Slovinská cesta za kořeny

V zimě jsem začala s pokusem, jestli dám dohromady svůj rodokmen. A pokud ano, tak kam až se dostanu. Docela brzo se ukázalo, že to v mém případě rozhodně nebude snadné. A protože se naši předci v rámci Rakouska Uherska stěhovali jak vzteklí, je potřeba komunikovat na dálku.
A tak ten nápad vznikl. Když mi z Itálie napsali mail, že rodiče mojí prababičky pochází z dnešního Slovinska a tedy mi nemůžou pomoct, rozhodla jsem se tam zajet sama.
Tolik tedy na úvod. Kdo už někdy četl o našem cestování s Markétou, určitě si pamatuje její scénky a nechuť cestovat dál jak do Alberta. To se moc nezměnilo. Ona je ráda v tahu, ale nesnáší ty přesuny. Trasu jsem tedy plánovala tak, aby se jelo autem vždycky jen co snese. V praxi to nakonec vypadalo tak, že jsme každý den spali jinde a pomalu se blížili k Mostu na Soči, což byl cíl.

Den první. Kratší trasa z Prahy do Krumlova se zastávkou v restauraci Alchymista v Českých Budějovicích. Přes booking jsem rezervovala Penzion U Krumlova. Pěkné veliké pokoje, snídaně taková dost základní. Ale mají vlastní venkovní bazén, dětské hřiště, parkování na dvoře, obchůdek přes silnici a klidné okolí. Teda jeden háček to mělo. V šest ráno řvaly krávy, protože asi o půl sedmé dostávají nažrat... a fakt to byl kravál :-D
fb status: Den prvni. Vyrazili jsme na jih. Klasickou kolonu na dalnici jsme objeli a do Budejovic jsme az na drobnou Marketinu scenu dorazili v klidu. Obed probehl v osvedcene restauraci Alchymista. Da se tam parkovat na ulici, maji vnitrni cast, ktera je temna a plna "stredovekeho" vybaveni. A pak venkovni sezeni kompletne pod strechou. Jidlo dobre, klasicky vyber. Livanecky domaci, zadny rozmrazeny potvory z mikrovlnky. Odpoledne jsme se zastavili na navsteve v Besednici a Maki byla hotová z traktoru.

Den druhý. Venkovní teploty jsou pekelné po celé Evropě. Opouštíme bazén pod okny a vrháme se do Rakouska.
fb status: Po snidani a venceni psa jsme vyrazili smer Salzburg. V noci jsem vymyslela plan na obed a kratkou prohlidku mesta. Bohuzel bylo takove vedro, ze jsme dali jen ten obed a na zbytek se vybodli. Restaurace Zum Guten Hirten nabizi bud staly listek nebo obedovy bufet za 10 euro. Dostali jsme fialovy naramek a mohli si nakombinovat jidlo sami. Vcetne ovoce a dezertu. Posezeni je komplet ve stinu velkych stromu. Plus maji travnatou zahradku s detskym sezenim.
Potom jsme teda utekli zpet do klimosky v aute a jeli smer ubytovani. Cestou nas prekvapila mytna brana, ktera predchazi tunelu a "vzdusne dalnici". Plati se 11,50
Bydleni jsem mela v planu u jezera, ale z podivneho duvodu jsem rezervovala Gasthof Post, misto o 17 min jizdy dřív, nechapu. Ale je tady pod okny reka a vyhled na obri Nuselak a maji psa a husy a kachny a velke pokoje a nedaleko detske hriste. Taky se tu dobre spalo, zadne kravy

Den třetí. Gasthof Post Eisentratten je příjemné místo, které můžeme doporučit. Strategické místo pro výlety, velice milý personál, zajímavý výhled. Nakupovat se dá hned ve vedlejším Gmundu v Intersparu nebo v Billa.
fb status: Po snidani jsme vyrazili na detske hriste, kde se Makince moc libi. Ja tam byla ohrozovana naletem a bodnutim mega hovada. Ve snaze ho odehnat jsem se prastila do stehna tak,ze obrys me ruky byl cerveny dyl jak ten kousanec. Neskutecne to pobavilo marketu, ktera jeste nejakou dobu pobihala kolem houpacky a pokrikovala "kucinal au". Dneska jsme chteli k jezeru. Bohuzel to nakonec nevyslo, protoze nikde nebrali karty a bez vstupneho se neda ani namocit nohy. Nakonec se ukazalo,ze to az tak nevadi. Prihnaly se mraky a behem hodiny prisla pekna bourka. Tou dobou uz jsme sedeli na zahradce restaurace v Gmünd (ne ten u hranic) a kapky bubnovaly na strechu nad nama. Po obědě bylčas i na krátkou procházku okolo a fotku s hradem. Pri ceste do Rakouska rozhodne mejte parkovaci hodiny. Bez nich tady nikde nezastavite. A narozdil od Svycarska tady moc neberou karty a automaty nevraci. Za navstevu stoji i Spittal an der Drau o par kilometru dal a v Gmünd je muzeum Porsche. Cestou jsme potkali i Babydorf. Udajne prvni detskou vesnici v evrope. Je tam hotel s klouzackama vsude a zviratka a cele to vypada jak velika herna. Zrejme top baby friendly misto vubec. Stalo by za prozkoumani.

Den čtvrtý. Dneska jsme měli přijet do Slovinska a začít objevovat rodné město mých předků. Protože byla na dálnici nějaké hodinová kolona, poslala nás navigace přes Itálii a přes hory. Cesta to byla krásná. Plná zatáček a výhledů. Kolem velkého jezera. Vlastně omylem jsme se projeli národním parkem Triglav. Díky tomu ale pár kilometrů trvalo docela dlouho a cesta byla dost náročná.

   

Most na oči z fotek na googlu vypadal hezky. Bohužel je to fakt díra, akorát u krásného jezera. Naše ubytování tomu dalo korunu. Při vší snaze nepochopím, jak tohle mohlo mít na booking 8,6 z deseti. Podivný dům u překladového nádraží s vybavením z konce 80.let a s protivným personálem. Pokoje malinkaté a kolem dokola nic, protože zbytek města je za řekou. A most úplně na opačné straně. Kromě toho jsem přehlédla zákaz zvířat na webu. Takže situace ze všech stran debilní.

Pověstnou poslední tečkou ovšem bylo vyjádření obsluhy, že pes má zůstat v autě... Tam už nemělo smysl ani vyjednávat. Podařilo se mi najít volné ubytování "nedaleko" a nečekaně bylo v Itálii.
Takže jsme ty velké hory museli překonat ještě jednou. Dítě samozřejmě utahané, protivné. Dospělí na tom nebyli o moc líp. Ale ve finále si myslím, že to byl osud. To město v Itálii bylo Cividale del Friuli. A to je krásné středověké město zapsané v UNESCO dvě hodiny od Benátek. Hlavní atrakcí je Most ďábla, katedrála a klášter. Bydleli jsme v apartmánu jen kousíček od toho mostu hned u hradeb, takže v naprostém centru za stejnou cenu jako byla ta ruina ve Slovinsku. Majitel bydlí v nejvyšším patře, má tři kočky a byl velmi příjemný. Parkování v ceně hned u zahrady. Wifi prakticky nefungovala a v místnosti byla dost tma. Ale ono se to v tom vedru vlastně hodilo. K dispozici nám byla zahrádka s posezením a dvorek. Ten si hned zabrala Markéta se svou výpravou hraček. Z Rakouska má novou sadu barevných kelímků. Na večeři jsme šli do Leon D´oro nedaleko ubytování. Je to super, všude tady dojdete za chvilku pěšky.
Den pátý. Ráno začalo tím, že Markéta zdrhla z pokoje na dvůr i přes zamčené dveře :D
Šla jsem s ní na snídani do Cafe Longobardo. Italská pohodička na náměstí. Kašna, kafe a kolem hloučky lidí. Během dne jsme prošli celé centrum i okolí. Našli jsme schody k vodě a alespoň symbolicky se namočili v krásně čisté řece. Město je opravdu hezké a pokud pojedete kolem, rozhodně stojí za zastavení. Trochu problém je s pracovní dobou podniků v itálii. Oni fungují třeba ráno, pak v poledne a pak až večer. Takže mezitím smůla. A když Maki usnula pozdě a vstávala třeba ve tři, tak bylo nemožné sehnat jídlo. Když podniky otvírají v sedm. Neplatí to úplně o všech, ale v kombinaci s Lukášem a jeho "tohle nechci, tohle nemůžu" …

Den šestý. Po snídani jsme přejeli zase zpět do Rakouska. Tam nastal můj druhý mozkový eror. Trasa byla na pět hodin místo zamýšlených tří. Takže do Lince jsme dorazili úplně mrtví. Markéta naštěstí nakonec velkou část prospala. Takže po cestě hysteráky nebyly. Ovšem to znamenalo, že se jí chtělo spát až někdy o půlnoci. Nám ale mnohem dřív. To se občas stane.
fb status: Kdyz cely den zabijete v aute a je vam tak blbe,ze zvladnete jen veceri na pokoj... Akorat pak nocni utahavani markety, ktera odmitala spat. Velky park u nadrazi v Linci je...ehm...plny zvlastnich lidi a veci a dost odrzle skupinky potkanu. Jako cisty a ve dne asi fajn, ale v devet vecer podivny... Jsem strasne pokousana od italskych komaru. Fakt vypadaji jinak. Nejradsi bych se vzala šmirglem. Ale zitra uz vlastni postylka. Jupiiii  

 Den poslední. Po  příjemné snídani v hotelu Radison (podává se i na terase) jsme dali druhou šanci městu. Ve dne je mnohem lepší. Koupili jsme ten linecký koláč, zašli se podívat do katedrály a obecně po centru. Lukáš s Markétou vylezli na vysokou rozhlednu propojenou s muzeem, což jsem nesla hodně špatně. Mám problém se spojením Maki a výšky jakéhokoliv druhu. Oni si to prý skvěle užili a já se dole málem nervama zhroutila. Navíc tam bylo spousta zajímavostí cestou a trvalo jim to asi rok a to vnitřní peklo v mé hlavě si umí představit jen málo lidí.
Pak už zpět pro auto a zahájit ústup na Prahu. Ta cesta stála rozhodně za podniknutí a dopadla líp než se dalo čekat. Jen teda bohužel nesplnila svůj původní účel. Ale to se občas stane a v tomto případě je to asi nakonec jedno.
Závěrem chci napsat - kontrolujte si dvakrát plány, neobjednávejte ubytování nad ránem utahaní, dočtěte věci do konce a rozhodně se nebojte improvizovat a pak půjde všechno. 

Tento text jsem se snažila upravit asi 10x a jeho formátování je pořád dementní...

MINI sraz červenec

21.7-23.7.2017 kemp svatá Kateřina

s půjčeným Countrymanem

První sraz letošního roku byl na hezkém místě. Akorát pro nás a naši "cestovatelku" to je trochu daleko. Společná cesta osmi miníků trvala asi dvě hodiny a Markéta mi vyřvala díru do hlavy.
Protože jsem toho měla celkem dost už po příjezdu, špatně jsem nesla i skutečnost, že nám zůstala doma postýlka a spol. Nejdřív jsem to chtěla vzteky zabalit. Prohlédla jsem chatku a zjistila, že tam se spát nedá.
Pak jsem začala koketovat s myšlenkou, že to zkusíme v autě. Díky půjčené karimatce a dekám jsem v kufru vytvořila improvizované ležení a rozhodla se, že buď do hodiny Markéta usne nebo jedeme do Prahy. Nakonec usnula a i když byl kolem docela hluk, tak jsme zvlády spát asi do šesti do rána. Co mi vadí a chci na tom zapracovat je, že jsem ztratila schopnost improvizace. Byla jsem tak rozhozená změnou plánu (jak sakra budeme spát), že jsem se úplně zasekla. Bez dítěte to všechno byla sranda a klidně bych se plácla do trávy a měla z toho vtipnou historku. Ale teď jsem z toho nasraná jak jetel.

Druhý den se postupně kemp vylidnil. Miníci jeli na soutěžní trasu a já jsem zkusila vyrazit bez navigace do Dvora Králové. Chtěla jsem vzít Maki do ZOO, ale bylo tam narváno a vybodla jsem se na to. Vtipné, že minulý rok to bylo v Jihlavě stejné. Cestou do ZOO jsem se náhodou dostala na přehradu Les Království. Tam jsem byla vyloženě zklamaná, protože to není nic extra a je tam mraky lidí. Doufala jsem v něco jiného.

Náhradní plán byl Trutnov. Moc jsme z něj neviděly, ale dali jsme si oběd vedle malého hřiště. Markéta tam asi poprvé v životě spadla z prolézačky, až jsem se docela lekla. Ona normálně nikam nepadá a už vůbec ne jako hruška na zem. Oběd byl celkem ucházející, pak ještě rychlý nákup v DM a krátká zastávka u vietnamců kvůli mikině na večer. Očekávala jsem zimu. Neměli nic, ale prodavačka se nadšeně rozplývala nad Makovicí a chtěla ji krmit sušenkama. To jsem sice zakázala, ale švitořila tam nad ní vlastním jazykem a vypadala fakt nadšeně. Netuším, jestli to dělá ta barva vlasů nebo ta její neohroženost, ale speciálně asiati ji milují. Už se nám stalo mockrát, že jdu centrem Prahy a najednou mám kolem sebe hlouček turistů a dělají na Maki opičky a něco říkají a jsou viditelně nadšení. Moje teorie je, že v Číně jede reklama nebo seriál s dítětem co vypadá jako ona. Nebo ty měděné vlasy a modré oči?

Po návratu do kempu jsem se trochu nudila. Vzala jsem psa a šla s Maki zkusit vodu do rybníka. Než jsem vůbec strčila palec do vody, stihl se k nám přimotat nějaký jezevčík a Sama pokousal. Naštěstí nijak vážně a rovnou jsem ho nakopla, ale při mých hlasitých nadávkách jsem na sebe upozornila Ondru a spol, kteří přijeli až během dne a rally se neúčastnili a místo toho odpočívali na sluníčku. To bylo fajn, protože jsem měla alespoň jedny ruce navíc a mohla jít shánět dezinfekci na to kousnutí. Vodu jsem nakonec taky zkusila a byla pěkně ledová. Po zralé úvaze jsem oželela večerní program a další spánek v autě a vyrazila do Prahy. Rovnou jsem vzala i psa, že ho ještě ukážu na veterině. Pro jistotu.

Cesta do Prahy byla fajn. Půjčený Countryman jede jako drak, super zrychlení při předjíždění a velice pohodlná jízda, takže jsem byla na veterině dokonce dřív než tvrdila navigace. Makinka tam měla trochu problém vydržet v klidu, ale naštěstí to byla rychlovka, Sam dostal léky a jelo se domů.
Jediný problém, když mám doma sama všechny zvířata - jak sakra vyvenčit psa a zároveň být co nejrychleji doma, kdyby se malá probudila. Je to nepříjemná situace a stále ji nemáme uspokojivě vyřešenou. Ale improvizuju a to je vlastně ten můj velký závazek, naučit se zase zábavně improvizovat.

Závěřečné hodnocení celé akce? Vlastně ze srazu opět nic moc nemám. Kromě řešení nečekaných věcí a nahánění Markéty jsem nic moc jiného nestihla. Docela závidím těm ostatním, jak si leží u vody a popíjí něco dobrého a povídají a nemusí v ten den nic řešit a hlídat psa a tak. Ale třeba to za dva tři roky bude jiné (teď je otázka u koho a jestli lepší :-) a taky dáme nějakou pohodičku. Pro začátek by stačilo, kdyby Markéta v autě neječela jak siréna a dál se uvidí.

Dovolená s batoletem

Ideálně buďte doma, protože tomu miminu je veškeré cestování ukradené nebo dokonce protivné.
Ale pokud to jinak nejde, případně trpíte sebeklamem o dětech spokojeně si hrajících ve stínu palem, kdy slyšíte jen šumění moře...
Povzbuzena pocitem, že když jsem zvládla minulý rok čtyři srazy a několik cest do Olomouce, tak zvládnu i Švýcarsko. Ve svém plánování jsem udělala několik chyb. První byl termín.
Existovat v nižších polohách během doby červen-srpen je nesmysl. Už několik let je tady vedro k padnutí. Nikdy mi to tolik nepřišlo, protože jsme nejmíň polovinu času jezdili do hor. Jenže to s Maki (toho času 14 měsíců) není možné. Najednou mi došlo, že náš výchozí bod je docela na houby. Je tady vedro, není tady moc stín nikde a klasické možnosti jako koupání jsou taky mimo. Když najdeme hřiště, tak je skoro rozteklé teplotou. A Markéta ještě neumí přehodit na středomořský styl odpoledního spánku a nočního korzování.
Druhá chyba byla samotné plánování. Moc žádné neproběhlo. Nějak mlhavá představa tady byla, třeba o zoo nebo koupání. Ale do detailu nebylo naplánované nic a bylo to poznat.

Přiletěly jsme v pondělí. Samotná cesta celkem ušla. Dopředu jsem si rezervovala sedadlo v první řadě. Má to několik výhod. Kromě prostoru na nohy a případné věci pro mrně třeba možnost nastupovat jako poslední a jako první vystupovat. Zapomněla jsem si nosítko, takže to bylo malinko chaotické. Ale Markéta se netrápila dlouho v malém prostoru a to bylo dobře. Na letišti Praha máme ohromnou výhodu v salonku pro klienty v prvním patře. Takže před letem můžeme čekat tam s občerstvením a herním koutkem. Jinak je a letišti i nějaká herna za bezpečnostní kontrolou u gate D4 tuším, ale tam jsem vevnitř nebyla. Vzlet a přistání byl multikatastrofa. Při startu se mi dělá blbě, plus nervy a tentokrát to bylo ještě podpořeno řevem a jekotem zoufalého zvířátka. Jestli chcete totálně nasrat Markétu do pěti vteřin, omezte ji pohyb. Stačí chytit za zápěstí nebo prst u nohy, to je fuk. Ať dělala cokoliv a smála se na celé kolo, po tomhle začne bojovat o život. Nejde s tím nic dělat. Zkouším to rok a stále žádná změna. Jako omezení životního prostoru bere i klobouk na hlavě. A tohle dítě jsem musela asi deset minut držet na klíně s pásem kolem těla. Kromě chvilek, kdy ji zaujalo, že vidí Prahu z výšky nebo jak letadlo zatáčí. Zbytek stoupání do letové hladiny probojovala a já hypnotizovala tu kontrolku nad hlavou, ať sakra konečně zhasne.
Zbytek letu byl v klidu. Celou hodinu jsem ji dopovala sušenkama na malé kousky /dýl vydrží/ a ukazovala ji obrázky v knížce. Letuška na nás byla moc milá a po přistání nám dala kartičku na zapisování přežitých letů, kterou nám podepsal kapitán letadla. Druhý pilot dokonce Makinu vzal na svoje místo a všichni byli strašně hodní.

V úterý se projevilo noční přejíždění a hydra spala nečekaně dlouho. Tím ale pozitivní zprávy nějak došly. Venku asi 35 ve stínu a na hotelu nic extra. Jeli jsme do Bernu. Bern má neskutečně chytře vymyšlené hlavní ulice. Jsou celé schované v podloubí, takže je tam chladněji a chodci nejsou vystaveni slunci. Obchody jsou klimatizované až moc.
Oběd jsme zkusili v Coop City v horním patře. Já mám ty restaurace normálně ráda, ale bez dítěte si to všechno člověk užije nějak líp a víc a tak. Mají vzadu výběh pro děti a parkoviště pro kočárky. Výběh je sice oplocený, ale bohužel nedostatečně a Maki stejně utíkala mezi lidi. Jako naprostý nesmysl se ukázal pokus o sestavení jejího vlastního menu k obědu. Ani nevím, proč jsem se pokoušela. Každopádně pro děti do 9 let je menu za necelých sedm franků a obsahuje jídlo podle vlastního výběru z bufetu a sklenice Apfelschorle (jablečný džus s minerálkou bych to nazvala, ale moc mi nejede).
Hotelový pokoj se naštěstí nějak zvládl vychladit na rozumnou teplotu a teď už se na něm dá být.

Ve středu jsem učinila pokus o navštívení hřiště asi 500m od hotelu. Vypadá dobře, příští podzim si na něj vzpomenu :-D Ale zase, kolem pár malých stromků, které dělají asi metr stínu a hotovo. Mít zrzavou dceru a být teplo-nesnášenlivá je teda kombinace. Odpoledne jsem vyrazila do Thunu, ale dopravní situace a teplota mi nějak zkazili nadšení a zůstala jsem u klimatizovaného auta.

Čtvrtek byl první den s plánem. Jeli jsme do Tierparku v Bernu. Začátek je volně přístupný, stejně jako expozice podél Aare. děti můžou do výběhu koz. Zdarma je expozice domácích zvířat (osel, prase, králík, poník, lama, ovce) a začátek před pokladnou (plameňáci, tetřev, nějaké vodní ptačí cosi). Za pokladnou je pak rovnou pavilon (opice, ještěrky, želvy) a cesta přes venkovní část až k stromové stezce a k východu. K vidění jsou tuleni, různé terária a akvária, taky jelenovití a menší kočkovité šelmy. Není to velká zoo a cestou je kde se schovat před výhní. Hned v prvním pavilonu jsme viděli nějakého baziliška nebo co to bylo, který zdrhnul a běhal volně po zemi.

 Maki za nejlepší věc v zoo vyhlásila hadici s vodou bez dozoru, odcházela jako vodník. Já bych vypíchla asi zvědavé tuleně a velké hřiště. U toho se prodávají různé klobásky a podobně a kousek dál je ohniště s roštem. Takže si tam každý může připravit svačinu stylově na ohni.
Dole u parkoviště je velká zahradní restaurace s výhledem na řeku. Půlka je s obsluhou a půlka bufet. Vybrali jsme si s obsluhou. Markéta usnula po náloži nových podnětů a bylo to fajn sezení. Jen jsem byla tak unavená a zpocená, že bych seděla dvakrát tak dlouho. Ale to už se pomalu budila a nebyl čas odpočívat.
Zašli jsme se podívat na koupaliště Marzili, jestli je tam něco pro děti. Z mostu u zoo se skáče do řeky a silný a rychlý proud unáší lidi jak na tobogánu až ke koupališti. Tam vylezou na některém z výstupních míst a zase jdou pěšky podél vody skočit. Na chodníku jsou hotová procesí. A nejde jen o mladé kluky. Na přírodním tobogánu se vozí i důchodci a mají z toho stejnou radost. Jen teda neskáčou z mostu, ale jdou po schodech. Vzpomněla jsem si, že jsem taky takhle před dvěma lety jezdila... Koupaliště je zdarma a nabízí několik bazénů, šatny, sprchy, občerstvení a spoustu pěkné trávy k poležení. Zoufalé je tady ovšem parkování. Buď jde přijet na kole či motorce a místa je dostatek. Nebo autem zkusit štěstí podél a kdyžtak na druhé straně právě u Tierparku. To je sice dál, ale je tam větší pravděpodobnost volných míst. Všechno je ale placené, jako všude tady.
Jinak pro děti tam bazén je 40-120cm. Maki jsem nechala řádit nejvíc v tom přechodovém bazénku se sprchou, ten je po kotníky.

V pátek byl v plánu výlet do Thunu a na koupaliště. Bylo o něco chladněji než první dny, takže Markéta po nějaké době ve vodě klepala kosu. Pozor na hotovost! U vstupu berou pouze Maestro a vevnitř jen peníze. A bankomat tam asi žádný není. Pozitivně hodnotím dětské brouzdaliště s vytvořeným stínem pomocí plachet. A jinak samozřejmě koupání v jezeře. Kolem koupaliště je navezená hromada kamenů a písku a dá se jít spoustu metrů s vodou po pas. Takže bezpečné koupání, teplá voda a nádherný výhled na Niessen a okolní kopce. Hlavně ten výhled je super.
V Thunu se dá samozřejmě skákat do Aare. Vždycky mi přijde zajímavé, jak se centrem města prochází lidi v plavkách a povídají si a pak hupsnou do ledové vody a nechají se unášet proudem.
Jídlo jsme dali v Coop, je to nejrychlejší varianta a pro prcka je výhoda, že můžu nabrat od každého kousek. Co mi přišlo super je výběr salátů a drobného ovoce. U nás si pod salátem všichni představí vlašák nebo hromadu ledového listí s kusy rajčat. Takže miska ovoce zalitá smetanou a od Maki byl pokoj. Čekala nás ještě návštěva, takže jsme koupili Makince kbelíček na příště na hraní a jeli do Belpu.

Sobotní cesta vedla do Bernu. Nejdřív do nemocnice na návštěvu a pak do města. Markéta měla nosící den, málem mi upadly ruce. Fotka v kočárku je vzácná chvilka vzájemné domluvy.
Kromě této cesty se dostala Maki ještě na Belpberg, tedy asi 820m.n.m
Nahoře je restaurace a pole a stožár s vlajkou a nic z toho neviděla, protože spala.


V neděli jsme zopakovali výlet z minula.
Jeli jsme do sýrárny v Ementálu a měla jsem snahu ukázat Maki něco z výroby. haha. samozřejmě ji zajímalo hlavně hřiště stylizované jako myší prolézačky. A pak taky každý pes kolem a dveře do kuchyně. Během oběda jsem ji tam odchytávala snad stokrát. Počasí vyšlo pěkně, je tam hezky. Parkování jeden frank na hodinu jsme překročili, ale i tak ty peníze odečítají v obchůdku. Takže si člověk koupí za parkování třeba pohled.


V pondělí jsem trochu neplánovaně letěla domů.
Pro začátek nám to stačilo. Na klidný let padl pytlík rýžových sušenek a asi tři ovocné kapsičky a vztekala se až v Praze. uff

Mini Cooper sraz 2016

Letošní sraz jsem si dala jako takový milník, bod zlomu. Markétě bylo necelých devět týdnů a mělo to být první přespání mimo domov a taky první větší přesun. Takže zkouška, jestli zvládnu nabalit potřebné věci, jestli se jí nějk nepřehodí rytmus dne, jestli usne i v pokoji s dalšíma lidma. A hlavně jak zvládneme sobotní program a kam nacpeme kočárek a ostatní.
Vyrazili jsme v pátek odpoledne. K nám domů dorazil Cenki a nervozita panovala u obou posádek. Lukáš mi ještě stihnul slusne pocuchat nervy, když vyjížděl ze dvora. Uklidnila jsem se cestou na první meeting point na benzínce. Holčička spala, auto v pořádku a s Lukášem jsme to vyřešili. Na benzínce jsme nabrali Zeggu a jelo se na druhý point pro Pavla s třetím autem.

Cesta do Peruce byla vtipná. První jel Lukáš s Cenkim, pak já a Zegga a průvod zakončoval Pavel s přítelkyní. Zvlášť ve vesničkách po sjezdu z dálnice jsme měli velký úspěch. Pozorovala nás i kočka u silnice. Záchvaty smíchu jsme dostávali u různých retardérů, frézování, vody přes celou cestu a podobně. Lukáš to vždycky přeletěl, já jsem si dávala pozor spíš jen na hopsání kvůli nákladu (podvozek kočáru spadnul na stranu a nebyl moc stabilní) a zlomyslně jsme se smáli při pohledu do zrcátek. Pavel s naleštěným a hlavně velice nízko posazeným autem překonával překážky nejsložitěji. Zvlášť dva retardéry v Lázně Mšené jsem přejmenovala na velkou čínskou zeď. Místní mají asi traktory, ne auta.
Po příjezdu a chvilkovém chaosu jsme se ubytovali, dali si večeři a já vyrazila uspávat a zbytek do kempu. Ubytování šlo přežít, ale ta postel byla trochu za trest. Nejlepší byla koupelna s velkou vanou, ve které bydlel pavouk. Ráno jsme trochu zaspali. Já jsem zabrala pořádně až nad ránem a Maki se taky rozhodla nás nebudit, takže snídaně proběhla bleskem. Mimochodem skvělý závin měli.

Naše cesty se tímto rozdělily. Zegga a já s miminem jsme měly za úkol najít veterinu. Samík totiž ráno překvapil nateklou nohou. To se nám nakonec nepovedlo (závěr tohoto příběhu je takový, že po necelém týdnu neúspěšných pokusů vytáhnout osinu z packy ho na veterině uspali a pak se z toho ještě složitě budil a vůbec celý ten den byl náročný). Zbytek partičky jel podle itineráře do Žatce.
Moje MINI se stalo stěhovacím vozem. Dva dospělí, pes, mimino s autosedačkou, kočárek s korbou a naše tašky. Nebohé dítě jsem tahala do sedačky kufrem. Do toho pršelo lehce a samozřejmě hned po startu potřebovala přebalit, takže jsme v první vesnici zastavili a rovnou jsem si hledala systém jak nejrychleji vyndat řvoucí Markétu a kde ji přebalit aniž by zmokla nebo nastydla. Během dne jsme vypilovaly souhru k dokonalosti. Takže kolem oběda už nám ani ničí pomoc nechyběla.
Před obědem jsme si vyběhli schody na Pivní maják v Žatci a pak už se jelo přes jednu kontrolu do kempu.
V hotelu probíhala svatba a v kempu koncert. Výsledek byl ten, že když jsem si stoupnula k vjezdu do kempu, skoro mi hráblo z toho mixu. Tak jsme se s kočárkem a Zeggou schovávaly za reprákama a v opacnem rohu u ohniště. Markéta evidentně zvládla celou akci dobře, protože usnula při výjezdu z Peruce a neprobudila ji ani cesta do Prahy, ani překládání do kočárku před domem a ani pak ukládání do postele. Až někdy ve tři ráno se hlásila o jídlo, takže jsem mohla dospat celý den za volantem. Mám hodné a společenské dítě :)
jo a proč nepíšu víc o srazu? Opravdu to není hormonama. Já jsem totiž ze srazu vlastně víc než to parkování v kempu neviděla. Vlastně jo, dala jsem si kafe v doubledeckeru a viděla jsem vítěznou jízdu na praseti v podání Pavla. Jinak prostě až za rok zase :)

Adventní Vídeň

Letos jsme to s výletama trochu přehnali :)
17.-19.12. jsme byli ve Vídni. Tady se to počasí až tolik nepovedlo, hned při příjezdu pršelo a tak se veškerý program posunul na druhý den. Teda až na krátkou prohlídku okolí.
Kromě trhů jsme navštívili Dům motýlů ve skleníku Hofburgu. I když ten za to tolik nestojí.
Taky hotel Sacher a kavárnu Mozart.
Viděli jsme koně ve stáji slavné drezurní školy. Měla jsem i fotky, jenže druhý den jsem v restauraci pleskla mobilem nechtíc na podlahu a bylo po všem. Mobil na kousky.
Jezdili jsme metrem a tramvají.
Svezli jsme se na velkém kole v Pratru a byla to nuda a nebylo nic vidět.

Hotel trochu zklamal, ale zase byla super snídaně a ve finále byla zdarma. Nějak nám ji nepřipočítali k účtu. V nabídce byla klasická sestava plus zákusky a dokonce bublinky. Takže za to plusové body.

Drážďany 2015

Protože není vůbec dobrý nápad jezdit do Drážďan před svátky o víkendu, vyrazili jsme v týdnu. S autobusem Student Agency je to v pohodě trasa a mají zastávku hned u Hlavního nádraží. Tedy asi tak pět minut pěšky od prvních adventních trhů.
Pokud chcete na oběd, není vůbec špatná volba jít na nádraží do Marché. Ve městě už jsme pak jedli akorát u stánků. A tam se dá sehnat taky spousta věcí. Třeba něco jako bramborák, ale ve sladké úpravě s cukrem nebo jablečným pyré. Nebo různé klobásy, koblihy a samozřejmě svařáky a punče. Já si toho teda letos neužila, ale Lukáš bral mámu s kamarádkou a ty si moc chválily vaječný likér s vínem a šlehačkou (horký). A taky skleničky a hrnečky, do kterých se nalévalo.

Minulý rok jsme nedošli moc daleko. Ale letos nás víc zajímalo širší okolí. Díky tomu jsme viděli i krásné stavby na břehu Labe, středověký trh na nádvoří Stallhof a další trhy a kostely kolem. A přitom je to všechno kousek od sebe. Moc nám chutnal Baumkuchen, něco příbuzné s trdelníkem. Návod třeba tady vrstvený koláč

Poslední dobou se hodně mluví o Primarku a nákupech tam... no jsou to levné hadry co se dají sehnat na každé tržnici a lidi se o to skoro perou. Tak nevím proč. Speciálně z overalů v podobě králíka, prasátka nebo jiného zvířete jsem šla do kolen. Takovou hovadinu snad nikdo neobleče, ne? PROSIM :-D Ale mají celkem příčetné oblečení na děti. Prý se vyplatí lednové slevy, ale nelíbilo se mi tam nic krome prádla a to zase mají ve velikostech 80B (takže naprosto nesmyslné co nosí slepičky bez znalosti vlastního čísla). Jinak by bylo super, protože je spousta barev.

Celkově jsem si to užila, viděli jsme zase kus nového a vyšlo nám počasí.

Prosincové Švýcarsko

Jednou do roka tady píšu o tom, kam se máte vydat během návštěvy Švýcarska. Jenže jsou to plány celkem jednoznačně letní. Tedy v případě této země tak do půlky října. A co potom? No asi na hory, ale protože nejsme lyžovací rodina, tak v tomhle neporadím.
Ovšem i tak nabídnu opět pár tipů.
Letošní počasí na začátku prosince nebylo nijak zimní. Sníh jsme viděli akorát ve vyšších polohách. Ale bylo hodně mlhy. To je mimochodem moc pěkné a hodí se i na fotky.

Pátek 27.11. Vyrazili jsme na krátký výlet do Bernu. Dvakrát za večer běžela světelná show promítaná na Bundeshaus. Dá se na ni kouknout na youtube třeba tady https://www.youtube.com/watch?v=OAFjTCdoqSM

V sobotu (celý víkend) probíhaly vánoční trhy v Kambly. Známá sušenkárna je otevřená sice pořád, ale před Vánocema nabízí ještě punč, sýry, nějaké ozdoby a podobně. Jak už jsem ale psala dřív, zastavte se tam. Neomezená ochutnávka sladkých i slaných sušenek zdarma a přilehlá kavárna s dalším výběrem. Plus opravdu velké parkoviště. A protože už je to trochu nahoře, užili jsme si i výhled do zasněžené krajiny.

V pondělí jsme vyzkoušeli první únikovou hru mimo Prahu. V Interlaken je Mystery room. Hned kousek od nádraží s možností zaparkovat v Migros (parkoviště otevřené 24/7). Hru jsme dali bez problémů i v angličtině a byla moc hezky udělaná. Můžeme doporučit. Hrát se dá v němčině, angličtině a zřejmě v maďarštině, protože Viera co nás prováděla je z Budapešti.

Úterý a je tady prosinec. Takže první políčko z adventního kalendáře :) Na dnešek jsem naplánovala návštěvu továrny na kávovary Jura. Areál se nachází u dálnice Basel-Bern, akorát sjezd je o něco dál, určitě lepší věřit navigaci. Samotná výstava stojí 6 CHF a vstupenka je poukaz na kávu podle výběru včetně bezkofeinové. Koncept výstavy je poměrně předvídatelný, ale je to super zpracované. Vždycky se otevřou další dveře a člověk si přejde do další místnosti. Všechny jsou o historii kávy a pití a zpracování. Krásně udělané zejména ty "staré" prostory jako orientální trh, palácové pokoje atd. Takže doporučuju zajít a určitě si dát i to kafe. Já jsem se zamilovala do příslušenství ke kávovarům. Hlavně nahřívací šuplíček na hrnky.

Ve středu 2.12. jsme vyrazili do Zurichu. Měli jsme to i s přespáním v hotelu Hirsch v centru. Trochu masakr je parkování. Na ulici prakticky nemožné v celém městě. Parkovací domy v okolí nějaké jsou. Cenově vychází jako ta ulice. Na první pokus jsme zaparkovali do minulosti. Šipka parking nás totiž poslala do atomového krytu z roku 1943, který měl příšerně úzký vjezd a aut tam bylo víc jak parkovacích míst. Klíče se odevzdávají obsluze a ta si během dne postupně přeparkovává podle potřeby a podle toho kdo přijede a kam se vejde. Zlomit se tam do místa je dost složité i pro malé auto. No jako smrt blondýny tohleto. Celé to působí strašně zvláštně, ale super zážitek. Teda asi ne pro Lukáše, protože odevzdat klíče od auta je pro něj tragická událost dne :-D Parkovací prostor jsme nakonec našli u Hlavního nádraží, kde to vyjde cca na 40 CHF do druhého dne.
Na jídlo můžeme doporučit restauraci v hotelu Adler WEB . Specializuje se na švýcarské speciality a kromě hezkého interiéru nabízí i zajímavě servírované jídlo. Lukáš si dal raclet s masem a dostal rozpékací plotýnky s grilem, naložené maso, sýr na plátky, cibulky, hrušky, koření, okurky a celé jídlo si vlastně dodělal sám podle sebe.
Odpoledne jsme courali po městě a zkoumali vánoční trhy. Vyzkoušeli jsme si výrobu svíček. Na začátku se vezme knot a ten se namáčí a namáčí do horkého vosku. A až vás to přestane bavit, tak se výsledek zváží a zaplatí se podle váhy svíčky. Moje svíčka vyšla hubenější, ale zase se mi víc líbí tvarově, tak to se vyrovná. Vyzkoušet to jde vlastně i zadarmo, protože se platí až finální výrobek, pokud si ho chcete odnést. Takže tam leželo i několik opuštěných nedodělků.
Na nádraží je krytý trh a stromeček ozdobený krystaly Swarovski. Slušelo by mu trochu prostoru, takhle je tam ušlápnutý mezi stánkama. Na nádraží se dá najíst v Nordsee nebo v BurgerKingu. Já jsem si potřebovala sednout, takže jsem ocenila prostor.

Čtvrtek 3.12. jsme zahájili snídaní v hotelu. To mám ráda. Toust, vločky s ovocným jogurtem a sladké pečivo. Mám v tom jasný systém. Tady byl zábavný vařič na vajíčka, klec co se ponořila do vody a vajíčko se vaří.
Cestou zpět do Belpu jsem chtěla navštívit hrad, který je vidět z dálnice. Jenže jak se ukázalo, ani tenhle hrad není přístupný a patří armádě. Najdete ho nad městečkem Oensingen a výlet se dá spojit s už jmenovaným muzeem kávovarů. Než jsme ho ale našli, projeli jsme strašnou mlhou a vyjeli na kopec s milou restaurací Bergrestaurant Roggen. Byla krásná inverze, všechno dole schované jako ve šlehačce a nahoře slunečné počasí. Prostor je super na procházku se psem a jsou tady i kešky.
Hrad samotný je uzavřený a nemá moc smysl tam chodit. Občas se tam pořádají koncerty.

V pátek jsme měli oblíbený raclet doma a úplně nacpaní vyrazili do Bernu. Lukáš našel keš, kterou nutně potřeboval. Nahoře ve věži katedrály Münster. Sice jsem měla výhrady, ale nakonec jsem těch 344 schodů vylezla. Výhled je daleko a výzdoba kostela krásná. Určitě stojí za návštěvu. Pak jsme prošli vánoční trhy a cestou domů jsem opět šla pro horký preclík na nádraží. Určitě si ho dejte. Je super.

Sobota 5.12. se u nás slaví jako den, kdyz chodí Mikuláš. Tady asi ani ne. Respektive buď chodí oba dny nebo až šestého. Alespoň tak jsem to pochopila z dění kolem. Taky tady neznají anděla a chodí akorát čerti. My jsme vyrazili do Montreaux ve francouzské části Švýcarska. Podobné výlety jsou strašně vtipné, protože Lukáš se pokaždé vzteká kvůli neochotě místních mluvit německy.
Podle různých průvodců a letáků cestovek je místí předvánoční program nějak výjimečný. No tak jako ani ne. Ale mají tady sochu Mercuryho u jezera, racky co se dají krmit v letu, divný obchoďák hned u trhů a různé zajímavé věci k jídlu :) Parkování se doporučovalo na okraji města s využitím shuttle busu. Ale zaparkovali jsme v centru pod obchodem. Akorát to chtělo vydržet ve frontě asi šesti aut než šest aut vyjede a doufat, že se do toho fleku po něm bavorák vejde. Klasický problém místního parkování a velikosti :)
Vedle parkování je i celkem zajímavá kavárna, jen kousek do kopce. Můžete se tam stavit, spousta prostoru mezi stolama, takže člověk nemá pocit klaustrofobie a přelidněnosti. Na zdi jela fashion TV a část je asi galerie obrazů.
Cestou domů zase byla hustá mlha většinu trasy. Ale to já už poslední dobou upadám do polospánku. Spím, ale reaguju na změny rychlosti nebo směru. Jak jsem jednu dobu nemohla spát v autě, tak teď mám problém jako spolujezdec nespat. Zvlášť, když řidič není z ukecaných.

Protože jsme nevymysleli na poslední den moc jiný program, plácali jsme se dopoledne doma a pak vyrazili na druhou hru Mystery room v Interlaken. Už jsem byla nějaká unavená a těšila jsem se až budu mít cestu do Prahy za sebou. Začátek hry byl mysterka sama o sobě. Slečna a nás totiž zapomněla a nedorazila. Takže jsme ji naháněli telefonem. Ale přijela rychle a pak už se hrálo doopravdy. Druhá místnost se speciálně chlapům musí líbit. Je dost technická a v půlce vás čeká překvapení. Ale nebudu spoilovat, třeba bych to někomu zkazila.

A to je vše :-)

Stezka Lipno

Svátek 28.října jsme oslavili společně s Lukášem, Cenkim a Aničkou na výletě. Nápad se urodil v našich hlavách při posezení v Malostranské besedě předchozího večera. Na přípravu a velké vymýšlení tedy nebylo moc času. Mimochodem obsluha v Besedě nebyla zrovna extra příjemná... ale zpět k výletu.

Všechny potřebné informace jsou na webu http://www.stezkakorunamistromu.cz/ 
Ráno jsem se trochu bála, jestli dopadne dobře počasí. Podle internetu všude zataženo, to se hned člověku chce táhnout tři hodiny dolů pod Krumlov a zase večer zpět. Naštěstí se mraky krásně rozfoukaly a po celou dobu návštěvy stezky byla zima, ale sluníčko. Zaparkovat se dá zdarma dole u lanovky, kde je i nějaké jídlo. To jsme vyzkoušeli a není nic moc. Hranolky studené, výběr velmi malý, prostředí jako školní jídelna. Od parkoviště se dá jít nahoru pěšky lesní cestou nebo lanovkou. Lanovka je klasicky otevřená pro čtyři osoby sedící vedle sebe. Viděli jsme, že přepravuje i některé typy sportovních kočárků. A taky koloběžky, které se dneska už půjčují prakticky všude. Samotná stezka je přístupná prakticky pro kohokoliv včetně kočárků. Akorát NE PES, na to pozor. Dole u vchodu sice mají nějaké kotce na zavření psů po dobu výstupu, ale to ozkoušené nemáme. Samík zůstal v pohodlí doma.

Hned na startu stezky je malý lanový park a hřiště pro děti se spoustou vyřezávaných zvířátek. Výstup až nahoru je velmi snadný. Trasa má příjemný náklon a člověku to ani nedojde a už je asi 30m nad zemí. Posledních deset metrů jsou schody na nejvyšší plošinu. Nahoře logicky docela fouká a rozhodně bych to tady nechtěla zažít v dešti.
Výhodou nejen pro děti jsou cestou zastávky s lavičkou a info tabulkou (třeba o stromech nebo lesním hospodářství) nebo "adrenalinové" odbočky z trasy. Nejde o nic složitého, ale bavilo to i nás. Místo širokého chodníku mají tyto odbočky různě se pohybující stupátka nebo kladinu nebo položený žebřík. Samozřejmě zcela bezpečně s ocelovou sítí hned na úrovni podlahy. 

Poslední část trasy pak zpříjemňuje každých pár metrů kvíz na dřevěných cedulkách. Otázky jako Kolik metrů ocelových lan bylo použito? nebo Kolik jeřábů stavělo stezku? nebo Kolik dní se stezka stavěla? a podobně. Kdo by žádal opravdový adrenalin, může si dopředu koupit vstupenku s tobogánem. Ten měří 52m a startuje se z vyhlídkové věže a tobogán končí dole v mechu a kapradí už mimo placenou část areálu. Hned u stánku se suvenýry. To ale nikdo z nás nezkusil, takže nemůžu poreferovat.

Jak už jsem psala, jídlo jsme z časových důvodů dali dole u parkoviště a teda nedoporučuju. To už je lepší zajít o kus vedle do sámošky a něco tam ulovit.

Švýcarsko 2015

Rok se s rokem sešel a máme tady opět dovolenou. Letošní plány jsou trochu nahuštěnější, protože jsem nechtěla být moc "doma". Jsme na cestách s Peugeotem 4007, protože X3 nestihla včas servis a Mini je prostě moc mini. Opět píšu i kde byl pes. Třeba někomu pomůže. Kdo nás nezná, tak Samíček je mrně. Takže na labradora to nemusí sedět.

10.7. odjezd z Prahy. Chtěli jsme vyrazit v sedm ráno. Jenže v noci přestal půjčenému autu svítit přední xenon a to se na koleni nevymění. Takže Lukáš jel v těch sedm do servisu a než se vrátil a urovnal všechno do kufru, tak se vyráželo v devět. Obě kočky celou cestu nezavřely zobáky a volaly o pomoc až do Berouna. Opět využíváme služeb kočičího hotelu Trubská. Tentokrát mají bestie ten největší pokojíček přes dvě patra. Tak si nemají na co stěžovat. Cleo je nasraná jak mraky, protože nemá svoje otroky u sebe a na ostatní kočky prý syčí a nechce s nima chodit ven. Zato blbounek je nadšený a zřejmě za ty dva týdny umazlí ostatní kočičí klienty k smrti.
Cesta přes Německo byla dlouhá, ale to je pokaždé. Ještě jsme se stavili za Sašou, která je tady pracovně a šli spolu na večeři. Do Belpu jsme přijeli asi v jedenáct večer a padli.

Sobota 11.7. byla takový rozjezdový den. Byli jsme v Thunu a na návštěvě. žádné cesty.

Nedělě 12.7. V plánu byl velký výlet se Sašou do Reigoldswill na vodopády... eeeee  Trochu ztraceno v překladu. Nevěřte informaci, že wasserfalle musí nutně znamenat vodopád. Někdy se tak prostě jmenuje kopec kde stojí hospoda a lanový park. Do lanového parku je nutná pevná obuv, kterou kdyžtak za 5,- CHF půjčují. Vyplatí se koupit si vstupenku dole pod lanovkou, jinak to vyjde strašně drahé. Na místě je naučná stezka a možnost půjčení koloběžek. Já jim říkám trotlbajk, ale v originále je to "trottibike". Nevím proč, ale voda vůbec žádná. Takže jsem byla za debila, ale nakonec to nebylo špatné. Viděli jsme obří lavičku a lamy, dali si oběd a trochu chození. A pak se přesunuli ještě do Baselu na prohlídku města.
Basel má neuvěřitelnou radnici jak z ruského románu. Dá se jít i dovnitř bez vstupného a omezení pro psa. Taky širokánský Rýn a speciální atrakci pro místní. To si musíte koupit "rybičku", tedy vak na věci, který se vzduchotěsně uzavře. Díky tomu máte suché oblečení a zároveň takový plovák. Na začátku náplavky vlezete do Rýna a lehnete si na ten plovák s oblečením. Protože řeka dost teče, jedete jak na tobogánu podél břehu. A až vás to přestane bavit, tak zase vylezete, vytáhnete suché hadry a jdete domů. Nebo na pivo do jedné z mnoha hospod podél náplavky. Největší rybička se prodává za 29,- CHF na několika místech v centru. Taky se dá koupit vtipná věc. Dvě osušky sešité k sobě jako kaftan. Říká se tomu přenosná převlékací kabinka a taky se na tom pak dá ležet. Ale je trapně snadné to ušít ze dvou IKEA osušek. Na náplavku nemá pes vstup povolen.
My se přes řeku dostali na přívozu. Jízdenka na osobu v jednom směru je 1,60 CHF za dospělého a 0,80 CHF za děti nebo psa. Lodička pendluje furt, takže se nečeká déle než pár minut.

Pondělí 13.7. bylo ve znamení sýra a sušenek. Nejdřív jsme jeli do Affoltern im Emmental. Pes s náma nebyl, protože jsou teď ve Švýcarsku strašná vedra a za tu neděli nás nenáviděl určitě ještě ráno. Koncem výletu už vyloženě chodil s odporem a večer už se odmítal venčit déle než bylo nezbytně nutné. Schaukaserei najdete snadno. Kdyžtak tady je web http://www.emmentaler-schaukaeserei.ch/ Parkování je dost a stojí frank na hodinu. Minuta sem, minuta tam ... nikdo nehrotí.
Na místě se podíváte přes sklo do výrobny ementálu a na ochozu je obchůdek, kde se dají nakoupit místní sýry, jogurty, másla nebo i ledové čaje (moc mňam) a klobásky. Potom taky klasické suvenýry a různé koření a věci do kuchyně. Doporučuju si naplánovat výlet tak, aby vám neutekla ochutnávka v 15:15 (zdarma) a pokud máte zájem, tak v 14:00 je ukázka jak se sýr vyrábí. Zaujme spíš děti. Já jsem od toho čekala trochu víc. Cena na osobu je 7,- CHF a je NUTNÉ se objednat. Vlastně je to akorát přednáška o výrobním postupu, složení sýra a možných chybách. Třeba když se přemnoží bakterie a místo pár děr je jich v Ementálu víc jak po myších. Nebo že se velké kolo sýra nafoukne mimo formu. Asi přežijete i bez toho :)
V restauraci jde sedět venku s výhledem na údolí a podávají sýrové speciality. Dala jsem si Kaseschnitte mit Spiegelei, protože jsem netušila jak to bude vypadat. Jsou to dva tlusté krajíce chleba posypané sýrem a zapečené a na tom leží volské oko. Ocenila bych ten chleba bokem, je to strašně syté a nedojedla jsem to. Ale už vím jak to vypadá.

Po obědě jsme se přesunuli na keš kousek od sýrárny. Je to taková hospůdka se zahrádkou. V klidu se zaparkuje, logo geocachingu rovnou na reklamím áčku na ulici. Majitelé kačeři a keš je ve slepičí voliéře vzadu na zahradě. To si člověk užije i když ví umístění. Jako bonus nám navíc paní vyhodila pětici ještě skoro bezzubých štěňat na zahradu. Takže se kolem batolila smečka co nám pořád zkoušela sežrat boty a prsty a kníkala a byla děsivě roztomilá. Kromě toho se dá zahrát na zahrádce mini-mini golf a porozovat slepice. Ale jedna z nich mi chtěla klovnout do nohy, tak jsem si pak držela odstup.
Konečně asi půl hodiny před zavíračkou (ta je v 18:30 přes týden) jsme dorazili do Kambly. Tahle fabrika na sušenky slané i sladké stojí kousek od nádražní stanice Trubschachen. Od rekonstrukce tady mají nové veliké parkoviště, kavárnu, malé kino a samozřejmě také podnikovou prodejnu. V kině se kouknete jak se sušenky vyrábí a na asi dvaceti regálech si je pak můžete koupit. Na každém regále je otevřená dóza s daným druhem. Co a kolik sníte tady nikoho nezajímá. Ovšem z vlastní zkušenosti...po několika sušenkách budete mít dost. Ve finále jsem si odnášela velikou tašku se švýcarským motivem s logem společnosti a dost dobře si nepamatuju co to v ní mám. Bude to pak zase překvapení při jídle. Z kavárny nás nevyrazili ani chvilku před zavíračkou a dostali jsme čokoládovou makronku. I když kafe mi moc nechutnalo. Ale pekli základy na druhý den a vonělo to tam krásně.
Nečekaná vsuvka - po cestě domů nás nabourala paní s VW. Lukáš už blednul při představě komunikace s policií a s půjčovnou pak v ČR. Ale nakonec tomu autu vůbec nic nebylo. Vypadlé plasty se cvakly zpět na místo a ani Ň. Oddechli si všichni účastníci, i když každý z jiného důvodu. (edit. nakonec prasklinka byla)

Úterý 14.7. výlet na Oeschinensee a Ricolu.
Autem se dojede do Kandersteg a parkoviště pro lanovku je značené. Navigace zvládá heslo "bergbahn kandersteg" Parkoviště jsou na místě celkem tři a cena je 4,- CHF za celý den. Když je volno, dá se parkovat i ve stínu, ale spíš jsou volná místa na louce. Aktuální ceny lanovky nahoru na http://www.oeschinensee.ch/sommer/gondelbahn/
Na horní stanici lanovky je bobová dráha, kterou jsme taky zkusili, ale já jsem v tomhle srabík a jela jsem opravdu výletním tempem. Dráha je docela dlouhá, takže zábavná a s výhledem do kraje.

Samotné jezero je od lanovky pěšky asi tak dvacet minut do kopce z kopce. Spíš ale z kopce, takže zpáteční cestu DO kopce můžete absolvovat elektrobusem za 8,- CHF. Ale není to nic drastického a cestou jsou i nějaké lavičky, takže to jde i v sandálech (se mi nechtělo přezouvat).
Jezero místní využívají jako koupák. V tomhle vedru bylo v obležení osušek a otužilejší v něm plavou. Já tam šla po kolena. Perličkou pro otrlejší povahy je skutečnost, že místní stádo krav z jezera pije. Ale taky do něj chodí ... si ulevit :D jsem nepochopila. A viděla jsem za tu půlhodinu nejmíň tři.

Ve středu 15.7. jsme toho moc nedělali. Kromě cesty do Bernu. Vlastně jo. Zjistili jsme, že můžeme zajít na koupaliště. Autem se tam strašně blbě parkuje, místní jezdí na kole nebo na motorce. Samotné koupaliště je velikánské, vstup je zadarmo a platí se akorát zamykací skřínky. Kromě dvou bazénů je hlavní atrakcí Aare, která funguje jako tobogán. U mostu se do ní skočí, jede se po rychlém proudu a pak na konci koupaliště jsou záchytné body se schodama, kde se vyleze. Skvělé osvěžení (voda má 19 stupňů) a zábava. Běhala jsem to kolečko několikrát.

 Ve čtvrtek nám začal delší výlet. Komplet se psem. Z Belpu po dálnici směr Rheinfall. Do navigace se dá zadat i město na protější straně Neuhausen am Rheinfall. Parkuje se na obou stranách, ale směrovky vedou z dálnice dřív na břeh kde je zámek. Parkoviště je zdarma a dají se sehnat i místa pod stromem ve stínu. Oba břehy spojuje lodní doprava. Malý pes se neplatí. K lodi se dá dojít lesíkem pěšky bez výhledu na vodu nebo přes soustavu vyhlídkových plošin přímo u vodopádu a výtah. To je pak 5,- CHF za osobu. Trasa se dá projít celkem rychle. Dole se pak prodávají lístky na lodě. Nedá se platit kartou! Z několika kombinací jsme si vybrali Kleine rundfahr. Se psem se totiž nedá na středovou plošinu na kameni ve vodě. Nemůžou tam ani kočárky a děcka co neumí chodit bezpečně samotné. Po prohlídce a jídle jsme vyrazili do Zurichu.
Ubytování ten večer bylo zarezervované na jeho okraji v Herrlibergu. Hotel se jmenuje Rebe a nabízí poměrně netradiční pokoje v retro/selském stylu. Všechny jsou pojmenovány podle odrůd vína a kromě pokojů nabídne i místnost pro děti, čítárnu a restauraci. Angličtina personálu není zrovna hvězdná, ale domluvíte se. V pokoji bylo sice vedro, ale byl tam větrák a docela se nám podařilo to tam dostat na normální teplotu. Snídaně je docela základní. Žádné vločky nebo lupínky. Dva druhy pečiva, máslo, marmeláda, dva sýry, jeden džus a kafe/čaj. nazdar. Kousek od hotelu směrem z kopce je obchod. V tom vedru se hodil i jako klimatizovaná lednice, kde se dá zchladit.
Z města jsme toho moc neviděli, akorát objízdnou trasu a místa podél jezera. Večer jsme vzali psa (jo pozor, se psem se na pláže nesmí) s úmyslem zajít si někam sednout. Ale nic kolem nebylo. Nakonec jsme objevili podnik u vody, kde parkoviště vypadalo jako luxusní showroom a dost jsem zapochybovala, že nás tam vůbec pustí. Ale jo a ještě pro Lukáše vymysleli ledové kafe aniž by bylo v nabídce. A já jsem zjistila, že nemusí být všechno dobré co je v kurzu (Aperol je hnus oranžovej). Taky se tam dá dojet lodí a zaparkovat ji u stolečku na pontonu :D

Pátek 17.7. Přesunuli jsme se do Vaduzu, hlavního města Lichtenštejnska. Přes jezero nás vzal trajekt. Jezdí jich tady dost, takže se skoro nečeká. Hranice prakticky není poznat a tvoří ji řeka Rýn. Na přejezd tak na mostě upozorňuje malá tabulka. Vedro bylo stejně pekelné jako kdekoliv jinde, takže jsme psa po krátké procházce vzali do podzemního parkoviště do auta a otevřeli mu tak okno. Nahoře by se upekl. Parkoviště mimochodem zcela v centru a první hodinu zdarma. Když se člověk vždycky vrátí k automatu a pípne si to tam znova, tak za parkování vlastně neplatí. Takže před cestou nahoru na hrad a pak před obědem se doba zdarma obnovila a bylo. I tak ale vychází na příjemné peníze a rozhodně nečekejte závratné sumy jako v centru Prahy.
Cesta nahoru na hrad je vlastně zbytečná. Neuvidíte nic, protože není přístupný veřejnosti. Snad jen multinu, která právě wanderweg kopíruje a výhledy do krajiny podél řeky. Cestou nahoru oceníte dva ledové vodopády. U jednoho jsem si několik minut máčela ruce a hlavu a snažila si snížit teplotu. Voda je ledová až to bolelo, ale bez toho bych nebyla schopná k hradu a zpět dojít.

Po tomhle mučení a obědu jsme vyrazili směrem San Bernardino pass. Tedy průsmyk oblíbený u motorkářů i majitelů sportovních aut. Zatáčka, zatáčka, zatáčka... nahoře chata s občerstvením a zase zatáčky dolů. Je tam příjemně chladno. Pokud se tam chcete vydat, dejte do navigace heslo Ospizio. Jinak si vystojíte hodinovou frontu a neuvidíte nic než 16,4km betonu v tunelu.
Cílem dnešní cesty bylo Lugano. Vzhledem k tomu, že se nám tady nelíbilo, ubytování stálo za kulové, Lukáš měl problémy na hranicích s Itálií a doprava děsivá.... tak to nebudu moc řešit. Děs běs. Neříkejte před Lukášem slovo Itálie :D

18.7. Sobotní program se měnil za pochodu. Zmizeli jsme po snídani (kterou jsme sehnali v COOP, protože ubytování ji nenabízí), vystáli si velikou frontu na tunel Gotthard a po jeho projetí náhodou objevili další průsmyk. Krásné výhledy, spousta motorkářů a hodné stádo kraviček co se nechalo fotit a ošahávat. Zdárně jsme se vrátili na základnu a padli. Druhý den nás čekala cesta do hor.


Neděle 19.7. byla opět horká a slunečná. Jako prakticky celé léto tento rok. Pes zůstal doma.
Jeli jsme vlakem už z Belpu a cílová stanice byl Kleine Scheidegg. To je poslední přestupní stanice pod Jungfrau. Je tam několik ubytovacích prostor a samozřejmě restaurace a obchody se spoustou suvenýrů. A jedním z nich je Eigernordwand. Udělali jsme si tady zastávku, protože jsem minulý rok nezvládala převýšení a bylo mi furt blbě. Tak se letos vymyslela tahle varianta. Že si dáme pozdní oběd nahoře a přespíme a ráno vyrazíme na Jungfrau. Bydlení mají jednoduché a hezké, restaurace fajn a snídaně klasika výběr z pečiva a sýrů a šunka a marmelády. Nahoře večer pršelo, ale i tak jsme se prošli kolem. Jednak tam byla nějaká keška a taky jsme díky tomu našli umělé jezírko a památník obětem co lezli na Jungfrau a nedolezli. Z venku to vypadá jako domeček a vevnitř je to dost drsný. Z repráků jde děsivý zvuk větrné smršti, kukátka na zdi ukazují výjevy jako visící nohy mrtvého horolezce... Spát jsem šla brzo. Tady se totiž tak v devět večer zastaví život. Nikde nikdo, restaurace zavřené, vlaky všechny dole v Grindelwaldu. A taky jsem chtěla ráno vstát

V pondělí 20.7. jsem vstávala v šest. Chtěla jsem vidět východ slunce nad hory. Sice jsem se musela chvilku přemlouvat, ale nakonec to bylo pěkný. Široko daleko akorát jeden člověk se stejným záměrem. Jinak úplné ticho a klid a sluníčko. A taky hromada černých ještěrek. Potkat jednu je roztomilé, ale potkat jich asi dvacet na jedné cestě už je moc. Asi hodinu jsem hopsala sama po kopcích s foťákem a pak vyrazila na snídani. Vlak by objednaný na desátou. Je to docela dobrá varianta, protože jinak je strašný nátřesk. Takhle to celkem šlo. Cestou jsou dvě zastávky v ledovci s výhledem a jinak je velká část v tunelu.  Samotná cílová stanice není na Jungfrau, ale v sedle Jungfraujoch. Lanovka původně mohla pokračovat, ale když přišla světová válka, práce se zastavila a už nikdy neobnovila.
Nahoře je nekonečno lidí. Jako všude vesměs hinduláci a obecně asiati. Potkat něco "bílého" ve Švýcarsku na podobných místech je prakticky nemožné :D Samotná stanice nabízí zábavu na celý den. Jde tady sáňkovat, proletět se na laně, projít si expozici nebo se vydat na ledovec pod vedením instruktora. Samozřejmě zajít si na jídlo nebo koupit suvenýry a čokoládu. Je tady i indická restaurace (mi to přijde jako mazec na hlavu). Nahoře jsme byli čtyři hodiny a bylo to jen tak tak. Klidně se tam dá být déle. Pokud je sluníčko, jde být v tričku i když je teplota kolem pěti stupňů. Cestou dolů jsme spali. Jako snad úplně všichni ve vlaku. Mám dojem, že dolů to bylo složitější než nahoru.

Není tedy divu, že jsme v úterý nedělali prakticky nic. Tedy kromě večerní návštěvy Mongolian grill. Oblíbená restaurace v Bernu kde funguje systém eat all you can. Vybereš si maso, ryby, zeleninu, omáčku nebo nudle a dáš to obsluze co to celé připraví na horkém plátu. A tak pořád dokola, dokud je v žaludku místo.

Ve středu 22.7. jsem měla v plánu čokoládovnu Frey. Její sídlo je v Buchs. Cesta z Bernu trvá necelou hodinu. Na místě je dost parkovacích míst a hned vedle je i obchoďák s restaurací. Mimochodem tam mají zrychlující self systém na nakupování. Na začátku se vezme čtečka a postupně se pípá nákup a na konci se čtečka akorát odevzdá a zaplatí se součet.
Čokoládovna je cítit všude kolem. Návštěvnické centrum mají nově postavené přímo v areálu. Vstupné pro dospělou osobu 12 CHF. Kromě vysvětlení výroby čokolády je tam jezdící pás s neomezenou ochutnávkou, dvě čokoládové fontány a hra na rozhýbání těla. Taky ukázky z filmů o čokoládě a možnost udělat si fotku a poslat si ji mailem. Z čokolády mi nakonec bylo trochu blbě, normálně ji tolik nejím a tady jsem nutně musela zkusit všechno. Návštěvu určitě můžeme doporučit.

Vltava 2015

Když nepočítám spoustu focení a rehabilitací, tak se zbytek měsíce vlastně nic nedělo. Až poslední víkend.
Proběhla klasická cesta na vodu, letos s číslem 4. Původně mělo jet fakt hodně lidí, ale nakonec bylo pět lidí a pes.

První překvapení čekalo v kempu, když jsme přijeli a místo dvou chatek nám byly přiděleny tři. Správce se tvářil, že to není problém a že pořešíme ráno. Tak jsme ještě chvilku poseděli, dali si párek a pití a pak šli spát. Ráno se nic nedělo. Martin spal ve vedlejší chatce, já s Lukášem a psem ve své a vstávali jsme tak nějak kolem půl deváté. V devět přijel i Michal s Petrou a sestava byla kompletní. Protože jsme byli až poslední v seznamu odvážených lodí, mohli jsme si pomalý rozjezd v klidu dovolit.
Snídaně nic moc. Totálně tuhé lívanečky a čaj. Zkusila jsem to vylepšit buchtou, ale taky nenadchla. Kde jsou ty domácí koláče a vanilkové dobroty z dob minulých. Lukáš měl jídlo svoje a Martin dal vajíčka a pivo. Smála jsem se mu, že má kachní žaludek. Když se zbytek zabydlel a prohlédl si kemp, uvolnilo se místo na lodě a vyjeli jsme do Vyššího Brodu pod přehradu. Tam se od letoška za vjezd s autem platí. Taky novinka.

Plavba šla krásně. Víc pádel je logicky poznat na rychlosti, takže na první plánovanou zastávku U Veverek jsme dojeli ani nevím jak. Zrovna začínalo pršet, tak se to hodilo. Mají dobrou gulášovku a podél celé trasy mají vynikající housky. Dala jsem si jich rovnou víc. V mokru a zimě vyhládne. Na místě jsem měla menší dohady s nějakým vodákem co chtěl Sama krmit klobásou, nechtěl pochopit debilitu svého jednání a ještě měl poznámky, že ho týrám uvázáním na vodítko. Že on by chtěl svobodný pohyb... jedna z věcí co je trochu na houby - 80% okolí je "namol" a to se pak debata nevede. To jsem já ironická a protějšek nechápavý.
Další zastávky jsem nějak nevnímala. Střídavě pršelo, měla jsem všechno hodně durch, pes toho měl dost a v kempu čekala Mel s Davidem. Takže jsem logicky chtěla trochu hnát. Na příští rok mu pořídím speciální výbavu včetně vestičky a nepromokavého stanu.

Večer byla v plánu ještě návštěva Krumlova. To už bylo počasí bez vody, ale teplo taky vypadá jinak. Na jídlo můžeme doporučit restauraci Maštal. Je hned na náměstí a tváří se trochu jako středověká krčma. Hraje tam Čechomor, sedí se pod klenbou na dřevěných lavicích a na jídelním lístku je především dost masa. Vaří skvěle a je toho dostatečná porce i pro vodáka. Po večeři jsme vyrazili na krátkou procházku centrem a podívat se na zítřejší jezy. Cestou nám přišla do cesty lukostřelba. Martin ji zkoušel jako první a nakonec i já a s velkým nadšením jsem trefila střed a za odměnu dostala odznak. Z míst kam zajít bych jmenovala ještě Koktejl bar Apotheke Lékárna. Je hned u Červené brány a podle hostů u vedlejšího stolu tam chodí na dobré pití už několikátý rok a stále super. Já si dala kafe s panákem, takže koktejly neposoudím.
 Po návratu do kempu jsem šla spát jako první z naší chatky. Kolem jedné ráno pak přišel i zbytek, ale byla jsem chrápáním vyhnána do auta. Takže jsem první člověk co v našem autě spal až do rána v kufru. Bylo to ve finále moc fajn. Dokonce i zapršelo... skoro jako ve stanu.

Nedělní den byl o poznání slunečnější. Druhá část cesty se líp jede. Víc jezů, kratší trasa, zajímavější okolí. Plavba do Krumlova opět v rekordním čase a letos jsme ani neprořízli raft :)
Cestou zpět do Prahy jsme chtěli do vloni objevené restaurace, ale byla zavřená. Tak jsem našla Alchymistu v Českých Budějovicích. A byla to dobrá volba. Pánům se moc líbila místní servírka a taky mají dobré jídlo a stinné prostředí..

Norsko

a první zkušenost s airbnb.

Vydala jsem se s Paullowem do Norska. Přesněji do Osla, abych si vybarvila další stát a užila si trochu severského vzduchu a počasí.
Protože s láskou vzpomínám na Švédsko, byla jsem zvědavá na sousedy. O Norsku se toho hodně povídá. Jak tam kradou děti, bezhlavě těží nerosty, loví co se pohne a podobně. Náš dojem byl, že jsou ti lidi celkem ujetí, všude kvetou šeříky, na přechodu dostanete přednost už z dálky a mají největší počet nejrůznějších elektroaut na světě. Taková koncentrace BMW i3 a sporťáků Tesla prostě nikde jinde není. Tomu odpovídá i počet nabíjecích stanic a taky docela klid a čistý vzduch v hlavním městě.
Protože je sever obecně značně drahou destinací, sehnala jsem bydlení u místní slečny doma. Ona zrovna vtipně jela do Prahy, tak jsme si vyměnili místa. Byteček byl hezký, zařízený ve stylu IKEA a na pohovce se mi skvěle spalo. Což se nedalo říct o posteli, kterou měl Honza. Překvapilo nás, že je tam světlo prakticky pořád. Slunce se na chvilku schová, ale hned zase pomalu svítá a den je neskutečně dlouhý. Bohužel toho nešlo využít. Vzhledem k cenám a parkování jsme byli bez auta a hned první den si zmasakrovali nohy kilometrama. Takže zbytek pobytu už byl pohyb vyloženě s odporem.

Město je zajímavé, celkem kontrastní a připomíná Olomouc.
V pátek jsme viděli hlavně okolí letiště a nádraží a pak cestu křížem krážem směr bydliště. Cestou jsme potkali několik zahradních párty a grilovaček, tak nevíme co se slavilo, ale bylo to fajn. Na fotce je budova Opery stojící na břehu moře. Její střecha slouží jako vyhlídkové místo a taky se tady lidi opalují a cvičí jógu. Plocha končí až ve vodě, takže bych to chtěla vidět v zimě.
V sobotu jsme chodili hlavně po centru města. Viděli jsme i několik festivalů (hudební všude možně a dětský u Nobelova domu). Taky sraz amerických aut a veteránů. I když na místě bylo i nové ferrari, tak nevím :-) Počasí bylo spíš deštivé a chladné a obědová pauza v Mekáči byla vyloženě vysvobozením. A pak večerní kafe za odměnu. Bylo mi celkem blbě, takže každá pauza byla super.

Protože v neděli pršelo a s keškama to bylo nic moc, podívali jsme se i do místního technického muzea. Nevím proč mu říkají technické, když je tam ledasco. Bylo značně univerzální. Uvnitř je výstava strojů na produkci hudby (od předchůdce gramofonu po moderní hi-fi soustavy a nahrávací studio), taky část věnovaná lékařství. Ta je hodně hustá. Potom část o těžbě ropy. Pak taky auta a letadla a třeba vývoj telefonů a televize. Část prostoru je věnovaná věcem z druhé světové války a stavbě dálnice. Pozůstatky dálnice najdeme i v ČR a věnovala jsem se jim v článku o našem výletě na mosty.
Po prohlédnutí celého muzea a obědu tamtéž jsme jeli tramvají na pár keší, kafe a domů dělat večeři. Měli jsme před sebou poslední blbou noc za světla a cestu do Prahy.

 V pondělí opět lehce pršelo. Vyrazili jsme do Vigelandparku prohlédnout si zřejmě nejslavnější "památku" v Oslu. Alespoň co do počtu turistů. Jde o opravdu velký anglický park, který má mohutnou vstupní bránu a hlavní alej lemovanou zvláštní sbírkou soch. Norové snad jedinou sochu co jsme potkali za ty čtyři dny nemají oblečenou. Tady jsou sochy desítek propletených nahých těl, nahý chlap co má na rukách pověšených několik nahých dětí. Různé až erotické výjevy. Ale všechno je to nějaké zavalité, divné a ujeté :-D A celé to končí vysokým sloupem složeným z těl. eeeech....no jo....

MINI sraz

Tak dlouho jsem se těšila na svůj první sraz, až to bylo konečně tady. Všechno krásně vyšlo. Pršelo předem, po mnoha nedorozumněních jsem sehnala včas znak na kapotu, taky mi těsně před odjezdem stihly přijít oranžové koberečky na míru a pro jistotu jsem si sehnala i stylové gumáky. V pátek ráno jsem odevzdala auto do myčky na kompletní čištění všeho. Sehnala jsem nám ubytování pěkně v centru a návazně naplánovala výlet do Františkových lázní v neděli.

Do Loun jsme dorazili v pátek v noci. Nerada jezdím v koloně aut a je jedno jestli v koloně dopravní nebo ve smyslu několika spolu jedoucích vozidel. Takže jízdu za X3 jsem si moc neužila. Navíc cesta do Loun je celkem hnusná a furt jsem kličkovala mezi dírama. Čeho si bmw nevšimne, to bohužel menší bráška z Anglie považuje za past na slony. Ale hotel nabídnul i parkování na uzavřeném dvoře a tak se mohlo Mini hezky vyspat na ráno. Alespoň někdo... :-)

V sobotu se vyráželo celkem brzo. Chtěla jsem se včas zaregistrovat a nezdržovat nebo jinak nepokazit první dojem (když jsem jela prvně). Taky jsme pak celkem dlouho jen tak postávali u aut a koukali co přijelo a jaké kdo má vychytávky. Já jem ještě před srazem skládala LEGO Coopera. Tak jsem ho měla celý den na palubce. Jinak se líbilo i sladění auta a doplňků. Kromě koberečků mi ke střeše ladí ručník, deka, smetáček a lopatka, mobil, boty a tričko (které jsem si navrhovala sama speciálně pro sraz). Samozřejmě co je to proti puvodnim minikum nebo zelenemu Mini kam se leze bez dveří nebo plážové variantě Moke opravdu bez dveří a bez stěn vůbec. Obecně silná sestava autíček. Alespoň jsem se dozvěděla něco nového a taky, že můj drobek je vlastně speciální, protože je vyrobený v době kdy první generace prošla faceliftem a změnil se interiér a pak nastoupila generace druhá a hotovo. Tak proto se mi moje líbí vevnitř a ostatní ne! :D
Z Peruce se jela spanilá jízda do Loun se zastávkou na poli/letišti. Tam na nás dělal nálety ultralight. V Lounech na náměstí jsem zaujala pozici někde uprostřed všeho a šla pro psa do hotelu, aby se taky proběhl po okolí, když teď není co dělat.

Po této přestávce se jelo rallye. Ale ne jak jsem byla zvyklá, že na čas a na kilometry. Trasa je vlastně jedno, délka pobytu taky. Jediné o co jde je plnění úkolů na stanovištích, které ale nemají s autem jako takovým nic společného. Teda až na odhad váhy a slalom na letišti, který ale byl hodnocen zvlášť. Tohle všechno jsem zjistila až skoro na konci. Do té doby jsme to hnali jak to jen šlo.
Samozřejmě jsme se hádali. Nejvíc dokud měl Lukáš pocit, že je navigátor. Jenže takhle ty role nastavené prostě nemáme a vždycky budu lepším navigátorem já :-D Po hysterické scéně ohledně kilometrů (jako by to nešlo dopočítat) jsem byla donucena se vrátit na náměstí a vynulovat počítadlo. Že nám to potom od půlky začalo haprovat a že jsem stejně musela počítat, to už je věc druhá.
Trasu jsme nakonec zdárně dokončili, všechny úkoly slpnili a dojeli zpět do Peruce. Cestou jsme viděli pár míst, kam jsem stejně chtěla na výlet. Takže dobrý.

Závěr dne už patřil jen čekání na vyhlašování. O fous mi utekla cena za nejvzdálenějšího účastníka. Vyhrál Olomouc, ale město a já jsem vesnice. No jo. prostě na prvním srazu jsme nebyli vyjímeční ničím. Snad jen tou barvou a nejdokonalejším sladěním auta-posádky-vybavení auta. jak jsem ostatně psala na začátku.
FOTKY NA FB TADY KLIK

Belgie/Luxembourg

Můj první zcela samostatný výlet bez nikoho a bez ničí pomoci nebo zásahu. Jen já a kabelka.
Vyrazila jsem v pátek kolem poledne. Na pražském letišti mám teď skvělou novinku, VIP kartu do salonku a pro soukromou bezpečnostní kontrolu. Cesta letadlem se tak stává naprosto bezkontaktní s hordou lidí co stojí a čumí a překáží a tak. Dala jsem si kafe a svačinku, prošla rámem a pak už jen směr letadlo. Bez front, bez lidí. Značka ideál. Akorát jsem kvůli tomu jela "slušně" oblečená v dlouhé černé sukni a halence a to se mi pak pekelně vymstilo.
Letěla jsem s Ryanair a do Charleroi je to kousek. Než se prošlo letadlem s nabídkou všeho možného k prodeji, už jsme klesali nad Belgií. Letiště pro nízkonákladové lety je velmi malé. Ale má zajímavé okolí. Prošla jsem si kolem několik keší, takže jsem docela dost viděla. Speciálně vidět musíte hřbitov navazující na letištní areál. Je to neskutečně morbidní a silné místo.
Přímo od haly odjíždí autobusy a je tam veliké parkoviště plus půjčovny. Autobusem se dá dostat do Bruselu nebo do několika dalších destinací. Já jsem jela vybarvovat, takže jsem si koupila lístek do Lucemburska. Cesta trvala nějak dvě hodiny. Autobus pohodlný, zabrala jsem si hned první sedačku pro sebe a kabelku. Něco po desáté už jsme byli na místě a hotel jsem si bookla hned naproti zastávce. Autobus zastavuje před Hlavním nádraží, takže není problém dostat se kamkoliv. Hotel Empire celkem ok, poměr ceny vzhledem k poloze by odpovídal. Teda ale ta koupelna jak v paneláku a pokojíček kumbálek s jedním oknem do rušné ulice. Ovšem po tolika cestování jsem prostě padla a spala.
Ráno jsem totiž vstávala v šest. Chvilku jsem se přesvědčovala, že jsem magor. Ale když v devět už jsem zase musela z hotelu pomalu vyrazit na bus, jinak to nešlo. Mezi půlsedmou a osmou jsem tedy prošla centrum města a dala si pár keší. Všude byl naprostý klid. Až na pár aut úplně mrtvo. Bylo asi tak pět stupňů nad nulou, takže jsem klepala kosu. Naštěstí hotel neměl problém s teplou vodou, takže jsem rozmrzla ve sprše a mohla jít na snídani. Nabídka je klasická, nic extra. Ale najíst se tady rozhodně dá. Bohužel není možnost objednat si třeba nějaké teplé věci jako vajíčka nebo omeletu. Sbalila jsem si jeden babybel do kapsy na cestu a přišla na něj až v Praze. Naštěstí tyhle sýry vydrží všechno.
Jak jsem psala na začátku, tuhle tour jsem jela v dlouhé sukni a odpovídajících botách. Takže jsem si zmasakrovala nohy a ráno ještě sháněla v bolestech drogérii nebo shop kde mají silonky. Našla jsem za dvě eura :) Příště se na to zaměřím.
Cesta zpět na letiště byla teda o poznání otravnější. Autobus už nejel přímo, ale nabíral cestou v několika zastávkách lidi. Všem to trvalo, dohadovali se, že chtějí tašky nahoře a ne dole. Řidič zase říkal, že musí zůstat v prostoru pro zavazadla... no klasika. Korunu tomu nasadila ženská co přiběhla pozdě, řešila kufr co nejde zavřít a pak se zjistilo, že nemá jízdenku. Chtělo se mi ji zavraždit. Ještě měla snahu si sednout za mnou a strašně smrděla! No nasadila jsem svůj nejmrazivější pohled a odešla jinam. Pak telefonovala tak nahlas, že si od ní spolucestující odsedla taky. Naštěstí to bylo už na poslední zastávce a tak autobus dorazil na letiště včas.
Tam už jen pokoupit dárky, dát si kafe s výhledem na ranvej a domů.

Rozhledna Špulka

Co je nejlepší na volných pondělcích?
Že můžu svobodně dělat co potřebuju, jezdit s Mini na výlety nebo stihnu dodělat práci doma aniž bych musela šílet po nocích. Tentokrát měl volno i Lukáš a protože bylo krásně a měli jsme nějak výjimečně aktivní náladu, našla jsem na netu nově otevřenou rozhlednu kousek od Benešova.

Zaparkuje se dole v obci, kde je dokonce i šipka směr určené parkoviště. A potom po "Ptačí stezce" pěšky polem a lesem. Ptačí stezka je několik zastavení, kde poznáváte ptáčky a jsou tam o nich informace. Mimo to je cestou taky několik atrakcí pro děti i dospělé. Jednak sochy a infotabule. A potom třeba obří Člověče, nezlob se! nebo lovení dřevěných ryb háčkem, jezírko plné opravdických žab, koně v ohradě a lana na lezení pro děti. Všechno jsme si poctivě vyzkoušeli a doufám, že to tady vydrží.
Pro kačery je podstatná informace, že se cestou dají ulovit dvě kešky.
Rozhledna je otevřená pořád, o víkendech pod ní koupíte i nějaké drobnosti ve stánku. 
Schody jsou klasicky průhledné až dolů, takže jedinci slabší povahy zůstávají pod rozhlednou a můžou si přečíst na infocedulích o všech vesnicích v okolí. Nebo si zkontrolovat facebook. Na místě je totiž zcela funkční wi-fi a je zdarma bez přihlašování. Co jsem musela ocenit je upravenost a funkčnost celé stezky a toaleta kousek od rozhledny v bezvadnem stavu. Palec nahoru a jen tak dal.