Slovinská cesta za kořeny

V zimě jsem začala s pokusem, jestli dám dohromady svůj rodokmen. A pokud ano, tak kam až se dostanu. Docela brzo se ukázalo, že to v mém případě rozhodně nebude snadné. A protože se naši předci v rámci Rakouska Uherska stěhovali jak vzteklí, je potřeba komunikovat na dálku.
A tak ten nápad vznikl. Když mi z Itálie napsali mail, že rodiče mojí prababičky pochází z dnešního Slovinska a tedy mi nemůžou pomoct, rozhodla jsem se tam zajet sama.
Tolik tedy na úvod. Kdo už někdy četl o našem cestování s Markétou, určitě si pamatuje její scénky a nechuť cestovat dál jak do Alberta. To se moc nezměnilo. Ona je ráda v tahu, ale nesnáší ty přesuny. Trasu jsem tedy plánovala tak, aby se jelo autem vždycky jen co snese. V praxi to nakonec vypadalo tak, že jsme každý den spali jinde a pomalu se blížili k Mostu na Soči, což byl cíl.

Den první. Kratší trasa z Prahy do Krumlova se zastávkou v restauraci Alchymista v Českých Budějovicích. Přes booking jsem rezervovala Penzion U Krumlova. Pěkné veliké pokoje, snídaně taková dost základní. Ale mají vlastní venkovní bazén, dětské hřiště, parkování na dvoře, obchůdek přes silnici a klidné okolí. Teda jeden háček to mělo. V šest ráno řvaly krávy, protože asi o půl sedmé dostávají nažrat... a fakt to byl kravál :-D
fb status: Den prvni. Vyrazili jsme na jih. Klasickou kolonu na dalnici jsme objeli a do Budejovic jsme az na drobnou Marketinu scenu dorazili v klidu. Obed probehl v osvedcene restauraci Alchymista. Da se tam parkovat na ulici, maji vnitrni cast, ktera je temna a plna "stredovekeho" vybaveni. A pak venkovni sezeni kompletne pod strechou. Jidlo dobre, klasicky vyber. Livanecky domaci, zadny rozmrazeny potvory z mikrovlnky. Odpoledne jsme se zastavili na navsteve v Besednici a Maki byla hotová z traktoru.

Den druhý. Venkovní teploty jsou pekelné po celé Evropě. Opouštíme bazén pod okny a vrháme se do Rakouska.
fb status: Po snidani a venceni psa jsme vyrazili smer Salzburg. V noci jsem vymyslela plan na obed a kratkou prohlidku mesta. Bohuzel bylo takove vedro, ze jsme dali jen ten obed a na zbytek se vybodli. Restaurace Zum Guten Hirten nabizi bud staly listek nebo obedovy bufet za 10 euro. Dostali jsme fialovy naramek a mohli si nakombinovat jidlo sami. Vcetne ovoce a dezertu. Posezeni je komplet ve stinu velkych stromu. Plus maji travnatou zahradku s detskym sezenim.
Potom jsme teda utekli zpet do klimosky v aute a jeli smer ubytovani. Cestou nas prekvapila mytna brana, ktera predchazi tunelu a "vzdusne dalnici". Plati se 11,50
Bydleni jsem mela v planu u jezera, ale z podivneho duvodu jsem rezervovala Gasthof Post, misto o 17 min jizdy dřív, nechapu. Ale je tady pod okny reka a vyhled na obri Nuselak a maji psa a husy a kachny a velke pokoje a nedaleko detske hriste. Taky se tu dobre spalo, zadne kravy

Den třetí. Gasthof Post Eisentratten je příjemné místo, které můžeme doporučit. Strategické místo pro výlety, velice milý personál, zajímavý výhled. Nakupovat se dá hned ve vedlejším Gmundu v Intersparu nebo v Billa.
fb status: Po snidani jsme vyrazili na detske hriste, kde se Makince moc libi. Ja tam byla ohrozovana naletem a bodnutim mega hovada. Ve snaze ho odehnat jsem se prastila do stehna tak,ze obrys me ruky byl cerveny dyl jak ten kousanec. Neskutecne to pobavilo marketu, ktera jeste nejakou dobu pobihala kolem houpacky a pokrikovala "kucinal au". Dneska jsme chteli k jezeru. Bohuzel to nakonec nevyslo, protoze nikde nebrali karty a bez vstupneho se neda ani namocit nohy. Nakonec se ukazalo,ze to az tak nevadi. Prihnaly se mraky a behem hodiny prisla pekna bourka. Tou dobou uz jsme sedeli na zahradce restaurace v Gmünd (ne ten u hranic) a kapky bubnovaly na strechu nad nama. Po obědě bylčas i na krátkou procházku okolo a fotku s hradem. Pri ceste do Rakouska rozhodne mejte parkovaci hodiny. Bez nich tady nikde nezastavite. A narozdil od Svycarska tady moc neberou karty a automaty nevraci. Za navstevu stoji i Spittal an der Drau o par kilometru dal a v Gmünd je muzeum Porsche. Cestou jsme potkali i Babydorf. Udajne prvni detskou vesnici v evrope. Je tam hotel s klouzackama vsude a zviratka a cele to vypada jak velika herna. Zrejme top baby friendly misto vubec. Stalo by za prozkoumani.

Den čtvrtý. Dneska jsme měli přijet do Slovinska a začít objevovat rodné město mých předků. Protože byla na dálnici nějaké hodinová kolona, poslala nás navigace přes Itálii a přes hory. Cesta to byla krásná. Plná zatáček a výhledů. Kolem velkého jezera. Vlastně omylem jsme se projeli národním parkem Triglav. Díky tomu ale pár kilometrů trvalo docela dlouho a cesta byla dost náročná.

   

Most na oči z fotek na googlu vypadal hezky. Bohužel je to fakt díra, akorát u krásného jezera. Naše ubytování tomu dalo korunu. Při vší snaze nepochopím, jak tohle mohlo mít na booking 8,6 z deseti. Podivný dům u překladového nádraží s vybavením z konce 80.let a s protivným personálem. Pokoje malinkaté a kolem dokola nic, protože zbytek města je za řekou. A most úplně na opačné straně. Kromě toho jsem přehlédla zákaz zvířat na webu. Takže situace ze všech stran debilní.

Pověstnou poslední tečkou ovšem bylo vyjádření obsluhy, že pes má zůstat v autě... Tam už nemělo smysl ani vyjednávat. Podařilo se mi najít volné ubytování "nedaleko" a nečekaně bylo v Itálii.
Takže jsme ty velké hory museli překonat ještě jednou. Dítě samozřejmě utahané, protivné. Dospělí na tom nebyli o moc líp. Ale ve finále si myslím, že to byl osud. To město v Itálii bylo Cividale del Friuli. A to je krásné středověké město zapsané v UNESCO dvě hodiny od Benátek. Hlavní atrakcí je Most ďábla, katedrála a klášter. Bydleli jsme v apartmánu jen kousíček od toho mostu hned u hradeb, takže v naprostém centru za stejnou cenu jako byla ta ruina ve Slovinsku. Majitel bydlí v nejvyšším patře, má tři kočky a byl velmi příjemný. Parkování v ceně hned u zahrady. Wifi prakticky nefungovala a v místnosti byla dost tma. Ale ono se to v tom vedru vlastně hodilo. K dispozici nám byla zahrádka s posezením a dvorek. Ten si hned zabrala Markéta se svou výpravou hraček. Z Rakouska má novou sadu barevných kelímků. Na večeři jsme šli do Leon D´oro nedaleko ubytování. Je to super, všude tady dojdete za chvilku pěšky.
Den pátý. Ráno začalo tím, že Markéta zdrhla z pokoje na dvůr i přes zamčené dveře :D
Šla jsem s ní na snídani do Cafe Longobardo. Italská pohodička na náměstí. Kašna, kafe a kolem hloučky lidí. Během dne jsme prošli celé centrum i okolí. Našli jsme schody k vodě a alespoň symbolicky se namočili v krásně čisté řece. Město je opravdu hezké a pokud pojedete kolem, rozhodně stojí za zastavení. Trochu problém je s pracovní dobou podniků v itálii. Oni fungují třeba ráno, pak v poledne a pak až večer. Takže mezitím smůla. A když Maki usnula pozdě a vstávala třeba ve tři, tak bylo nemožné sehnat jídlo. Když podniky otvírají v sedm. Neplatí to úplně o všech, ale v kombinaci s Lukášem a jeho "tohle nechci, tohle nemůžu" …

Den šestý. Po snídani jsme přejeli zase zpět do Rakouska. Tam nastal můj druhý mozkový eror. Trasa byla na pět hodin místo zamýšlených tří. Takže do Lince jsme dorazili úplně mrtví. Markéta naštěstí nakonec velkou část prospala. Takže po cestě hysteráky nebyly. Ovšem to znamenalo, že se jí chtělo spát až někdy o půlnoci. Nám ale mnohem dřív. To se občas stane.
fb status: Kdyz cely den zabijete v aute a je vam tak blbe,ze zvladnete jen veceri na pokoj... Akorat pak nocni utahavani markety, ktera odmitala spat. Velky park u nadrazi v Linci je...ehm...plny zvlastnich lidi a veci a dost odrzle skupinky potkanu. Jako cisty a ve dne asi fajn, ale v devet vecer podivny... Jsem strasne pokousana od italskych komaru. Fakt vypadaji jinak. Nejradsi bych se vzala šmirglem. Ale zitra uz vlastni postylka. Jupiiii  

 Den poslední. Po  příjemné snídani v hotelu Radison (podává se i na terase) jsme dali druhou šanci městu. Ve dne je mnohem lepší. Koupili jsme ten linecký koláč, zašli se podívat do katedrály a obecně po centru. Lukáš s Markétou vylezli na vysokou rozhlednu propojenou s muzeem, což jsem nesla hodně špatně. Mám problém se spojením Maki a výšky jakéhokoliv druhu. Oni si to prý skvěle užili a já se dole málem nervama zhroutila. Navíc tam bylo spousta zajímavostí cestou a trvalo jim to asi rok a to vnitřní peklo v mé hlavě si umí představit jen málo lidí.
Pak už zpět pro auto a zahájit ústup na Prahu. Ta cesta stála rozhodně za podniknutí a dopadla líp než se dalo čekat. Jen teda bohužel nesplnila svůj původní účel. Ale to se občas stane a v tomto případě je to asi nakonec jedno.
Závěrem chci napsat - kontrolujte si dvakrát plány, neobjednávejte ubytování nad ránem utahaní, dočtěte věci do konce a rozhodně se nebojte improvizovat a pak půjde všechno. 

Tento text jsem se snažila upravit asi 10x a jeho formátování je pořád dementní...

Bezčasí

To je ale praštěné slovo. Jen si nemůžu honem vzpomenout na lepší. Já si vlastně nemůžu vzpomenout ani pomalu. Asi bych měla začít víc číst i jiné věci než složení kaší v prášku.

Každopádně jsem od září nepsala, i když rozhodně bylo co. Spousta výletů a akcí. Ale nemá cenu to psát zpětně. Takže doporučení zatím nedám. Vždycky si řeknu, že budu psát. A nakonec má přednost všechno ostatní. Třeba teď mám ve frontě asi troje focení a zítra mi přistane další práce. O té mega hromadě prádla radši nepřemýšlím.
Máme další únikovky v seznamu. Dokonce se zapojuje i Maki a podařilo se jí pomoct nám s jedním úkolem. Mám pocit, že přes všechny ty reklamy a davy lidí si nějak neumím nahodit vánoční náladu. Ty světýlka a všechno mám ráda. Ale ty zmatené lidi ani trochu. Nedostala jsem se do Olomouce a je mi z toho trochu smutno. První rok. Zatím jsem byla na trhu každý rok už od gymplu a letos poprvé nic. Ani setkání nebo jen tak na punče. Ta vzdálenost je najednou problém. Tři hodiny tam, tři zpět. To není na rychlý výlet.
Cítila jsem se úplně blbě, že jedeme do Německa, ale za rodinou ne. Paradoxně je to totiž jednodušší.
Markéta letos zvládla tři zahraniční cesty. Švýcarsko, Slovensko a Německo. Má slušně našlápnuto. Tak uvidíme příští rok. Budu se snažit víc psát.
A teď trochu doporučení na závěr:
Staré Hrady - pro děti super, zvířata, pohádkové sklepení, průvodkyně v kostýmech, medovina
Mladá Boleslav - muzeum Škodovky, pro děti možnost půjčit si odrážedla, dětský koutek, dobré kafe
Kouřim - likérna (super pan majitel a pití), střed Evropy, nedaleko Lipan (mohyla)
Cukrárna Pod Věží - dětský koutek je obehnaný plotem :-) a mají pěkné zákusky

MINI sraz červenec

21.7-23.7.2017 kemp svatá Kateřina

s půjčeným Countrymanem

První sraz letošního roku byl na hezkém místě. Akorát pro nás a naši "cestovatelku" to je trochu daleko. Společná cesta osmi miníků trvala asi dvě hodiny a Markéta mi vyřvala díru do hlavy.
Protože jsem toho měla celkem dost už po příjezdu, špatně jsem nesla i skutečnost, že nám zůstala doma postýlka a spol. Nejdřív jsem to chtěla vzteky zabalit. Prohlédla jsem chatku a zjistila, že tam se spát nedá.
Pak jsem začala koketovat s myšlenkou, že to zkusíme v autě. Díky půjčené karimatce a dekám jsem v kufru vytvořila improvizované ležení a rozhodla se, že buď do hodiny Markéta usne nebo jedeme do Prahy. Nakonec usnula a i když byl kolem docela hluk, tak jsme zvlády spát asi do šesti do rána. Co mi vadí a chci na tom zapracovat je, že jsem ztratila schopnost improvizace. Byla jsem tak rozhozená změnou plánu (jak sakra budeme spát), že jsem se úplně zasekla. Bez dítěte to všechno byla sranda a klidně bych se plácla do trávy a měla z toho vtipnou historku. Ale teď jsem z toho nasraná jak jetel.

Druhý den se postupně kemp vylidnil. Miníci jeli na soutěžní trasu a já jsem zkusila vyrazit bez navigace do Dvora Králové. Chtěla jsem vzít Maki do ZOO, ale bylo tam narváno a vybodla jsem se na to. Vtipné, že minulý rok to bylo v Jihlavě stejné. Cestou do ZOO jsem se náhodou dostala na přehradu Les Království. Tam jsem byla vyloženě zklamaná, protože to není nic extra a je tam mraky lidí. Doufala jsem v něco jiného.

Náhradní plán byl Trutnov. Moc jsme z něj neviděly, ale dali jsme si oběd vedle malého hřiště. Markéta tam asi poprvé v životě spadla z prolézačky, až jsem se docela lekla. Ona normálně nikam nepadá a už vůbec ne jako hruška na zem. Oběd byl celkem ucházející, pak ještě rychlý nákup v DM a krátká zastávka u vietnamců kvůli mikině na večer. Očekávala jsem zimu. Neměli nic, ale prodavačka se nadšeně rozplývala nad Makovicí a chtěla ji krmit sušenkama. To jsem sice zakázala, ale švitořila tam nad ní vlastním jazykem a vypadala fakt nadšeně. Netuším, jestli to dělá ta barva vlasů nebo ta její neohroženost, ale speciálně asiati ji milují. Už se nám stalo mockrát, že jdu centrem Prahy a najednou mám kolem sebe hlouček turistů a dělají na Maki opičky a něco říkají a jsou viditelně nadšení. Moje teorie je, že v Číně jede reklama nebo seriál s dítětem co vypadá jako ona. Nebo ty měděné vlasy a modré oči?

Po návratu do kempu jsem se trochu nudila. Vzala jsem psa a šla s Maki zkusit vodu do rybníka. Než jsem vůbec strčila palec do vody, stihl se k nám přimotat nějaký jezevčík a Sama pokousal. Naštěstí nijak vážně a rovnou jsem ho nakopla, ale při mých hlasitých nadávkách jsem na sebe upozornila Ondru a spol, kteří přijeli až během dne a rally se neúčastnili a místo toho odpočívali na sluníčku. To bylo fajn, protože jsem měla alespoň jedny ruce navíc a mohla jít shánět dezinfekci na to kousnutí. Vodu jsem nakonec taky zkusila a byla pěkně ledová. Po zralé úvaze jsem oželela večerní program a další spánek v autě a vyrazila do Prahy. Rovnou jsem vzala i psa, že ho ještě ukážu na veterině. Pro jistotu.

Cesta do Prahy byla fajn. Půjčený Countryman jede jako drak, super zrychlení při předjíždění a velice pohodlná jízda, takže jsem byla na veterině dokonce dřív než tvrdila navigace. Makinka tam měla trochu problém vydržet v klidu, ale naštěstí to byla rychlovka, Sam dostal léky a jelo se domů.
Jediný problém, když mám doma sama všechny zvířata - jak sakra vyvenčit psa a zároveň být co nejrychleji doma, kdyby se malá probudila. Je to nepříjemná situace a stále ji nemáme uspokojivě vyřešenou. Ale improvizuju a to je vlastně ten můj velký závazek, naučit se zase zábavně improvizovat.

Závěřečné hodnocení celé akce? Vlastně ze srazu opět nic moc nemám. Kromě řešení nečekaných věcí a nahánění Markéty jsem nic moc jiného nestihla. Docela závidím těm ostatním, jak si leží u vody a popíjí něco dobrého a povídají a nemusí v ten den nic řešit a hlídat psa a tak. Ale třeba to za dva tři roky bude jiné (teď je otázka u koho a jestli lepší :-) a taky dáme nějakou pohodičku. Pro začátek by stačilo, kdyby Markéta v autě neječela jak siréna a dál se uvidí.

Dovolená s batoletem

Ideálně buďte doma, protože tomu miminu je veškeré cestování ukradené nebo dokonce protivné.
Ale pokud to jinak nejde, případně trpíte sebeklamem o dětech spokojeně si hrajících ve stínu palem, kdy slyšíte jen šumění moře...
Povzbuzena pocitem, že když jsem zvládla minulý rok čtyři srazy a několik cest do Olomouce, tak zvládnu i Švýcarsko. Ve svém plánování jsem udělala několik chyb. První byl termín.
Existovat v nižších polohách během doby červen-srpen je nesmysl. Už několik let je tady vedro k padnutí. Nikdy mi to tolik nepřišlo, protože jsme nejmíň polovinu času jezdili do hor. Jenže to s Maki (toho času 14 měsíců) není možné. Najednou mi došlo, že náš výchozí bod je docela na houby. Je tady vedro, není tady moc stín nikde a klasické možnosti jako koupání jsou taky mimo. Když najdeme hřiště, tak je skoro rozteklé teplotou. A Markéta ještě neumí přehodit na středomořský styl odpoledního spánku a nočního korzování.
Druhá chyba byla samotné plánování. Moc žádné neproběhlo. Nějak mlhavá představa tady byla, třeba o zoo nebo koupání. Ale do detailu nebylo naplánované nic a bylo to poznat.

Přiletěly jsme v pondělí. Samotná cesta celkem ušla. Dopředu jsem si rezervovala sedadlo v první řadě. Má to několik výhod. Kromě prostoru na nohy a případné věci pro mrně třeba možnost nastupovat jako poslední a jako první vystupovat. Zapomněla jsem si nosítko, takže to bylo malinko chaotické. Ale Markéta se netrápila dlouho v malém prostoru a to bylo dobře. Na letišti Praha máme ohromnou výhodu v salonku pro klienty v prvním patře. Takže před letem můžeme čekat tam s občerstvením a herním koutkem. Jinak je a letišti i nějaká herna za bezpečnostní kontrolou u gate D4 tuším, ale tam jsem vevnitř nebyla. Vzlet a přistání byl multikatastrofa. Při startu se mi dělá blbě, plus nervy a tentokrát to bylo ještě podpořeno řevem a jekotem zoufalého zvířátka. Jestli chcete totálně nasrat Markétu do pěti vteřin, omezte ji pohyb. Stačí chytit za zápěstí nebo prst u nohy, to je fuk. Ať dělala cokoliv a smála se na celé kolo, po tomhle začne bojovat o život. Nejde s tím nic dělat. Zkouším to rok a stále žádná změna. Jako omezení životního prostoru bere i klobouk na hlavě. A tohle dítě jsem musela asi deset minut držet na klíně s pásem kolem těla. Kromě chvilek, kdy ji zaujalo, že vidí Prahu z výšky nebo jak letadlo zatáčí. Zbytek stoupání do letové hladiny probojovala a já hypnotizovala tu kontrolku nad hlavou, ať sakra konečně zhasne.
Zbytek letu byl v klidu. Celou hodinu jsem ji dopovala sušenkama na malé kousky /dýl vydrží/ a ukazovala ji obrázky v knížce. Letuška na nás byla moc milá a po přistání nám dala kartičku na zapisování přežitých letů, kterou nám podepsal kapitán letadla. Druhý pilot dokonce Makinu vzal na svoje místo a všichni byli strašně hodní.

V úterý se projevilo noční přejíždění a hydra spala nečekaně dlouho. Tím ale pozitivní zprávy nějak došly. Venku asi 35 ve stínu a na hotelu nic extra. Jeli jsme do Bernu. Bern má neskutečně chytře vymyšlené hlavní ulice. Jsou celé schované v podloubí, takže je tam chladněji a chodci nejsou vystaveni slunci. Obchody jsou klimatizované až moc.
Oběd jsme zkusili v Coop City v horním patře. Já mám ty restaurace normálně ráda, ale bez dítěte si to všechno člověk užije nějak líp a víc a tak. Mají vzadu výběh pro děti a parkoviště pro kočárky. Výběh je sice oplocený, ale bohužel nedostatečně a Maki stejně utíkala mezi lidi. Jako naprostý nesmysl se ukázal pokus o sestavení jejího vlastního menu k obědu. Ani nevím, proč jsem se pokoušela. Každopádně pro děti do 9 let je menu za necelých sedm franků a obsahuje jídlo podle vlastního výběru z bufetu a sklenice Apfelschorle (jablečný džus s minerálkou bych to nazvala, ale moc mi nejede).
Hotelový pokoj se naštěstí nějak zvládl vychladit na rozumnou teplotu a teď už se na něm dá být.

Ve středu jsem učinila pokus o navštívení hřiště asi 500m od hotelu. Vypadá dobře, příští podzim si na něj vzpomenu :-D Ale zase, kolem pár malých stromků, které dělají asi metr stínu a hotovo. Mít zrzavou dceru a být teplo-nesnášenlivá je teda kombinace. Odpoledne jsem vyrazila do Thunu, ale dopravní situace a teplota mi nějak zkazili nadšení a zůstala jsem u klimatizovaného auta.

Čtvrtek byl první den s plánem. Jeli jsme do Tierparku v Bernu. Začátek je volně přístupný, stejně jako expozice podél Aare. děti můžou do výběhu koz. Zdarma je expozice domácích zvířat (osel, prase, králík, poník, lama, ovce) a začátek před pokladnou (plameňáci, tetřev, nějaké vodní ptačí cosi). Za pokladnou je pak rovnou pavilon (opice, ještěrky, želvy) a cesta přes venkovní část až k stromové stezce a k východu. K vidění jsou tuleni, různé terária a akvária, taky jelenovití a menší kočkovité šelmy. Není to velká zoo a cestou je kde se schovat před výhní. Hned v prvním pavilonu jsme viděli nějakého baziliška nebo co to bylo, který zdrhnul a běhal volně po zemi.

 Maki za nejlepší věc v zoo vyhlásila hadici s vodou bez dozoru, odcházela jako vodník. Já bych vypíchla asi zvědavé tuleně a velké hřiště. U toho se prodávají různé klobásky a podobně a kousek dál je ohniště s roštem. Takže si tam každý může připravit svačinu stylově na ohni.
Dole u parkoviště je velká zahradní restaurace s výhledem na řeku. Půlka je s obsluhou a půlka bufet. Vybrali jsme si s obsluhou. Markéta usnula po náloži nových podnětů a bylo to fajn sezení. Jen jsem byla tak unavená a zpocená, že bych seděla dvakrát tak dlouho. Ale to už se pomalu budila a nebyl čas odpočívat.
Zašli jsme se podívat na koupaliště Marzili, jestli je tam něco pro děti. Z mostu u zoo se skáče do řeky a silný a rychlý proud unáší lidi jak na tobogánu až ke koupališti. Tam vylezou na některém z výstupních míst a zase jdou pěšky podél vody skočit. Na chodníku jsou hotová procesí. A nejde jen o mladé kluky. Na přírodním tobogánu se vozí i důchodci a mají z toho stejnou radost. Jen teda neskáčou z mostu, ale jdou po schodech. Vzpomněla jsem si, že jsem taky takhle před dvěma lety jezdila... Koupaliště je zdarma a nabízí několik bazénů, šatny, sprchy, občerstvení a spoustu pěkné trávy k poležení. Zoufalé je tady ovšem parkování. Buď jde přijet na kole či motorce a místa je dostatek. Nebo autem zkusit štěstí podél a kdyžtak na druhé straně právě u Tierparku. To je sice dál, ale je tam větší pravděpodobnost volných míst. Všechno je ale placené, jako všude tady.
Jinak pro děti tam bazén je 40-120cm. Maki jsem nechala řádit nejvíc v tom přechodovém bazénku se sprchou, ten je po kotníky.

V pátek byl v plánu výlet do Thunu a na koupaliště. Bylo o něco chladněji než první dny, takže Markéta po nějaké době ve vodě klepala kosu. Pozor na hotovost! U vstupu berou pouze Maestro a vevnitř jen peníze. A bankomat tam asi žádný není. Pozitivně hodnotím dětské brouzdaliště s vytvořeným stínem pomocí plachet. A jinak samozřejmě koupání v jezeře. Kolem koupaliště je navezená hromada kamenů a písku a dá se jít spoustu metrů s vodou po pas. Takže bezpečné koupání, teplá voda a nádherný výhled na Niessen a okolní kopce. Hlavně ten výhled je super.
V Thunu se dá samozřejmě skákat do Aare. Vždycky mi přijde zajímavé, jak se centrem města prochází lidi v plavkách a povídají si a pak hupsnou do ledové vody a nechají se unášet proudem.
Jídlo jsme dali v Coop, je to nejrychlejší varianta a pro prcka je výhoda, že můžu nabrat od každého kousek. Co mi přišlo super je výběr salátů a drobného ovoce. U nás si pod salátem všichni představí vlašák nebo hromadu ledového listí s kusy rajčat. Takže miska ovoce zalitá smetanou a od Maki byl pokoj. Čekala nás ještě návštěva, takže jsme koupili Makince kbelíček na příště na hraní a jeli do Belpu.

Sobotní cesta vedla do Bernu. Nejdřív do nemocnice na návštěvu a pak do města. Markéta měla nosící den, málem mi upadly ruce. Fotka v kočárku je vzácná chvilka vzájemné domluvy.
Kromě této cesty se dostala Maki ještě na Belpberg, tedy asi 820m.n.m
Nahoře je restaurace a pole a stožár s vlajkou a nic z toho neviděla, protože spala.


V neděli jsme zopakovali výlet z minula.
Jeli jsme do sýrárny v Ementálu a měla jsem snahu ukázat Maki něco z výroby. haha. samozřejmě ji zajímalo hlavně hřiště stylizované jako myší prolézačky. A pak taky každý pes kolem a dveře do kuchyně. Během oběda jsem ji tam odchytávala snad stokrát. Počasí vyšlo pěkně, je tam hezky. Parkování jeden frank na hodinu jsme překročili, ale i tak ty peníze odečítají v obchůdku. Takže si člověk koupí za parkování třeba pohled.


V pondělí jsem trochu neplánovaně letěla domů.
Pro začátek nám to stačilo. Na klidný let padl pytlík rýžových sušenek a asi tři ovocné kapsičky a vztekala se až v Praze. uff

Kdy?

Na internetu to vypadá, že každá matka dneska bloguje Bloguje profesionálně, vtipně, pravidelně a po pár měsících vydá knihu. A já se ptám, KDY??? Kde berou ty ženský (a chlap) na tohle čas a energii? A jestli zní odpověď večer, tak jak je možné, že jejich příspěvky mají logiku?

Já se snažím tenhle kousek napsat už týden. Vždycky dostanu geniální nápad. Téma co má švih a styl. A pak je potřeba udělat kaši, vyměnit úplně zmatlané tričko, sebrat psovi dětskou hračku a dítěti psí hračku, utěšovat velké trápení s gravitací a spoustu jiných věcí. A nápad je v háji. Tedy přesně tam, kde moje paměť a koncentrace. Nepamatuju si naprosto nic. Moje hlava dokáže udržet skutečnost, že je potřeba postarat se o malou. A tam to celé nějak končí. A nejde mi být vtipná. Takže budu závistivě číst facebook o Viki a zapomínat ovladače v lednici...

Nebo mají spavější děti :-)

Deset týdnů

Na co jsem přišla v posledních deseti týdnech :-)

Není divné si lehnout kdykoliv je alespon deset minut čas. Všechno ostatní počká, dítě ne.
Ano, vypadám jako oteklý kytovec. Navíc křížený se zebrou co přežila útok lví smečky. A je mi to fuk.
Vletět do bazénu na pět minut s jahodama v ruce je super.
Spící dítě se nebudí. I kdyby to znamenalo bolesti matky, tak nebudí. Všechno jde přežít lépe než noc bez spánku.
Hezčí než smějící se miminko je miminko co se řehní ze spaní.
Porodem bolesti rozhodně nekončí. Spíš mám pocit, že začínají.
Vypadat s bídou na dvacet a chodit s kočárkem kolem školy je náročné. Tolik znechucených pohledů od studentek si člověk rád odpustí.
Kdo tvrdí, že děti do postele nepatří a mají se nechat vyřvat? Podobné rady mi sebraly několik prvních dnů.
Z toho plyne poučení - já jsem matka, já to cítím nejlíp. I takhle malý kojenec umí jasně ukázat co chce.
Dítě je parťák. Ne věc ani doplněk ani drezurní trenažer. Nasadila jsem tedy teorii "Co nechceš, aby dělali jiní tobě nedělej ty jim". Třeba neustálé čepice v horku a sto vrstev do kočáru :-D
To, že se mi ještě nechce spát neznamená, že si nemám okamžitě lehnout.
Dokonce i sova jako já se přeučila. Jdu do postele o půl desáté a vstávám v šest a jde to :)

Mini Cooper sraz 2016

Letošní sraz jsem si dala jako takový milník, bod zlomu. Markétě bylo necelých devět týdnů a mělo to být první přespání mimo domov a taky první větší přesun. Takže zkouška, jestli zvládnu nabalit potřebné věci, jestli se jí nějk nepřehodí rytmus dne, jestli usne i v pokoji s dalšíma lidma. A hlavně jak zvládneme sobotní program a kam nacpeme kočárek a ostatní.
Vyrazili jsme v pátek odpoledne. K nám domů dorazil Cenki a nervozita panovala u obou posádek. Lukáš mi ještě stihnul slusne pocuchat nervy, když vyjížděl ze dvora. Uklidnila jsem se cestou na první meeting point na benzínce. Holčička spala, auto v pořádku a s Lukášem jsme to vyřešili. Na benzínce jsme nabrali Zeggu a jelo se na druhý point pro Pavla s třetím autem.

Cesta do Peruce byla vtipná. První jel Lukáš s Cenkim, pak já a Zegga a průvod zakončoval Pavel s přítelkyní. Zvlášť ve vesničkách po sjezdu z dálnice jsme měli velký úspěch. Pozorovala nás i kočka u silnice. Záchvaty smíchu jsme dostávali u různých retardérů, frézování, vody přes celou cestu a podobně. Lukáš to vždycky přeletěl, já jsem si dávala pozor spíš jen na hopsání kvůli nákladu (podvozek kočáru spadnul na stranu a nebyl moc stabilní) a zlomyslně jsme se smáli při pohledu do zrcátek. Pavel s naleštěným a hlavně velice nízko posazeným autem překonával překážky nejsložitěji. Zvlášť dva retardéry v Lázně Mšené jsem přejmenovala na velkou čínskou zeď. Místní mají asi traktory, ne auta.
Po příjezdu a chvilkovém chaosu jsme se ubytovali, dali si večeři a já vyrazila uspávat a zbytek do kempu. Ubytování šlo přežít, ale ta postel byla trochu za trest. Nejlepší byla koupelna s velkou vanou, ve které bydlel pavouk. Ráno jsme trochu zaspali. Já jsem zabrala pořádně až nad ránem a Maki se taky rozhodla nás nebudit, takže snídaně proběhla bleskem. Mimochodem skvělý závin měli.

Naše cesty se tímto rozdělily. Zegga a já s miminem jsme měly za úkol najít veterinu. Samík totiž ráno překvapil nateklou nohou. To se nám nakonec nepovedlo (závěr tohoto příběhu je takový, že po necelém týdnu neúspěšných pokusů vytáhnout osinu z packy ho na veterině uspali a pak se z toho ještě složitě budil a vůbec celý ten den byl náročný). Zbytek partičky jel podle itineráře do Žatce.
Moje MINI se stalo stěhovacím vozem. Dva dospělí, pes, mimino s autosedačkou, kočárek s korbou a naše tašky. Nebohé dítě jsem tahala do sedačky kufrem. Do toho pršelo lehce a samozřejmě hned po startu potřebovala přebalit, takže jsme v první vesnici zastavili a rovnou jsem si hledala systém jak nejrychleji vyndat řvoucí Markétu a kde ji přebalit aniž by zmokla nebo nastydla. Během dne jsme vypilovaly souhru k dokonalosti. Takže kolem oběda už nám ani ničí pomoc nechyběla.
Před obědem jsme si vyběhli schody na Pivní maják v Žatci a pak už se jelo přes jednu kontrolu do kempu.
V hotelu probíhala svatba a v kempu koncert. Výsledek byl ten, že když jsem si stoupnula k vjezdu do kempu, skoro mi hráblo z toho mixu. Tak jsme se s kočárkem a Zeggou schovávaly za reprákama a v opacnem rohu u ohniště. Markéta evidentně zvládla celou akci dobře, protože usnula při výjezdu z Peruce a neprobudila ji ani cesta do Prahy, ani překládání do kočárku před domem a ani pak ukládání do postele. Až někdy ve tři ráno se hlásila o jídlo, takže jsem mohla dospat celý den za volantem. Mám hodné a společenské dítě :)
jo a proč nepíšu víc o srazu? Opravdu to není hormonama. Já jsem totiž ze srazu vlastně víc než to parkování v kempu neviděla. Vlastně jo, dala jsem si kafe v doubledeckeru a viděla jsem vítěznou jízdu na praseti v podání Pavla. Jinak prostě až za rok zase :)

První výlet

Markétě bylo 17 dní, když jsem dostala ten geniální nápad, že vyrazíme někam ven. A to nemyslím s kočárkem kolem sídliště, ale někam opravdu dál. Lukáš už dlouho mluvil o cestě na jih, tak jsem to nadhodila během snídaně a nápad prošel. Ani jsem se nedivila, že chtěl jet Worksem, ten měl totiž taky 17 dní (Markét ho předběhla asi o tři hodiny) a bylo to nečekaně dramatické od prvního momentu.

Od auta, které se jmenuje MINI nikdo nečeká nějaký zásadní užitný prostor. Ovšem jaké bylo naše překvapení, že kombinace cabrio - dva lidi - autosedačka a nějaké zavazadlo dost nefunguje. Mimino musí být ve vajíčku proti směru jízdy. Jenže autosedačka je tvarovaná tak, že umístěná na zadních sedačkách nějak neumožnuje dospělé osobě sedět na přední sedačce. Nebo sedět ještě trochu jo, ale rozhodně ne řídit. Prostě optimální složení je dva lidi a kabelka. Navíc se dítě do vajíčka dostane pouze při stažené střeše. Musela být sranda nás pozorovat před domem, jak s tím uspořádáním bojujeme.

Takže jsme vyjeli. A jak jsem doma už naprosto v pohodě (a to se třeba v jednu ráno rovná zenovému budhismu), tak teď mi bylo čím dál hůř. Zase se projevila ta poporodni hysterie. Měla jsem pocit, že se nás snaží každé druhé auto zabít. V hlavě mi probíhal neskutečný souboj racionální a emocionální ZuZu. Šílela jsem z rádia, protože jsem přes něj a přes zvuk motoru těžko identifikovala zvuky co dělala malá. Navíc jsem byla nejvíc vepředu a vidět silnici z takové vzdálenosti mi nebylo ani trochu příjemné. Když jsme opouštěli dálnici na sjezdu na Benešov, už se mi chtělo nervama zvracet a tekly mi slzy. Celou cestu jsem mlčela a snažila se uklidnit, aby Lukáš nic nepoznal. Nechtěla jsem vypadat jako úplný magor. Vydržela jsem to někam za Benešov. Dál to nešlo. Pokusila jsem se vymluvit, že chci jen zkontrolovat, jestli se neodkopala. Ale asi mi nebylo ani rozumnět. Lukáš hned zastavil a zřejmě vůbec nechápal co se děje. Stála jsem vedle auta, zlomená nad autosedačkou s naprosto klidně spícím miminem, totálně rozložená a nemohla přestat brečet. Není snadné pro chlapa něco udělat v takové situaci. Nutno dodat, že se Lukáš fakt snažil mi nějak pomoct. Navrhoval, že pojedeme domů, ale to jsem nechtěla. Tak jako stres při návratu z porodnice bylo i tohle potřeba prožít a naučit se s tím něco dělat. Takhle bych se z domu nikdy nehnula a to nechci. Právě naopak.
Navrhla jsem, že si sednu dozadu. Místa na nohy budu mít asi stejně, ale pocit naprosto jiný. Najednou jsem si začala všímat, že je vlastně krásně a že to nebude taková tragédie. Hlavně jsem měla Maki centimetr od sebe a to bylo hodně uklidňující. Po několika minutách jsem i začala mluvit a taky si konečně prohlížet auto. Když jsem v něm jela poprvé.

Dojeli jsme do Budějovic, kde byl v plánu oběd. Takže se mrně poprvé podívalo do restaurace. Vzhledem k předchozím událostem jsem ale neměla naprosto hlad a objenala si jen polévku. Ani tu jsem ale nesnědla, protože si beruška vymyslela, že právě nutně potřebuje přebalit a jíst. Doufala jsem, že vydrží do auta, protože jsem to bez polštáře ještě nezkoušela a bála se, že budou boje. Ale začala nabírat na řev a fakt jsem nechtěla být středem pozornosti tímhle způsobem. Ač nejsem nijak zaujatá proti kojení na veřejnosti, bylo mi to trochu divné. Ale seděli jsme celkem stranou, Lukáš prohlásil, že není co řešit a furt lepší kojící já než řvoucí ona :-) Naštěstí jsem si chytře vzala všechno rozepínací.
Po obědě už následoval cíl naší cesty. Bývalý tábor v Besednici a obnova tří keší v okolí. Do prostoru tábora se nedá zajet autem, takže jsem nesla Maki na rukách, zabalenou v dece. Je tam fakt hezky. Výhled do okolí, samé louky a kraj lesa. To bylo teda berušce fuk, protože to prospala. Jako další skill dne jsem si vyzkoušela přebalování na klíně na zadním sedadle auta. Prostor asi jako v krabičce od sirek, dítě se hemžilo a koukalo překvapeně, co to dělám. Začínáme se připravovat na outdoorový život kačera robotka. Paradoxně to krmení a přebalování v autě jde líp než občas doma. Asi jak je v šoku, tak se zapomíná bránit.

Posledním "prvním" byl nákup v Albertu cestou domů. Protože mám zřejmě cestovatelské dítě, tak i tuto zkušenost zvládla s klidem a bez nějakého vřískotu. Takže nakonec vlastně pohoda. Mrně se budilo jen na jídlo a občas na koukání po světě, ale žádná tragédie se nekonala.
Cesta domů proběhla klidně. Mega kolony aut byly logicky v opačném směru, takže nás nic nezdržovalo. Poslední kilometry už na ni byly moc a začala se vztekat, ale to byla otázka pár minut a všechno jsme zvládli. Rozhodně líp, než jsem na začátku čekala.