Jednou do roka tady píšu o tom, kam se máte vydat během návštěvy Švýcarska. Jenže jsou to plány celkem jednoznačně letní. Tedy v případě této země tak do půlky října. A co potom? No asi na hory, ale protože nejsme lyžovací rodina, tak v tomhle neporadím.
Ovšem i tak nabídnu opět pár tipů.
Letošní počasí na začátku prosince nebylo nijak zimní. Sníh jsme viděli akorát ve vyšších polohách. Ale bylo hodně mlhy. To je mimochodem moc pěkné a hodí se i na fotky.
Pátek 27.11. Vyrazili jsme na krátký výlet do Bernu. Dvakrát za večer běžela světelná show promítaná na Bundeshaus. Dá se na ni kouknout na youtube třeba tady https://www.youtube.com/watch?v=OAFjTCdoqSM
V sobotu (celý víkend) probíhaly vánoční trhy v Kambly. Známá sušenkárna je otevřená sice pořád, ale před Vánocema nabízí ještě punč, sýry, nějaké ozdoby a podobně. Jak už jsem ale psala dřív, zastavte se tam. Neomezená ochutnávka sladkých i slaných sušenek zdarma a přilehlá kavárna s dalším výběrem. Plus opravdu velké parkoviště. A protože už je to trochu nahoře, užili jsme si i výhled do zasněžené krajiny.
V pondělí jsme vyzkoušeli první únikovou hru mimo Prahu. V Interlaken je Mystery room. Hned kousek od nádraží s možností zaparkovat v Migros (parkoviště otevřené 24/7). Hru jsme dali bez problémů i v angličtině a byla moc hezky udělaná. Můžeme doporučit. Hrát se dá v němčině, angličtině a zřejmě v maďarštině, protože Viera co nás prováděla je z Budapešti.
Úterý a je tady prosinec. Takže první políčko z adventního kalendáře :) Na dnešek jsem naplánovala návštěvu továrny na kávovary Jura. Areál se nachází u dálnice Basel-Bern, akorát sjezd je o něco dál, určitě lepší věřit navigaci. Samotná výstava stojí 6 CHF a vstupenka je poukaz na kávu podle výběru včetně bezkofeinové. Koncept výstavy je poměrně předvídatelný, ale je to super zpracované. Vždycky se otevřou další dveře a člověk si přejde do další místnosti. Všechny jsou o historii kávy a pití a zpracování. Krásně udělané zejména ty "staré" prostory jako orientální trh, palácové pokoje atd. Takže doporučuju zajít a určitě si dát i to kafe. Já jsem se zamilovala do příslušenství ke kávovarům. Hlavně nahřívací šuplíček na hrnky.
Ve středu 2.12. jsme vyrazili do Zurichu. Měli jsme to i s přespáním v hotelu Hirsch v centru. Trochu masakr je parkování. Na ulici prakticky nemožné v celém městě. Parkovací domy v okolí nějaké jsou. Cenově vychází jako ta ulice. Na první pokus jsme zaparkovali do minulosti. Šipka parking nás totiž poslala do atomového krytu z roku 1943, který měl příšerně úzký vjezd a aut tam bylo víc jak parkovacích míst. Klíče se odevzdávají obsluze a ta si během dne postupně přeparkovává podle potřeby a podle toho kdo přijede a kam se vejde. Zlomit se tam do místa je dost složité i pro malé auto. No jako smrt blondýny tohleto. Celé to působí strašně zvláštně, ale super zážitek. Teda asi ne pro Lukáše, protože odevzdat klíče od auta je pro něj tragická událost dne :-D Parkovací prostor jsme nakonec našli u Hlavního nádraží, kde to vyjde cca na 40 CHF do druhého dne.
Na jídlo můžeme doporučit restauraci v hotelu Adler WEB . Specializuje se na švýcarské speciality a kromě hezkého interiéru nabízí i zajímavě servírované jídlo. Lukáš si dal raclet s masem a dostal rozpékací plotýnky s grilem, naložené maso, sýr na plátky, cibulky, hrušky, koření, okurky a celé jídlo si vlastně dodělal sám podle sebe.
Odpoledne jsme courali po městě a zkoumali vánoční trhy. Vyzkoušeli jsme si výrobu svíček. Na začátku se vezme knot a ten se namáčí a namáčí do horkého vosku. A až vás to přestane bavit, tak se výsledek zváží a zaplatí se podle váhy svíčky. Moje svíčka vyšla hubenější, ale zase se mi víc líbí tvarově, tak to se vyrovná. Vyzkoušet to jde vlastně i zadarmo, protože se platí až finální výrobek, pokud si ho chcete odnést. Takže tam leželo i několik opuštěných nedodělků.
Na nádraží je krytý trh a stromeček ozdobený krystaly Swarovski. Slušelo by mu trochu prostoru, takhle je tam ušlápnutý mezi stánkama. Na nádraží se dá najíst v Nordsee nebo v BurgerKingu. Já jsem si potřebovala sednout, takže jsem ocenila prostor.
Čtvrtek 3.12. jsme zahájili snídaní v hotelu. To mám ráda. Toust, vločky s ovocným jogurtem a sladké pečivo. Mám v tom jasný systém. Tady byl zábavný vařič na vajíčka, klec co se ponořila do vody a vajíčko se vaří.
Cestou zpět do Belpu jsem chtěla navštívit hrad, který je vidět z dálnice. Jenže jak se ukázalo, ani tenhle hrad není přístupný a patří armádě. Najdete ho nad městečkem Oensingen a výlet se dá spojit s už jmenovaným muzeem kávovarů. Než jsme ho ale našli, projeli jsme strašnou mlhou a vyjeli na kopec s milou restaurací Bergrestaurant Roggen. Byla krásná inverze, všechno dole schované jako ve šlehačce a nahoře slunečné počasí. Prostor je super na procházku se psem a jsou tady i kešky.
Hrad samotný je uzavřený a nemá moc smysl tam chodit. Občas se tam pořádají koncerty.
V pátek jsme měli oblíbený raclet doma a úplně nacpaní vyrazili do Bernu. Lukáš našel keš, kterou nutně potřeboval. Nahoře ve věži katedrály Münster. Sice jsem měla výhrady, ale nakonec jsem těch 344 schodů vylezla. Výhled je daleko a výzdoba kostela krásná. Určitě stojí za návštěvu. Pak jsme prošli vánoční trhy a cestou domů jsem opět šla pro horký preclík na nádraží. Určitě si ho dejte. Je super.
Sobota 5.12. se u nás slaví jako den, kdyz chodí Mikuláš. Tady asi ani ne. Respektive buď chodí oba dny nebo až šestého. Alespoň tak jsem to pochopila z dění kolem. Taky tady neznají anděla a chodí akorát čerti. My jsme vyrazili do Montreaux ve francouzské části Švýcarska. Podobné výlety jsou strašně vtipné, protože Lukáš se pokaždé vzteká kvůli neochotě místních mluvit německy.
Podle různých průvodců a letáků cestovek je místí předvánoční program nějak výjimečný. No tak jako ani ne. Ale mají tady sochu Mercuryho u jezera, racky co se dají krmit v letu, divný obchoďák hned u trhů a různé zajímavé věci k jídlu :) Parkování se doporučovalo na okraji města s využitím shuttle busu. Ale zaparkovali jsme v centru pod obchodem. Akorát to chtělo vydržet ve frontě asi šesti aut než šest aut vyjede a doufat, že se do toho fleku po něm bavorák vejde. Klasický problém místního parkování a velikosti :)
Vedle parkování je i celkem zajímavá kavárna, jen kousek do kopce. Můžete se tam stavit, spousta prostoru mezi stolama, takže člověk nemá pocit klaustrofobie a přelidněnosti. Na zdi jela fashion TV a část je asi galerie obrazů.
Cestou domů zase byla hustá mlha většinu trasy. Ale to já už poslední dobou upadám do polospánku. Spím, ale reaguju na změny rychlosti nebo směru. Jak jsem jednu dobu nemohla spát v autě, tak teď mám problém jako spolujezdec nespat. Zvlášť, když řidič není z ukecaných.
Protože jsme nevymysleli na poslední den moc jiný program, plácali jsme se dopoledne doma a pak vyrazili na druhou hru Mystery room v Interlaken. Už jsem byla nějaká unavená a těšila jsem se až budu mít cestu do Prahy za sebou. Začátek hry byl mysterka sama o sobě. Slečna a nás totiž zapomněla a nedorazila. Takže jsme ji naháněli telefonem. Ale přijela rychle a pak už se hrálo doopravdy. Druhá místnost se speciálně chlapům musí líbit. Je dost technická a v půlce vás čeká překvapení. Ale nebudu spoilovat, třeba bych to někomu zkazila.
A to je vše :-)
čtvrtek 10. prosince 2015
úterý 10. listopadu 2015
Čestr (restaurace)
Dlouho se tady neobjevila recenze na jídlo nebo služby a už dlouho jsem do nikoho nerýpala. Tak jsem se rozhodla na tom zapracovat.
Už nějakou dobu vím o existenci restaurace Čestr patřící do rodiny podniků Ambiente. Restaurace pod touto značkou jsou zajímavé a speciálně na eat all you can v Brasileiro mám živou vzpomínku ještě po letech. Ale od jisté doby se do centra dostanu tak málo, že nemám šanci se tam objevit "náhodou". Dneska ale taková náhoda zrovna nastala. Díky jednání na Muzeu a pak řešení proplácení příspěvku v pojišťovně. Najednou bylo půl druhé a hlad. A hned pár metrů nenápadná výloha Čestru.
Speciálně teďka je trochu problém je najít, pokud je neznáte. Restaurace se nachází na opačném rohu než je vchod do nové budovy Národního muzea (bývalé rádio Svobodná Evropa, jak tam stávaly ty obrněné transportéry co jim to nejezdilo moc). Aktuálně je kolem stavba a přes výkopové práce a velký provoz na magistrále se tam člověku ani nechce chodit. Ale to by byla chyba!
I když z venku je to trochu rozpačité, takže jsem se bála co bude. Táhnout Lukáše někam na jídlo a neprověřit si nijak terén je trochu risk. I bez rezervace jsme měli štěstí a usadili nás ke stolu. Je tady dost hlučno. Samá židle a stůl, ale to je logické, protože v době oběda mají narváno a využívají každé místo. Stěna naproti vchodu je polootevřený pohled do kuchyně. A kdyby jen do kuchyně. Tohle není podnik pro citlivé vegany. Vlevo visí za sklem několik kusů krav, které řezník postupně porcuje, vedle zpracovává pro kuchaře. Pak už začíná část kuchyňská.
Interiér restaurace i talíře a jídelní lístky jsou shodně bílé s modrým zdobením. Na stropě velké čtverce ve stejných barvách. Na zdech obrovské obrazy s dělením hovězího masa (něco jako tady ten obrázek z netu). Co mi přišlo kouzelné bylo menu. Obsluha přinese dvě zalepené obálky. Porušením "pečetě" se rozbalí A3 s nabídkou a karta opět s obrázkem dělení krávy a vysvětlením jaké maso se podává a proč.
Kromě toho na stole přistál i talířek s domácím chlebem a vajíčkovou pomazánkou SKVĚLOU a domácí pomerančová limonáda.
Měla jsem problém si vybrat. Zase tolik na maso nejsem a potrpím si pouze na zcela libové kousky. Jako luxusní volba se ukázal karabáček dlouho pečený v husím sádle s bezchybnou bramborovou kaší. Kaše podávaná v rendlíku zvlášť a spousta šťávy u masa. Jako předkrm jsem zkusila poprvé v životě šneky. V tomto případě šneky zapečené v klobouku žampionů s pokličkou z vaječného žloutku a trochou pažitky. Měla jsem velkou obavu. Živě si pamatuju, jak jsem skoro zvracela jen při pohledu na ústřici na svém talíři letos v lednu. A jakmile jsem se k ní zkusila přiblížit, tak jsem se skoro rozbrečela, že tohle fakt nedám a nechala ji odnést. Ovšem tyhle houbové šneky maximálně doporučuji. Jsem v jídle citlivka, ale tohle je nečekaně dobré.
Lukáš si dal silný vývar s vejcem. Oceňuji, že to nebylo vajíčko rozkvrdlané na hadry, ale pěkně celé. Nic to ale nemění na skutečnosti, že vejce v tekutině nenávidím. Maso měl stejné a taky mu velmi chutnalo. I když jsem byla na pokraji prasknutí, zvědavost nás nutila kouknou na list s dezerty. A to jsem neodolala a vyzkoušela ještě buchtičky plněné makem a přelité vanilkovo-rumovou omáčkou. Rumová byla poctivě teda :-D
Závěr? Strašně jsem se přejedla, nebudu ani večeřet. Ale jsem totálně spokojená. Je to takové lehce staročeské, žádné kravinky a ozdobičky na talíři. Pěkně cibuláky a rendlíky a poctivé jídlo. Od vajíčkové pomazánky do posledního rumu bezchybné. A proto si naplánujte třeba oběd s partnerem, udělějte rezervačku a užijte si to.
Už nějakou dobu vím o existenci restaurace Čestr patřící do rodiny podniků Ambiente. Restaurace pod touto značkou jsou zajímavé a speciálně na eat all you can v Brasileiro mám živou vzpomínku ještě po letech. Ale od jisté doby se do centra dostanu tak málo, že nemám šanci se tam objevit "náhodou". Dneska ale taková náhoda zrovna nastala. Díky jednání na Muzeu a pak řešení proplácení příspěvku v pojišťovně. Najednou bylo půl druhé a hlad. A hned pár metrů nenápadná výloha Čestru.
Speciálně teďka je trochu problém je najít, pokud je neznáte. Restaurace se nachází na opačném rohu než je vchod do nové budovy Národního muzea (bývalé rádio Svobodná Evropa, jak tam stávaly ty obrněné transportéry co jim to nejezdilo moc). Aktuálně je kolem stavba a přes výkopové práce a velký provoz na magistrále se tam člověku ani nechce chodit. Ale to by byla chyba! I když z venku je to trochu rozpačité, takže jsem se bála co bude. Táhnout Lukáše někam na jídlo a neprověřit si nijak terén je trochu risk. I bez rezervace jsme měli štěstí a usadili nás ke stolu. Je tady dost hlučno. Samá židle a stůl, ale to je logické, protože v době oběda mají narváno a využívají každé místo. Stěna naproti vchodu je polootevřený pohled do kuchyně. A kdyby jen do kuchyně. Tohle není podnik pro citlivé vegany. Vlevo visí za sklem několik kusů krav, které řezník postupně porcuje, vedle zpracovává pro kuchaře. Pak už začíná část kuchyňská.
Interiér restaurace i talíře a jídelní lístky jsou shodně bílé s modrým zdobením. Na stropě velké čtverce ve stejných barvách. Na zdech obrovské obrazy s dělením hovězího masa (něco jako tady ten obrázek z netu). Co mi přišlo kouzelné bylo menu. Obsluha přinese dvě zalepené obálky. Porušením "pečetě" se rozbalí A3 s nabídkou a karta opět s obrázkem dělení krávy a vysvětlením jaké maso se podává a proč.
Kromě toho na stole přistál i talířek s domácím chlebem a vajíčkovou pomazánkou SKVĚLOU a domácí pomerančová limonáda.
Měla jsem problém si vybrat. Zase tolik na maso nejsem a potrpím si pouze na zcela libové kousky. Jako luxusní volba se ukázal karabáček dlouho pečený v husím sádle s bezchybnou bramborovou kaší. Kaše podávaná v rendlíku zvlášť a spousta šťávy u masa. Jako předkrm jsem zkusila poprvé v životě šneky. V tomto případě šneky zapečené v klobouku žampionů s pokličkou z vaječného žloutku a trochou pažitky. Měla jsem velkou obavu. Živě si pamatuju, jak jsem skoro zvracela jen při pohledu na ústřici na svém talíři letos v lednu. A jakmile jsem se k ní zkusila přiblížit, tak jsem se skoro rozbrečela, že tohle fakt nedám a nechala ji odnést. Ovšem tyhle houbové šneky maximálně doporučuji. Jsem v jídle citlivka, ale tohle je nečekaně dobré.Lukáš si dal silný vývar s vejcem. Oceňuji, že to nebylo vajíčko rozkvrdlané na hadry, ale pěkně celé. Nic to ale nemění na skutečnosti, že vejce v tekutině nenávidím. Maso měl stejné a taky mu velmi chutnalo. I když jsem byla na pokraji prasknutí, zvědavost nás nutila kouknou na list s dezerty. A to jsem neodolala a vyzkoušela ještě buchtičky plněné makem a přelité vanilkovo-rumovou omáčkou. Rumová byla poctivě teda :-D
Závěr? Strašně jsem se přejedla, nebudu ani večeřet. Ale jsem totálně spokojená. Je to takové lehce staročeské, žádné kravinky a ozdobičky na talíři. Pěkně cibuláky a rendlíky a poctivé jídlo. Od vajíčkové pomazánky do posledního rumu bezchybné. A proto si naplánujte třeba oběd s partnerem, udělějte rezervačku a užijte si to.
Stezka Lipno
Svátek 28.října jsme oslavili společně s Lukášem, Cenkim a Aničkou na výletě. Nápad se urodil v našich hlavách při posezení v Malostranské besedě předchozího večera. Na přípravu a velké vymýšlení tedy nebylo moc času. Mimochodem obsluha v Besedě nebyla zrovna extra příjemná... ale zpět k výletu.
Všechny potřebné informace jsou na webu http://www.stezkakorunamistromu.cz/
Ráno jsem se trochu bála, jestli dopadne dobře počasí. Podle internetu všude zataženo, to se hned člověku chce táhnout tři hodiny dolů pod Krumlov a zase večer zpět. Naštěstí se mraky krásně rozfoukaly a po celou dobu návštěvy stezky byla zima, ale sluníčko. Zaparkovat se dá zdarma dole u lanovky, kde je i nějaké jídlo. To jsme vyzkoušeli a není nic moc. Hranolky studené, výběr velmi malý, prostředí jako školní jídelna. Od parkoviště se dá jít nahoru pěšky lesní cestou nebo lanovkou. Lanovka je klasicky otevřená pro čtyři osoby sedící vedle sebe. Viděli jsme, že přepravuje i některé typy sportovních kočárků. A taky koloběžky, které se dneska už půjčují prakticky všude. Samotná stezka je přístupná prakticky pro kohokoliv včetně kočárků. Akorát NE PES, na to pozor. Dole u vchodu sice mají nějaké kotce na zavření psů po dobu výstupu, ale to ozkoušené nemáme. Samík zůstal v pohodlí doma.
Hned na startu stezky je malý lanový park a hřiště pro děti se spoustou vyřezávaných zvířátek. Výstup až nahoru je velmi snadný. Trasa má příjemný náklon a člověku to ani nedojde a už je asi 30m nad zemí. Posledních deset metrů jsou schody na nejvyšší plošinu. Nahoře logicky docela fouká a rozhodně bych to tady nechtěla zažít v dešti.
Výhodou nejen pro děti jsou cestou zastávky s lavičkou a info tabulkou (třeba o stromech nebo lesním hospodářství) nebo "adrenalinové" odbočky z trasy. Nejde o nic složitého, ale bavilo to i nás. Místo širokého chodníku mají tyto odbočky různě se pohybující stupátka nebo kladinu nebo položený žebřík. Samozřejmě zcela bezpečně s ocelovou sítí hned na úrovni podlahy.
Poslední část trasy pak zpříjemňuje každých pár metrů kvíz na dřevěných cedulkách. Otázky jako Kolik metrů ocelových lan bylo použito? nebo Kolik jeřábů stavělo stezku? nebo Kolik dní se stezka stavěla? a podobně. Kdo by žádal opravdový adrenalin, může si dopředu koupit vstupenku s tobogánem. Ten měří 52m a startuje se z vyhlídkové věže a tobogán končí dole v mechu a kapradí už mimo placenou část areálu. Hned u stánku se suvenýry. To ale nikdo z nás nezkusil, takže nemůžu poreferovat.
Jak už jsem psala, jídlo jsme z časových důvodů dali dole u parkoviště a teda nedoporučuju. To už je lepší zajít o kus vedle do sámošky a něco tam ulovit.
Všechny potřebné informace jsou na webu http://www.stezkakorunamistromu.cz/ Ráno jsem se trochu bála, jestli dopadne dobře počasí. Podle internetu všude zataženo, to se hned člověku chce táhnout tři hodiny dolů pod Krumlov a zase večer zpět. Naštěstí se mraky krásně rozfoukaly a po celou dobu návštěvy stezky byla zima, ale sluníčko. Zaparkovat se dá zdarma dole u lanovky, kde je i nějaké jídlo. To jsme vyzkoušeli a není nic moc. Hranolky studené, výběr velmi malý, prostředí jako školní jídelna. Od parkoviště se dá jít nahoru pěšky lesní cestou nebo lanovkou. Lanovka je klasicky otevřená pro čtyři osoby sedící vedle sebe. Viděli jsme, že přepravuje i některé typy sportovních kočárků. A taky koloběžky, které se dneska už půjčují prakticky všude. Samotná stezka je přístupná prakticky pro kohokoliv včetně kočárků. Akorát NE PES, na to pozor. Dole u vchodu sice mají nějaké kotce na zavření psů po dobu výstupu, ale to ozkoušené nemáme. Samík zůstal v pohodlí doma.
Hned na startu stezky je malý lanový park a hřiště pro děti se spoustou vyřezávaných zvířátek. Výstup až nahoru je velmi snadný. Trasa má příjemný náklon a člověku to ani nedojde a už je asi 30m nad zemí. Posledních deset metrů jsou schody na nejvyšší plošinu. Nahoře logicky docela fouká a rozhodně bych to tady nechtěla zažít v dešti.
Výhodou nejen pro děti jsou cestou zastávky s lavičkou a info tabulkou (třeba o stromech nebo lesním hospodářství) nebo "adrenalinové" odbočky z trasy. Nejde o nic složitého, ale bavilo to i nás. Místo širokého chodníku mají tyto odbočky různě se pohybující stupátka nebo kladinu nebo položený žebřík. Samozřejmě zcela bezpečně s ocelovou sítí hned na úrovni podlahy.
Jak už jsem psala, jídlo jsme z časových důvodů dali dole u parkoviště a teda nedoporučuju. To už je lepší zajít o kus vedle do sámošky a něco tam ulovit.
pátek 16. října 2015
Zima za dveřma
Pravidelným čtenářům jsem opět neudělala radost, protože nepíšu. Mám pro to svoje důvody. nebylo mi poslední dobou vůbec dobře a negativně naladěná psát neumím.
Máme za sebou víkend v Krkonoších, výstup na Sněžku v příšerném počasí a nějaké únikové hry. Já jich dala celkem deset, Lukáš už jedenáct. Určitě to zkuste. Vyzkoušené firmy jsou TRAPprague, lost rooms, mind maze a puzzle room. Není potřeba nic zvláštního umět, akorát přemýšlet.
Tenhle podzim je celkem náročný na novinky a informace z okolí. Doufejme, že už bude všechno jak má být a budu zase psát.
Máme za sebou víkend v Krkonoších, výstup na Sněžku v příšerném počasí a nějaké únikové hry. Já jich dala celkem deset, Lukáš už jedenáct. Určitě to zkuste. Vyzkoušené firmy jsou TRAPprague, lost rooms, mind maze a puzzle room. Není potřeba nic zvláštního umět, akorát přemýšlet.
Tenhle podzim je celkem náročný na novinky a informace z okolí. Doufejme, že už bude všechno jak má být a budu zase psát.
pátek 7. srpna 2015
Krabičková dieta
Rozhodla jsem se trochu změnit styl a začít pravidelně jíst. Protože jsem ale lenoch líná co se týká jídla, tak prostě nezvládám chystat si jídlo podle nějakého systému, nezapomenout si na to nakoupit atd atd. Já a jídlo prostě nejde dohromady. Jsem zvyklá jíst pravidelně jednou denně a cokoliv navíc je divné a ani nevím co si dát a kam si zajít a podobně. Hodně za to může práce, protože tady mám kolem akorát pizzu (nechutná mi), kebab (nejím) nebo čínu. A jednu českou jídelnu kde vaří kombinace koleno-knedlík-sekaná-řízek.
Přitom už jsem v minulosti dost problémů s jídlem měla. Od držení diet a hladovek, přes otravu nebo měsíc na vývaru (to bylo po Indii a sundala jsem 8 kg a vypadala prý blbě). A docela ujíždím na pečivu a to mi moc nedává.
Takže jako řešení se ukázalo nechat to na někom jiném. Objednala jsem si tedy měsíc krabičkové diety a s celým průběhem budu informovat. Není účelem hubnout, ale stejně si zapíšu...
Pas 78cm, boky 95cm, prsa 95cm, stehna 54cm, ruce 28cm. Výška asi 175cm a váha asi 67kg. Tak teď jsem vyděsila i sama sebe a můžeme pokračovat.
Den první: asi v osm snídám ovesné vločky s bílým jogurtem s trochou višní. Je toho kopec a i když se snažím, tak to nezvládnu dojíst a trochu dávám do ledničky.
Kolem jedenácté mám první svačinu. Ta je moc dobrá. Křupavý plátek s cottage a trochou šunky.
Obědvám asi o půl třetí. Mám kuřecí stehno s dušenou zeleninou a rýži. Není to špatné, ale nejsem milovník stehna a navíc bych ho mnohem líp propekla, aby byla kůrčička. což tady není ani omylem. Chuťově to není špatné.
Odpolední svačina. ježiši to přece nedokážu jíst tak často! Každopádně byla zelenina a plátek tmavého chlebíku. Nevydržela jsem (fakt ujetý den) a porušila jídelníček jednou horkou čokoládou. Kávu totiž nemůžu. Každopádně bych už jídelní den ukončila.
Jenže ještě měla nastat večeře. To už jsem nechtěla. vyloženě se mi hnusila myšlenka na jídlo. Takže jsem si dala jednu hrušku a večeři v podobě zapečené cukety je v mrazáku.
Aktivity no vlastně nic moc. Cesta pěšky do práce od auta a pak doma jen nějaké zametání, vytírání a žehlení. Bylo pekelné vedro a měla jsem dost.
Den druhý: Opět jsem našla před domem balíček. Trochu jsem se naštvala. Jediná věc, kterou NEJIM a nikdy jist NEBUDU je celer. Smrdí, nechutná mi. A psala jsem to do poznámek. Ale i tak mi k večeři dorazilo vepřové na celeru. bleh. no na jídlo se prý fuj neříká, tak to neříkám.
Snídani jsem malinko sabotovala. Miluju kukuřici, ale nedokážu si ji ráno namazat na chleba v pomazánce. chleba měl dýňová semínka a dala jsem si na něj meruňkovou marmeládu. Jen malilinko, abych se nedusila :D
Dopolední svačina mi moc chutná. Bílý jogurt mixovaný s jahodama. Opět je ho celkem dost 332g.
Oběd jsem zvládla kolem půl třetí. Hovězí s bulgurem jsem musela dosolit a obecně mi neudělalo zase takovou radost. nějak mi to začíná připomínat trochu mdlé a vodové vaření v jídelně. Tak snad se polepší. Ale maso není tvrdé a trochu jsem si ho vzala.
Odpolední svačina by mi stačila jako večeře a ještě tam je ta večeře s celerem... panebože.
Den třetí: Mám problém. Dnešek jsem trávila na cestách, takže snídani jsem si vytunila po svém (celozrný chleba jsem si vzala, ale jejich pomazánku vyměnila za svoji). Tvarožník co měl být odpoledne jsem vzala cestou ve vlaku. Pak si užila neskutečné nervy u notáře. Oběd jsem měla strašně pozdě v Olomouci (vepřová panenka) a svačina vůbec nebyla. A ještě jsem si dovolila vzít si odpoledne jedno kafe v Regiojetu. Prostě sodomagomora. Ale večeři už jsem jedla podle krabiček. Tedy kuřecí roládu s hráškem. Opět nedosolenou.
Den čtvrtý: Snídaně tvarohové tzatziky? No ble. Žaludek si vyžádal použít dovezené pečivo jako podklad pod tenoučkou vrstvu merunkove marmelády. Dopolední svačina byl banánový jogurt s čokoládou. Hmmm toho bych mohla mraky. Oběd - vepřové maso s omáčkou z lesních plodů a špalda. Měla jsem to bez masa. Svačina rukola s pestem a fit chleba a parmskou šunkou ušla.
K večeři byla kuřecí směs s jogurtovým dipem a to mi chutnalo. Jen jsem nedojedla bataty. Chutnaji zvláštně.
Den pátý: Snídaně zapečené vejce a pečivo. Fakt jsem měla snahu, ale vzala si jen pečivo. suché. Svačina je červená řepa a "polystyren" a nějaký kousek tvarohu typu Lučina. To byla zajímavá kombinace a šlo to. Opět jsem to nedojedla.
Na oběd bylo filé s rajčátky a kus kus. To mi chutnalo a snědla jsem. Odpolední svačina je jogurtový nápoj. Netěším se na večeři, protože mám pohanku s uzeným a kysané zelí a já bych si dala třeba samotné zelí, ale bez toho masa.
.....
abych to uzavřela Nevydržela jsem to. Po prvním týdnu jsem byla nespokojená a druhý týden už se mi dělalo z krabiček zle už podle názvu. Takže jsem celou aktivitu ukončila a ještě se trochu tahala o vrácení poměrné části peněz. Ale mám konečně pokoj. Zpětně mám pocit, že se mi tím jídlo spíš rozhasilo, protože se mi do něj fakt nechtělo. Tak teď sice jím, ale po svém. Bez ovoce a brambor se žít nedá. Alespoň v mém světě.
Přitom už jsem v minulosti dost problémů s jídlem měla. Od držení diet a hladovek, přes otravu nebo měsíc na vývaru (to bylo po Indii a sundala jsem 8 kg a vypadala prý blbě). A docela ujíždím na pečivu a to mi moc nedává.
Takže jako řešení se ukázalo nechat to na někom jiném. Objednala jsem si tedy měsíc krabičkové diety a s celým průběhem budu informovat. Není účelem hubnout, ale stejně si zapíšu...
Pas 78cm, boky 95cm, prsa 95cm, stehna 54cm, ruce 28cm. Výška asi 175cm a váha asi 67kg. Tak teď jsem vyděsila i sama sebe a můžeme pokračovat.
Den první: asi v osm snídám ovesné vločky s bílým jogurtem s trochou višní. Je toho kopec a i když se snažím, tak to nezvládnu dojíst a trochu dávám do ledničky.
Kolem jedenácté mám první svačinu. Ta je moc dobrá. Křupavý plátek s cottage a trochou šunky.
Obědvám asi o půl třetí. Mám kuřecí stehno s dušenou zeleninou a rýži. Není to špatné, ale nejsem milovník stehna a navíc bych ho mnohem líp propekla, aby byla kůrčička. což tady není ani omylem. Chuťově to není špatné.
Odpolední svačina. ježiši to přece nedokážu jíst tak často! Každopádně byla zelenina a plátek tmavého chlebíku. Nevydržela jsem (fakt ujetý den) a porušila jídelníček jednou horkou čokoládou. Kávu totiž nemůžu. Každopádně bych už jídelní den ukončila.
Jenže ještě měla nastat večeře. To už jsem nechtěla. vyloženě se mi hnusila myšlenka na jídlo. Takže jsem si dala jednu hrušku a večeři v podobě zapečené cukety je v mrazáku.
Aktivity no vlastně nic moc. Cesta pěšky do práce od auta a pak doma jen nějaké zametání, vytírání a žehlení. Bylo pekelné vedro a měla jsem dost.
Den druhý: Opět jsem našla před domem balíček. Trochu jsem se naštvala. Jediná věc, kterou NEJIM a nikdy jist NEBUDU je celer. Smrdí, nechutná mi. A psala jsem to do poznámek. Ale i tak mi k večeři dorazilo vepřové na celeru. bleh. no na jídlo se prý fuj neříká, tak to neříkám.
Snídani jsem malinko sabotovala. Miluju kukuřici, ale nedokážu si ji ráno namazat na chleba v pomazánce. chleba měl dýňová semínka a dala jsem si na něj meruňkovou marmeládu. Jen malilinko, abych se nedusila :D
Dopolední svačina mi moc chutná. Bílý jogurt mixovaný s jahodama. Opět je ho celkem dost 332g.
Oběd jsem zvládla kolem půl třetí. Hovězí s bulgurem jsem musela dosolit a obecně mi neudělalo zase takovou radost. nějak mi to začíná připomínat trochu mdlé a vodové vaření v jídelně. Tak snad se polepší. Ale maso není tvrdé a trochu jsem si ho vzala.
Odpolední svačina by mi stačila jako večeře a ještě tam je ta večeře s celerem... panebože.
Den třetí: Mám problém. Dnešek jsem trávila na cestách, takže snídani jsem si vytunila po svém (celozrný chleba jsem si vzala, ale jejich pomazánku vyměnila za svoji). Tvarožník co měl být odpoledne jsem vzala cestou ve vlaku. Pak si užila neskutečné nervy u notáře. Oběd jsem měla strašně pozdě v Olomouci (vepřová panenka) a svačina vůbec nebyla. A ještě jsem si dovolila vzít si odpoledne jedno kafe v Regiojetu. Prostě sodomagomora. Ale večeři už jsem jedla podle krabiček. Tedy kuřecí roládu s hráškem. Opět nedosolenou.
Den čtvrtý: Snídaně tvarohové tzatziky? No ble. Žaludek si vyžádal použít dovezené pečivo jako podklad pod tenoučkou vrstvu merunkove marmelády. Dopolední svačina byl banánový jogurt s čokoládou. Hmmm toho bych mohla mraky. Oběd - vepřové maso s omáčkou z lesních plodů a špalda. Měla jsem to bez masa. Svačina rukola s pestem a fit chleba a parmskou šunkou ušla.
K večeři byla kuřecí směs s jogurtovým dipem a to mi chutnalo. Jen jsem nedojedla bataty. Chutnaji zvláštně.
Den pátý: Snídaně zapečené vejce a pečivo. Fakt jsem měla snahu, ale vzala si jen pečivo. suché. Svačina je červená řepa a "polystyren" a nějaký kousek tvarohu typu Lučina. To byla zajímavá kombinace a šlo to. Opět jsem to nedojedla.
Na oběd bylo filé s rajčátky a kus kus. To mi chutnalo a snědla jsem. Odpolední svačina je jogurtový nápoj. Netěším se na večeři, protože mám pohanku s uzeným a kysané zelí a já bych si dala třeba samotné zelí, ale bez toho masa.
.....
abych to uzavřela Nevydržela jsem to. Po prvním týdnu jsem byla nespokojená a druhý týden už se mi dělalo z krabiček zle už podle názvu. Takže jsem celou aktivitu ukončila a ještě se trochu tahala o vrácení poměrné části peněz. Ale mám konečně pokoj. Zpětně mám pocit, že se mi tím jídlo spíš rozhasilo, protože se mi do něj fakt nechtělo. Tak teď sice jím, ale po svém. Bez ovoce a brambor se žít nedá. Alespoň v mém světě.
úterý 14. července 2015
Švýcarsko 2015
Rok se s rokem sešel a máme tady opět dovolenou. Letošní plány jsou trochu nahuštěnější, protože jsem nechtěla být moc "doma". Jsme na cestách s Peugeotem 4007, protože X3 nestihla včas servis a Mini je prostě moc mini. Opět píšu i kde byl pes. Třeba někomu pomůže. Kdo nás nezná, tak Samíček je mrně. Takže na labradora to nemusí sedět.
10.7. odjezd z Prahy. Chtěli jsme vyrazit v sedm ráno. Jenže v noci přestal půjčenému autu svítit přední xenon a to se na koleni nevymění. Takže Lukáš jel v těch sedm do servisu a než se vrátil a urovnal všechno do kufru, tak se vyráželo v devět. Obě kočky celou cestu nezavřely zobáky a volaly o pomoc až do Berouna. Opět využíváme služeb kočičího hotelu Trubská. Tentokrát mají bestie ten největší pokojíček přes dvě patra. Tak si nemají na co stěžovat. Cleo je nasraná jak mraky, protože nemá svoje otroky u sebe a na ostatní kočky prý syčí a nechce s nima chodit ven. Zato blbounek je nadšený a zřejmě za ty dva týdny umazlí ostatní kočičí klienty k smrti.
Cesta přes Německo byla dlouhá, ale to je pokaždé. Ještě jsme se stavili za Sašou, která je tady pracovně a šli spolu na večeři. Do Belpu jsme přijeli asi v jedenáct večer a padli.
Sobota 11.7. byla takový rozjezdový den. Byli jsme v Thunu a na návštěvě. žádné cesty.
Nedělě 12.7. V plánu byl velký výlet se Sašou do Reigoldswill na vodopády... eeeee Trochu ztraceno v překladu. Nevěřte informaci, že wasserfalle musí nutně znamenat vodopád. Někdy se tak prostě jmenuje kopec kde stojí hospoda a lanový park. Do lanového parku je nutná pevná obuv, kterou kdyžtak za 5,- CHF půjčují. Vyplatí se koupit si vstupenku dole pod lanovkou, jinak to vyjde strašně drahé. Na místě je naučná stezka a možnost půjčení koloběžek. Já jim říkám trotlbajk, ale v originále je to "trottibike". Nevím proč, ale voda vůbec žádná. Takže jsem byla za debila, ale nakonec to nebylo špatné. Viděli jsme obří lavičku a lamy, dali si oběd a trochu chození. A pak se přesunuli ještě do Baselu na prohlídku města.
Basel má neuvěřitelnou radnici jak z ruského románu. Dá se jít i dovnitř bez vstupného a omezení pro psa. Taky širokánský Rýn a speciální atrakci pro místní. To si musíte koupit "rybičku", tedy vak na věci, který se vzduchotěsně uzavře. Díky tomu máte suché oblečení a zároveň takový plovák. Na začátku náplavky vlezete do Rýna a lehnete si na ten plovák s oblečením. Protože řeka dost teče, jedete jak na tobogánu podél břehu. A až vás to přestane bavit, tak zase vylezete, vytáhnete suché hadry a jdete domů. Nebo na pivo do jedné z mnoha hospod podél náplavky. Největší rybička se prodává za 29,- CHF na několika místech v centru. Taky se dá koupit vtipná věc. Dvě osušky sešité k sobě jako kaftan. Říká se tomu přenosná převlékací kabinka a taky se na tom pak dá ležet. Ale je trapně snadné to ušít ze dvou IKEA osušek. Na náplavku nemá pes vstup povolen.
My se přes řeku dostali na přívozu. Jízdenka na osobu v jednom směru je 1,60 CHF za dospělého a 0,80 CHF za děti nebo psa. Lodička pendluje furt, takže se nečeká déle než pár minut.
Pondělí 13.7. bylo ve znamení sýra a sušenek. Nejdřív jsme jeli do Affoltern im Emmental. Pes s náma nebyl, protože jsou teď ve Švýcarsku strašná vedra a za tu neděli nás nenáviděl určitě ještě ráno. Koncem výletu už vyloženě chodil s odporem a večer už se odmítal venčit déle než bylo nezbytně nutné. Schaukaserei najdete snadno. Kdyžtak tady je web http://www.emmentaler-schaukaeserei.ch/ Parkování je dost a stojí frank na hodinu. Minuta sem, minuta tam ... nikdo nehrotí.
Na místě se podíváte přes sklo do výrobny ementálu a na ochozu je obchůdek, kde se dají nakoupit místní sýry, jogurty, másla nebo i ledové čaje (moc mňam) a klobásky. Potom taky klasické suvenýry a různé koření a věci do kuchyně. Doporučuju si naplánovat výlet tak, aby vám neutekla ochutnávka v 15:15 (zdarma) a pokud máte zájem, tak v 14:00 je ukázka jak se sýr vyrábí. Zaujme spíš děti. Já jsem od toho čekala trochu víc. Cena na osobu je 7,- CHF a je NUTNÉ se objednat. Vlastně je to akorát přednáška o výrobním postupu, složení sýra a možných chybách. Třeba když se přemnoží bakterie a místo pár děr je jich v Ementálu víc jak po myších. Nebo že se velké kolo sýra nafoukne mimo formu. Asi přežijete i bez toho :)
V restauraci jde sedět venku s výhledem na údolí a podávají sýrové speciality. Dala jsem si Kaseschnitte mit Spiegelei, protože jsem netušila jak to bude vypadat. Jsou to dva tlusté krajíce chleba posypané sýrem a zapečené a na tom leží volské oko. Ocenila bych ten chleba bokem, je to strašně syté a nedojedla jsem to. Ale už vím jak to vypadá.
Po obědě jsme se přesunuli na keš kousek od sýrárny. Je to taková hospůdka se zahrádkou. V klidu se zaparkuje, logo geocachingu rovnou na reklamím áčku na ulici. Majitelé kačeři a keš je ve slepičí voliéře vzadu na zahradě. To si člověk užije i když ví umístění. Jako bonus nám navíc paní vyhodila pětici ještě skoro bezzubých štěňat na zahradu. Takže se kolem batolila smečka co nám pořád zkoušela sežrat boty a prsty a kníkala a byla děsivě roztomilá. Kromě toho se dá zahrát na zahrádce mini-mini golf a porozovat slepice. Ale jedna z nich mi chtěla klovnout do nohy, tak jsem si pak držela odstup.
Konečně asi půl hodiny před zavíračkou (ta je v 18:30 přes týden) jsme dorazili do Kambly. Tahle fabrika na sušenky slané i sladké stojí kousek od nádražní stanice Trubschachen. Od rekonstrukce tady mají nové veliké parkoviště, kavárnu, malé kino a samozřejmě také podnikovou prodejnu. V kině se kouknete jak se sušenky vyrábí a na asi dvaceti regálech si je pak můžete koupit. Na každém regále je otevřená dóza s daným druhem. Co a kolik sníte tady nikoho nezajímá. Ovšem z vlastní zkušenosti...po několika sušenkách budete mít dost. Ve finále jsem si odnášela velikou tašku se švýcarským motivem s logem společnosti a dost dobře si nepamatuju co to v ní mám. Bude to pak zase překvapení při jídle. Z kavárny nás nevyrazili ani chvilku před zavíračkou a dostali jsme čokoládovou makronku. I když kafe mi moc nechutnalo. Ale pekli základy na druhý den a vonělo to tam krásně.
Nečekaná vsuvka - po cestě domů nás nabourala paní s VW. Lukáš už blednul při představě komunikace s policií a s půjčovnou pak v ČR. Ale nakonec tomu autu vůbec nic nebylo. Vypadlé plasty se cvakly zpět na místo a ani Ň. Oddechli si všichni účastníci, i když každý z jiného důvodu. (edit. nakonec prasklinka byla)
Úterý 14.7. výlet na Oeschinensee a Ricolu.
Autem se dojede do Kandersteg a parkoviště pro lanovku je značené. Navigace zvládá heslo "bergbahn kandersteg" Parkoviště jsou na místě celkem tři a cena je 4,- CHF za celý den. Když je volno, dá se parkovat i ve stínu, ale spíš jsou volná místa na louce. Aktuální ceny lanovky nahoru na http://www.oeschinensee.ch/sommer/gondelbahn/
Na horní stanici lanovky je bobová dráha, kterou jsme taky zkusili, ale já jsem v tomhle srabík a jela jsem opravdu výletním tempem. Dráha je docela dlouhá, takže zábavná a s výhledem do kraje.
Samotné jezero je od lanovky pěšky asi tak dvacet minut do kopce z kopce. Spíš ale z kopce, takže zpáteční cestu DO kopce můžete absolvovat elektrobusem za 8,- CHF. Ale není to nic drastického a cestou jsou i nějaké lavičky, takže to jde i v sandálech (se mi nechtělo přezouvat).
Jezero místní využívají jako koupák. V tomhle vedru bylo v obležení osušek a otužilejší v něm plavou. Já tam šla po kolena. Perličkou pro otrlejší povahy je skutečnost, že místní stádo krav z jezera pije. Ale taky do něj chodí ... si ulevit :D jsem nepochopila. A viděla jsem za tu půlhodinu nejmíň tři.
Ve středu 15.7. jsme toho moc nedělali. Kromě cesty do Bernu. Vlastně jo. Zjistili jsme, že můžeme zajít na koupaliště. Autem se tam strašně blbě parkuje, místní jezdí na kole nebo na motorce. Samotné koupaliště je velikánské, vstup je zadarmo a platí se akorát zamykací skřínky. Kromě dvou bazénů je hlavní atrakcí Aare, která funguje jako tobogán. U mostu se do ní skočí, jede se po rychlém proudu a pak na konci koupaliště jsou záchytné body se schodama, kde se vyleze. Skvělé osvěžení (voda má 19 stupňů) a zábava. Běhala jsem to kolečko několikrát.
Ve čtvrtek nám začal delší výlet. Komplet se psem. Z Belpu po dálnici směr Rheinfall. Do navigace se dá zadat i město na protější straně Neuhausen am Rheinfall. Parkuje se na obou stranách, ale směrovky vedou z dálnice dřív na břeh kde je zámek. Parkoviště je zdarma a dají se sehnat i místa pod stromem ve stínu. Oba břehy spojuje lodní doprava. Malý pes se neplatí. K lodi se dá dojít lesíkem pěšky bez výhledu na vodu nebo přes soustavu vyhlídkových plošin přímo u vodopádu a výtah. To je pak 5,- CHF za osobu. Trasa se dá projít celkem rychle. Dole se pak prodávají lístky na lodě. Nedá se platit kartou! Z několika kombinací jsme si vybrali Kleine rundfahr. Se psem se totiž nedá na středovou plošinu na kameni ve vodě. Nemůžou tam ani kočárky a děcka co neumí chodit bezpečně samotné. Po prohlídce a jídle jsme vyrazili do Zurichu.
Ubytování ten večer bylo zarezervované na jeho okraji v Herrlibergu. Hotel se jmenuje Rebe a nabízí poměrně netradiční pokoje v retro/selském stylu. Všechny jsou pojmenovány podle odrůd vína a kromě pokojů nabídne i místnost pro děti, čítárnu a restauraci. Angličtina personálu není zrovna hvězdná, ale domluvíte se. V pokoji bylo sice vedro, ale byl tam větrák a docela se nám podařilo to tam dostat na normální teplotu. Snídaně je docela základní. Žádné vločky nebo lupínky. Dva druhy pečiva, máslo, marmeláda, dva sýry, jeden džus a kafe/čaj. nazdar. Kousek od hotelu směrem z kopce je obchod. V tom vedru se hodil i jako klimatizovaná lednice, kde se dá zchladit.
Z města jsme toho moc neviděli, akorát objízdnou trasu a místa podél jezera. Večer jsme vzali psa (jo pozor, se psem se na pláže nesmí) s úmyslem zajít si někam sednout. Ale nic kolem nebylo. Nakonec jsme objevili podnik u vody, kde parkoviště vypadalo jako luxusní showroom a dost jsem zapochybovala, že nás tam vůbec pustí. Ale jo a ještě pro Lukáše vymysleli ledové kafe aniž by bylo v nabídce. A já jsem zjistila, že nemusí být všechno dobré co je v kurzu (Aperol je hnus oranžovej). Taky se tam dá dojet lodí a zaparkovat ji u stolečku na pontonu :D
Pátek 17.7. Přesunuli jsme se do Vaduzu, hlavního města Lichtenštejnska. Přes jezero nás vzal trajekt. Jezdí jich tady dost, takže se skoro nečeká. Hranice prakticky není poznat a tvoří ji řeka Rýn. Na přejezd tak na mostě upozorňuje malá tabulka. Vedro bylo stejně pekelné jako kdekoliv jinde, takže jsme psa po krátké procházce vzali do podzemního parkoviště do auta a otevřeli mu tak okno. Nahoře by se upekl. Parkoviště mimochodem zcela v centru a první hodinu zdarma. Když se člověk vždycky vrátí k automatu a pípne si to tam znova, tak za parkování vlastně neplatí. Takže před cestou nahoru na hrad a pak před obědem se doba zdarma obnovila a bylo. I tak ale vychází na příjemné peníze a rozhodně nečekejte závratné sumy jako v centru Prahy.
Cesta nahoru na hrad je vlastně zbytečná. Neuvidíte nic, protože není přístupný veřejnosti. Snad jen multinu, která právě wanderweg kopíruje a výhledy do krajiny podél řeky. Cestou nahoru oceníte dva ledové vodopády. U jednoho jsem si několik minut máčela ruce a hlavu a snažila si snížit teplotu. Voda je ledová až to bolelo, ale bez toho bych nebyla schopná k hradu a zpět dojít.
Po tomhle mučení a obědu jsme vyrazili směrem San Bernardino pass. Tedy průsmyk oblíbený u motorkářů i majitelů sportovních aut. Zatáčka, zatáčka, zatáčka... nahoře chata s občerstvením a zase zatáčky dolů. Je tam příjemně chladno. Pokud se tam chcete vydat, dejte do navigace heslo Ospizio. Jinak si vystojíte hodinovou frontu a neuvidíte nic než 16,4km betonu v tunelu.
Cílem dnešní cesty bylo Lugano. Vzhledem k tomu, že se nám tady nelíbilo, ubytování stálo za kulové, Lukáš měl problémy na hranicích s Itálií a doprava děsivá.... tak to nebudu moc řešit. Děs běs. Neříkejte před Lukášem slovo Itálie :D
18.7. Sobotní program se měnil za pochodu. Zmizeli jsme po snídani (kterou jsme sehnali v COOP, protože ubytování ji nenabízí), vystáli si velikou frontu na tunel Gotthard a po jeho projetí náhodou objevili další průsmyk. Krásné výhledy, spousta motorkářů a hodné stádo kraviček co se nechalo fotit a ošahávat. Zdárně jsme se vrátili na základnu a padli. Druhý den nás čekala cesta do hor.
Neděle 19.7. byla opět horká a slunečná. Jako prakticky celé léto tento rok. Pes zůstal doma.
Jeli jsme vlakem už z Belpu a cílová stanice byl Kleine Scheidegg. To je poslední přestupní stanice pod Jungfrau. Je tam několik ubytovacích prostor a samozřejmě restaurace a obchody se spoustou suvenýrů. A jedním z nich je Eigernordwand. Udělali jsme si tady zastávku, protože jsem minulý rok nezvládala převýšení a bylo mi furt blbě. Tak se letos vymyslela tahle varianta. Že si dáme pozdní oběd nahoře a přespíme a ráno vyrazíme na Jungfrau. Bydlení mají jednoduché a hezké, restaurace fajn a snídaně klasika výběr z pečiva a sýrů a šunka a marmelády. Nahoře večer pršelo, ale i tak jsme se prošli kolem. Jednak tam byla nějaká keška a taky jsme díky tomu našli umělé jezírko a památník obětem co lezli na Jungfrau a nedolezli. Z venku to vypadá jako domeček a vevnitř je to dost drsný. Z repráků jde děsivý zvuk větrné smršti, kukátka na zdi ukazují výjevy jako visící nohy mrtvého horolezce... Spát jsem šla brzo. Tady se totiž tak v devět večer zastaví život. Nikde nikdo, restaurace zavřené, vlaky všechny dole v Grindelwaldu. A taky jsem chtěla ráno vstát
V pondělí 20.7. jsem vstávala v šest. Chtěla jsem vidět východ slunce nad hory. Sice jsem se musela chvilku přemlouvat, ale nakonec to bylo pěkný. Široko daleko akorát jeden člověk se stejným záměrem. Jinak úplné ticho a klid a sluníčko. A taky hromada černých ještěrek. Potkat jednu je roztomilé, ale potkat jich asi dvacet na jedné cestě už je moc. Asi hodinu jsem hopsala sama po kopcích s foťákem a pak vyrazila na snídani. Vlak by objednaný na desátou. Je to docela dobrá varianta, protože jinak je strašný nátřesk. Takhle to celkem šlo. Cestou jsou dvě zastávky v ledovci s výhledem a jinak je velká část v tunelu. Samotná cílová stanice není na Jungfrau, ale v sedle Jungfraujoch. Lanovka původně mohla pokračovat, ale když přišla světová válka, práce se zastavila a už nikdy neobnovila.
Nahoře je nekonečno lidí. Jako všude vesměs hinduláci a obecně asiati. Potkat něco "bílého" ve Švýcarsku na podobných místech je prakticky nemožné :D Samotná stanice nabízí zábavu na celý den. Jde tady sáňkovat, proletět se na laně, projít si expozici nebo se vydat na ledovec pod vedením instruktora. Samozřejmě zajít si na jídlo nebo koupit suvenýry a čokoládu. Je tady i indická restaurace (mi to přijde jako mazec na hlavu). Nahoře jsme byli čtyři hodiny a bylo to jen tak tak. Klidně se tam dá být déle. Pokud je sluníčko, jde být v tričku i když je teplota kolem pěti stupňů. Cestou dolů jsme spali. Jako snad úplně všichni ve vlaku. Mám dojem, že dolů to bylo složitější než nahoru.
Není tedy divu, že jsme v úterý nedělali prakticky nic. Tedy kromě večerní návštěvy Mongolian grill. Oblíbená restaurace v Bernu kde funguje systém eat all you can. Vybereš si maso, ryby, zeleninu, omáčku nebo nudle a dáš to obsluze co to celé připraví na horkém plátu. A tak pořád dokola, dokud je v žaludku místo.
Ve středu 22.7. jsem měla v plánu čokoládovnu Frey. Její sídlo je v Buchs. Cesta z Bernu trvá necelou hodinu. Na místě je dost parkovacích míst a hned vedle je i obchoďák s restaurací. Mimochodem tam mají zrychlující self systém na nakupování. Na začátku se vezme čtečka a postupně se pípá nákup a na konci se čtečka akorát odevzdá a zaplatí se součet.
Čokoládovna je cítit všude kolem. Návštěvnické centrum mají nově postavené přímo v areálu. Vstupné pro dospělou osobu 12 CHF. Kromě vysvětlení výroby čokolády je tam jezdící pás s neomezenou ochutnávkou, dvě čokoládové fontány a hra na rozhýbání těla. Taky ukázky z filmů o čokoládě a možnost udělat si fotku a poslat si ji mailem. Z čokolády mi nakonec bylo trochu blbě, normálně ji tolik nejím a tady jsem nutně musela zkusit všechno. Návštěvu určitě můžeme doporučit.
10.7. odjezd z Prahy. Chtěli jsme vyrazit v sedm ráno. Jenže v noci přestal půjčenému autu svítit přední xenon a to se na koleni nevymění. Takže Lukáš jel v těch sedm do servisu a než se vrátil a urovnal všechno do kufru, tak se vyráželo v devět. Obě kočky celou cestu nezavřely zobáky a volaly o pomoc až do Berouna. Opět využíváme služeb kočičího hotelu Trubská. Tentokrát mají bestie ten největší pokojíček přes dvě patra. Tak si nemají na co stěžovat. Cleo je nasraná jak mraky, protože nemá svoje otroky u sebe a na ostatní kočky prý syčí a nechce s nima chodit ven. Zato blbounek je nadšený a zřejmě za ty dva týdny umazlí ostatní kočičí klienty k smrti.
Cesta přes Německo byla dlouhá, ale to je pokaždé. Ještě jsme se stavili za Sašou, která je tady pracovně a šli spolu na večeři. Do Belpu jsme přijeli asi v jedenáct večer a padli.
Sobota 11.7. byla takový rozjezdový den. Byli jsme v Thunu a na návštěvě. žádné cesty.
Nedělě 12.7. V plánu byl velký výlet se Sašou do Reigoldswill na vodopády... eeeee Trochu ztraceno v překladu. Nevěřte informaci, že wasserfalle musí nutně znamenat vodopád. Někdy se tak prostě jmenuje kopec kde stojí hospoda a lanový park. Do lanového parku je nutná pevná obuv, kterou kdyžtak za 5,- CHF půjčují. Vyplatí se koupit si vstupenku dole pod lanovkou, jinak to vyjde strašně drahé. Na místě je naučná stezka a možnost půjčení koloběžek. Já jim říkám trotlbajk, ale v originále je to "trottibike". Nevím proč, ale voda vůbec žádná. Takže jsem byla za debila, ale nakonec to nebylo špatné. Viděli jsme obří lavičku a lamy, dali si oběd a trochu chození. A pak se přesunuli ještě do Baselu na prohlídku města.
Basel má neuvěřitelnou radnici jak z ruského románu. Dá se jít i dovnitř bez vstupného a omezení pro psa. Taky širokánský Rýn a speciální atrakci pro místní. To si musíte koupit "rybičku", tedy vak na věci, který se vzduchotěsně uzavře. Díky tomu máte suché oblečení a zároveň takový plovák. Na začátku náplavky vlezete do Rýna a lehnete si na ten plovák s oblečením. Protože řeka dost teče, jedete jak na tobogánu podél břehu. A až vás to přestane bavit, tak zase vylezete, vytáhnete suché hadry a jdete domů. Nebo na pivo do jedné z mnoha hospod podél náplavky. Největší rybička se prodává za 29,- CHF na několika místech v centru. Taky se dá koupit vtipná věc. Dvě osušky sešité k sobě jako kaftan. Říká se tomu přenosná převlékací kabinka a taky se na tom pak dá ležet. Ale je trapně snadné to ušít ze dvou IKEA osušek. Na náplavku nemá pes vstup povolen.My se přes řeku dostali na přívozu. Jízdenka na osobu v jednom směru je 1,60 CHF za dospělého a 0,80 CHF za děti nebo psa. Lodička pendluje furt, takže se nečeká déle než pár minut.
Na místě se podíváte přes sklo do výrobny ementálu a na ochozu je obchůdek, kde se dají nakoupit místní sýry, jogurty, másla nebo i ledové čaje (moc mňam) a klobásky. Potom taky klasické suvenýry a různé koření a věci do kuchyně. Doporučuju si naplánovat výlet tak, aby vám neutekla ochutnávka v 15:15 (zdarma) a pokud máte zájem, tak v 14:00 je ukázka jak se sýr vyrábí. Zaujme spíš děti. Já jsem od toho čekala trochu víc. Cena na osobu je 7,- CHF a je NUTNÉ se objednat. Vlastně je to akorát přednáška o výrobním postupu, složení sýra a možných chybách. Třeba když se přemnoží bakterie a místo pár děr je jich v Ementálu víc jak po myších. Nebo že se velké kolo sýra nafoukne mimo formu. Asi přežijete i bez toho :)
V restauraci jde sedět venku s výhledem na údolí a podávají sýrové speciality. Dala jsem si Kaseschnitte mit Spiegelei, protože jsem netušila jak to bude vypadat. Jsou to dva tlusté krajíce chleba posypané sýrem a zapečené a na tom leží volské oko. Ocenila bych ten chleba bokem, je to strašně syté a nedojedla jsem to. Ale už vím jak to vypadá.
Konečně asi půl hodiny před zavíračkou (ta je v 18:30 přes týden) jsme dorazili do Kambly. Tahle fabrika na sušenky slané i sladké stojí kousek od nádražní stanice Trubschachen. Od rekonstrukce tady mají nové veliké parkoviště, kavárnu, malé kino a samozřejmě také podnikovou prodejnu. V kině se kouknete jak se sušenky vyrábí a na asi dvaceti regálech si je pak můžete koupit. Na každém regále je otevřená dóza s daným druhem. Co a kolik sníte tady nikoho nezajímá. Ovšem z vlastní zkušenosti...po několika sušenkách budete mít dost. Ve finále jsem si odnášela velikou tašku se švýcarským motivem s logem společnosti a dost dobře si nepamatuju co to v ní mám. Bude to pak zase překvapení při jídle. Z kavárny nás nevyrazili ani chvilku před zavíračkou a dostali jsme čokoládovou makronku. I když kafe mi moc nechutnalo. Ale pekli základy na druhý den a vonělo to tam krásně.
Nečekaná vsuvka - po cestě domů nás nabourala paní s VW. Lukáš už blednul při představě komunikace s policií a s půjčovnou pak v ČR. Ale nakonec tomu autu vůbec nic nebylo. Vypadlé plasty se cvakly zpět na místo a ani Ň. Oddechli si všichni účastníci, i když každý z jiného důvodu. (edit. nakonec prasklinka byla)
Úterý 14.7. výlet na Oeschinensee a Ricolu.Autem se dojede do Kandersteg a parkoviště pro lanovku je značené. Navigace zvládá heslo "bergbahn kandersteg" Parkoviště jsou na místě celkem tři a cena je 4,- CHF za celý den. Když je volno, dá se parkovat i ve stínu, ale spíš jsou volná místa na louce. Aktuální ceny lanovky nahoru na http://www.oeschinensee.ch/sommer/gondelbahn/
Na horní stanici lanovky je bobová dráha, kterou jsme taky zkusili, ale já jsem v tomhle srabík a jela jsem opravdu výletním tempem. Dráha je docela dlouhá, takže zábavná a s výhledem do kraje.
Jezero místní využívají jako koupák. V tomhle vedru bylo v obležení osušek a otužilejší v něm plavou. Já tam šla po kolena. Perličkou pro otrlejší povahy je skutečnost, že místní stádo krav z jezera pije. Ale taky do něj chodí ... si ulevit :D jsem nepochopila. A viděla jsem za tu půlhodinu nejmíň tři.
Ve středu 15.7. jsme toho moc nedělali. Kromě cesty do Bernu. Vlastně jo. Zjistili jsme, že můžeme zajít na koupaliště. Autem se tam strašně blbě parkuje, místní jezdí na kole nebo na motorce. Samotné koupaliště je velikánské, vstup je zadarmo a platí se akorát zamykací skřínky. Kromě dvou bazénů je hlavní atrakcí Aare, která funguje jako tobogán. U mostu se do ní skočí, jede se po rychlém proudu a pak na konci koupaliště jsou záchytné body se schodama, kde se vyleze. Skvělé osvěžení (voda má 19 stupňů) a zábava. Běhala jsem to kolečko několikrát.
Ubytování ten večer bylo zarezervované na jeho okraji v Herrlibergu. Hotel se jmenuje Rebe a nabízí poměrně netradiční pokoje v retro/selském stylu. Všechny jsou pojmenovány podle odrůd vína a kromě pokojů nabídne i místnost pro děti, čítárnu a restauraci. Angličtina personálu není zrovna hvězdná, ale domluvíte se. V pokoji bylo sice vedro, ale byl tam větrák a docela se nám podařilo to tam dostat na normální teplotu. Snídaně je docela základní. Žádné vločky nebo lupínky. Dva druhy pečiva, máslo, marmeláda, dva sýry, jeden džus a kafe/čaj. nazdar. Kousek od hotelu směrem z kopce je obchod. V tom vedru se hodil i jako klimatizovaná lednice, kde se dá zchladit.
Z města jsme toho moc neviděli, akorát objízdnou trasu a místa podél jezera. Večer jsme vzali psa (jo pozor, se psem se na pláže nesmí) s úmyslem zajít si někam sednout. Ale nic kolem nebylo. Nakonec jsme objevili podnik u vody, kde parkoviště vypadalo jako luxusní showroom a dost jsem zapochybovala, že nás tam vůbec pustí. Ale jo a ještě pro Lukáše vymysleli ledové kafe aniž by bylo v nabídce. A já jsem zjistila, že nemusí být všechno dobré co je v kurzu (Aperol je hnus oranžovej). Taky se tam dá dojet lodí a zaparkovat ji u stolečku na pontonu :D
Pátek 17.7. Přesunuli jsme se do Vaduzu, hlavního města Lichtenštejnska. Přes jezero nás vzal trajekt. Jezdí jich tady dost, takže se skoro nečeká. Hranice prakticky není poznat a tvoří ji řeka Rýn. Na přejezd tak na mostě upozorňuje malá tabulka. Vedro bylo stejně pekelné jako kdekoliv jinde, takže jsme psa po krátké procházce vzali do podzemního parkoviště do auta a otevřeli mu tak okno. Nahoře by se upekl. Parkoviště mimochodem zcela v centru a první hodinu zdarma. Když se člověk vždycky vrátí k automatu a pípne si to tam znova, tak za parkování vlastně neplatí. Takže před cestou nahoru na hrad a pak před obědem se doba zdarma obnovila a bylo. I tak ale vychází na příjemné peníze a rozhodně nečekejte závratné sumy jako v centru Prahy.
Cesta nahoru na hrad je vlastně zbytečná. Neuvidíte nic, protože není přístupný veřejnosti. Snad jen multinu, která právě wanderweg kopíruje a výhledy do krajiny podél řeky. Cestou nahoru oceníte dva ledové vodopády. U jednoho jsem si několik minut máčela ruce a hlavu a snažila si snížit teplotu. Voda je ledová až to bolelo, ale bez toho bych nebyla schopná k hradu a zpět dojít.
Po tomhle mučení a obědu jsme vyrazili směrem San Bernardino pass. Tedy průsmyk oblíbený u motorkářů i majitelů sportovních aut. Zatáčka, zatáčka, zatáčka... nahoře chata s občerstvením a zase zatáčky dolů. Je tam příjemně chladno. Pokud se tam chcete vydat, dejte do navigace heslo Ospizio. Jinak si vystojíte hodinovou frontu a neuvidíte nic než 16,4km betonu v tunelu.Cílem dnešní cesty bylo Lugano. Vzhledem k tomu, že se nám tady nelíbilo, ubytování stálo za kulové, Lukáš měl problémy na hranicích s Itálií a doprava děsivá.... tak to nebudu moc řešit. Děs běs. Neříkejte před Lukášem slovo Itálie :D
18.7. Sobotní program se měnil za pochodu. Zmizeli jsme po snídani (kterou jsme sehnali v COOP, protože ubytování ji nenabízí), vystáli si velikou frontu na tunel Gotthard a po jeho projetí náhodou objevili další průsmyk. Krásné výhledy, spousta motorkářů a hodné stádo kraviček co se nechalo fotit a ošahávat. Zdárně jsme se vrátili na základnu a padli. Druhý den nás čekala cesta do hor.
Neděle 19.7. byla opět horká a slunečná. Jako prakticky celé léto tento rok. Pes zůstal doma.
Jeli jsme vlakem už z Belpu a cílová stanice byl Kleine Scheidegg. To je poslední přestupní stanice pod Jungfrau. Je tam několik ubytovacích prostor a samozřejmě restaurace a obchody se spoustou suvenýrů. A jedním z nich je Eigernordwand. Udělali jsme si tady zastávku, protože jsem minulý rok nezvládala převýšení a bylo mi furt blbě. Tak se letos vymyslela tahle varianta. Že si dáme pozdní oběd nahoře a přespíme a ráno vyrazíme na Jungfrau. Bydlení mají jednoduché a hezké, restaurace fajn a snídaně klasika výběr z pečiva a sýrů a šunka a marmelády. Nahoře večer pršelo, ale i tak jsme se prošli kolem. Jednak tam byla nějaká keška a taky jsme díky tomu našli umělé jezírko a památník obětem co lezli na Jungfrau a nedolezli. Z venku to vypadá jako domeček a vevnitř je to dost drsný. Z repráků jde děsivý zvuk větrné smršti, kukátka na zdi ukazují výjevy jako visící nohy mrtvého horolezce... Spát jsem šla brzo. Tady se totiž tak v devět večer zastaví život. Nikde nikdo, restaurace zavřené, vlaky všechny dole v Grindelwaldu. A taky jsem chtěla ráno vstát
Nahoře je nekonečno lidí. Jako všude vesměs hinduláci a obecně asiati. Potkat něco "bílého" ve Švýcarsku na podobných místech je prakticky nemožné :D Samotná stanice nabízí zábavu na celý den. Jde tady sáňkovat, proletět se na laně, projít si expozici nebo se vydat na ledovec pod vedením instruktora. Samozřejmě zajít si na jídlo nebo koupit suvenýry a čokoládu. Je tady i indická restaurace (mi to přijde jako mazec na hlavu). Nahoře jsme byli čtyři hodiny a bylo to jen tak tak. Klidně se tam dá být déle. Pokud je sluníčko, jde být v tričku i když je teplota kolem pěti stupňů. Cestou dolů jsme spali. Jako snad úplně všichni ve vlaku. Mám dojem, že dolů to bylo složitější než nahoru.Není tedy divu, že jsme v úterý nedělali prakticky nic. Tedy kromě večerní návštěvy Mongolian grill. Oblíbená restaurace v Bernu kde funguje systém eat all you can. Vybereš si maso, ryby, zeleninu, omáčku nebo nudle a dáš to obsluze co to celé připraví na horkém plátu. A tak pořád dokola, dokud je v žaludku místo.
Ve středu 22.7. jsem měla v plánu čokoládovnu Frey. Její sídlo je v Buchs. Cesta z Bernu trvá necelou hodinu. Na místě je dost parkovacích míst a hned vedle je i obchoďák s restaurací. Mimochodem tam mají zrychlující self systém na nakupování. Na začátku se vezme čtečka a postupně se pípá nákup a na konci se čtečka akorát odevzdá a zaplatí se součet.
Čokoládovna je cítit všude kolem. Návštěvnické centrum mají nově postavené přímo v areálu. Vstupné pro dospělou osobu 12 CHF. Kromě vysvětlení výroby čokolády je tam jezdící pás s neomezenou ochutnávkou, dvě čokoládové fontány a hra na rozhýbání těla. Taky ukázky z filmů o čokoládě a možnost udělat si fotku a poslat si ji mailem. Z čokolády mi nakonec bylo trochu blbě, normálně ji tolik nejím a tady jsem nutně musela zkusit všechno. Návštěvu určitě můžeme doporučit.
středa 1. července 2015
Vltava 2015
Když nepočítám spoustu focení a rehabilitací, tak se zbytek měsíce vlastně nic nedělo. Až poslední víkend.
Proběhla klasická cesta na vodu, letos s číslem 4. Původně mělo jet fakt hodně lidí, ale nakonec bylo pět lidí a pes.
První překvapení čekalo v kempu, když jsme přijeli a místo dvou chatek nám byly přiděleny tři. Správce se tvářil, že to není problém a že pořešíme ráno. Tak jsme ještě chvilku poseděli, dali si párek a pití a pak šli spát. Ráno se nic nedělo. Martin spal ve vedlejší chatce, já s Lukášem a psem ve své a vstávali jsme tak nějak kolem půl deváté. V devět přijel i Michal s Petrou a sestava byla kompletní. Protože jsme byli až poslední v seznamu odvážených lodí, mohli jsme si pomalý rozjezd v klidu dovolit.
Snídaně nic moc. Totálně tuhé lívanečky a čaj. Zkusila jsem to vylepšit buchtou, ale taky nenadchla. Kde jsou ty domácí koláče a vanilkové dobroty z dob minulých. Lukáš měl jídlo svoje a Martin dal vajíčka a pivo. Smála jsem se mu, že má kachní žaludek. Když se zbytek zabydlel a prohlédl si kemp, uvolnilo se místo na lodě a vyjeli jsme do Vyššího Brodu pod přehradu. Tam se od letoška za vjezd s autem platí. Taky novinka.
Plavba šla krásně. Víc pádel je logicky poznat na rychlosti, takže na první plánovanou zastávku U Veverek jsme dojeli ani nevím jak. Zrovna začínalo pršet, tak se to hodilo. Mají dobrou gulášovku a podél celé trasy mají vynikající housky. Dala jsem si jich rovnou víc. V mokru a zimě vyhládne. Na místě jsem měla menší dohady s nějakým vodákem co chtěl Sama krmit klobásou, nechtěl pochopit debilitu svého jednání a ještě měl poznámky, že ho týrám uvázáním na vodítko. Že on by chtěl svobodný pohyb... jedna z věcí co je trochu na houby - 80% okolí je "namol" a to se pak debata nevede. To jsem já ironická a protějšek nechápavý.
Další zastávky jsem nějak nevnímala. Střídavě pršelo, měla jsem všechno hodně durch, pes toho měl dost a v kempu čekala Mel s Davidem. Takže jsem logicky chtěla trochu hnát. Na příští rok mu pořídím speciální výbavu včetně vestičky a nepromokavého stanu.
Večer byla v plánu ještě návštěva Krumlova. To už bylo počasí bez vody, ale teplo taky vypadá jinak. Na jídlo můžeme doporučit restauraci Maštal. Je hned na náměstí a tváří se trochu jako středověká krčma. Hraje tam Čechomor, sedí se pod klenbou na dřevěných lavicích a na jídelním lístku je především dost masa. Vaří skvěle a je toho dostatečná porce i pro vodáka. Po večeři jsme vyrazili na krátkou procházku centrem a podívat se na zítřejší jezy. Cestou nám přišla do cesty lukostřelba. Martin ji zkoušel jako první a nakonec i já a s velkým nadšením jsem trefila střed a za odměnu dostala odznak. Z míst kam zajít bych jmenovala ještě Koktejl bar Apotheke Lékárna. Je hned u Červené brány a podle hostů u vedlejšího stolu tam chodí na dobré pití už několikátý rok a stále super. Já si dala kafe s panákem, takže koktejly neposoudím.
Po návratu do kempu jsem šla spát jako první z naší chatky. Kolem jedné ráno pak přišel i zbytek, ale byla jsem chrápáním vyhnána do auta. Takže jsem první člověk co v našem autě spal až do rána v kufru. Bylo to ve finále moc fajn. Dokonce i zapršelo... skoro jako ve stanu.
Nedělní den byl o poznání slunečnější. Druhá část cesty se líp jede. Víc jezů, kratší trasa, zajímavější okolí. Plavba do Krumlova opět v rekordním čase a letos jsme ani neprořízli raft :)
Cestou zpět do Prahy jsme chtěli do vloni objevené restaurace, ale byla zavřená. Tak jsem našla Alchymistu v Českých Budějovicích. A byla to dobrá volba. Pánům se moc líbila místní servírka a taky mají dobré jídlo a stinné prostředí..
Proběhla klasická cesta na vodu, letos s číslem 4. Původně mělo jet fakt hodně lidí, ale nakonec bylo pět lidí a pes.
První překvapení čekalo v kempu, když jsme přijeli a místo dvou chatek nám byly přiděleny tři. Správce se tvářil, že to není problém a že pořešíme ráno. Tak jsme ještě chvilku poseděli, dali si párek a pití a pak šli spát. Ráno se nic nedělo. Martin spal ve vedlejší chatce, já s Lukášem a psem ve své a vstávali jsme tak nějak kolem půl deváté. V devět přijel i Michal s Petrou a sestava byla kompletní. Protože jsme byli až poslední v seznamu odvážených lodí, mohli jsme si pomalý rozjezd v klidu dovolit.Snídaně nic moc. Totálně tuhé lívanečky a čaj. Zkusila jsem to vylepšit buchtou, ale taky nenadchla. Kde jsou ty domácí koláče a vanilkové dobroty z dob minulých. Lukáš měl jídlo svoje a Martin dal vajíčka a pivo. Smála jsem se mu, že má kachní žaludek. Když se zbytek zabydlel a prohlédl si kemp, uvolnilo se místo na lodě a vyjeli jsme do Vyššího Brodu pod přehradu. Tam se od letoška za vjezd s autem platí. Taky novinka.
Plavba šla krásně. Víc pádel je logicky poznat na rychlosti, takže na první plánovanou zastávku U Veverek jsme dojeli ani nevím jak. Zrovna začínalo pršet, tak se to hodilo. Mají dobrou gulášovku a podél celé trasy mají vynikající housky. Dala jsem si jich rovnou víc. V mokru a zimě vyhládne. Na místě jsem měla menší dohady s nějakým vodákem co chtěl Sama krmit klobásou, nechtěl pochopit debilitu svého jednání a ještě měl poznámky, že ho týrám uvázáním na vodítko. Že on by chtěl svobodný pohyb... jedna z věcí co je trochu na houby - 80% okolí je "namol" a to se pak debata nevede. To jsem já ironická a protějšek nechápavý.
Další zastávky jsem nějak nevnímala. Střídavě pršelo, měla jsem všechno hodně durch, pes toho měl dost a v kempu čekala Mel s Davidem. Takže jsem logicky chtěla trochu hnát. Na příští rok mu pořídím speciální výbavu včetně vestičky a nepromokavého stanu.
Večer byla v plánu ještě návštěva Krumlova. To už bylo počasí bez vody, ale teplo taky vypadá jinak. Na jídlo můžeme doporučit restauraci Maštal. Je hned na náměstí a tváří se trochu jako středověká krčma. Hraje tam Čechomor, sedí se pod klenbou na dřevěných lavicích a na jídelním lístku je především dost masa. Vaří skvěle a je toho dostatečná porce i pro vodáka. Po večeři jsme vyrazili na krátkou procházku centrem a podívat se na zítřejší jezy. Cestou nám přišla do cesty lukostřelba. Martin ji zkoušel jako první a nakonec i já a s velkým nadšením jsem trefila střed a za odměnu dostala odznak. Z míst kam zajít bych jmenovala ještě Koktejl bar Apotheke Lékárna. Je hned u Červené brány a podle hostů u vedlejšího stolu tam chodí na dobré pití už několikátý rok a stále super. Já si dala kafe s panákem, takže koktejly neposoudím.Po návratu do kempu jsem šla spát jako první z naší chatky. Kolem jedné ráno pak přišel i zbytek, ale byla jsem chrápáním vyhnána do auta. Takže jsem první člověk co v našem autě spal až do rána v kufru. Bylo to ve finále moc fajn. Dokonce i zapršelo... skoro jako ve stanu.
Nedělní den byl o poznání slunečnější. Druhá část cesty se líp jede. Víc jezů, kratší trasa, zajímavější okolí. Plavba do Krumlova opět v rekordním čase a letos jsme ani neprořízli raft :)
Cestou zpět do Prahy jsme chtěli do vloni objevené restaurace, ale byla zavřená. Tak jsem našla Alchymistu v Českých Budějovicích. A byla to dobrá volba. Pánům se moc líbila místní servírka a taky mají dobré jídlo a stinné prostředí..
čtvrtek 25. června 2015
Rodinka v Praze
tak trochu řepy ve městě.
Radka měla nějaké školení ohledně soudních pitev (víte, že oběsit se dá i v sedě?) a vzala s sebou i zbytek členů rodiny. Takže táta a tři děti na výletě ve městě. Já si z nich dělám furt srandu, ale ono to tak je. Děcka oblečený v teplákách jak na pískoviště, vůbec nechápou provoz a zvyky. První co jsem jim vysvětlila byl pohyb v metru a na jezdících schodech. Jestli někdo z vás stojí roztažený přes celé schody nebo vedle sebe, tak vás nenávidím a zdržujete :-)
Pěkně mě nasrali. Vstávala jsem kvůli nim o dvě hodiny dřív než obvykle, cestou potkala kolonu a na koloběžce málem hodila tlamu v nadzvukové rychlosti. A oni si během toho rozmysleli, že vlastně pojedou metrem na Budějovickou. Jo přesně tam kde bych byla autem za deset minut. Takže jsem je stíhala dalším metrem a připadala si jako debil.
Pak jsme šli na Vyšehrad a já se odpojila a jela do práce. Přišlo mi to celé nějak zbytečné. Večer jsem je nabrala na Pankráci i s bráchou a jeho dítětem co hlídá. Dali jsme si kafe a vysvětlili pohled pracujícího člověka na děcka v kavárně. Já fakt nemám ráda podniky kde jsou děti. Jako když je tam jedno a někde si kreslí a není o něm vědět, tak je mi to fuk. Ale smečka co se honí po půlce zahrádky a ještě tahá z tašek svoje pití a křupky je trapas. Asi jsem pozér nebo něco, ale tohle je strašný.
V pátek jsme vyrazili kolem oběda do ZOO. Jako na sviňu lachtani uklizení, lemuři schovaní před sluníčkem, některé expozice v opravě... takže táta nadával, že mělo být nižší vstupné. V ZOO jsme vydrželi celé odpoledne a na nádraží dorazili akorát půl hodiny před odjezdem vlaku. Cestou vlakem jsem chtěla dělat na fotkách, což tak úplně nešlo. Jednak bylo dost světla z blbé strany a na noťasu jsem toho moc neviděla. A taky jsem občas významným pohledem krotila děcka na vedlejších sedačkách. Radka byla strašně pohoršená skutečností, že tam lidi sedí a mlčí a hrajou si na mobilu nebo koukají na film a tváří se blbě, když tam někdo dělá hluk. Hej já fakt nevím co čekají oba dva. Představa, že vypadnu z práce, sednu do vlaku a tři hodiny poslouchám brebentění třech děcek je celkem nic moc. chci vypnout hlavu, koukat na film nebo hrát nějakou klikačku jen tak na relax. Nebo já mastit fotky, protože na ně nikde není takový klid jako ve vlaku. Proto si kupuju místenkový vlak. Kdybych chtěla chaos a bordel, tak jedu s českýma drahama.
Takže v sobotu oba u oběda řešili, jak jsou pražáci tupí a jak nedělají nic jiného než že furt někam spěchají a tlučou do mobilu. Jo a taky jsou to strašně rozmazlený hovada a zloději co dají za kafe 80,- a vstávají a otevírají obchody až v devět.... A JÁ JSEM SAKRA JEDEN Z NICH. Po těch letech co jsem tady mi tohle všechno sedí. Honím se jako fretka, musím být u všeho, ráda si zajdu na něco dobrého (ale opravdu dobrého) nebo na kvalitní kávu. A do práce na šestou chodí fakt jen lopaty. sorry nic proti. Ale nezvládala bych to. Nefunguju v ty hodiny.
Radka měla nějaké školení ohledně soudních pitev (víte, že oběsit se dá i v sedě?) a vzala s sebou i zbytek členů rodiny. Takže táta a tři děti na výletě ve městě. Já si z nich dělám furt srandu, ale ono to tak je. Děcka oblečený v teplákách jak na pískoviště, vůbec nechápou provoz a zvyky. První co jsem jim vysvětlila byl pohyb v metru a na jezdících schodech. Jestli někdo z vás stojí roztažený přes celé schody nebo vedle sebe, tak vás nenávidím a zdržujete :-)
Pěkně mě nasrali. Vstávala jsem kvůli nim o dvě hodiny dřív než obvykle, cestou potkala kolonu a na koloběžce málem hodila tlamu v nadzvukové rychlosti. A oni si během toho rozmysleli, že vlastně pojedou metrem na Budějovickou. Jo přesně tam kde bych byla autem za deset minut. Takže jsem je stíhala dalším metrem a připadala si jako debil.
Pak jsme šli na Vyšehrad a já se odpojila a jela do práce. Přišlo mi to celé nějak zbytečné. Večer jsem je nabrala na Pankráci i s bráchou a jeho dítětem co hlídá. Dali jsme si kafe a vysvětlili pohled pracujícího člověka na děcka v kavárně. Já fakt nemám ráda podniky kde jsou děti. Jako když je tam jedno a někde si kreslí a není o něm vědět, tak je mi to fuk. Ale smečka co se honí po půlce zahrádky a ještě tahá z tašek svoje pití a křupky je trapas. Asi jsem pozér nebo něco, ale tohle je strašný.
Takže v sobotu oba u oběda řešili, jak jsou pražáci tupí a jak nedělají nic jiného než že furt někam spěchají a tlučou do mobilu. Jo a taky jsou to strašně rozmazlený hovada a zloději co dají za kafe 80,- a vstávají a otevírají obchody až v devět.... A JÁ JSEM SAKRA JEDEN Z NICH. Po těch letech co jsem tady mi tohle všechno sedí. Honím se jako fretka, musím být u všeho, ráda si zajdu na něco dobrého (ale opravdu dobrého) nebo na kvalitní kávu. A do práce na šestou chodí fakt jen lopaty. sorry nic proti. Ale nezvládala bych to. Nefunguju v ty hodiny.
Nový objektiv
9.6. cesta do Hradce 10.6. focení v divadle STUDIO DVA
Protože jsem na kurzu zjistila, že Tamron stojí za houby, sehnala jsem si na netu jiný použitý objektiv za super cenu. A stačilo by mi převzít si ho v pátek, ale během toho se mi vykulila práce v divadle. a tam to chce dost svetelny, ale zaroven zoom objektiv.
Tak jsem vzala auto a dojela si pro nej do Hradce. Během toho jsem pokořila svůj rychlostní limit. V pozici řidiče tedy aktuálně činí 183 km/hod. Obávám se, že MINI víc nejede.Krabičku jsem dostala na parkovišti. Jsme tam byli jak mafiáni nebo množitelé pejsků. Z auta do auta rulička bankovek a zase každý jiným směrem.
Druhý den se opravdu hodil. Je to můj brouček. Těžký jako kráva, ale ostrost skvělá a zvládnul i tu tmu co tam byla a následně na to hned další dvě taneční vystoupení. Jednou v hotelu na Praze 3 a jednou v restauraci na Smíchově.
Norsko
a první zkušenost s airbnb.Vydala jsem se s Paullowem do Norska. Přesněji do Osla, abych si vybarvila další stát a užila si trochu severského vzduchu a počasí.
Protože s láskou vzpomínám na Švédsko, byla jsem zvědavá na sousedy. O Norsku se toho hodně povídá. Jak tam kradou děti, bezhlavě těží nerosty, loví co se pohne a podobně. Náš dojem byl, že jsou ti lidi celkem ujetí, všude kvetou šeříky, na přechodu dostanete přednost už z dálky a mají největší počet nejrůznějších elektroaut na světě. Taková koncentrace BMW i3 a sporťáků Tesla prostě nikde jinde není. Tomu odpovídá i počet nabíjecích stanic a taky docela klid a čistý vzduch v hlavním městě.
Protože je sever obecně značně drahou destinací, sehnala jsem bydlení u místní slečny doma. Ona zrovna vtipně jela do Prahy, tak jsme si vyměnili místa. Byteček byl hezký, zařízený ve stylu IKEA a na pohovce se mi skvěle spalo. Což se nedalo říct o posteli, kterou měl Honza. Překvapilo nás, že je tam světlo prakticky pořád. Slunce se na chvilku schová, ale hned zase pomalu svítá a den je neskutečně dlouhý. Bohužel toho nešlo využít. Vzhledem k cenám a parkování jsme byli bez auta a hned první den si zmasakrovali nohy kilometrama. Takže zbytek pobytu už byl pohyb vyloženě s odporem.
Město je zajímavé, celkem kontrastní a připomíná Olomouc.V pátek jsme viděli hlavně okolí letiště a nádraží a pak cestu křížem krážem směr bydliště. Cestou jsme potkali několik zahradních párty a grilovaček, tak nevíme co se slavilo, ale bylo to fajn. Na fotce je budova Opery stojící na břehu moře. Její střecha slouží jako vyhlídkové místo a taky se tady lidi opalují a cvičí jógu. Plocha končí až ve vodě, takže bych to chtěla vidět v zimě.
V sobotu jsme chodili hlavně po centru města. Viděli jsme i několik festivalů (hudební všude možně a dětský u Nobelova domu). Taky sraz amerických aut a veteránů. I když na místě bylo i nové ferrari, tak nevím :-) Počasí bylo spíš deštivé a chladné a obědová pauza v Mekáči byla vyloženě vysvobozením. A pak večerní kafe za odměnu. Bylo mi celkem blbě, takže každá pauza byla super.
Po prohlédnutí celého muzea a obědu tamtéž jsme jeli tramvají na pár keší, kafe a domů dělat večeři. Měli jsme před sebou poslední blbou noc za světla a cestu do Prahy.
V pondělí opět lehce pršelo. Vyrazili jsme do Vigelandparku prohlédnout si zřejmě nejslavnější "památku" v Oslu. Alespoň co do počtu turistů. Jde o opravdu velký anglický park, který má mohutnou vstupní bránu a hlavní alej lemovanou zvláštní sbírkou soch. Norové snad jedinou sochu co jsme potkali za ty čtyři dny nemají oblečenou. Tady jsou sochy desítek propletených nahých těl, nahý chlap co má na rukách pověšených několik nahých dětí. Různé až erotické výjevy. Ale všechno je to nějaké zavalité, divné a ujeté :-D A celé to končí vysokým sloupem složeným z těl. eeeech....no jo....pátek 19. června 2015
Workshop svatební fotografie
Asi před rokem jsem si našla na internetu možnost dvoudenního školení v oblasti svatebního focení. Protože ze svateb mám největší stres a cítím největší zodpovědnost, ale zároveň se jim chci do budoucna věnovat, docela mě zaujal. Vypsaný termín jsem ale nestihla a další se měl vypsat někdy na jaře. Já jsem ho chtěla jako dárek k vánocům a to tím pádem nešlo.
Ale...
Nakonec jsem si poslala dotaz sama a termín se naštěstí přesouval, takže jsem se mohla přihlásit. Kurz sám sebe hodnotí jako bezkonkurenční a skvělý. No můj dojem je trochu smíšený. Výhodou je, že trvá dva dny a je tedy velký prostor pro vyzkoušení si všeho. Nevýhodou je, že organizace je chaotická a ve výsledku vlastně nedostanete co bylo inzerováno.
citace z webu: "
Prostory zámku se myslí jeden "obyvák", kde je příprava modelů, šaty a všechno možné. Samozřejmě na finálních fotkách to poznat není. Počet fotografů na jeden pár taky není pravda. Když je řeč o konkurenčním kurzu. U Adlera je striktně rozdělený počet lidí do skupinek. Tady to bylo dost živelné. Když jsem si vymyslela focení s jedním ženichem a vzala si ho bokem, do minuty nás tam bylo několik a zase nikdo nezůstal u původní scény. Vlastně je to ale trénink na realitu svateb a focení mobilama a vším kolem.
Modelky a modelové odvedli skvělou práci. Co se ale více lidem nelíbilo, byl právě chaos. Tři svatební obřady se nefotí. Spíš spousta portrétů na různých místech. Ale bez zásahu lektora. U Igora se nestane, že by lektor stál s foťákem v první řadě a fotil si sám pro sebe. Sedí vedle, je k dispozici ke konzultacím nebo kecá s modelkou. Ale v ruce foťák nemá. Totiž pak jsem mazala snímky, kde se nevěsta krásně tváří a přes kus obličeje má jeho loket.... A na webu jako prezentace svateb fotky z kurzů. Ale jo no.
Celkově jsem kurz čekala koncipovaný jinak. Tohle bylo živelné ve smyslu "Co si vymyslíte, to si nafotíte". Vlastně proč ne, taky trénink. Každopádně s jednou slečnou jsme odjely dřív, protože fotit šest hodin jen portréty v zahradě už na nás bylo moc. Na normální svatbě člověk fotí hosty, dárky, taneční zábavu nebo detaily stolu. Tak se dá zvládnout celý den. Ale tady mi docházela inspirace. Sice jsem koukala, že jsem tím přišla o některé záběry, ale modelka se dá sehnat i v Praze, základ máme a zbytek vyrobíme :D
Co dobrého mi to přineslo: rozhoupala jsem se k velké investici do blesku a objektivu (hodně velké). Nafotila jsem si do portfolia věci s profíkama, takže líp vypadají. Potkala jsem hromadu lidí a vyměnila si s nima zkušenosti. Přestala odsuzovat blesk jako peklo pekelné. Udělala si výlet na zámek. Užila si příjemný slunečný den.
Nakonec jsem si poslala dotaz sama a termín se naštěstí přesouval, takže jsem se mohla přihlásit. Kurz sám sebe hodnotí jako bezkonkurenční a skvělý. No můj dojem je trochu smíšený. Výhodou je, že trvá dva dny a je tedy velký prostor pro vyzkoušení si všeho. Nevýhodou je, že organizace je chaotická a ve výsledku vlastně nedostanete co bylo inzerováno.
citace z webu: "
- 2. den workshopu prostory zámku, včetně zahrad k dispozici exkluzivně pro náš workshop!
bezkonkurenční počet modelů - svatebních párů (max 5 fotografů na 1 pár!), rozdělíte se do
- skupin a nebude se vás tak až 15 tlačit před jedním párem, jako na konkurenčním workshopu
- vyzkoušíte si focení 3 různých svatebních obřadů! - rozlehlý pavilón, zámecká zahrada a kaple
- (prostory jsou záměrně vybrány pro focení náročnější, stropy jsou vysoko a barevné, techniky jako blesk 45° nahoru s vysunutou destičkou apod. fungovat nebudou, budete muset přemýšlet)
Prostory zámku se myslí jeden "obyvák", kde je příprava modelů, šaty a všechno možné. Samozřejmě na finálních fotkách to poznat není. Počet fotografů na jeden pár taky není pravda. Když je řeč o konkurenčním kurzu. U Adlera je striktně rozdělený počet lidí do skupinek. Tady to bylo dost živelné. Když jsem si vymyslela focení s jedním ženichem a vzala si ho bokem, do minuty nás tam bylo několik a zase nikdo nezůstal u původní scény. Vlastně je to ale trénink na realitu svateb a focení mobilama a vším kolem.
Modelky a modelové odvedli skvělou práci. Co se ale více lidem nelíbilo, byl právě chaos. Tři svatební obřady se nefotí. Spíš spousta portrétů na různých místech. Ale bez zásahu lektora. U Igora se nestane, že by lektor stál s foťákem v první řadě a fotil si sám pro sebe. Sedí vedle, je k dispozici ke konzultacím nebo kecá s modelkou. Ale v ruce foťák nemá. Totiž pak jsem mazala snímky, kde se nevěsta krásně tváří a přes kus obličeje má jeho loket.... A na webu jako prezentace svateb fotky z kurzů. Ale jo no.
Celkově jsem kurz čekala koncipovaný jinak. Tohle bylo živelné ve smyslu "Co si vymyslíte, to si nafotíte". Vlastně proč ne, taky trénink. Každopádně s jednou slečnou jsme odjely dřív, protože fotit šest hodin jen portréty v zahradě už na nás bylo moc. Na normální svatbě člověk fotí hosty, dárky, taneční zábavu nebo detaily stolu. Tak se dá zvládnout celý den. Ale tady mi docházela inspirace. Sice jsem koukala, že jsem tím přišla o některé záběry, ale modelka se dá sehnat i v Praze, základ máme a zbytek vyrobíme :D
Co dobrého mi to přineslo: rozhoupala jsem se k velké investici do blesku a objektivu (hodně velké). Nafotila jsem si do portfolia věci s profíkama, takže líp vypadají. Potkala jsem hromadu lidí a vyměnila si s nima zkušenosti. Přestala odsuzovat blesk jako peklo pekelné. Udělala si výlet na zámek. Užila si příjemný slunečný den.
neděle 14. června 2015
MINI sraz
Tak dlouho jsem se těšila na svůj první sraz, až to bylo konečně tady. Všechno krásně vyšlo. Pršelo předem, po mnoha nedorozumněních jsem sehnala včas znak na kapotu, taky mi těsně před odjezdem stihly přijít oranžové koberečky na míru a pro jistotu jsem si sehnala i stylové gumáky. V pátek ráno jsem odevzdala auto do myčky na kompletní čištění všeho. Sehnala jsem nám ubytování pěkně v centru a návazně naplánovala výlet do Františkových lázní v neděli.
Do Loun jsme dorazili v pátek v noci. Nerada jezdím v koloně aut a je jedno jestli v koloně dopravní nebo ve smyslu několika spolu jedoucích vozidel. Takže jízdu za X3 jsem si moc neužila. Navíc cesta do Loun je celkem hnusná a furt jsem kličkovala mezi dírama. Čeho si bmw nevšimne, to bohužel menší bráška z Anglie považuje za past na slony. Ale hotel nabídnul i parkování na uzavřeném dvoře a tak se mohlo Mini hezky vyspat na ráno. Alespoň někdo... :-)
V sobotu se vyráželo celkem brzo. Chtěla jsem se včas zaregistrovat a nezdržovat nebo jinak nepokazit první dojem (když jsem jela prvně). Taky jsme pak celkem dlouho jen tak postávali u aut a koukali co přijelo a jaké kdo má vychytávky. Já jem ještě před srazem skládala LEGO Coopera. Tak jsem ho měla celý den na palubce. Jinak se líbilo i sladění auta a doplňků. Kromě koberečků mi ke střeše ladí ručník, deka, smetáček a lopatka, mobil, boty a tričko (které jsem si navrhovala sama speciálně pro sraz). Samozřejmě co je to proti puvodnim minikum nebo zelenemu Mini kam se leze bez dveří nebo plážové variantě Moke opravdu bez dveří a bez stěn vůbec. Obecně silná sestava autíček. Alespoň jsem se dozvěděla něco nového a taky, že můj drobek je vlastně speciální, protože je vyrobený v době kdy první generace prošla faceliftem a změnil se interiér a pak nastoupila generace druhá a hotovo. Tak proto se mi moje líbí vevnitř a ostatní ne! :D
Z Peruce se jela spanilá jízda do Loun se zastávkou na poli/letišti. Tam na nás dělal nálety ultralight. V Lounech na náměstí jsem zaujala pozici někde uprostřed všeho a šla pro psa do hotelu, aby se taky proběhl po okolí, když teď není co dělat.
Po této přestávce se jelo rallye. Ale ne jak jsem byla zvyklá, že na čas a na kilometry. Trasa je vlastně jedno, délka pobytu taky. Jediné o co jde je plnění úkolů na stanovištích, které ale nemají s autem jako takovým nic společného. Teda až na odhad váhy a slalom na letišti, který ale byl hodnocen zvlášť. Tohle všechno jsem zjistila až skoro na konci. Do té doby jsme to hnali jak to jen šlo.
Samozřejmě jsme se hádali. Nejvíc dokud měl Lukáš pocit, že je navigátor. Jenže takhle ty role nastavené prostě nemáme a vždycky budu lepším navigátorem já :-D Po hysterické scéně ohledně kilometrů (jako by to nešlo dopočítat) jsem byla donucena se vrátit na náměstí a vynulovat počítadlo. Že nám to potom od půlky začalo haprovat a že jsem stejně musela počítat, to už je věc druhá.
Trasu jsme nakonec zdárně dokončili, všechny úkoly slpnili a dojeli zpět do Peruce. Cestou jsme viděli pár míst, kam jsem stejně chtěla na výlet. Takže dobrý.
Závěr dne už patřil jen čekání na vyhlašování. O fous mi utekla cena za nejvzdálenějšího účastníka. Vyhrál Olomouc, ale město a já jsem vesnice. No jo. prostě na prvním srazu jsme nebyli vyjímeční ničím. Snad jen tou barvou a nejdokonalejším sladěním auta-posádky-vybavení auta. jak jsem ostatně psala na začátku.
FOTKY NA FB TADY KLIK
Do Loun jsme dorazili v pátek v noci. Nerada jezdím v koloně aut a je jedno jestli v koloně dopravní nebo ve smyslu několika spolu jedoucích vozidel. Takže jízdu za X3 jsem si moc neužila. Navíc cesta do Loun je celkem hnusná a furt jsem kličkovala mezi dírama. Čeho si bmw nevšimne, to bohužel menší bráška z Anglie považuje za past na slony. Ale hotel nabídnul i parkování na uzavřeném dvoře a tak se mohlo Mini hezky vyspat na ráno. Alespoň někdo... :-)
Z Peruce se jela spanilá jízda do Loun se zastávkou na poli/letišti. Tam na nás dělal nálety ultralight. V Lounech na náměstí jsem zaujala pozici někde uprostřed všeho a šla pro psa do hotelu, aby se taky proběhl po okolí, když teď není co dělat.
Po této přestávce se jelo rallye. Ale ne jak jsem byla zvyklá, že na čas a na kilometry. Trasa je vlastně jedno, délka pobytu taky. Jediné o co jde je plnění úkolů na stanovištích, které ale nemají s autem jako takovým nic společného. Teda až na odhad váhy a slalom na letišti, který ale byl hodnocen zvlášť. Tohle všechno jsem zjistila až skoro na konci. Do té doby jsme to hnali jak to jen šlo.
Samozřejmě jsme se hádali. Nejvíc dokud měl Lukáš pocit, že je navigátor. Jenže takhle ty role nastavené prostě nemáme a vždycky budu lepším navigátorem já :-D Po hysterické scéně ohledně kilometrů (jako by to nešlo dopočítat) jsem byla donucena se vrátit na náměstí a vynulovat počítadlo. Že nám to potom od půlky začalo haprovat a že jsem stejně musela počítat, to už je věc druhá.
Trasu jsme nakonec zdárně dokončili, všechny úkoly slpnili a dojeli zpět do Peruce. Cestou jsme viděli pár míst, kam jsem stejně chtěla na výlet. Takže dobrý.
Závěr dne už patřil jen čekání na vyhlašování. O fous mi utekla cena za nejvzdálenějšího účastníka. Vyhrál Olomouc, ale město a já jsem vesnice. No jo. prostě na prvním srazu jsme nebyli vyjímeční ničím. Snad jen tou barvou a nejdokonalejším sladěním auta-posádky-vybavení auta. jak jsem ostatně psala na začátku.
FOTKY NA FB TADY KLIK
středa 27. května 2015
Natáčení reklamy
19.5. jsem se dostala k zajímavé aktivitě, tedy natáčení reklamy pro americkou produkci. Už jsme zajišťovali focení reklam, módní přehlídky, různé firemní večírky. Oblékala jsem osobně ředitele pražského Hiltonu i účinkující videoklipů. Vlastně kdokoliv potřebuje v Praze orientální cokoliv, jde za náma.
Původně to vypadalo, že budu muset vstávat asi ve dvě ráno a pojede se nějak od východu slunce. Naštěstí jsem nakonec vstávala asi o půl páté. To je taky vražda, protože před osmou nepremávám. Ale na místě jsem byla včas a relativně v jednom kuse.
Práce byla poměrně jasná a jednoduchá. Obléct kompletně komparz do indických hader. Jediný jejich účel bylo čekat na vlak. Vlak nedorazil. Zato se asi stokrát vylila voda z kyblíku, padaly kufry z nástupiště, přišla kráva, vypilo se spoustu kafe a furt se něco lehce přerovnávalo. Byla strašná zima. Teda nám ze štábu ne, ale lidem před kamerou jo.
Původně to vypadalo, že budu muset vstávat asi ve dvě ráno a pojede se nějak od východu slunce. Naštěstí jsem nakonec vstávala asi o půl páté. To je taky vražda, protože před osmou nepremávám. Ale na místě jsem byla včas a relativně v jednom kuse.
Práce byla poměrně jasná a jednoduchá. Obléct kompletně komparz do indických hader. Jediný jejich účel bylo čekat na vlak. Vlak nedorazil. Zato se asi stokrát vylila voda z kyblíku, padaly kufry z nástupiště, přišla kráva, vypilo se spoustu kafe a furt se něco lehce přerovnávalo. Byla strašná zima. Teda nám ze štábu ne, ale lidem před kamerou jo.
Belgie/Luxembourg
Můj první zcela samostatný výlet bez nikoho a bez ničí pomoci nebo zásahu. Jen já a kabelka.Vyrazila jsem v pátek kolem poledne. Na pražském letišti mám teď skvělou novinku, VIP kartu do salonku a pro soukromou bezpečnostní kontrolu. Cesta letadlem se tak stává naprosto bezkontaktní s hordou lidí co stojí a čumí a překáží a tak. Dala jsem si kafe a svačinku, prošla rámem a pak už jen směr letadlo. Bez front, bez lidí. Značka ideál. Akorát jsem kvůli tomu jela "slušně" oblečená v dlouhé černé sukni a halence a to se mi pak pekelně vymstilo.
Letěla jsem s Ryanair a do Charleroi je to kousek. Než se prošlo letadlem s nabídkou všeho možného k prodeji, už jsme klesali nad Belgií. Letiště pro nízkonákladové lety je velmi malé. Ale má zajímavé okolí. Prošla jsem si kolem několik keší, takže jsem docela dost viděla. Speciálně vidět musíte hřbitov navazující na letištní areál. Je to neskutečně morbidní a silné místo.
Přímo od haly odjíždí autobusy a je tam veliké parkoviště plus půjčovny. Autobusem se dá dostat do Bruselu nebo do několika dalších destinací. Já jsem jela vybarvovat, takže jsem si koupila lístek do Lucemburska. Cesta trvala nějak dvě hodiny. Autobus pohodlný, zabrala jsem si hned první sedačku pro sebe a kabelku. Něco po desáté už jsme byli na místě a hotel jsem si bookla hned naproti zastávce. Autobus zastavuje před Hlavním nádraží, takže není problém dostat se kamkoliv. Hotel Empire celkem ok, poměr ceny vzhledem k poloze by odpovídal. Teda ale ta koupelna jak v paneláku a pokojíček kumbálek s jedním oknem do rušné ulice. Ovšem po tolika cestování jsem prostě padla a spala.Ráno jsem totiž vstávala v šest. Chvilku jsem se přesvědčovala, že jsem magor. Ale když v devět už jsem zase musela z hotelu pomalu vyrazit na bus, jinak to nešlo. Mezi půlsedmou a osmou jsem tedy prošla centrum města a dala si pár keší. Všude byl naprostý klid. Až na pár aut úplně mrtvo. Bylo asi tak pět stupňů nad nulou, takže jsem klepala kosu. Naštěstí hotel neměl problém s teplou vodou, takže jsem rozmrzla ve sprše a mohla jít na snídani. Nabídka je klasická, nic extra. Ale najíst se tady rozhodně dá. Bohužel není možnost objednat si třeba nějaké teplé věci jako vajíčka nebo omeletu. Sbalila jsem si jeden babybel do kapsy na cestu a přišla na něj až v Praze. Naštěstí tyhle sýry vydrží všechno.
Jak jsem psala na začátku, tuhle tour jsem jela v dlouhé sukni a odpovídajících botách. Takže jsem si zmasakrovala nohy a ráno ještě sháněla v bolestech drogérii nebo shop kde mají silonky. Našla jsem za dvě eura :) Příště se na to zaměřím.
Cesta zpět na letiště byla teda o poznání otravnější. Autobus už nejel přímo, ale nabíral cestou v několika zastávkách lidi. Všem to trvalo, dohadovali se, že chtějí tašky nahoře a ne dole. Řidič zase říkal, že musí zůstat v prostoru pro zavazadla... no klasika. Korunu tomu nasadila ženská co přiběhla pozdě, řešila kufr co nejde zavřít a pak se zjistilo, že nemá jízdenku. Chtělo se mi ji zavraždit. Ještě měla snahu si sednout za mnou a strašně smrděla! No nasadila jsem svůj nejmrazivější pohled a odešla jinam. Pak telefonovala tak nahlas, že si od ní spolucestující odsedla taky. Naštěstí to bylo už na poslední zastávce a tak autobus dorazil na letiště včas.Tam už jen pokoupit dárky, dát si kafe s výhledem na ranvej a domů.
Rozhledna Špulka
Co je nejlepší na volných pondělcích?Že můžu svobodně dělat co potřebuju, jezdit s Mini na výlety nebo stihnu dodělat práci doma aniž bych musela šílet po nocích. Tentokrát měl volno i Lukáš a protože bylo krásně a měli jsme nějak výjimečně aktivní náladu, našla jsem na netu nově otevřenou rozhlednu kousek od Benešova.
Zaparkuje se dole v obci, kde je dokonce i šipka směr určené parkoviště. A potom po "Ptačí stezce" pěšky polem a lesem. Ptačí stezka je několik zastavení, kde poznáváte ptáčky a jsou tam o nich informace. Mimo to je cestou taky několik atrakcí pro děti i dospělé. Jednak sochy a infotabule. A potom třeba obří Člověče, nezlob se! nebo lovení dřevěných ryb háčkem, jezírko plné opravdických žab, koně v ohradě a lana na lezení pro děti. Všechno jsme si poctivě vyzkoušeli a doufám, že to tady vydrží.
Pro kačery je podstatná informace, že se cestou dají ulovit dvě kešky.
Rozhledna je otevřená pořád, o víkendech pod ní koupíte i nějaké drobnosti ve stánku.
Schody jsou klasicky průhledné až dolů, takže jedinci slabší povahy zůstávají pod rozhlednou a můžou si přečíst na infocedulích o všech vesnicích v okolí. Nebo si zkontrolovat facebook. Na místě je totiž zcela funkční wi-fi a je zdarma bez přihlašování. Co jsem musela ocenit je upravenost a funkčnost celé stezky a toaleta kousek od rozhledny v bezvadnem stavu. Palec nahoru a jen tak dal.
úterý 26. května 2015
Alenka má Mariku
Nechce se tomu ani věřit, že už jsem byla podruhé v Motole. Ale první prcek byl právě přijatý do školky a druhé mimčo je na světě. Člověk by chtěl říct, že je to malé droboučké stvoření. Ale teda ona je docela velká :-)Tak jsem je rovnou nafotila a taky se u toho podívala na nové stanice metra. Ta konečná není ve finále špatná. Rovnou u dveří.
Lukáš byl během toho otevírat na Kampě zámečky a měl z toho velikou radost.
nejen Mini-golf
Jenže jsem si říkala, že škoda dne a chtělo by to nějakou akci. Po krátké debatě vyhrál minigolf. A aby to bylo zajímavější, tak rovnou UV minigolf. Tuto atrakci najdete v obchodním centru Nové Butovice. Je tedy dostupný i MHD a dá se spojit třeba s nákupem nebo cestou do fitka.
Protihráče nám tentokrát dělali Dpman s Barčou, kteří si přinesli vlastní hole a trochu nás tím vyděsili. Bylo totiž hned jasné, že to umí. Hra probíhala poměrně vyrovnaně. V prostoru jsou místa kde se dá s sebou stěhovat pití a kde odložit věci. Takže člověk neřeší moc věcí a málo rukou. Vítězem se stal samozřejmě DPman a já jsem si nechala poslední místo. Naštěstí ne o moc, ale jo.
Protože zábava tak hezky fungovala, pokračovali jsme na výstavu dole v galerii. Ta je spíš pro děti, ale poznávali jsme vlajky, zkoušeli vázat uzly a kravatu. Nebo tkaničky od tenisek kleštěma a podobně. A co s tak dobře načatým večerem? Co třeba první letošní grilování na zahradě? Sice byla tma, pršelo a Lukáš jel pro bombu s plynem až na konec Prahy, ale bylo to zábavný. Udělala jsem salát, rozpekly se housky, ogriloval se burger a sýr, povídalo se... Jen příště by mohlo být tepleji
Nohavica Konopiště
Všude bylo strašného lidu. Jen parkování byla akce na půl hodiny, potom se dostat nahoru k areálu. Prodrat se skrz postávající skupinky, čekající ve frontě na pivo a párek. A pak se nechat okroužkovat oranžovou páskou s nápisem NOHAVICA 8.5.
Na lavičkách nebylo možno sehnat místo. Všechno zabrané dekama, bundama a hlídačema co čekali na tu skupinku s tím pivem. Ale nám to nevadilo, na louce je taky dost místa, výhled dobrý a ještě si člověk udělá pohodlí.
Organizaci akce hodnotím jako zdařilou. První plusový bod - točená Kofola a velká obrazovka vedle pódia. Další pozitiva - skvělá zelňačka ve stánku, slušné ceny i chuť všech jídel, možnost odcházet si ke stánkům s občerstvením a zase zpět vchodem pro už okroužkované. To se hodilo, protože jsem dělala donáškový servis a hopsala jsem pro pití nebo pro jídlo vždycky jak došlo. Co bylo mínus, tak neskutečný počet kuřáků debilů, překvapivé množství opravdu malých dětí (program končil pozdě v noci) a pak totálně vypatlaná matka co dorazila jako poslední, nasrala se přesně do malého prostoru mezi dekama s kočárkem a začala hnízdit. Je to hnusný, ale přes její zadek by nebylo nic vidět ani kdyby stála na místě. Ale ona furt rotovala kolem. Než mimino nakrmila, převlíkla, usadila sebe a usadila manžela ještě větších rozměrů, bylo už celé okolí slušně nevrlé a trvat to ještě chvilku, asi ji vykážou na okraj louky. Pořadatelé teda z pódia vyslovili prosbu a tolerování okolí a nekouření a podobně. Ale nevím jak moc to zabralo.
Koncert byl fajn, neměla jsem dojem toho pravého kotle, byla jsem moc daleko. Ale zazpívala jsem si, koukala u toho na hvězdy, schovávala se pod spacák a říkala si, že to kempování má něco do sebe. Třeba vyjedeme nakonec i pod stan. Jen neumím na kytaru, tak leda až někoho seženu s náma.
Segway Klánovice
Další z našich doporučených vycházek (zároveň otestováno jako trasa pro segway) je tentokrát Klánovický les. Pro kačery je to série keší "Cesta po zelenobílé". V týdnu pršelo, takže cesta byla chvilkama rozmáčená a plná bahna. To bylo něco pro segway, myšleno samozřejmě ironicky. Ale všechno se dá obejít a celou trasu hodnotím jako super.
Potkali jsme lidi jen na hlavní, jinak klídeček. Takže jsem si mohla i trochu užít výhledů po lese a příjemného dopoledne, aniž bych řešila poznámky a pohledy kolemjdoucích.
Rekonstrukce chaty díl III.
Jsem ráda, když věci fungují. Třeba u psaní toho příspěvku se vztekám, že jsem se ještě pořád nedonutila reklamovat noťas. Proto se musím k některým slovům vracet a opravovat je. Seká se mi totiž klávesnice.
<---- Lukášův nový kámoš :-)
Ale zpět k tématu. Věříte, že když si pošlete do vesmíru správně formulovanou objednávku, vesmír vám ji splní? Funguje mi to celý život. Někdo tomu říká štěstí nebo náhoda, ale hlavně to funguje. Takhle se mi podařilo sehnat přes řadu podobných "náhod" a setkání řemeslníky, kteří vypadají pracovitě a spolehlivě. Tak snad jim to vydrží o konce. Potom ráda předám kontakt.
Než se ale mohli pustit do práce, musela se chata vystěhovat. Prvního května je svátek práce, ideální den. S nábytkem od plísně problém nebyl. Jel nám pomoct Cenki a kluci si to zvládli odnosit. Já jsem si vzala na starost ty menší věci. Neskutečné množství "drobností" co se nakonec ani nevešly na vlek. U čeho probíhaly hádky? Tak předně mrtvoly. Odmítám sdílet prostor s přehlídkou zbytků a kostí v podobě paroží srnců nebo rovnou useknuté hlavy s děsivým výrazem. Když navíc žádného z těchto tvorů nezavraždil nikdo z nás (trofej) nebo našich nejbližších (vzpomínka na dědu myslivce). Jediný nebožák, který šel do popelnice celkem bez boje, byl Karel (nebo jak ho pojmenovala Alenka). Což byl úhoř pověšený na zdi vedle postele kde spala a tak si vytvořili bližší vztahy :-)
Každopádně po této brigádě v pondělí nastoupili odborníci a podle nedávné kontroly fakt něco dělají. Držím si palce, aby to tentokrát klaplo, protože minulá parta to tam zanechala nedokončené. Já už si můžu pomalu vymýšlet, jakou barvu budou mít nové záclonky v oknech...
Ale zpět k tématu. Věříte, že když si pošlete do vesmíru správně formulovanou objednávku, vesmír vám ji splní? Funguje mi to celý život. Někdo tomu říká štěstí nebo náhoda, ale hlavně to funguje. Takhle se mi podařilo sehnat přes řadu podobných "náhod" a setkání řemeslníky, kteří vypadají pracovitě a spolehlivě. Tak snad jim to vydrží o konce. Potom ráda předám kontakt.
Než se ale mohli pustit do práce, musela se chata vystěhovat. Prvního května je svátek práce, ideální den. S nábytkem od plísně problém nebyl. Jel nám pomoct Cenki a kluci si to zvládli odnosit. Já jsem si vzala na starost ty menší věci. Neskutečné množství "drobností" co se nakonec ani nevešly na vlek. U čeho probíhaly hádky? Tak předně mrtvoly. Odmítám sdílet prostor s přehlídkou zbytků a kostí v podobě paroží srnců nebo rovnou useknuté hlavy s děsivým výrazem. Když navíc žádného z těchto tvorů nezavraždil nikdo z nás (trofej) nebo našich nejbližších (vzpomínka na dědu myslivce). Jediný nebožák, který šel do popelnice celkem bez boje, byl Karel (nebo jak ho pojmenovala Alenka). Což byl úhoř pověšený na zdi vedle postele kde spala a tak si vytvořili bližší vztahy :-)
Každopádně po této brigádě v pondělí nastoupili odborníci a podle nedávné kontroly fakt něco dělají. Držím si palce, aby to tentokrát klaplo, protože minulá parta to tam zanechala nedokončené. Já už si můžu pomalu vymýšlet, jakou barvu budou mít nové záclonky v oknech...
středa 6. května 2015
Garam Masala show
Divadlo Bez Hranic v sobotu 25.dubna 2015
Dlouho očekávaná akce, která se obešla bez sponzorů, bez externího zásahu a svépomocí. Nějak pořád nedokážu napsat nic co bych chtěla pustit ven a dalo by se to číst. Příprava byla náročná, dlouhá a plná stresu. Do toho nám udělalo čáru přes rozpočet Holi, protože se muselo rychle nacvičovat na něj. Kolem a kolem, ufff.
Ani nemám pocit, že bych to chtěla absolvovat znova na stejné pozici. A bohužel mi události a úkoly posledních týdnů nějak přenastavily hodnoty a na tancování energie nezbývá. Tak nevím co dodat. Asi budu překopávat dosavadní režim, protože chodit domů denně hotová a padnout, to se nedá. Vyrazím v devět a přijdu v noci. Mezitím jsem někde fuč. Jak do toho stíhat ještě Lukáše a domácnost netuším. Teda tuším, ale dlouhodobě to udržet nelze.
To jsem ale odbočila.
Show proběhla podle plánu. Kromě dvou pádů (jednou Terka do zákulisí a jednou Peta skoro do lidí) a titěrných detailů. Bylo mi líto, že nejsem radši fotograf :-) Přesně bych věděla odkud co fotit.
Dlouho očekávaná akce, která se obešla bez sponzorů, bez externího zásahu a svépomocí. Nějak pořád nedokážu napsat nic co bych chtěla pustit ven a dalo by se to číst. Příprava byla náročná, dlouhá a plná stresu. Do toho nám udělalo čáru přes rozpočet Holi, protože se muselo rychle nacvičovat na něj. Kolem a kolem, ufff.
To jsem ale odbočila.
Show proběhla podle plánu. Kromě dvou pádů (jednou Terka do zákulisí a jednou Peta skoro do lidí) a titěrných detailů. Bylo mi líto, že nejsem radši fotograf :-) Přesně bych věděla odkud co fotit.
úterý 28. dubna 2015
Škola smyku
Jako dárek jsem dostala vytoužený poukaz a 19.4. jsme vyrazili s Lukášem oba směr Příbram a na polygon Dlouhá Lhota.
Start dopolední výuky byl v osm ráno, to bylo masakroidní. Takhle brzo já nefunguju. Natož za volantem a ve výuce teorie. Ale tak přežila jsem, dojela jsem. První půlka dne je věnovaná teorii a výkladu situací v učebně. Lektor to podával jako show a celkem protlačoval BMW, které sám vlastnil. Prostě moje krevní skupina. Protože už jsem prostě taková, pouštěla jsem se často do odpovědí a diskuze a tímto a tričkem s velkým logem svého auta jsem se stala zapamatovatelnou. Když se ještě ukázalo, že nenápadný chlapec (v porovnání se mnou je většina lidí zakřiknutá a málomluvná) sedící vedle je přítel a posléze čím přijel, stala se naše strana učebny často vyhledávaným bodem. Když si potřeboval rýpnout nebo naopak zdůraznit skvělé jízdní vlastnosti X-drive. Taky se ptal, jak se tohle proboha stalo, že někdo z Ukrajiny žije s někým z jediného města České republiky.
Naše dvojice byla vůbec výrazná (kombinace moravačka-pražák/mini-bmw je prostě neuvěřitelná). Z dalších vyčuhujících lidí třeba majitel nového Volva co mu bylo tak 25 let (průměrný věk řidiče volva je tak 50). Majitelka nového SUV Subaru XV, která vážila asi 45kg a auto dostala od manžela a volantu se vyloženě bála. Taky střídavě nabírala na slzy a střídavě se schovávala. Pak jeden totální vrak z roku nebreč bez ABS a jeden pidi hyundai i10. Jinak taková šeď dvojkových oktávek a jim podobných aut.
Po obědě, který jsem stejně nějak nechala ležet, se jelo na polygon. Ve stejnou dobu se kolem motala kolona starých amerických aut a motorek a jiné zajímavé techniky. Tak než se paní se Subaru odhodlala strčit čumák do křižovatky, byla první část aut fuč. Pak se rozmýšlela holka s i10 a po pár zatáčkách už jsme z našich kolegů (včetně Lukáše) neviděli nikoho a začala jsem hrabat telefon, že se nechám odnavigovat, protože nevím kde jsme. Naštěstí to nakonec nebylo potřeba a na polygon jsme trefili. Narozdíl od Volva :D
Odpolední program byl o poznání zábavnější. Jen se bohužel ukázalo, že Mini v ostrých mokrých zatáčkách prostě nesedí a jede mimo trasu. Snažila jsem se já, snažil se instruktor jako nápověda, potom i jako řidič. Tak prý nemám jezdit zatáčky za deště nad 40km/hod. Protože pak to přestává být k ovládnutí a hrozí švestka. Ale šlo o kluznou plochu s vodou a jakoby ledem, takže jsem si to vzala k srdci, ale nebylo to zase nic dramatického. Všechno ostatní šlo dobře. Sice jsem byla lektory vyhlášena za cvoka roku co jezdí nejradši dveřma napřed, ale zase jsme si parádně pokecali a uznali, že smyk byl celou dobu řízený a pod kontrolou. Že to bylo poznat i z jejich pozice. Já o tom byla samozřejmě přesvědčená. Ale proč jezdit na polygonu rovně, když si můžu zkusit kravit a venku to nejde?
Trochu nepříjemná byla skutečnost, že Mini má nějaké jízdní problémy. Vržou brzdy a něco tam mlátí. Takže když jsem lítala smykem zatáčky a slalom, trochu jsem se bála, že mi ustřelí kolo. Ale vydrželo a ve čtvrtek jde na servis. Auto vydrží neuvěřitelné věci. Třeba jsem vletěla do trávy v rychlém smyku a nic. Žádné převrácení ani panika. Proste narovnat, vyrovnat, pohoda klid. Jediné co mi nešlo, bylo dostat se na tak krátké rovince na 80km/hod. Couvala jsem až úplně k plotu do trávy, abych měla o pár metrů delší ranvej. A fakt jsem si připadala jako letadlo na startu. Dojela jsem na pozice, zastavila a počkala na signál. A pak vystřelila tou největší silou, které jsem byla schopna směrem vpřed. Zelené kužely, spojka, tvrdě na brzdy, zapnout stěrače a drrrrržeeeet. Jednou se mi povedlo nechat otevřená okýnka (bylo vedro) a nastříkala mi ta voda do auta. A několik kuželů jsem i vzala s sebou. Ono ke konci už jsem měla pořádný bolehlav a byla utahaná jak kotě.
Kdo tento problém neměl byl Lukáš. Klimatizace funkční, milion asistentů Xdrive taky. To auto sedělo jak na kolejích. Tam kde ostatní lítají z dráhy v hodinách, projelo bmw jak kaluží. Ale řekla bych, že to ho pak nemohlo bavit :D a na závěr si musel půjčit moje auto, protože zmiňovaný smyk chtěl zkusit.
Takže na start, vytúrovat, co největší rychlost, zelené kužely a fííí... zatáhnout ruční brzdu. Lepší jak Matějská. Auto se roztočí kolem vlastní osy, letí dál ve stejném směru a podle váhy a rychlosti se po několika točkách zastaví. Mini zvládalo tak jednu táhlou. Ale na závěr si mě vzal do svého auta instruktor a dali jsme těch kruhů asi pět. Někdy se prostě hodí švitořit s ředitelem polygonu. Mohla jsem si ony hodiny zkusit několikrát a z celého areálu jsem odjížděla jako poslední a ještě mi mával :D Jediné co se nepovedlo bylo ukecávání, aby mi půjčil Hummer. Vypadal nalomený, ale nakonec se nevzdal.
Závěr. Všem můžu doporučit polygon Dlouhá Lhota u Příbrami. Jedině snad majitelům Audi moc ne, dělají si tam z nich srandičky :-) A vlastní gumy neničíte, plochy jsou natřené a celou dobu vydatně stříkané vodou.
Start dopolední výuky byl v osm ráno, to bylo masakroidní. Takhle brzo já nefunguju. Natož za volantem a ve výuce teorie. Ale tak přežila jsem, dojela jsem. První půlka dne je věnovaná teorii a výkladu situací v učebně. Lektor to podával jako show a celkem protlačoval BMW, které sám vlastnil. Prostě moje krevní skupina. Protože už jsem prostě taková, pouštěla jsem se často do odpovědí a diskuze a tímto a tričkem s velkým logem svého auta jsem se stala zapamatovatelnou. Když se ještě ukázalo, že nenápadný chlapec (v porovnání se mnou je většina lidí zakřiknutá a málomluvná) sedící vedle je přítel a posléze čím přijel, stala se naše strana učebny často vyhledávaným bodem. Když si potřeboval rýpnout nebo naopak zdůraznit skvělé jízdní vlastnosti X-drive. Taky se ptal, jak se tohle proboha stalo, že někdo z Ukrajiny žije s někým z jediného města České republiky.
Po obědě, který jsem stejně nějak nechala ležet, se jelo na polygon. Ve stejnou dobu se kolem motala kolona starých amerických aut a motorek a jiné zajímavé techniky. Tak než se paní se Subaru odhodlala strčit čumák do křižovatky, byla první část aut fuč. Pak se rozmýšlela holka s i10 a po pár zatáčkách už jsme z našich kolegů (včetně Lukáše) neviděli nikoho a začala jsem hrabat telefon, že se nechám odnavigovat, protože nevím kde jsme. Naštěstí to nakonec nebylo potřeba a na polygon jsme trefili. Narozdíl od Volva :D
Odpolední program byl o poznání zábavnější. Jen se bohužel ukázalo, že Mini v ostrých mokrých zatáčkách prostě nesedí a jede mimo trasu. Snažila jsem se já, snažil se instruktor jako nápověda, potom i jako řidič. Tak prý nemám jezdit zatáčky za deště nad 40km/hod. Protože pak to přestává být k ovládnutí a hrozí švestka. Ale šlo o kluznou plochu s vodou a jakoby ledem, takže jsem si to vzala k srdci, ale nebylo to zase nic dramatického. Všechno ostatní šlo dobře. Sice jsem byla lektory vyhlášena za cvoka roku co jezdí nejradši dveřma napřed, ale zase jsme si parádně pokecali a uznali, že smyk byl celou dobu řízený a pod kontrolou. Že to bylo poznat i z jejich pozice. Já o tom byla samozřejmě přesvědčená. Ale proč jezdit na polygonu rovně, když si můžu zkusit kravit a venku to nejde?
Trochu nepříjemná byla skutečnost, že Mini má nějaké jízdní problémy. Vržou brzdy a něco tam mlátí. Takže když jsem lítala smykem zatáčky a slalom, trochu jsem se bála, že mi ustřelí kolo. Ale vydrželo a ve čtvrtek jde na servis. Auto vydrží neuvěřitelné věci. Třeba jsem vletěla do trávy v rychlém smyku a nic. Žádné převrácení ani panika. Proste narovnat, vyrovnat, pohoda klid. Jediné co mi nešlo, bylo dostat se na tak krátké rovince na 80km/hod. Couvala jsem až úplně k plotu do trávy, abych měla o pár metrů delší ranvej. A fakt jsem si připadala jako letadlo na startu. Dojela jsem na pozice, zastavila a počkala na signál. A pak vystřelila tou největší silou, které jsem byla schopna směrem vpřed. Zelené kužely, spojka, tvrdě na brzdy, zapnout stěrače a drrrrržeeeet. Jednou se mi povedlo nechat otevřená okýnka (bylo vedro) a nastříkala mi ta voda do auta. A několik kuželů jsem i vzala s sebou. Ono ke konci už jsem měla pořádný bolehlav a byla utahaná jak kotě.
Kdo tento problém neměl byl Lukáš. Klimatizace funkční, milion asistentů Xdrive taky. To auto sedělo jak na kolejích. Tam kde ostatní lítají z dráhy v hodinách, projelo bmw jak kaluží. Ale řekla bych, že to ho pak nemohlo bavit :D a na závěr si musel půjčit moje auto, protože zmiňovaný smyk chtěl zkusit.
Takže na start, vytúrovat, co největší rychlost, zelené kužely a fííí... zatáhnout ruční brzdu. Lepší jak Matějská. Auto se roztočí kolem vlastní osy, letí dál ve stejném směru a podle váhy a rychlosti se po několika točkách zastaví. Mini zvládalo tak jednu táhlou. Ale na závěr si mě vzal do svého auta instruktor a dali jsme těch kruhů asi pět. Někdy se prostě hodí švitořit s ředitelem polygonu. Mohla jsem si ony hodiny zkusit několikrát a z celého areálu jsem odjížděla jako poslední a ještě mi mával :D Jediné co se nepovedlo bylo ukecávání, aby mi půjčil Hummer. Vypadal nalomený, ale nakonec se nevzdal.
Závěr. Všem můžu doporučit polygon Dlouhá Lhota u Příbrami. Jedině snad majitelům Audi moc ne, dělají si tam z nich srandičky :-) A vlastní gumy neničíte, plochy jsou natřené a celou dobu vydatně stříkané vodou.
středa 15. dubna 2015
Testování limitů
Jsme dvojice ubohých namachrovaných individuí, které neví co s prachama a schválně provokuje prostý lid. Jsme majitelé elekticky poháněného šmejda co pije krev obyvatelům Prahy 1 a podle médií asi i zbytku světa.
Prosím, jestli chcete pokračovat ve čtení, nahoďte naladění "ironie", protože přesně ta tam je. Bez smyslu pro nadsázku nedoporučuju :-D
Jsme asi jediný pár v okruhu několika desítek až stovek kilometrů, který může prohlásit - "v garáži mi při parkování překáží segway" :-D
Je to tak. A jako kdyby nestačil jeden. To musíme mít hned dva! Na začátek trochu matematiky, třeba pro kuřáky: když dneska přestanete kouřit a identické peníze si budete dávat stranou (v rodinném rozpočtu beztak nechybí), koupíte si originál NOVÝ segway do čtyř let. Jeho provoz je pak prakticky zadarmo, protože se nabije ze zásuvky a to jsou položky v řádu korun.
A to se dá aplikovat na šest piv každý pátek, pařbu v Praze každý víkend, permanentku ve fitku kam nechodíte, solárka a jiné kraviny co akorát ničí zdraví, třicet kabelek ročně...ono to totiž stojí jako jedno dobré kolo.
No tak oblíbenou část máme za sebou. Můj nápad to nebyl, ale když už to tak je, rozhodla jsem se z toho vytěžit to nejlepší. Součástí mého blogu tedy bude i popis někdy těžkého života majitele segwaye.
Jasně, co asi tak může být složitého na tom, jezdit si na takové kravině? Kdyby radši vzali kolo. První problém je, že jsme pořád všem na očích. Ať udělám cokoliv, je to v pocitu okolí větší a zásadnější. Děsím se chvíle, kdy natáhnu držku přímo někde před zahrádkou plnou lidí u piva. A to je druhý problém. Pocit bezpečí velmi rychle vystřídá adrenalin, když někde podklouzne kolo nebo se leknu a vyhodím se z osy. Vozítko totiž reaguje na lidské tělo přesně tím blbým způsobem. Když se člověk mrskne na stranu, Segway tam zatočí taky (a přejede ho). Osobně jsem asi poslední, kdo si nic neudělal. Mám velmi dobrou rovnováhu a pud sebezáchovy. Ale dost často mám drobné stresové situace, které končí slovy "fuj, to jsem se lekla" případně kratším "tyvole"
Další věci. Bzučíme při pohybu. Segway má specifický zvuk, který lidi děsí. Jinak si nedokážu vysvětlit, že cyklistům před náma nikdo neuhnul a psa jim posílají přímo do trasy, ale jakmile zabzučí elektomotor, okamžitě berou štěkající krysy do náručí a velkého psa radši zalehnou. Co kdyby to náhodou žralo taky malé děti, že? Zase nepotřebujeme zvonek :-D
Dojezd a přeprava. Specifická kategorie. Potvory se dají rozložit na dva díly a tak se vejdou do auta. V našem případě dokážeme v X3 převézt dvě potvory a sebe s batohama. Protože je Segway vlastně chodec (a už to znovu schválila i vláda), je jeho dojezd vlastně úžasný. Kdo může říct, že dá na jedno "nabití" až 30km a to navíc rychlostí až 20 km za hodinu. Jenže takhle se na to nikdo nekouká, že :-) Když jsem ale řešila co vlastně s těma bestiema dělat, odpověď se nabídla sama. Jak dlouhé bývají série co nejdou autem? Kde bude málo lidí a tím pádem klid a mír? No přece na keších v lese nebo na vesnicích. Takže tak vznikl nápad na testování limitů. A už jsme s tím začali.
Prosím, jestli chcete pokračovat ve čtení, nahoďte naladění "ironie", protože přesně ta tam je. Bez smyslu pro nadsázku nedoporučuju :-D
Jsme asi jediný pár v okruhu několika desítek až stovek kilometrů, který může prohlásit - "v garáži mi při parkování překáží segway" :-D
Je to tak. A jako kdyby nestačil jeden. To musíme mít hned dva! Na začátek trochu matematiky, třeba pro kuřáky: když dneska přestanete kouřit a identické peníze si budete dávat stranou (v rodinném rozpočtu beztak nechybí), koupíte si originál NOVÝ segway do čtyř let. Jeho provoz je pak prakticky zadarmo, protože se nabije ze zásuvky a to jsou položky v řádu korun.
A to se dá aplikovat na šest piv každý pátek, pařbu v Praze každý víkend, permanentku ve fitku kam nechodíte, solárka a jiné kraviny co akorát ničí zdraví, třicet kabelek ročně...ono to totiž stojí jako jedno dobré kolo.
No tak oblíbenou část máme za sebou. Můj nápad to nebyl, ale když už to tak je, rozhodla jsem se z toho vytěžit to nejlepší. Součástí mého blogu tedy bude i popis někdy těžkého života majitele segwaye.
Jasně, co asi tak může být složitého na tom, jezdit si na takové kravině? Kdyby radši vzali kolo. První problém je, že jsme pořád všem na očích. Ať udělám cokoliv, je to v pocitu okolí větší a zásadnější. Děsím se chvíle, kdy natáhnu držku přímo někde před zahrádkou plnou lidí u piva. A to je druhý problém. Pocit bezpečí velmi rychle vystřídá adrenalin, když někde podklouzne kolo nebo se leknu a vyhodím se z osy. Vozítko totiž reaguje na lidské tělo přesně tím blbým způsobem. Když se člověk mrskne na stranu, Segway tam zatočí taky (a přejede ho). Osobně jsem asi poslední, kdo si nic neudělal. Mám velmi dobrou rovnováhu a pud sebezáchovy. Ale dost často mám drobné stresové situace, které končí slovy "fuj, to jsem se lekla" případně kratším "tyvole"Další věci. Bzučíme při pohybu. Segway má specifický zvuk, který lidi děsí. Jinak si nedokážu vysvětlit, že cyklistům před náma nikdo neuhnul a psa jim posílají přímo do trasy, ale jakmile zabzučí elektomotor, okamžitě berou štěkající krysy do náručí a velkého psa radši zalehnou. Co kdyby to náhodou žralo taky malé děti, že? Zase nepotřebujeme zvonek :-D
Dojezd a přeprava. Specifická kategorie. Potvory se dají rozložit na dva díly a tak se vejdou do auta. V našem případě dokážeme v X3 převézt dvě potvory a sebe s batohama. Protože je Segway vlastně chodec (a už to znovu schválila i vláda), je jeho dojezd vlastně úžasný. Kdo může říct, že dá na jedno "nabití" až 30km a to navíc rychlostí až 20 km za hodinu. Jenže takhle se na to nikdo nekouká, že :-) Když jsem ale řešila co vlastně s těma bestiema dělat, odpověď se nabídla sama. Jak dlouhé bývají série co nejdou autem? Kde bude málo lidí a tím pádem klid a mír? No přece na keších v lese nebo na vesnicích. Takže tak vznikl nápad na testování limitů. A už jsme s tím začali.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)