Bezčasí

To je ale praštěné slovo. Jen si nemůžu honem vzpomenout na lepší. Já si vlastně nemůžu vzpomenout ani pomalu. Asi bych měla začít víc číst i jiné věci než složení kaší v prášku.

Každopádně jsem od září nepsala, i když rozhodně bylo co. Spousta výletů a akcí. Ale nemá cenu to psát zpětně. Takže doporučení zatím nedám. Vždycky si řeknu, že budu psát. A nakonec má přednost všechno ostatní. Třeba teď mám ve frontě asi troje focení a zítra mi přistane další práce. O té mega hromadě prádla radši nepřemýšlím.
Máme další únikovky v seznamu. Dokonce se zapojuje i Maki a podařilo se jí pomoct nám s jedním úkolem. Mám pocit, že přes všechny ty reklamy a davy lidí si nějak neumím nahodit vánoční náladu. Ty světýlka a všechno mám ráda. Ale ty zmatené lidi ani trochu. Nedostala jsem se do Olomouce a je mi z toho trochu smutno. První rok. Zatím jsem byla na trhu každý rok už od gymplu a letos poprvé nic. Ani setkání nebo jen tak na punče. Ta vzdálenost je najednou problém. Tři hodiny tam, tři zpět. To není na rychlý výlet.
Cítila jsem se úplně blbě, že jedeme do Německa, ale za rodinou ne. Paradoxně je to totiž jednodušší.
Markéta letos zvládla tři zahraniční cesty. Švýcarsko, Slovensko a Německo. Má slušně našlápnuto. Tak uvidíme příští rok. Budu se snažit víc psát.
A teď trochu doporučení na závěr:
Staré Hrady - pro děti super, zvířata, pohádkové sklepení, průvodkyně v kostýmech, medovina
Mladá Boleslav - muzeum Škodovky, pro děti možnost půjčit si odrážedla, dětský koutek, dobré kafe
Kouřim - likérna (super pan majitel a pití), střed Evropy, nedaleko Lipan (mohyla)
Cukrárna Pod Věží - dětský koutek je obehnaný plotem :-) a mají pěkné zákusky

MINI sraz červenec

21.7-23.7.2017 kemp svatá Kateřina

s půjčeným Countrymanem

První sraz letošního roku byl na hezkém místě. Akorát pro nás a naši "cestovatelku" to je trochu daleko. Společná cesta osmi miníků trvala asi dvě hodiny a Markéta mi vyřvala díru do hlavy.
Protože jsem toho měla celkem dost už po příjezdu, špatně jsem nesla i skutečnost, že nám zůstala doma postýlka a spol. Nejdřív jsem to chtěla vzteky zabalit. Prohlédla jsem chatku a zjistila, že tam se spát nedá.
Pak jsem začala koketovat s myšlenkou, že to zkusíme v autě. Díky půjčené karimatce a dekám jsem v kufru vytvořila improvizované ležení a rozhodla se, že buď do hodiny Markéta usne nebo jedeme do Prahy. Nakonec usnula a i když byl kolem docela hluk, tak jsme zvlády spát asi do šesti do rána. Co mi vadí a chci na tom zapracovat je, že jsem ztratila schopnost improvizace. Byla jsem tak rozhozená změnou plánu (jak sakra budeme spát), že jsem se úplně zasekla. Bez dítěte to všechno byla sranda a klidně bych se plácla do trávy a měla z toho vtipnou historku. Ale teď jsem z toho nasraná jak jetel.

Druhý den se postupně kemp vylidnil. Miníci jeli na soutěžní trasu a já jsem zkusila vyrazit bez navigace do Dvora Králové. Chtěla jsem vzít Maki do ZOO, ale bylo tam narváno a vybodla jsem se na to. Vtipné, že minulý rok to bylo v Jihlavě stejné. Cestou do ZOO jsem se náhodou dostala na přehradu Les Království. Tam jsem byla vyloženě zklamaná, protože to není nic extra a je tam mraky lidí. Doufala jsem v něco jiného.

Náhradní plán byl Trutnov. Moc jsme z něj neviděly, ale dali jsme si oběd vedle malého hřiště. Markéta tam asi poprvé v životě spadla z prolézačky, až jsem se docela lekla. Ona normálně nikam nepadá a už vůbec ne jako hruška na zem. Oběd byl celkem ucházející, pak ještě rychlý nákup v DM a krátká zastávka u vietnamců kvůli mikině na večer. Očekávala jsem zimu. Neměli nic, ale prodavačka se nadšeně rozplývala nad Makovicí a chtěla ji krmit sušenkama. To jsem sice zakázala, ale švitořila tam nad ní vlastním jazykem a vypadala fakt nadšeně. Netuším, jestli to dělá ta barva vlasů nebo ta její neohroženost, ale speciálně asiati ji milují. Už se nám stalo mockrát, že jdu centrem Prahy a najednou mám kolem sebe hlouček turistů a dělají na Maki opičky a něco říkají a jsou viditelně nadšení. Moje teorie je, že v Číně jede reklama nebo seriál s dítětem co vypadá jako ona. Nebo ty měděné vlasy a modré oči?

Po návratu do kempu jsem se trochu nudila. Vzala jsem psa a šla s Maki zkusit vodu do rybníka. Než jsem vůbec strčila palec do vody, stihl se k nám přimotat nějaký jezevčík a Sama pokousal. Naštěstí nijak vážně a rovnou jsem ho nakopla, ale při mých hlasitých nadávkách jsem na sebe upozornila Ondru a spol, kteří přijeli až během dne a rally se neúčastnili a místo toho odpočívali na sluníčku. To bylo fajn, protože jsem měla alespoň jedny ruce navíc a mohla jít shánět dezinfekci na to kousnutí. Vodu jsem nakonec taky zkusila a byla pěkně ledová. Po zralé úvaze jsem oželela večerní program a další spánek v autě a vyrazila do Prahy. Rovnou jsem vzala i psa, že ho ještě ukážu na veterině. Pro jistotu.

Cesta do Prahy byla fajn. Půjčený Countryman jede jako drak, super zrychlení při předjíždění a velice pohodlná jízda, takže jsem byla na veterině dokonce dřív než tvrdila navigace. Makinka tam měla trochu problém vydržet v klidu, ale naštěstí to byla rychlovka, Sam dostal léky a jelo se domů.
Jediný problém, když mám doma sama všechny zvířata - jak sakra vyvenčit psa a zároveň být co nejrychleji doma, kdyby se malá probudila. Je to nepříjemná situace a stále ji nemáme uspokojivě vyřešenou. Ale improvizuju a to je vlastně ten můj velký závazek, naučit se zase zábavně improvizovat.

Závěřečné hodnocení celé akce? Vlastně ze srazu opět nic moc nemám. Kromě řešení nečekaných věcí a nahánění Markéty jsem nic moc jiného nestihla. Docela závidím těm ostatním, jak si leží u vody a popíjí něco dobrého a povídají a nemusí v ten den nic řešit a hlídat psa a tak. Ale třeba to za dva tři roky bude jiné (teď je otázka u koho a jestli lepší :-) a taky dáme nějakou pohodičku. Pro začátek by stačilo, kdyby Markéta v autě neječela jak siréna a dál se uvidí.

Mini Cooper sraz 2016

Letošní sraz jsem si dala jako takový milník, bod zlomu. Markétě bylo necelých devět týdnů a mělo to být první přespání mimo domov a taky první větší přesun. Takže zkouška, jestli zvládnu nabalit potřebné věci, jestli se jí nějk nepřehodí rytmus dne, jestli usne i v pokoji s dalšíma lidma. A hlavně jak zvládneme sobotní program a kam nacpeme kočárek a ostatní.
Vyrazili jsme v pátek odpoledne. K nám domů dorazil Cenki a nervozita panovala u obou posádek. Lukáš mi ještě stihnul slusne pocuchat nervy, když vyjížděl ze dvora. Uklidnila jsem se cestou na první meeting point na benzínce. Holčička spala, auto v pořádku a s Lukášem jsme to vyřešili. Na benzínce jsme nabrali Zeggu a jelo se na druhý point pro Pavla s třetím autem.

Cesta do Peruce byla vtipná. První jel Lukáš s Cenkim, pak já a Zegga a průvod zakončoval Pavel s přítelkyní. Zvlášť ve vesničkách po sjezdu z dálnice jsme měli velký úspěch. Pozorovala nás i kočka u silnice. Záchvaty smíchu jsme dostávali u různých retardérů, frézování, vody přes celou cestu a podobně. Lukáš to vždycky přeletěl, já jsem si dávala pozor spíš jen na hopsání kvůli nákladu (podvozek kočáru spadnul na stranu a nebyl moc stabilní) a zlomyslně jsme se smáli při pohledu do zrcátek. Pavel s naleštěným a hlavně velice nízko posazeným autem překonával překážky nejsložitěji. Zvlášť dva retardéry v Lázně Mšené jsem přejmenovala na velkou čínskou zeď. Místní mají asi traktory, ne auta.
Po příjezdu a chvilkovém chaosu jsme se ubytovali, dali si večeři a já vyrazila uspávat a zbytek do kempu. Ubytování šlo přežít, ale ta postel byla trochu za trest. Nejlepší byla koupelna s velkou vanou, ve které bydlel pavouk. Ráno jsme trochu zaspali. Já jsem zabrala pořádně až nad ránem a Maki se taky rozhodla nás nebudit, takže snídaně proběhla bleskem. Mimochodem skvělý závin měli.

Naše cesty se tímto rozdělily. Zegga a já s miminem jsme měly za úkol najít veterinu. Samík totiž ráno překvapil nateklou nohou. To se nám nakonec nepovedlo (závěr tohoto příběhu je takový, že po necelém týdnu neúspěšných pokusů vytáhnout osinu z packy ho na veterině uspali a pak se z toho ještě složitě budil a vůbec celý ten den byl náročný). Zbytek partičky jel podle itineráře do Žatce.
Moje MINI se stalo stěhovacím vozem. Dva dospělí, pes, mimino s autosedačkou, kočárek s korbou a naše tašky. Nebohé dítě jsem tahala do sedačky kufrem. Do toho pršelo lehce a samozřejmě hned po startu potřebovala přebalit, takže jsme v první vesnici zastavili a rovnou jsem si hledala systém jak nejrychleji vyndat řvoucí Markétu a kde ji přebalit aniž by zmokla nebo nastydla. Během dne jsme vypilovaly souhru k dokonalosti. Takže kolem oběda už nám ani ničí pomoc nechyběla.
Před obědem jsme si vyběhli schody na Pivní maják v Žatci a pak už se jelo přes jednu kontrolu do kempu.
V hotelu probíhala svatba a v kempu koncert. Výsledek byl ten, že když jsem si stoupnula k vjezdu do kempu, skoro mi hráblo z toho mixu. Tak jsme se s kočárkem a Zeggou schovávaly za reprákama a v opacnem rohu u ohniště. Markéta evidentně zvládla celou akci dobře, protože usnula při výjezdu z Peruce a neprobudila ji ani cesta do Prahy, ani překládání do kočárku před domem a ani pak ukládání do postele. Až někdy ve tři ráno se hlásila o jídlo, takže jsem mohla dospat celý den za volantem. Mám hodné a společenské dítě :)
jo a proč nepíšu víc o srazu? Opravdu to není hormonama. Já jsem totiž ze srazu vlastně víc než to parkování v kempu neviděla. Vlastně jo, dala jsem si kafe v doubledeckeru a viděla jsem vítěznou jízdu na praseti v podání Pavla. Jinak prostě až za rok zase :)