nahoru a dolu

Posledni tyden byl natolik sileny a narocny, ze jsem nemela chut nic dopsat do konce.chtelo se mi psat,ale nedokazala jsem zapnout hlavu a zacit ji pouzivat trochu kreativne.
Nevim jestli ted tu silu mam. Ale byl to tyden natolik zasadni,ze si zaslouzi byt zaprotokolovan.

Tak hlavne se nam rozrostla parta mrnat o Radka Petrinu. Narodil se 22.11 a presne v tu dobu jsem strasne skytala. Nedokazala jsem nervama vubec nic. Proste jen vysilat energii a brat na sebe veskere nervy sveta. Musim rict,ze mi to jeste porad nedochazi,ze vlastne ted uz bude mezi nama jedna vdana pani s miminem. V kladnem mysleno. Nedokazu si predstavit,ze bych mela treba taky neco takoveho mit.je to malinkate a naprosto odkazane na cizi pomoc. Strasne by se mi to libilo,ale ujasnila jsem si,ze ja na to jeste nemam.
Co je vic aktualni je tancovani. O vikendu se konala soutez v nemecku. Chci o ni napsat samostatne,protoze to byl opravdu dlouhy vikend a jeste nemam hotove fotky. Kazdopadne je to za nama a moje nervy stridajici se s nadsenim nahoru a dolu uz nastesti nahradilo relativni ticho. Je pondeli po tom blazinci. Ja uz dojizdim nahradni baterky a potrebuju natankovat. Ta unava je ohromna.

Published with Blogger-droid v2.0.6

Návštěvní týden

Občas se to tak pěkně seběhne. Pořád máte co dělat a i když fakt nesedíte někde s rukama v kíně, nestíháte a nemáte čas.
Tak nějak jsem na tom teď já. Možná jsem ztratila rytmus a švih a prostě už toho tolik nezvládám nebo toho je nějak moc. Každopádně tento týden (nejen) je a bude hodně náročný. Máme to totiž samou návštěvu. Ale to si nestěžuju, já mám totiž návštěvy strašně ráda a je jedno, jestli u nás nebo u nich.
V sobotu byla návštěva u nás. Mělo se jít na oběd a než dorazil Lukáš z práce, tak byla asi hodina prostoje. Přemýšlela jsem co bych tak připravila a nakonec padla volba na recept od Alenky.

Hraběnčin štrůdl
450 g polohrubé mouky
150 g cukru, ale může být klidně míň
200 g tuku (hera, máslo)
1/2 prášku do pečiva
4 žloutky
4 lžíce mléka
sníh ze 4 bílků + cca 150 g cukru (zase může být míň)
jablka
(rozinky, oříšky, cokoliv co se hodí k jablkům)

Z ingrediencí vypracuješ pevné těsto, trošku se lepí, a necháš odpočinout v lednici (čím dýl tím líp, ale stačí i pět minut). Ze dvou třetin těsta uděláš korpus - vmačkáš do vybrané formy a čím bude vrstva těsta slabší tím líp, včetně okrajů. Zbylou třetinu těsta si uložíš do lednice. Na korpus dáš nastrouhaná jablka na hrubší kousky (můžou být i nakrájená) a přidáš případn oříšky, rozinky.... Na jablka navrstvíš sníh. Na závěr na hrubém struhadle na sníh nastrouháš zbytek těsta. Vzniknou takové hoblinky/housenky.
Pečeš ve vyhřáté troubě spíš na nižší teplotu aby sníh moc neztmavl. (pekla jsem asi na 130)

A bylo to fakt dobré. Dělala jsem z poloviční dávky a asi bych přidala jedno vejce a jablka.

Oběd byl v Restauraci u zastávky a fakt jsou dobří. Domluvila jsem nám salonek, klenuté stropy, příjemně malý prostor a nikdo jiný kromě nás šesti.

Večeře Beseda

Konečně jsme se po dlouhé době zase viděli s bráchou. Změnil práci a pozval nás k sobě na večeři a anketou :D
Restauraci Nová Beseda jsem měla trochu problém najít. Do Klánovic jsem dorazila vlakem, protože je to nejrychlejší varianta. Pak jsem sice měla jít na autobus, ale protože nějak nejel a byla jsem tam docela brzo, vydala jsem se do vesnice pěšky. Klánovice jsou klasická nudle jako všechny tyhle části kolem Prahy. takže stále rovně za nosem a nikam neuhýbat a po deseti minutách dorazíte do cíle. Tedy teoreticky. já jsem došla na požadovaný orientační bod v podobě zastávky Smržovská, ale pak jsem koukala a neviděla nic. Restaurace je od zastávky asi 200m směrem dál v jízdě.
Jak je mým dobrým zvykem, dorazila jsem první. Trochu vyjukanému personálu jsem řekla s kým se tady mám potkat a byla jsem usazena u stolu. Nervózní chování měl asi na svědomí pan majitel, který seděl hned vedle a docela hnusně koukal na všechny kolem. Jak jsem se dozvěděla, pan majitel je ruský Igor a prostor má v nájmu od ledna. Kromě toho se stará spíš o pozemky a stavbu satelitních městeček.
Brácha s Ivet naštěstí dorazili docela brzo. Stačila jsem si akorát objednat čaj.

Jídelní lístek vypadá zajímavě. Pár druhů jídel, asi tak dvě na stránku i s fotkou. nejsem si úplně jistá těma fotkama. Možná stačí lístek fakt jen jako desky. Vlevo jídla, na druhé straně pití a káva a v době oběda vložený papír s poledním menu. Asi by to bylo i rychlejší na čtení.
Objednali jsme si každý něco jiného. Pro kontrolu personálu :) Takže moje panenka se šťouchaným bramborem byla velmi dobrá. Houbová omáčka super, brambory málo teplé a celkově možná šlo moc brzo všechno na zimu. Omáčky bylo teda hodně málo. Vystačila asi na polovinu brambor a masa.
Ivet si dala Kuřecí supreme s hranolkama a taky si pochvalovala. Hranolky dělají domácí. Prý se nevyplatí kupovat.
Brácha šel do steaku medium. Teda měla jsem pocit, že to ještě chodí, jak to bylo uvnitř syrové. Taky se tvářil, že žvýkat to bude dlouho. Celkově dobře udělané, moderní pojetí, ale detaily malinko kazí výsledek a jestli za to chtějí brát časem víc peněz, tak detaily budou rozhodovat.

V druhé části večera jsme se přidali k nějakým bráchovo kamarádům a dorazil i Lukáš. Při plně obsazeném stole je na něm docela málo místa. Dali jsme si kafe (chyběla lžička na latté) a colu (nemají zero) a dva panáky a kolem půl jedenácté se rozešli do svých domovů.
Shrnutí:
jídlo - skvělé, ale málo teplé a sušší
kafe, čaj, pití - bez výhrad, ale ta lžička a cola zero je dneska naprostá samozřejmost.

prostředí - luxusní na první pohled. Založené stoly, bílé židle, tmavé dřevo. ALE u stolu se nedá sedět s nohou přes nohu, kdybych měla jen o něco vyšší podpatky, tak se mlátím kolenama o dřevo. Jsou poměrně malé, takže spousta nádobí se tam nevejde a efektně složené ubrousky zaberou děsného místa. V místnosti jsou dvě televize a strašně odvádí pozornost.
 Navíc tam běží normální program, takže i otravné reklamy. Na náš dotaz, jestli jdou vypnout nám nikdo neodpověděl. Výzdoba v oknech... jsem zvědavá co tam bude později. Aktuální byla květináč se žlutou kytkou jak se kupuje v OBI za pár korun na hřbitov. Čekala bych spíš nějakou pěkně vázanou třeba sušenou. Nebo něco hodně trvanlivého nebo květináče s pořádnou kytkou jiného druhu.
Třeba bonsaje nebo orchideje v pekných květináčích.


obsluha - snažila se být dokonale korektní, až nenápadná. Působila ale dojmem nakopnutého zvířátka a občas se snad až zadrhávala ve větě. Ten den se uvnitř struktury podniku něco zásadního dělo a na nich bylo strašně znát, že jsou z přítomnosti šéfa v háji. Obsluhu bych čekala milou, usměvavou, uvolněnou a informovanou.

Ale večer byl moc fajn.

Návštěva s věšákem

Záminka se vždycky najde. Tak nějak bych mohla pojmenovat náš nedělní 11.11. program. Alenka potřebovala v IKEA věšák, já židli a kočka plyšáka. Dokonale krycí manévr.
takže jsme se dostali na asi poslední návštěvu před mrnětem. Probralo se co všechno nového, prohlédli jsme si pokojíček. Strašně se mi líbí barevná kombinace a takový svěží styl v limetkové, modré a dalších barvách.
Lara byla nečekaně hodná a milá a seděla u Lukáše a nechala se drbat.
Martin slavil svátek, byl koláč z jogurtu a nechtělo se mi domů.

Diwali

O téhle akci jsem psala na blogu Garam Masala, ale osobní pohled může být trochu detailnější a kritický. Což si na oficiálních stránkách prostě dovolit nemůžeme.

Diwali je oslava indického svátku někde na pomezí Vánoc a Silvestra. Nosí se nové oblečení, dávají se dárky a zapaluje spousta svíček a lampiček a dělá ohňostroj. V Praze proběhla oslava tuším po čtvrté. Osobně jsem byla přítomna na dvou, protože loňskou jsem nestíhala a předtím nebyla na úrovni někde vystupovat.
Sraz byl v 15:30. Nevím proč, ale byla jsem tam zase první. Pak dorazil Amit, protože asi zabralo promluvení mu do duše o nutnosti včasného příchodu :D Když jsem vyfasovala klíče od šatny, poukázky na jídlo a označovací pásky, přesunuli jsme se do zákulisí a tam si nás našla Katka. Hned u vchodu jsme se potkali s našim dodavatelem kosmetiky a ten byl velice překvapený, že taky tancuju. Co musím pochválit, tak samostatnou šatnu, dost času na převlečení, přísun tekutin (voda, kola, dzus) a následné jídlo.
Co nás naštvalo: přetahování zkoušek, takže docházelo k posunům, za které jsme dostali vynadáno my. Potom špatně řečený název skupiny a vůbec to představení nás. Drzý zvukař, který si na nás vyskakoval a přizvukující mu Rasa. No a taky skupina Oma, která udělala na pódiu bordel, nechala ho tam a pak se nám Venda málem zabila při akrobaciích.
Naštěstí dopadlo všechno dobře. Choreografii nikdo nezkazil, že by to bylo poznat. I když pár zaváhání tam bylo. Taky jsme to docela v klidu nandali zbytku nadupanou choreografií a změnou pozic během tance. protože to nějak nikdo jiný nedělal.
Závěrečný ohňostroj jsme viděli už z autobusové zastávky. Doma jsem padla a spala jak zabita. Byl to mazec, skoro mi upadly ruce - vějíře, pompony, tancování.

Moravská soutěž

Každoroční nájezd na hřbitovy neminul ani nás. Nejsem zrovna zastánce velkých výletů přes půl republiky, když to znamená akorát přidat vodu do kytek, sebrat nějaký ten list z povrchu zemského a zapálit svíčku. Navíc, když u nás je to i soutěž který člen domácnosti doveze zajímavější artefakt na hrob. Každý rok si lámu hlavu v květinářství, vybírám barvy, tvary a druhy květin. Řezané nebo věnec? Nebo snad něco v květináči? Musím odfiltrovat tu hromadu kýče a hrůz v podobě oblíbených megakvětů neskutených barev, které rostou snad na drogách, protože jinak to není možný.
Naštěstí mám většinou úspěch a podaří se mi dopravit na hřbitov něco speciálního, takže v turnaji o svědomité potomstvo vyhrávám první místa. Letos to byla fialovo-stříbrná kytice řezaná. A žádná blbá sprejová stříbřenka! Prostě fialové květy, bílé květy a trocha zeleně ve velkých listech nějaké rostliny co vypadala jako pod jinovatkou. Podle komentářů jsem měla jedinou fialovou kytku na hřbitově, takže jsem byla spokojená a teta jako hlavní rozhodčí taky.
Po vesnici jsem se vznášela na podpatcích a v kabátku, kouřově namalované oči a babky na hřbitově nestíhaly drbat.

Jednou z těch lepších stránek je, že jedeme vlakem a máme čas si povídat v klidu bez nějaké práce okolo. Babička i děda pak většinou vykecají spoustu věcí, které normálně třeba neřeknou. Taky jsme si dali velmi dobrý oběd v restauraci Park Břeclav. Je relativně hned u nádraží přes park a drží si velice slušnou úroveň. Není to taková ta lidová hospoda co chtěl děda, ale ceny ujdou a jídlo velmi dobré. Dala jsem si česnečku a palačinku a děda jelení guláš a babička kuřecí maso s banánem a švestkami. Vypadalo to skvěle.
A cestou zpět jsme přestupovali v Hodoníně a tam si dali kafe a čokoládu v Arsenalu. Z tohoto pohledu je to cestování fajn. A na nádraží nás vyzvedl táta autem a ještě jsme si mohli pokecat u nás u čaje. Vlastně takový rodinný den. Akorát ta moje rodina žije na trase Praha-Olomouc-Břeclav.

GeoDyne 2012

Stává se pěknou tradicí, že na poslední říjnový den donesou kačeři do parku nad Anděl vydlabané dýně a soutěží o tu nejkrásnější. Letos bylo opět na co koukat. Nápadů a možností zpracování bylo nepočítaně.
Zatím nikdy jsme se neúčastnili a asi ani nebudeme, protože to nikdy nestíháme. Na event jsem valila rovnou z práce a pořád koukala po hodinkách, protože od půl osmé už jsem měla být na tréninku. A zase jsem dorazila na tancování jako první.

Setkání bylo s trochu zvláštním nádechem nepříjemného výstupu. Ono vlastně ani o výstup nešlo, ale několik pohledů, pár slov a xichtů a člověk hned ví na čem je. Nevím, proč některé lidi ještě zajímá co dělám a s kým. Je to opravdu pouze moje věc. Já sama vím, že mám naprosto čisté svědomí a neudělala bych nic proti vlastním zásadám. Lidi kolem si to nezaslouží. A jestli si to zasloužil někdo dřív?... no jistě, ale takové lidi už si k sobě nepouštím.

Ani nevím kdo vyhrál, ale obdivuju všechny zúčastněné za jejich nádherné dýně.