První výlet

Markétě bylo 17 dní, když jsem dostala ten geniální nápad, že vyrazíme někam ven. A to nemyslím s kočárkem kolem sídliště, ale někam opravdu dál. Lukáš už dlouho mluvil o cestě na jih, tak jsem to nadhodila během snídaně a nápad prošel. Ani jsem se nedivila, že chtěl jet Worksem, ten měl totiž taky 17 dní (Markét ho předběhla asi o tři hodiny) a bylo to nečekaně dramatické od prvního momentu.

Od auta, které se jmenuje MINI nikdo nečeká nějaký zásadní užitný prostor. Ovšem jaké bylo naše překvapení, že kombinace cabrio - dva lidi - autosedačka a nějaké zavazadlo dost nefunguje. Mimino musí být ve vajíčku proti směru jízdy. Jenže autosedačka je tvarovaná tak, že umístěná na zadních sedačkách nějak neumožnuje dospělé osobě sedět na přední sedačce. Nebo sedět ještě trochu jo, ale rozhodně ne řídit. Prostě optimální složení je dva lidi a kabelka. Navíc se dítě do vajíčka dostane pouze při stažené střeše. Musela být sranda nás pozorovat před domem, jak s tím uspořádáním bojujeme.

Takže jsme vyjeli. A jak jsem doma už naprosto v pohodě (a to se třeba v jednu ráno rovná zenovému budhismu), tak teď mi bylo čím dál hůř. Zase se projevila ta poporodni hysterie. Měla jsem pocit, že se nás snaží každé druhé auto zabít. V hlavě mi probíhal neskutečný souboj racionální a emocionální ZuZu. Šílela jsem z rádia, protože jsem přes něj a přes zvuk motoru těžko identifikovala zvuky co dělala malá. Navíc jsem byla nejvíc vepředu a vidět silnici z takové vzdálenosti mi nebylo ani trochu příjemné. Když jsme opouštěli dálnici na sjezdu na Benešov, už se mi chtělo nervama zvracet a tekly mi slzy. Celou cestu jsem mlčela a snažila se uklidnit, aby Lukáš nic nepoznal. Nechtěla jsem vypadat jako úplný magor. Vydržela jsem to někam za Benešov. Dál to nešlo. Pokusila jsem se vymluvit, že chci jen zkontrolovat, jestli se neodkopala. Ale asi mi nebylo ani rozumnět. Lukáš hned zastavil a zřejmě vůbec nechápal co se děje. Stála jsem vedle auta, zlomená nad autosedačkou s naprosto klidně spícím miminem, totálně rozložená a nemohla přestat brečet. Není snadné pro chlapa něco udělat v takové situaci. Nutno dodat, že se Lukáš fakt snažil mi nějak pomoct. Navrhoval, že pojedeme domů, ale to jsem nechtěla. Tak jako stres při návratu z porodnice bylo i tohle potřeba prožít a naučit se s tím něco dělat. Takhle bych se z domu nikdy nehnula a to nechci. Právě naopak.
Navrhla jsem, že si sednu dozadu. Místa na nohy budu mít asi stejně, ale pocit naprosto jiný. Najednou jsem si začala všímat, že je vlastně krásně a že to nebude taková tragédie. Hlavně jsem měla Maki centimetr od sebe a to bylo hodně uklidňující. Po několika minutách jsem i začala mluvit a taky si konečně prohlížet auto. Když jsem v něm jela poprvé.

Dojeli jsme do Budějovic, kde byl v plánu oběd. Takže se mrně poprvé podívalo do restaurace. Vzhledem k předchozím událostem jsem ale neměla naprosto hlad a objenala si jen polévku. Ani tu jsem ale nesnědla, protože si beruška vymyslela, že právě nutně potřebuje přebalit a jíst. Doufala jsem, že vydrží do auta, protože jsem to bez polštáře ještě nezkoušela a bála se, že budou boje. Ale začala nabírat na řev a fakt jsem nechtěla být středem pozornosti tímhle způsobem. Ač nejsem nijak zaujatá proti kojení na veřejnosti, bylo mi to trochu divné. Ale seděli jsme celkem stranou, Lukáš prohlásil, že není co řešit a furt lepší kojící já než řvoucí ona :-) Naštěstí jsem si chytře vzala všechno rozepínací.
Po obědě už následoval cíl naší cesty. Bývalý tábor v Besednici a obnova tří keší v okolí. Do prostoru tábora se nedá zajet autem, takže jsem nesla Maki na rukách, zabalenou v dece. Je tam fakt hezky. Výhled do okolí, samé louky a kraj lesa. To bylo teda berušce fuk, protože to prospala. Jako další skill dne jsem si vyzkoušela přebalování na klíně na zadním sedadle auta. Prostor asi jako v krabičce od sirek, dítě se hemžilo a koukalo překvapeně, co to dělám. Začínáme se připravovat na outdoorový život kačera robotka. Paradoxně to krmení a přebalování v autě jde líp než občas doma. Asi jak je v šoku, tak se zapomíná bránit.

Posledním "prvním" byl nákup v Albertu cestou domů. Protože mám zřejmě cestovatelské dítě, tak i tuto zkušenost zvládla s klidem a bez nějakého vřískotu. Takže nakonec vlastně pohoda. Mrně se budilo jen na jídlo a občas na koukání po světě, ale žádná tragédie se nekonala.
Cesta domů proběhla klidně. Mega kolony aut byly logicky v opačném směru, takže nás nic nezdržovalo. Poslední kilometry už na ni byly moc a začala se vztekat, ale to byla otázka pár minut a všechno jsme zvládli. Rozhodně líp, než jsem na začátku čekala.

Jak vám hrábne po porodu...

... aneb Jsem obětí hormonální schizofrenie :-)

Je to tři týdny co máme Markétu. Nevím jestli UŽ nebo TEPRVE. Každopádně máme doma trpaslíka. Tělo se postupně dává dohromady. Snaží se vzpomenout si, kde byla tahle součástka a kde ty další. Postupně přestávají pekelné bolesti zad a kyčlí, které už jsem měla problém ustát. A obecně odplouvají ty fyzické projevy. Takhle, nepřála bych vám to nekonečné množství jizev po celé ploše od stehen po ramena :) Ani koukat do zrcadla se mi nechce. Ale vsichni tvrdí, že to vybledne, takže třeba ještě někdy půjdu do plavek. Zatím bych to viděla na kaftan.
Co mi ale nikdo neřekl předem, je ten strašný náraz do hlavy. Určitě je to velmi individuální. Já jsem si o sobě myslela, že jsem pohodář. Improvizace je mi vlastní, i když dost plánuju a mám ráda přípravy, ale pak si na tom plánu netrvám. Prolítala jsem velký kus světa, překonala spoustu věcí a vesměs po první vlně plašení si dělám ze všeho srandu. Obecně mi velmi pomáhá o věcech mluvit nebo psát. Jakmile to dostanu ven z hlavy a nějak zformuluju, je najednou všechno ok.

V porodnici jsem si připadala v pohodě. Jasně, malá vřískala celou noc a já byla zoufale unavená a měla jsem dojem, že jsem potkala čelně kamion. Ale opět (jako už mockrát v životě) jsem podlehla dojmu, že jsem nesmrtelná. Asi uklidněná tím, že všichni byli fajn a za zády mi stála Lenka, která i když neměla službu, tak psala sms a posílala kolegyně. Chtěla jsem domů. Sice jsme bojovali z kraje s kojením, ale to se podařilo zvládnout. Nudila jsem se a bylo mi smutno samotné a měla dojem, že doma to bude lepší. Jak budeme s Lukášem spolu a on nebude muset lítat Praha-Neratovice a tak... chachaaaaa
Měla jsem dojem, že sbalím spící mimino (ona když už usne, tak spí opravdu hezky. když už usne...) a vyrazím do světa. Ani omylem! Tak jako těsně po porodu jsem si myslela, že se zvednu a odhopsám a pak jsem málem zkolabovala o pár metrů dál.
Makinka prořvala instalování do autosedačky strašným způsobem. A já si pomalu začala všímat, že ty situace nezvládám tak lehce. Ona sice usnula hned na konci jednosměrky, ale já se začala měnit v uzlíček nervů. Každý hlasitý nádech nebo neznámý zvuk jsem si okamžitě vysvětlovala jako problém. Že se určitě dusí nebo naopak upadá do bezvědomí a já s tím nic nenadělám. Doma jsem se zhroutila úplně. Takže příchod miminka do domácnosti jsem vyšperkovala asi hodinovým záchvatem paniky. V totálním stresu, že nevím co mám dělat a určitě to dítě zahubím vlastní neschopností. Přitom já jsem normálně s dětma v klidu. Mám čtyři sourozence a vícero kamarádek s dětma. Ale vysvětlujte to hormonům.

Ještě první den jsem měla jasnou představu o výchově a nakládání s potomky. Vlastní postýlka přes den v kuchyni, na noc "babybay" postýlka. To je takové rozšíření na postel rodičů, takže ležíme vedle sebe, ale takzvaně ve svém. Jídlo v nějakých intervalech (v porodnici nastavují po třech hodinách) a podobně. Výsledek je ten, že radši budu mít alespoň trochu spánku výměnou za mimino u sebe pod dekou :-D Nedokážu ji nechat plakat. Takže se nám rozběhl kolotoč přebalit, nakrmit, uhoupat a zkusit ulozit. Když to neprojde, tak zase chovat a nechat spát u sebe v náručí. Vnitřně doufám, že tím zajistím holčině vyšší sebevědomí a lepší vztah s rodiči než jsem měla já.

No a tady se objevuje právě to rozštěpení osobnosti. Přes den jsem v klidu. Mám relativně spící miminko, které dělá boží xichty ze spaní a většinou to zvládá sama v postýlce a já vedle ní třeba žehlím nebo se koukám na film. Kolem šesté už ale začíná druhá část. A ta končí někdy o půlnoci, kdy nosím po pokoji vřeštící dítě a mám chuť utéct do lesa a říkám si, že prozradit před ní existenci dudlíku možná není špatný nápad.
A pak to nejak udoláme, příšera usne, já okamžitě taky a útěk se zase o den odkládá. A když pak někdy ráno už za světla koukám na ten obličejík co se budí a u toho všelijak vtipně protahuje a šklebí, tak bych od ní nejradši ani nevstávala. Příroda to vymyslela hodně chytře.