzbuzen úspěchem seděl na zemi ve dveřích. To už Mia jedla koláč a pak měla odpočinek. Hezky se s náma rozloučila a bez sebemenšího mrknutí oka šla spát. Naprosto úžasný (co si budeme vykládat, vychovanější dítě neznám).
Náš program bylo jídlo v Thunu u Aare a pak Munzee různě a keška na šíleném kopci, kam vede asi milion schodů. V restauraci nás obsluhovala Slovenka, takže komunikace byla hned veselejší. U řeky bylo skvěle. Sice se pořád měnilo počasí a i pršelo, ale kolem lítalo hejno ptáčků a ve vodě plavala labuť a kachny a byl tam klídeček. A pod slunečníkem bylo fajn za každého počasí. Cestou na keš směrem nahoru jsem byla mokrá jak myš námahou a cestou dolů totálně promoklá od deště :D prostě aprílové počasí na začátku srpna. Na nádraží jsme nabrali tetu a jeli domů.
Den 6 - Bern
Dnešek nebyl nijak náročný. Jeli jsme do Bernu a většinu času chodili po Munzee a třech keších. První byla na koupališti, které se mi líbilo, protože tam byl docela klid a bylo volně přístupné. Počasí bohužel nic moc, takže chvilkama pršelo a jinak bylo zataženo. Na focení a chození po městě to nebylo. Na jednom náměstí jsme objevili modely sestavené z harampádí a asi i nějak pohyblivé když na to přijde. Celé centrum je rozkopané, takže od orloje dál už to nemělo smysl. U orloje cvakal zobákem podivný tvor. Přišlo nám to vtipné a oba jsme se s ním vyfotili. Doma byl večer raclet, takže jsem se už pak snažila moc nepohybovat (nebo naopak pohybovat?), protože to se prostě nedá jíst jen troška.
Den 7 - letiště a Mongolen gril
Dopolední polehávání a posedávání není nic pro moji výbušnou povahu. Tak jsem se sebrala a šla se psem na letiště koukat na letadla, hledat cestu ke keši a nakonec hledat cestu domů. Keš jsem nenašla, vydatně jsem se prošla polema a potkala jsem lišku. Trochu jsem se lekla, že pes poběží za ní a dostane nakládačku, ale naštěstí nemá lovecké ambice. Spíš ho strašně zajímala hromádka hnoje na kraji pole, kterou hned musel zkusit a vyválet se v ní. To jsem byla nadšená.
Prošla jsem přes několik ohrad, protáhla se pod elektrickým ohradníkem u každé z nich a nakonec se dostala na tu silnici co jsem původně chtěla. Je tam na začátku ohrada a v ní byl minule osel. Dneska tam byli dva a k tomu tři telátka. První se zvedlo rezavé a šlo se na nás podívat. Samíček se ho bál a občas si k sobě čuchli a zase se lekli. Pak přišlo dvoubarevné a obě nadšeně očumovaly psa. Samíček ale dal přednost komunikaci s oslíkem a byl ochotný jít za ním i do ohrady. Tak jsem si konečně pohladila kravičky pořádně a všichni byli spokojení.
Večer byl na programu Mongolen Grill, což je neskutečná přežíračka. Sice bohužel nemají sladký bar jako v Bernu, ale i tak to jde. Na talíř se naskládá vlastní kombinace masa, zeleniny a dalšího, přelije se marinádou a to si vezme kuchař a rychle tepelně opracuje na rozpáleném plátu. Na to se pak může nalít některá z mnoha omáček. A tak pořád dokola a dokola. Tentokrát bylo maso krůtí, vepřové, kachní, kuřecí kuličky, ryba, krevety dvoje, mušle vyloupané, surimi a nějaké mořské nesmysly. Zelenina všelijaká a ananas. Jako specialitka bylo klokaní maso. To nás hned zaujalo a Lukáš ho snědl talíř. Já jsem se tentokrát rozhodla "projíst skrz" bar druh po druhu. Takže jsem začala u krůty vlevo a projedla se postupně přes všechny masa až k rybě na pravé straně. Vynechala jsem akorát kachnu a jedny krevety a tofu. Jinak jsem se odvážně vrhla i do mušlí a nebylo to tak špatné. Na závěr v jídle čím dál víc převládal ananas až poslední talíř už byl čistě grilovaný ananas s citronovou marinádou. Kuchař se mi smál, když to viděl. Ale jako dezert skvělé. Ovšem odkutálet se potom :D Naštěstí bylo auto nedaleko.
Den 8 - Střed Švýcarska
Dnešní den byl konečně trochu akční. Nakonec až trochu moc. Vyrazili jsme s vyhlídkou na zdolání středu Švýcarska a čtyřkové kešky. Nejdřív jsme dorazili do Sachseln, což je nejbližší větší vesnice (město?) a dali si tam oběd. Během toho jsem si vytvořila ve svem okolí hejno věrných ptáčků, protože jsem jim dávala drobečky. Pak následovala cesta nahoru a nahoru směr Mittelpunkt. Nejdřív pohoda, silnice. pak silnice tak pro jedno auto mezi loukama pro krávy, která se postupně měnila v silnici pro jedno auto v lese a nakonec přešla v úzkou silničku zarytou do skály nad srázem. Cestou nahoru nás potkalo asi dvakrát protijedoucí auto a už jsem počítala andělíčky strachy. Stačilo několik centimetrů a váleli jsme se vesele z kopce dolů. Poslední úsek jde projet pouze jednosměrně, takže se v sudou hodinu jede nahoru a v lichou dolů. Trasa zabere asi 20 minut jízdy autem. Málem mi kleplo strachy. Pod náma výhled jak z letadla, vedle nás skála nepravidelně otesaná a pro vylepšení ještě několik chuťovek v podobě velmi ostrých zatáček a přejezdů po lávce nad vodopádem. Speciálně směrem nahoru masakr, protože přes čumák auta je vidět kulové a já měla sráz na své straně. Když jsme konečně vyjeli nahoru, rozprostřela se před náma pohodová plocha plná trávy a kraviček a sem tam domek. Z auta jsem vyloženě vypadla vysypaná z té cesty.
Ale pak už pohoda. Od parkoviště se jde přes velkou louku za zvuku cinkání (spíš vyzvánění) pasoucích se kraviček. Na mírném kopci je obrys Švýcarska poskládaný ze šutrů a v jeho středu kovová stříška s velkým kamenem pod sebou. Kámen označuje střed a nese na sobě desku se jmény švýcarů roku (což je asi nějaká anketa nebo něco na ten styl). Kousek vedle je super místo na kempování, ohniště s roštem, připravené dřevo, přístřešek se skřínkou s kořením a lavičky kolem. Celé místo je takové klidné a mírumilovné, že by člověk ani neřekl, že cesta sem je o život.
Směrem dolů už to bylo lepší. Taky z toho důvodu, že jsme líp viděli na silnici. Naštěstí nebylo potřeba se s nikým vyhnout.
Protože na kešku nebyl čas, jeli jsme alespoň pro keš ve středu Obwalden. Cesta taky uzoučká, ale dalo se.
Den 9 - Můnsingen, Aare
Protože letos to máme o krátkých výletech, vyrazili jsme do Munsingen, které je kousek. Bodem zájmu byl zámek (ehm...) a okolí. Takže převážně nalepovací blbostičky (munzee). A taky hřiště pro děti, tedy pro nás samozřejmě.
Odpoledne jsme vyrazili k Aare a bylo tam slušně narváno. Lidi na všem co plave, po březích se cachtali puberťáci a skákali z mostu do vody. Teče strašně rychle, takže stačí nějaká nafukovací matrace a už to jede i bez pádel. Samíček poprvé v životě vlezl do vody naprosto dobrovolně. Asi se bál, že mu utečeme.
Den 10 - koupaliště
Včera se mi tak líbilo u vody, že jsme vyrazili na koupaliště. Dá se plavat v bazénu nebo skákat do skokanského bazénu nebo se cachtat v malém a nebo jít do řeky. Ta je šíleně studená a dost mi trvalo než jsem tam vlezla celá. Poskakovala jsem po pas v dokonale průzračné vodě a pak mi nezbylo než tam hupsnout.
Skočila jsem z prostředního můstku. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem odvaha. Akorát při jednom skoku jsem si něco provedla s uchem a strašně to bolelo. A tím bylo doskákáno a radši jsem šla plavat. Nějak jsem podcenila sluníčko a připálila se do barvy vařeného raka. Ale jen dole na zádech, tak mi hodně překážel batoh potom. Lukáš na tom byl stejně. Tak se poctivě mažeme krémem. Dostali jsme pozvání na večeři, takže jsme se ještě stihli někteří přiopít. Ono celý den na bazéně, nespecifikované množství bílého vína a pak velmi poctivý dvojpanák meruňkovice udělá svoje.
Den 11 - Niederhorn
Au... hlava. Ve svém věku už bych měla vědět, že mám nulový trénink a nemám pít. Doby flašky na osobu už jsou dávno pryč. Moje tělo to prostě nechce. No naštěstí jsem se z toho celkem vychodila na horách. Naše cesta vedla na Niederhorn. Horu nad Thunersee na protější straně od Niessen.
Nahoru jede lanovka s přestupem. Do první stanice jako na Petřín, pak se přestoupí na tu visací kabinovou a ta přes jednu zastávku vyjede asi do dvou kilometrů. Počasí bylo, s dávkou pozitivního myšlení, celkem málo vhodné na výstup na kopec.
Nebylo vidět na krok. Mlha, mlha, mlha. Ale zase to mělo výhodu. Nahoře byl naprosto klid a mohli jsme na dětské hřiště nechat se sežrat drakem. Chvilkama se ukázalo jezero nebo les pod náma, ale jinak bílá tma. Nad lanovkou v kopci jsem pozorovala havrany. až nás napadlo jim něco dát. Jestli se havrani stanou závislí na marmeládě, je to moje vina. Měla jsem u sebe akorát cereální tyčinku s trochou marmelády. A jak jim to jelo. někteří brali i z ruky. Je důležité chodit na výlet se svačinou. Vždycky potkáte nějaké zvířátko co se za housku nechá pohladit.
Cestou dolů jsme vystoupili a šli ještě na keš a kafe v mezistanici. Počasí už mnohem lepší a dalo se i bez bundy. Ale vedro teda nebylo.
Den 12 - Sensorium
Tenhle výlet se nám našel sám. V časopise nebo kde byly kupony na slevy do různých míst, tak jsme si to prohlíželi a zaujalo nás Sensorium. Hlavně asi kvůli podivnému názvu. Jak jsem pak dohledala na webu, je to vlastně takové veliké hřiště pro všechny smysly.
Návštěvu jsme začali kávičkou a rozhovorem o dětech :D o vlastních, teoretických... Vstup je o patro níž a vypadá dost nenápadně. Prostorem se můžeme pohybovat jak chceme. Není průvodce, určený čas nebo směr. Prostě běžte a hrajte si ve třech úrovních podlahy.
Začala jsem stavěním z kamínků a kamenů, pak jsme šli s Lukášem na dráhu, kde jeden nic nevidí a druhý ho vede. A podlaha se různě mění - kámen, korek, cihla, dřevo, vlna. A ten kdo nevidí poznává co to má pod nohama. Dost sranda. I když jsem nejdřív nechtěla věřit, že mu někam neuteču. Pak vjemy pro ruce. Sahá se do nádob a hádá co je uvnitř. Naprosto unesená jsem byla z místnosti osazené reflektory, kde se dalo měnit světlo a skládat na protější stěnu jako v ateliéru. To bylo moje.
Sensorium prověří i balanc, rytmiku a trpělivost v různých hrách. Včetně klasického hádání vůní. Po nějaké desáté lahvičce už jsem byla jak zfetovaná. Ale uhádla jsem skoro všechno. Netrefila jsem růži a pendreky. Super byly místnosti, kde se dalo na něco hrát. Dřevěné trámy ve stylu xylofonu, ozvučené tubusy, natažené struny... Tam jsem mlátila paličkou jako o život. Lukáš si zkusil gong a je to fakt síla, když začne znít. Zvukem jsme zkusili kreslit, tedy šmidláním o kov se zrnka písku seskupovala do obrázků podle intenzity šmidlání. Moc mi to nešlo. Zato jsem se ale skoro počurala, když jsem zkoušela něco podobného vlastním hlasem. Vypadá to jako zpívání do plechové konvice na kytky tím co normálně teče ven voda. Na druhém konci je blána a na ní se nasype troška písku. Podle kmitočtu vydávaného zvuku písek poskakuje a dělá tvary. Bylo mi vrcholně trapně, ale zkusila jsem to (tedy až jsem si ověřila, že kolem nikdo není). Dokonale funguje Nááááá tu svatúúúúúúúúú kdy na dlouhe u písek vytvoří spořádané soustředné kruhy a já s řehotem odpadla. A zase Káááterinskú nééédělu se písek srovnal, aby pak na tu svatúúúúúú odhopsal do naprosto precizního kroužku. A zase strašný smích. Jak málo stačí k dětské radosti...
Celkem je k vidění a vyzkoušení snad 90 pokusů, optických klamů, osahávacích a očichávacích stanovišť atd A koupili jsme si zvonkohru domů.
Den 13 - Bern seilpark
Jinak řečeno lanové centrum. Ovšem tohle je hned od začátku jiný kalibr. Tak za prvé. Je to mnohem větší a nepaří na lidi slunko, protože se celou dobu proplétají mezi stromy. Druhá věc je bezpečnost. Před vstupem se dělá znalostní test ohledně jištění, chování na trase a podobně. a každý se jistí sám. Test jsem skládala online večer předem v němčině! protože anglický překlad webu neexistuje. Ale tak byla jsem na sebe hrdá, že mi to šlo.
Na začátku jsme vyfasovali sedák, dvě karabiny, dva nějaké jezdce, helmu a rukavice. Ujala se nás instruktorka, která nám vysvětlila jak se co používá. Lukáš na to koukal jak z jara, protože jsme se dohodli na komunikaci v angličtině a navíc nikdy na ničem takovém nebyl a nikdy sedák neviděl. Ale o to šlo. Chtěla jsem mu ukázat, že je to skvělá sranda. Po absolvování základní trati pod dohledem (kde nám byly vysvětleny všechny typy překážek) nám instruktorka řekla kde je jaká trať a jak je těžká a nechala nás svému osudu.
Bylo to boží
Jednička těžká pohoda. Prostě mostky co kačer chodí i bez lana. Další už trochu přituhovalo. Speciálně trasa plná rekvizit jako kolo, nebeské necky, velký skok a podobně. Mimochodem skok... Lukáš šel první. Bál se, ale dal to. Já jsem nějak nevěděla jistě jak na to. Nakonec jsem skákala třikrát a ni jednou ani nepípla. Je to vlastně styl lijány. přehoupnutí přes 15m díru v asi 10 metrech nad zemí. Problém byl, že na konci je síť a já se nemohla zaboha chytit. Takže mi musela být přivolána asistence, která mě dole za visící lano přitáhla na start a zase skok. Nakonec jsem to dala, ale ruce jak orangutan. Celé odpoledne byla královská sranda a naše stromolezectví jsme zakončili trasou, která je nejvýš, ale skoro nic se tam nedělá. Musí se vylézt po žebříku do asi 19m nad zem a pak se jen jezdí po lanech na jezdcích a karabinách. Nejdelší trasa má snad 100m a postupně se klesá až na zem. Lukáš už toho měl dost a vypadal docela ztrápeně. Bylo to hodně namáhavé. Chvilkama jsem měla fakt strach, protože vylezu kamkoliv, protáhnu se, ale do prázdna skáču velmi nerada.
No a protože se nám to líbilo, možná si dáme za rok opáčko na trasu, kterou jsme nestihli a nějaké opravdové hory k tomu :D
Den 14 - Ballenberg
Moje oblíbené místo. Prosluněný skanzen roztahaný na poměrně velikém prostoru a kolem Alpy. K tomu zvířátka, krásné výhledy, občas veselá situace a pohodový den je na světě. Navíc během dne se dá koupit co se přímo tady vyrobilo. Takže sýry, pečivo, čokoláda, voňavé pytlíčky s levandulí, utěrky a ubrusy utkané v jednom z domečků a další věci.
Je to tady fotogenické, netlačí se na sebe lidi, protože se v tom prostoru rozprchnou a tak to mám ráda. Už jsem nám tady vybrala domeček, kde budeme bydlet a já budu mít slepice na vajíčka a králíky a jednu krávu a pod oknem zahrádku s drobnostma do polívky a za domem políčko s trochou zeleniny. A koně taky chci. Záclonky budou červenobílé kostkované a na oknech kytky. Jo jo....
Letos teda trochu zklamání, že jsem si dala pohár a jahody byly mražené a ještě úplné kostky ledu. To bych čekala trochu lepší přístup. Samíček se kamarádil se všema zvířatama co potkal, akorát koně se trochu bál. Přitom hafling jím byl zcela fascinován. Jedna jediná věc nám naprosto nevyšla - nákup čokolády místní. To jsem chtěla, ale už bylo moc hodin a nestíhalo se to. Ani sýrárna ani čokoládovna. No jo, letos nám ten čas dělal trochu potíže.
Den 15 - sobota poslední
Poslední den před odjezdem byl nějak nic moc. Nejdřív bojová nálada, pak nákupy zásob do Čech a dárků domů. Taky mám další nový skřipec za hnědý nalomený. Na jídlo jsme si zašli do zahradní restaurace na břehu Aare v Belpu. Nedaleko koupaliště. Obsluhovala nás slovenka, která teda byla chvilkama lehce přidrzlá proti jiným, ale prý už je tam dlouho a je to její klasický rys, že je drzá a zvědavá. Jídlo dobré, bohužel celou situaci zkomplikovala vosa. Sam ji přišlápl a dostal od ní žihadlem. A jak začal jančit, tak jsem ho vzala k sobě podívat se co se děje a vosa, která byla stále ukrytá na jeho noze, začala vraždit všude kolem sebe. Dostala jsem pořádnou žahu do vnitřní strany stehna a myslela, že umírám. Neskutečný. Noha zčervenala, ale nic dál, takže alergii asi nemám. (ovšem týden po incidentu mám na noze podlitinu o velikosti 10cm)
Jinak poklidný den s večerní keší. A zabalením všech zavazadel, což je opět moje práce a jde mi to stále lépe. Zvládla jsem nás zabalit ještě úsporněji jak předtím.
Den 16 - odjezd
VELMI nerada cestuju.
vlastne špatně. Miluju výlety a cizí místa a jezdila bych někde pořád, ale nerada tu trasu autem/letadlem/atd na místo určení. Je to dlouhé, nudné, nemůžu se hýbat a chybí mi normální kyslík a pohyb vzduchu, který je uměle nahrazovaný klimatizací. Ovšem je to nutné zlo, tak se snažím najít si mechanismy přežití. Třeba jsem přečetla Magický prazdroj. Pak taky koukala všude kolem, při zastávkách venčila psa a pak sebe i Lukáše živila nakrájenou červenou paprikou. Taky docela osvěžující.
Cestou jsem dostala nápad, že vyzvedneme kočku o den dřív než bylo dohodnuto, ať to máme doma komplet a nemusíme už nikam jezdit. Zase jsem si potvrdila, že na silnicích u nás jezdí neuvěřitelné procento magorů, protože po celé trase Bern-Basel-Karlsruhe-Rozvadov jsem neměla vlastně problém a Rozvadov-Praha stresovala, že jeden to vybrzdí přímo před náma a druhý se nám snaží kontrolovat kufr za jízdy. Řidiči mají z těch blbostí vyloženě radost asi. Předpisy no a co, pravidlo zipu před značkou je pod jejich úroveň, čára není zedˇ.... docela o nervy. Vím, proč tady nechci jezdit. Zlatá koloběžka.
Samotný obřad probíhal v zahradách zámku Čechy pod Kosířem. Bez nějakých dekorací, prostě jen tak na louce mezi stromy. Počasí vyšlo ideálně. Sluníčko na fotky bylo, ale zase jinak bylo zataženo, tedy žádný pařák. Ideální na svatební šaty se spodničkou, aniž by se nevěsta propotila skrz.
