Punčová Olomouc

Je milou tradicí, že jezdíme do Olomouce na halušky a punč. Nejinak tomu bylo i letos.
Obvykla sestava se trochu zmenila. Nejel s náma Lukáš, ale poprvé vyrazila Vendulka. Martin a Alenka jako jediní zatím pokaždé.
Řekla bych, že to byla fakt vydařená akce, ale teďka zase nějakou dobu nebudu pít. Bylo to totiž opravdu veselé. Nejrůznější lahodné punče, bramborová spirála, masíčko a jiné dobroty.
Všem doporučuju, aby příští rok jeli taky.

Portugalsko

Už ani nevím jak to vzniklo, ale bylo to asi před dvěma lety. Někde jsem prohlásila, že do třiceti budu mít vybarvenou mapu Evropy a na každém kontinentu jednu keš. Vypadalo to celkem troufale, ale ono to pomalu jde. Mám Evropu, Ameriku, Asii a chybí mi už jen Afrika, což je pohoda. Nějaký týden last minute Maroko nebo Egypt. Austrálii jsem vynechala. třeba jednou za hodně dlouho, ale udělila jsem si výjimku. Je totiž děsně daleko a nemělo by cenu vyrazit tam na týden a zase měsíc jen tak volna nemám.

Ze západní Evropy mi po akci "výlet s rodinou" už chybělo jen Portugalsko (a Benelux). Na podzim jsem měla letět do Izraele, ale protože nám letecká společnost zrušila letenky, vybrala jsem si místo nich právě Lisabon. Rada pro budoucí cestovatele. Praha-Milán Malpensa a pak Lisabon. Vyjde to asi na polovičku co nákup letenky Praha-Lisabon.
Je fakt, že čekací doby jsou trochu masakr, ale pokud si výplaty ceníte víc než asi šesti hodin svého života, je to dobrá volba. Při pěkném počasí se totiž dá stihnout i prohlídka Milána  (16 euro zpáteční shuttle bus z centra až na terminál). Jenže počasí dobré nebylo a tak se ty stejné peníze vrazily do noclehu v letištním hotelu.

Ale nepředbíhejme.
Odlet z Prahy v pohodě, přistání v Itálii dobrý. Malpensa je pidi letiště a nabídka čehokoliv je tu nedostatečná. Takže třeba oběd jsem vyřešila po italsku - pizza margarita. A byla skvělá. Trocha nudy a potloukání se po pár krámcích a letělo se dál. Na tu delší cestu jsme měli štěstí a byla nám přidělena první řada. Takže prostor na nohy i na zavazadlo. I když ten batoh co je povolený se vejde všude. Kus cesty jsem spala, pak si četla a nějak zabíjela čas. A pak konečně Lisabon.
Hned na letišti jsem zamluvila auto, aby se nemusela řešit doprava... a na místě nám řekli, že Firefly byla zrušena. Skvělý. trochu šok. Naštěstí o peníze jsem nepřišla. Převzala to jiná společnost, ale taky pěkný svině, protože nás nechali doplatit pojistku navíc a jestě mi blokli všechno na kartě.
Všechno dobře dopadlo a dojeli jsme k hotelu. Parkování a vůbec doprava v Lisabonu tragédie. Kolony, placené zóny, milion aut. Lidi praštění a celkem neochotní, pravidla provozu buď nemají nebo na hlavu. Jejich systém jízdy na kruhovém objezdu bude paullowa budit ze sna ještě do Vánoc.

Hotel bych nazvala spíš studentskou kolejí. Společná kuchyň a koupelna pro celé patro a pokojíčky s postelema. Komplet Ikea style. Snídaně jsem se bála, ale nakonec jsem byla spokojená. Byly lívanečky s marmeládou jahodovou a bílý chleba s máslem a sýrem. a k tomu lupínky a černý čaj. Celkem nám to vystačilo až tak do tří hodin. To jsme potkali Lidl a koupili si čerstvé křupavoučké pečivo s rozpečeným sýrem a rajčetem. To byla mňamka.

Počasí byla jedna katastrofa. Vyskakování a naskakování z auta během deště a silného poryvu větru není nic moc. Sedět v mokré mikině ještě míň. Takže občasná chvilka modrého centimetru na obloze byla vítaná. Ale pořád chvála bohu za auto, protože pěšky to by bylo strašný.

Druhý den jsme vyrazily přes místní hlavní atrakci - most přes řeku Tajo - směrem na další kešovací sérii. Ta byla dost drsná. Nějaký slum nebo zemědělská oblast křížená s cikánama. Těžko říct. Prostě mazec. Cesta polňačka, všude hluboké kaluže, bahno bylo až na kapotě. Kešky mokré, rozbité, pohozené v křoví. Dokonce jsem našla i mrtvého hada, bleee. Počasí vytrvale nic moc, ale pořád kolem 18 stupňů. Když jsme se blížili k oceánu, udělalo se hezky. A tak jsem zavelela změnu směru a vlastně úplnou náhodou nás tak dovedla na luxusní pláž. Dlouhá, široká, krásná. Hned u ní byla zátoka a tam asi dvacet windsurfařů a kitesurfařů pokoušelo vítr v zádech na vodě.
Neodolala jsem a musela do vody alespoň kousek. Ona nakonec stejně přišla veliká vlna a odohila mě až po pas a namočila mi mobil v kapse. Bylo to parádní. Sbírali jsme mušle, koukali na obří vlny a chytali sluníčko. Asi za půl hodiny bylo po sluníčku a zase jsme mazali honem do auta a dál.
Zbytek doby kdy bylo světlo jsme přes pár keší vyjeli zpět do Lisabonu. Sehnali opět místečko na parkování a vyrazili do města pěšky. Na památky, nějakou kešku a vyfotit si taky něco z centra města. A kdo by to byl řekl, pršelo...
Úplně ošoupané podrážky z kopcovatého terénu a s chřipkou na cestě jsme dorazili na hotel až v noci a okamžitě padli za vlast. Je to taky první noc, kdy jsem byla schopná normálně spát aniž bych měla v háji záda a budila se každou chvilku a tak obecně blbě spala. Dali jsme si poslední snídani, nabalili věci do auta a pomalu vyrazili směr letiště.
Na Letiště jsme dojeli katastrofálně brzo. Ani obcházení pěšky okolních kešek nezabralo požadovaný čas. Pořád jsme si říkali, jak si hezky prohlédneme ten krásný terminál co nás zaujal při příletu. Jak si pokoupíme a tak. Nečekaně nastalo rozuzlení situace. Náš let odlétal z jiného terminálu. přejeli jsme tedy autobusem s asi čtyřhodinovým předstihem a prošli kontolou, kde už není cesty zpět. Až pak jsme zjistili, že v tomto terminálu není NIC. teda je. Mekáč, duty free mini verze a nějaký shop s krávou ve vchodu s kravinkama a kafe. A -to-bylo-jako-fakt-uplne-vsechno-dohajeprace!!!! Dokážete si představit několik hodin sezení na lavičkách a čumění na místní zábavní TV s nějakým úchylným pořadem? A ještě se začaly letadla opožďovat a posouvat odlety. no SAKRA!

Naštěstí to dopadlo dobře. Odletěli jsme, přežili jsme velmi náročné a tvrdé přistání v Itálii doprovázené ječením pasažérů a nadskakováním letadla ve vzduchu a v tom nepředstavitelném hurikánu našli i hotel. Oblečení bylo promoklé během dvou vteřin, foukal silný vítr a byla proti Portugalsku neskutečná zima.Nutně jsem potřebovala večeři a co může být lepšího než lasagne v Miláně? Tak dobré a skvěle udělané jsem nikdy nikde neměla. Ani podobné. Naprostá lahoda.
Druhý den ráno jsme se shodli, že snídaně nic moc. Všechno přeslazené a nějak divné. Ale lepší jak drátem do oka. Na letišti v Praze jsem v poslední minutě rozmlátila pečlivě vybraný dárek z Milána pro tátu. střepy a alkohol všude kolem a já nasraná jak mraky.
Celé to zní negativně??? Ale ne, bylo to moc fajn a osvěžující. A mám vybarvené vzdálené Portugalsko!

Co se stihlo v listopadu

už bych vážně chtěla stíhat zase normálně blogovat jako dřív. Tohle měsíční shrnutí je sice dobré, ale nebyl to původní smysl blogu.

Takže: 1.listopadu Diwali na Novodvorské. Tradiční akce s indickou komunitou na oslavu svátku světel. Narozdíl od Holi už jsem i mohla tancovat. Neměla jsem z toho úplně radost, ale nakonec jsme vymysleli fakt dobrý program plný rekvizit a bavili se. Akorát Miník dostal zásah nějakým ohňostrojem a byl celý zasraný od popílku a toho co z těch rachejtlí padá. Protože jsem zaparkovala strašně nadšeně hned naproti kulturáku a přesně tím směrem pak večer vypálili rakety. no jo no

Hned další sobotu 8.11 jsem fotila od rána až do večera. Nejdřív zakázku v hotelu na Andělu a pak Open stage a Galashow Orient Connection v divadle U Hasičů. Tam jsem byla skoro do půlnoci. Domů jsem se snažila neusínat za volantem a mžourala jsem do mlhy kolem. Protože v noci nebylo přes tu bílou vidět na krok. Dokonalá kombinace, ale dala jsem to. Nakonec to byl celkem finančně úspěšný víkend. V neděli se mi teda nechtělo ani z postele.

Ve středu 12.11 jsem odletěla do Lisabonu a tomu bych ráda nechala samostatný příspěvek.
Teď bojuju s nakupováním jízdenky na vlak, protože se všem zhroutily systémy a nic nefunguje. a to bych se měla za dva dny dopravit do Olomouce.... jsem teda zvědavá.

Shrnutí října

revoluce se nekonala :D

4.října - tanečky. To jsme měli vystoupení na Čakovickém posvícení a taky jsem tam byla se stánkem. Strašlivé, zima byla, nic se nevydělalo.... prostě nepovedená akce. I když vystoupení ok a koupila jsem si tam parfém do obyváku. A nebylo to úplně zadarmo, což se vždycky hodí.

10.října - Vysočina. Vezla jsem Vendulku do Polné, první velký výlet Mini za hranice Středočeského kraje. Často to dělat nebudem, ale nějaká keš padla a bylo nádherné podzimní počasí.

18.října - Pardubice. Vystoupení s Garam Masalou na show v divadle Exil. zvláštní místo :D Ale mělo to svůj smysl. Díky tomu, že jsem se nakonec odhodlala fotit a postnula to na web, dostala jsem další práci a to dokonce zaplacenou, takže úspěch. Navíc to bylo moc hezké a viděla jsem zase nové tváře.

25.října - Praha show. Fotila jsem pro Dailu její výroční celovečerní představení s několika hosty. Plné krásných kostýmů a doplňků. Dokonce se mi podařilo zaparkovat přímo před divadlem. nádhera.

26-28.října - Olomouc. Lukáš měl dovolenou a já mám volné ty pondělky, tak jsme mohli vyrazit do Olomouce. Zašli jsme s babičkou a dědou na oběd, na bowling (to napadlo dědu) a druhý den na barák na celé odpoledne. Lukáš sice trochu vrčel, protože je tam nerad, ale tak co nadělám. Je to tam teď všelijaké. Pro moji povahu a styl života asi nepochopitelné...
hned den potom odletěla Veronika do Indie, takže jsem v práci i v pondělí

A na Halloween jsem si nachystala opravdu program. Focení v Ganze kolovky s úplně nováčkama před objektivem. Ale byla to zábava. I když v mém případě až po dvou nalgesinech. Nějak mi není poslední dny úplně stoprocentně.

To už snad není ani "trochu"

Prostě donutit se teď psát nějak nešlo. Buď nestíhačka nebo stres... ovšem

Mallorca
6.září jsem odletěla na první, jedinou a podle všeho poslední dovolenou s rodinkou. Jako bylo to fajn a bylo to díky několika věcem fakt levný. To je paráda. Ale já jsem prostě sólista a nezvládám lidi co jezdí s cestovkama. Duté je to jak bambusová tyč co na ni v práci věším ramínka. Většina neuměla jediný jazyk, na baru suverénně objednávali česky, nic netuší, nic neznají a všude kde byli viděli tak leda hotelový bazén a nejbližší kus moře.
Já jsem si půjčila Smarta a prolítala Mallorcu (východní polovinu) tam a zpět. Viděla jsem všechno možné včetně Palma de Mallorca a za to jsem obzvlášť vděčná, protože tam je nádherně. Vedro jako svině celou dobu, ale jen já a auto.... pohoda klídek. Spala jsem celou dobu na balkoně, vtipné.
Zjistila jsem, že nemám ráda moře. Člověk je upatlaný, slaný, obalený pískem :D prostě koukám na to ráda, chodím ve vlnkách na okraji, ale jinak bleeee. Nemohla jsem to ze sebe dostat vůbec.
Samozřejmě kešky, vybarvené Španělsko a splněný sen (do jisté míry). tak a jaký bude teď???

15.září jsem zkusila fitko v Kolovratech. uvidíme...
19.září jsem fotila v Netlukách koně jménem Harmony. Slovenský teplokrevník, bílý, obrovsky :D
21.září jsme byli na chatě u Alenky. Počasí spíš nic než moc. Ale byla to zábava. Pekla jsem pro tuto příležitost čokoládový koláč z Gurmetu a dopadl dost dobře řekla bych. Samá kvalitní čokoláda
26.září vystoupení na Jablkobraní v Kamýku a taky jsem byla v Národním divadle ukazovat jak se dá vázat sárí. připravují balet a jeden z kostýmů bude právě indický
27.září historická bitva nedaleko Nového Bydžova. Jela jsem s Alenkou a vezl nás Lukáš půjčenou X1. byl stáneček z Gangy a taky jsem fotila. Vedle nás měli úžasné buchty a punčové řezy a koláče.

Trochu ve skluzu

Měsíc jsem nepsala... co se dá dělat. Tak alespoň ve stručnosti.

Focení: poprvé jsem fotila cizí koně v ohradě. výsledky na FB stránce. nadšená z toho nejsem, ale zase takový propadák to taky není. A dojela jsem tam sama na čtyřkolce.
Taky jsem byla začátkem srpna na fotosemináři na letišti. Šílené vedro, ale fajn parta v mojí skupině. Výsledky jsem odevzdala a nemusela jsem vyřadit z toho výběru ani jednu. všechny prošly autorizací.
Fotila jsem na přehradě v hostivaři Kristýnu. A hlavně fotila jsem svoji první svatbu v životě jako hlavní fotograf. ufffff no to bylo děsivě náročné. Měla jsem strach.
11.8 jsem fotila s Vandou v Olomouci před nádražím. začala děsná bouřka
17.8 jsem fotila oranžového Smarta v Počernicích s Eliškou. Modlila jsem se o počasí jak divá.
21.8 jsem fotila promo fotky Garam Masale v ateliéru. bylo nám tam dost těsno. Hned den poté jsem fotila motorkářskou tématiku pro Melani na Točné za Prahou. Jsou to zkušenosti do budoucna.
30.8  jsem fotila střelecký event pod Řípem
31.8. jsem fotila wellness na Chodově, který teprve upravuju. Modelem mi byla Vanda.

Kešky: prakticky nic. kromě splnění srpnových suvenýrů. nebylo kdy

Cestování: dvakrát jsem byla v Olomouci. Jednou jen tak a jednou kvůli dokladům na magistrátu. Zajela jsem si na čtyřkolce na švestky na sušení. S Lukášem jsem byla na jachtě. to bych úplně nerozebírala...

Tancování: trénujeme v nové sestavě. Měla jsem solo na Čajomíru v novém kostýmu. A čeká nás několik vystoupení. Já je letos stíhám hůř. Vždycky když nějaké je, tak jsem pryč.

A od 28.7 a oficialne tedy od svátku 11.8. mám 5M67896 :D ale jeste neni hotove

Švýcarsko 2014

Rok se s rokem sešel a opět vyrážíme na cesty. Nějak jsem letos nestíhala a všechno probíhalo na poslední chvilku. Včetně plánování. Ale zadařilo se a v pátek ráno už jsme byli na cestě se všema zvířatama na Trubskou do hotelu. kočky vypadaly nějak nasraně, že je necháváme samotné a ještě bez televize, ale Cleo se z toho dostala rychle a Harry je prostě plachý blbeček a bude to na dlouho. Při předávání se nám navíc nějak posunuly věci v kufru a když pak Lukáš otevřel páté dveře, vypadaly na silnici plechovky s pivem co si objednala teta a asi tři rovnou explodovaly. To nám to hezky začíná...

Cestu jsme přerušili v Německu v muzeu Sinsheim. Je to velké muzeum aut, letadel a vojenské techniky hned u dálnice. Cestou kolem je vidět francouzský a ruský concord na vysokém podstavci. Před muzeem je volně přístupná část atrakcí. Za euro se člověk může nechat třeba vyhodit do vody na lodičce a trochu se u toho proletět nebo pohoupat na lanovce a nebo vyšplhat do českého letadla a dolů to vzít skluzavkou. To je moc dobrý nápad. V hlavní budově je hlavně spousta amerických aut a HLAVNĚ spousta figurín v krásných dobových šatech. Spodničky, rukavičky, šátky a klobouky... naprostá lahoda pro úchyláky jako jsem já. Fotila jsem mnohem víc hadry než auta. V druhé budově se jde víc do historie, ale na konci je to samá formule 1 a superrychlá auta. Pracovní deformace se projevila u špatně oblečených sárí. Přitom to mohlo vypadat tak pěkně sakra.
Nad touto budovou jsou ve vzduchu letadla. Fakt ve vzduchu, protože drží na speciálních podstavcích na podvozku. Z ruského
letadla vede skluzavka, nerezová trubka až úplně dolů k turniketům. Teda bála jsem se a nakonec i měla důvod. V zatáčce jsem se nějak moc otočila a odřela si loket. Ale jinak to doporučuju. Hlavní byl samozřejmě Concord Air France. V letadlech bylo strašné dusno, protože venku bylo vedro jak v peci a nějak se mi motala hlava. Za prohlídku to rozhodně stojí i za vyzkoušení venkovních atrakcí za euro kus.
Na další cestě nás potkaly kroupy a bouřka, dálnice se skoro zastavila a auta opatrně pomalinku pokračovala krokem. Nebylo vidět dál než na červená zadní světla auta před sebou. Kroupy sice vypadaly děsivě, ale žádné důlky v kapotě naštěstí neudělaly.

Sobota 12.července: Lukáš si našel, že se otevírá lezecká věž v Adelboden a dokonce je ten den lanovka zdarma. to se nám hodilo. Omylem jsme totiž poprvé nastoupili na špatný směr. Start byl stejný, ale tahle jezdila jen jednou za 15 minut a jinam. Zatímco ta správná jezdila pořád dokola dáááááleko nahoru na kopec kdesi v mracích. Nebylo nic moc počasí, občas zapršelo a foukal studený vítr. Ale i tak jsme si lezení vyzkoušeli. Nějak jsem neměla náladu a odvahu ten den. Takže jsem si dala akorát vyhlídkovou plošinu a pak lezení v základní výšce a z té složitější dala akorát jednu překážku a dolů. Nevím proč, ale nějak jsem neměla den. Byla strašná kosa a nutila jsem se do toho, ale stejně to nepomáhalo. Jinak věž je moc zajímavá a neobvyklá. Hlavně v tom, že kromě výšky od země vnímáte dost i výšku nadmořskou, protože prakticky pořád u lezení koukáte do údolí. Asi to byl můj problém.
Co ale musím zmínit je systém objednávek v místní restauraci. Dostali jsme takovou kulatou plastovou věc a šli zaplatit. Jakmile byla objednávka vyřízena, začalo to kolečko blikat na všechny strany a šla jsem si ji vyzvednout. Sci fi :-D
Cestou domů jsme pak naprosto náhodou narazili na další lanový most Hangebruggli. Tentokrát soukromý a vedl ke kiosku s občerstvením na druhé straně řeky. A byl super uplně. Zaparkovat se dá přímo u něj.

V neděli jsme se věnovali návštěvám, ale v pondělí přišel na řadu výlet opět podle Lukáše. Našel přehradu Grande Dixence ve francouzské části Švýcarska. Je to největší betonová stavba vůbec. Měří skoro jako Eifellovka a váží nevím o kolik víc než největší pyramida. Nahoře je sice jen 15m široká, ale dole na dně má mnohem víc a stavěla se po částech dokonce dvakrát. Ta dnešní má v sobě totiž jednu menší, tu původní. Pod betonovou stěnou stojí hotel, který nás docela zklamal, protože jsme s ním počítali na oběd a byla to taková ubytovna oplechovaná co nabízela roesti, salát nebo kafe :D

co se dalo dělat. Hlad je svině a "bramborové slupky s protlakem" jak tomu říkám jsou na hlad víc než dost. (samozřejmě jde o strouhané brambory a navíc národní jídlo, neberte to vážně). Z přehrady jsem si nejvíc užila samostatnou cestu po vršku a dál soustavou tunelů. Hromadná cesta vnitřkem nebyla nic moc. A jak k tunelům? Stačí se vydat směrem od lanovky pořád dál a je jich tam snad deset a výhledy mezi nimi jsou úžasné. Nahoru i dolů se dá dostat pěšky, ale je to skoro 300m rychlého převýšení, takže je potřeba s tím počítat. Autem se dá dostat až k hotelu a dál pěšky cikcak po svahu. Na trase autem je víc zatáček než na okruhu v Monacu a šířka silnice je tak akorát na jednu větší audinu. Představu vyhnutí se s protijedoucím vozidlem jsem si zakázala. Teplota nahoře je asi o deset míň než dole v údolí. A pokud tam pojedete, dejte si do navigace správný název. Jinak vás to vyhodí na vedlejším kopci jako nás.
Rychlé stoupání a tlak mi dali sakra zabrat, takže jsem většinu odpoledne vrčela na okolí s bolestma hlavy. Přehrada se totiž nachází víc než dva kilometry vysoko a to nám, kteří jsme se narodili na placce 200 m.n.m, prostě nedělá dobře.

Úterý 15.července: Tropenhaus Frutigen
Tropický skleník spojený s chovem ryb na švýcarský kaviár a edukativní částí na téma ekologie a udržitelný rybolov. Co je skvělý nápad, tak restaurace přímo ve skleníku. Sice je v ní věkový průměr 50+ na pokecu s kamarádkou, ale prostředí se mi líbí. Kromě spousty rostlin tam mají taky želvy, hedvábničky a žížaly. A několik stanovišť vysvětlujících koloběh vody ve skleníku nebo vychovávajících k šetření zdrojů. Místní kaviár se tu dá rovnou koupit. Stejně jako chipsy z banánu, kosmetika z ovoce a další věci.

Středa 16.července:  Ve středu jsem prohodila program a jeli jsme do Thunu na loď. Jenže ta nám zrovna ujela a tak Lukáše napadlo jet do Interlaken vlakem. To byl ve finále dobrý nápad, protože vlak jel celkem za chvilku. Stačila jsem akorát koupit svačinu na nádraží a trochu počkat. Musela jsem se trochu smát skutečnosti, že přijel pozdě (asi o dvě minuty, ale stejně). Cesta do Interlaken byla fofr. Jedna mezizastávka a byli jsme tam. Trasa vede podél jezera s výhledem na hory a bylo vidět, že jede dost turistů, protože místní si klidně četli a zbytek cestujících fotil. Interlaken je neskutečná díra. Proti Thunu je to tady jak po vymření. Akorát stovky asijských turistů a dvě hlavní ulice. Jinak ve středu půlka věcí úplně zavřená a druhá o ničem. Mimo tu hlavní třídu to je ospalá vesnice. To cesta lodí zpět byla lepší. Trvá sice skoro dvě hodiny, ale výhled je krásný, vítr ve vlasech...

Ve čtvrtek už bylo potřeba zase zajet trochu dál a vzít další bod z mého plánu. Našla jsem si údajně děsivý nejvýš položený most v Evropě na Titlis. K němu pak vede soustava lanovek a ta poslední je dokonce otočná. To je něco pro nás, takže jsme vyrazili. Pro všechny do budoucna doporučuji přijet včas. ideálně dopoledne nebo kolem oběda. Nahoře sice bude tisíce číňanů, ale budete mít delší čas na koukání, užívání sněhu a vyzkoušení všeho co tam je. Nám se podařilo dorazit celkem pozdě. Ale to proto, že jsme se cestou stavili do Luzernu na nejvyšší samostatně stojící výtah na světě. Je nad městem, jde se k němu kus pěšky a končí na vyhlídce vysoko nad vším kolem. Krásný výhled na jezero i na druhou stranu na louky, kde se pasou kravičky. Cesta výtahem je nečekaný adrenalin, protože má prosklené stěny. Podlahu ne, to by byla moje smrt.


Po této zastávce jsme tedy dorazili do Engelbergu, zaparkovali na určeném místě u horského potůčku a vyrazili nahoru. Vrchol Titlis leží ve 3238m.n.m Cestou se dvakrát přestupuje. Nejdřív kabinová lanovka, pak jedna velká kde se stojí a nakonec Rotair - otočná lanovka, která udělá přesně jedno kolečko. Nahoře je sníh celý rok a i když všichni strašili ohledně teploty, tak z fotky je patrné, že jsem tam lítala v tílku a bylo mi teplo. Lukáš teplou bundu využil jako sáňky a klouzal se na ní ze svahu.
Kromě zmiňovaného lanového mostu, který je neuvěřitelně nudný (ale zdarma a bez námahy) je tam ještě krátká lanovka Ice Flyer a osvětlená ledovcová jeskyně. Tu lanovku zavřeli těsně před naším příchodem, ale jeskyni jsme si prošli. Taky jsme si dali TTF na nove kesi tady. Cesta dolů pak byl docela hukot, jeli jsme předposlední lanovkou, která byla samozřejmě narvaná a dole fronta jako prase.


V sobotu jsme vyrazili na náš nejvyšší cíl ze všech. Konečná nejvýš položeného metra na světě, nejvýš položená otočná restaurace na světě, moje nejvyšší keška a taky nejvyšší místo pro nás obecně.
Tohle všechno se nachází nad městečkem Saas Fee, což je vysokohorské středisko v kantonu Valais. Nahoře je samozřejmě sníh celý rok a nadmořská výška je 3500m. Pro mnohé je to startovací bod pro výstup na nejbližší čtyřtisícovku, ale tomu nerozumím. Bylo mi nahoře tak zle, že bych nedošla ani 200m rovně. Natož přes půl kilometru převýšení. Domotala jsem se do restaurace na kafe a panáka a pak pro kešku a tím jsem měla splněno. V takové výšce už většina lidí narozených na Hané pociťuje jasné příznaky - bolest hlavy, ospalost, ztráta koordinace... fakt. Nějaké popoběhnutí v mém případě znamená otočku směr podlaha. Ale bylo tam krásně. 
Počasí se nejdřív zdálo super, ale po chvilce přilétnul mrak. A než jsme asi po hodině sjeli do údolí, začalo pršet. A to byl taky začátek období dešťů pro celou Evropu zřejmě. Každý den alespon trochu vody.

Cesta tam i zpět byla dost vtipná. Cestou tam nás vedla navigace pořád a pořád i když se před náma najednou začala rovnat kolona do nějaké mýtné brány či co. Trochu nás to znejistilo, ale už nebylo úniku. Tak jsme zaplatili průjezd a koukali, že jsme na nádraží. A už nás kolona cpala s sebou a ani jsme se nenadáli a stáli jsme na vagónu autovlaku. Naše překvapení okomentovala navigace slovy "nastupte na vlak". Lukáš měl velkou radost, protože nic podobného ještě neviděl.
O to nečekanější byla cesta zpět. V jednom bodě jsme najednou odbočili jinam a jeli a jeli. Krajina vypadala o něco jinak než ráno a bylo jasné, že jsme špatně. Což o to, já jsem byla v pohodě. Benzínky jsou, do auta neprší... není problém. Lukáš docela nervózně komentoval situaci, že jsem ho blbě navedla a jedeme a nevíme kam. To se nakonec ukázalo jako ta nejlepší varianta ze všech. Díky tomu jsme totiž potkali nejen neuvěřitelnou silnici v horách, ale taky super místo na večeři, kde paní chodila v kroji a živé sviště v ohrádce. A taky přehradu, kde na hrázi stál zámeček. Prostě v životě se vyplácí hledat nové cesty a ve Švýcarsku zvlášť.

Taneční večírek 26.6

...kde jsem netančila.
Ale fotila jsem průběh a tak nějak měla na starost část organizace. Vstupné jsme darovali útulku Devět životů a vybralo se 900,- což je krásný vzhledem k počtu lidí co dorazilo.
Tančily holky z kurzů, taky Mel. Katka nemohla dorazit a já se práva na taneček vzdala, protože bez ní to není ono a nic nového jinak nemám. Útočiště nám poskytla kavárna Dadap u nádraží Libeň a je to tam moc zajímavé.

Vltava 2014

20.června
Naše již tradiční akce se i letos neobešla bez Michala a Romana s klukama. Navíc se k nám přidala další posádka v podobě kamarádů z bývalého oddílu Lvíčat. Letos to bylo ze začátku smutné. Měla jsem všechno připravené, že pojede Martina. Ta se těšila, já se těšila, jízdenka koupená... no a nakonec těsně před odjezdem dostala angínu a nebylo z toho nic. Fakt jsem byla půl dne zlomená do breku. A pak druhá věc. V kempu je nový majitel a tím pádem pápá super snídaně s Michalem v sedm ráno. Pěkně vlastní houska a jedem. No začátek trochu rozpačitý, tak jak to bylo dál?
Před příjezdem do kempu jsme jeli zkontrolovat všechny kešky a taky bývalé tábořiště v Besednici. Jinak je to sportovní střelnice a našli jsme tam asfaltový terč a já jsem měla geniální nápad, že zkusím jak hoří. Podařilo se mi přesvědčit Lukáše, aby mi půjčil zapalovač a už to jelo. Suchá tráva, malinké klacíčky, udržujeme ohýnek a do toho ten asfaltový holub. No nakonec chytnul a byl to pěkný smrad a dým. Jinak je tady krásně a výhled na všechny strany na pole a krávy pěkný.
V kempu už bylo živo. Michal měl dorazit kvůli nějaké slečně až v sobotu ráno (chudák vstával snad za tmy) a já jsem byla nějaká celkově nespokojená. Nebavila mě cesta, nevydařil se oběd, protože restaurace změnila majitele a tak obecně všechno nakřivo. Na večeři jsme museli vyrazit mimo kemp a bylo nám doporučeno jet až na Lipno (zase takový kus to není) a tam penzion Na Vyhlídce. Jeho jméno vážně odpovídá. Vyhlídka krásná. Méně krásný výběr jídel, ale třeba to bylo tím jak jsem byla zpruzená. V televizi navíc jel fotbal a v jídelně se kouřilo.

Sobota začala příjezdem Michala a zjištěním, že v bufetu se dá ulovit alespoň kobliha a čaj. Ovšem pánové vedle měli s sebou všechno včetně konvice a tak jsem pak chodila sockovat k nim. Jako jediná ženská výpravy jsem měla od puberťáků super servis. I chlebíček jsem dostala. Počasí bylo masakrové. poučena z let předchozích o teplotě u vody a taky o potřebě tří sad oblečení, vzala jsem si dost věcí na pohodlné přežití. Takže v sobotu jsem pádlovala navlečená ve dvou mikinách a bylo mi fajn. Pro jistotu jsem měla ještě další v batohu. Člověk nikdy neví, kdy bude skákat pro tonoucí se posádku (viz loňské zážitky)
Cesta uběhla celkem dobře, asi se zlepšujeme rok od roku. Vody celkem málo, ale dalo se to. A pak jsme se stavili v Krumlově pro špekáčky a večer chtěli dělat oheň.
S ohněm se to tam teď má tak. Dřevo si můžete koupit za nekřesťanské prachy nebo dotáhnout z lesa. Nechtěli jsme být dobytci a Roman ho koupil. Bylo nám odvezeno k ohništi s tím, že tam je ok udělat si buřty. Ovšem co následovalo mi zvedlo tlak na nějakou chvilku poté. Zakoupené dřavo jsem začala třídit podle velikosti a připravovat třísky a vůbec systematicky chystat oheň. A když jsme chtěly začít, přiletěl někdo "z bufetu", že tam nemáme co dělat, že to je jejich ohniště určené pouze pro pálení bordelu. Tak jsem nejdřív zkoušela argumentovat, že jeho kolega nás tam poslal, máme koupené dřevo a navíc kolem jsou lavičky a včera se tu opékalo. To začal být týpek ještě arogantnější a začal, že tohle je jejich prostor a máme táhnout do kempu. Fííííha já se dlouho nehádala :D tak už mi to normálně chybělo. A začala jsem nás hájit. Bohužel marně. Teda jako konstruktivně, ale on byl debil. Nakonec jsem požádala kluky, ať vezmou naše dřevo a krabice papírové a šli jsme hledat útočiště jinam. nasraní samozřejmě
Místo se našlo po chvilce hledání po kempu. Nechtěla jsem nikomu zapálit šňůru od stanu ani auto. pak jsem vysvětlovala klukům jak se řežou buřty na klacek a zakládá oheň. Je neskutečné, že takový puberťák neumí nařezat špekáček.... Večer byl nakonec moc fajn. Sedělo se u ohně, povídalo o všem možném, plamínky pojídaly jedno dřevíčko za druhým a bylo nám dobře.

Druhý den ráno vylezlo sluníčko. Je už takovým pravidlem, že jeden den máme hezky. Druhý den je zábavnější v počtu jezů a taky v krajině. Začátek je sice strom, strom, strom, trom, ale pak začně papírna Větřní, cesta do Spolí a pak Krumlov. Cesta městem je příjemná, protože není jednotvárná a mávají vám turisti a kolem se něco děje. Zvládla jsem se dokonce spálit na tom slunku. Všechny jezy jsme dali levou zadní i jsem u toho v klidu fotila. V kempu Krumlov, kde končíme, zvládl Lukáš udělat díru do raftu. Ovšem NA BŘEHU ne za jízdy. A když jsem se šla projít se psem na louku, přistál nám na hlavu vrtulník. Jsem pořád nevěřila, že si fakt dosedne. No a udělal to :D mám na videu, jak jsme se Samem neohroženě stáli hned u něj a necouvli. Že to zvádnul bez hysterie pes se celkem divím.

Díky nepříjemné cestě domů jsem došla k novému poznatku a nové aktivitě na večery a víkendy - přihlásila jsem se na takové menší opáčko autoškoly (bez nutnosti strachovat se o řidičák :) v podobě kondičních jízd s instruktorem. V době kdy tohle píšu mám za sebou dvě a v neděli čekám třetí. A má to smysl, fakt.

Exotic Food festival

Po dlouhé době zase vystoupení. Těšila jsem se, protože jsem měla nové kytky do vlasů a novou choreografii. Bohužel podmínky nakonec naprosto neodpovídaly představě a požadavkům. Na malinkatém vysokém pódiu bez zábran a bez stabilizace (díry mezi dílama, pohyb dílů během tance) se to nedalo. Normálně jsem se o sebe bála a vypadávalo mi co chci vlastně dělat. Všechno nacvičené na bezpečné podlaze se na tomhle praktikáblu najednou vykouřilo. Nějak jsem to přestála, ale útrpně převelice.
Taky se stavil Paullow představit mi po letech konečně přítelkyni. že to ale trvalo :D Je ještě menší než si ji všichni představovali.
Ale fotky jsou na FB a taky na garam masala blogu
.

Sapa style

Co s volnou sobotou? Tak třeba objevování nových končin a plnění věcí na "to-do" listu
Vyrazila jsem do Sapy. Podruhé v životě, ale minule bylo zavřeno všechno kromě potravin. Byla to vyloženě objevná cesta. Získala jsem přehled o zboží a cenách a všechny ty butiky a zaručeně italské podniky nakupují tady, fakt. Není nic kouzelnějšího, než vidět ty děsivě stylové paničky, jak tady přehazují věci po kilech a rvou do aut černé igelitové pytle s visačkou France/ Italy/ atd. Sama jsem si jedny šatičky po dlouhém hledání (nikde nechtějí prodávat po kusech v sobotu) koupila a lísteček hlásá Made in France. No nevím nevím. Ale s lodickama budou dokonalé.
Pokoupila jsem hromady umělých kytek, nějaké drobnosti a dala si vietnamský oběd v tom stejném podniku co minule. po jídle jsem teda bohužel viděla a hlavně cítila různé kraby, ryby, věci polomrtvé a nejrůznější příšerky a málem jsem o ten oběd zase přišla. Paradoxní je, že co se týká oblečení, je výhodnější si zajít do nějaké levné značky typu Takko, HM a vyjde to stejně a bez toho plastového smradu. Berou to stejně na stejném místě :D
Tak zase někdy...

Atelier a Lázně

Já chápu, že ten blog začíná být strašně jednostranný. Ale poslední dobou buď fotím nebo makám nebo jsem na trase mezi prvním a druhým. (ještě paběrkuju s keškama) Chudák Lukáš mi doma občas umírá hlady a nemá tričko do práce, protože nějak nestíhám. Ale pracuju na tom a snažím se všechno srovnat do řady a stíhat.
9.6 jsem měla první samostatné focení v opravdovém ateliéru s Petrou a Katkou. Sice už jsem fotila předtím těhotnou v Ganze, ale to se nějak nedá úplně tak brát. Nápad byl, lidi taky. Bohužel se ukázalo, že to bude ještě dost práce na všech frontách. Ale výsledek je uspokojivý. Ten den jsem měla smůlu snad úplně ve všem. V práci zásek, pak se mi rozpadnul kufr v půlce cesty... no skvělý. Ale zvládlo se to a výsledek je na FB nebo na www.zuzuphotography.cz (jo přesně tak! mám webovky! cha cha)

Hned den poté jsem vyrazila ze stejným účelem do Žlutých lázní. Kdo nezná, tak to je taková pláž pro půlku Prahy, kde je občas program a hlavně kus písku. Ten byl ale tak neskutečně obsazený, že příště tam jdeme ráno a ve všední den. Fotilo se s Alenkou v námořnickém stylu. Jsem ostuda, protože do teď jsem stihla fotky pouze probrat, ale nic víc. Bojuju s pocitem, jestli nějak upravovat nebo nechávat jak je. post proces je moje slabší stránka.
po focení jsme si dali drink a bylo to mooooc příjemný. Až na ten závěr. Sedla jsem do špatné tramvaje, tím mi ujel poslední bus domů a celé se to zamotalo a nakonec jsem se na to vykašlala a jela taxíkem. Z Anděla za 300,- (jestli chcete taky levné jízdy, tak jetax.cz a hned si vemte slevovou kartičku).

Víkend v Olomouci

Začal červen. Hned první celý víkend jsem domů. Vlakem se mnou jel i brácha, tuším snad poprvé v životě. Dali jsme si kafe a jinak vesměs koukali oba do své práce. Já dodělávala fotky do práce a on koukal na film. Vlak měl hodinu zpoždění kvůli skokanovi na trati. taky nemůžou někam jinam...

Děda má hned na začátku měsíce narozeniny a letos slavil 80, takže to chtělo velkou akci. Vybral si, že se bude sedět na dvoře pod party stanem a že udělá guláš pro hosty a jinak bylo nějaké drobné pečení. Ehm guláš jsem měla na starosti podávat...škoda, že ne vařit. Jako polívka asi dobrý no...ale co se do toho motám. Přišlo docela dost lidí, dostal nejrůznější jídlo a flašky. Já jsem mu pořídila dort a speciální obálku. Bylo celkem neskutečné vedro a pod tím stanem se nedalo existovat. Se divím, že to v tom věku všichni zvládli. Trávila jsem čas hlavně schovaná ve stínu nebo s děckama v zahradě.

Jinak víkend patřil focení. V pátek Nela v Olomouci a v neděli Kateřina na čtyřkolce v Praze. Oboje už je na webu hotové. I když jsem stále kritičtější a mažu víc a víc fotek.

Spící krasavice

Poprvé jsem v Praze vyrazila do Státní opery na balet. Prostředí je to opravdu hezké a představení bylo velmi vydařené. Trochu nás znechutilo, že lidi už dneska netuší JAK se obléct do Státní opery na večerní představení. A taky množství dětí, protože asi někdo nepochopil, že pěti-šesti leté dítě tam jednak nemá co dělat a tou dobou spí a jednak to není ta růženka od Disneyho... no nic, že je národ trochu jinde už si asi budu muset zvyknout...

Ve složení Alenka a Mel jsme si balet krásně užily, protože k němu i tanci jako takovému máme vztah. Navíc výprava je skvělá, spousta třpytek a tylu...prostě můj svět.

Co proběhlo a nestihlo se napsat

23.5 jsem fotila hned dvakrát v Olomouci. Jednou portréty a jednou dvouletého prcka. Oboje dopadlo snad dobře :)
25.5. jsme jeli na výlet na Bouzov a do jeskyní a vzali i Gábinu. Osvědčila se jako fotograf, ale je to neskutečný posera. Než se nechá k něčemu přemluvit...

30.5 jsem si jela pro nového kocoura. Ten by snad vystačil na samostatný blog občas. pako jedno.

Mořský svět Praha

Co dělat, když je neděle, nic se vám nechce a venku už týden v kuse prší? Co třeba jít na výlet pod střechu?
Ve vlaku jsem viděla reklamu, že Mořský svět na Výstavišti už je zase v pohodě (někdo jim před časem pozabíjel rybičky otráveným krmením) a tak jsem to navrhla jako cíl cesty.
Je to tam rozhodně moc hezké. Spousta druhů rybiček, murén, rostlin a všechno celkem zajímavě uspořádané do dvou pater. Vzpomněla jsem si přitom na Dubaj, kde jsem v něčem na ten styl byla a taky a musím říct, že je to naprosto srovnatelné.
Jasně, v Dubaji je tááááákovéhle akvárko přes x pater. Ale ten zbytek expozice je vlastně stejný. Spoustu rybiček jsem viděla poprvé v životě. Fakt povedené.

Luminarium

Chcete si připadat jako v divné jeskyni, která je celá z gumy a propouští zvláštní světlo? Pak se běžte podívat do luminária.
Je to nafukovací systém chodeb z materiálu, který částečně propouští venkovní světlo. Po prostoru se pohybujete bosky a hraje tam hudba.

Atmosféra místa je natolik uvolněná, že jsem si po mnoha letech zkusila hodit i pár hvězd a stojku :D
Jen škoda opět počasí. Protože strašně lilo, tak podlaha byla studená a na začátku i mokrá. To nebylo úplně příjemné.

MECCA beProud

V pátek 16.5. jsem poprvé v životě zjistila kde je ta slavná Mecca a jak to tam vlastně vypadá. Nešla jsem na párty ani nezměnila vkus a styl. Ale Garam Masala byla programem slavnostního předávání cen za rok 2013 a po dohodě jsem se tam ukázala ne jako tanečnice, ale jako fotograf. Stejně mi to nějak začíná nejvíc sedět. Sice ráda tancuju, ale být tím "za objektivem" je fajn. Klasicky náročné světelné podmínky asi nemusím připomínat.

Večer byl moc fajn. Jednak se bylo na co koukat a čím se bavit (moderátoři vtipní) a taky se k nám moc pěkně chovali organizátoři. Kromě VIP salonku pro převlečení a přípravu jsme pak byly pozvané na raut po akci a celé to bylo tak v poklidu. Třeba se nám zase podaří příště něco podobného. (btw měli moc dobré sladkosti :-)

Mašinky Lužná

Muzem drah v Lužné u Rakovníkabych asi normálně nenavštívila. Vlak beru jako dopravní prostředek do Olomouce a občas na nějakou tu keš (a každý den do práce). Ale jinak nadšenec nejsem.
Ale Lukáš objevil, že pojede parní lokomotiva a chtěl se projet taky. Samozřejmě všude kolem strašných rodin s dětma. Sice nevím co má roční prcek z jízdy vlakem s parní lokomotivou vepředu (kromě nervového zhroucení poté co zapíská nebo upustí páru se strašným rachotem), ale dobře no...

Koupili jsme si cestu parním vlakem tam a zpět do vedlejší vesnice a pak vyrazili na oběd do místní stylové restaurace. No jako nic moc. Prostředí zajímavé, jídlo dost průměr a obsluha odpovídající zbytku. A během doby oběda si každý druhý stůl bez problémů zapálil. brrrrrrrrrrr tak to teda nezvládám.

 <- tohle se nesmi :)

Vlakové muzeum je zajímavé. Můžete se za deset korun povozit parním minivláčkem nebo trochu větším vláčkem pro dospělé. Nebo si zajít do jídelního vozu na kafe. Nemůžete prakticky ani sahat na exponáty, ale to nás až tak netrápilo. Prošli jsme komplet výstavky, našli keš a hurá domů. to počasí je čím dál šílenější.

Pro držitele IN karty ČD je sleva na vstupném.

Příbram a Thajsko

Další volný den a další výlet na obzoru.

Protože opět počasí neslibovalo nějakou extra stabilitu, dali jsme přednost podzemní turistice a jeli jsme do hornického muzea v Příbrami. Trasy na sebe sice ve finále logicky navazují, ale z jejich webu a instrukcí zaměstnanců to nejde poznat. Takže nás nejdřív poslali na vláček, pak doprostřed a nakonec výtahem pod zem :D zajímavé je, že všude si řeknou tak pár korun, ale ve finále jsem tam nechala nečekanou sumu. Protože to je dvacka za tohle, dvacka za tamhleto, něco za focení a něco za známku a fíííí hotovost fuč. Dobrý trik.
Ovšem prošli jsme to celé a jen tak tak se vrátili do prahy včas.

Večer nás totiž čekala thajská masáž v Říčanech. http://maithai.cz/galerie/
Tam to bylo moc hezké. Jednak prostředí a pak ten klid. No a samotná masáž pohoda. Lukáš byl poprvé v životě na něčem podobném, takže občas znejistěl co se od něj jako teď očekává. Ale líbilo se mu to.
O víkendu mají akce pro dva, tak zase zajdeme...

Jeskyně

První májový víkend patřil výletům do hlubin země. Jeli jsme do Bozkovských jeskyní a do Koněpruských jeskyní druhý den.

Kromě toho jsme ale v sobotu objevili úplně super hrady, které stojí ve skále a nikdo vám neříká kde tam máte chodit a jak rychle a kterým směrem. Prostě si lezete ve skalách po svém. Vranov s vyhlídkou hoooodně vysoko nad lesem a Frýdštejn, kde se točila třeba část pohádky o létajícím ševci (druhá na Bouzově). Parádní místa.

V neděli pak navíc bylo muzeum M.D.Rettigové v jejím rodišti a staročeská restaurace s minigolfem.

Nuselák

Svátek prvního máje se dá slavit různě. Můžete třeba vyrazit do parku, do průvodu nějakých extremních hnutí nebo na Petřín. Je přece den volna a klišé jako je líbání na Petříně si nemůžete nechat ujít.
Nějak nejsme asi nakloněni romantice a proto náš program vypadal následovně. Vzali jsme segwaye, do batohu jsem hodila oba foťáky a vyrazili jsme na vlak. Vlakem do centra a pak do metra (to bylo strašný) na Vyšehrad. V metru jsem se skoro přejela na jezdících schodech. Dost stres s potvorou padesátikilovou. Naštěstí jsem přežila, okolí taky a dorazili jsme na Nuselák. Tedy vlastně pod Nuselák do parku objížďkou.
Tam se konalo slaňování Nuselského mostu na invalidním vozíku. Původně jsem chtěla fotky použít na výběrové řízení do ZOO pod požadavek reportáž. Ale na zoo jsem se nakonec vybodnula. Ale i tak to bylo pěkné pokoukání. Slavné osobnosti spouštějící se na laně dolů do parku. Akorát si každý myslel, že máme segway půjčovací a blbě chápali, že nikoliv.
Cestou domů začalo strašně pršet, ale jinak se výlet podařil.

Rumunsko 4X4

Odložená kešovací výprava z loňského podzima, kdy se musela cesta zrušit kvůli mojí zlomené noze. Tentokrát jsem si zakázala koloběžku i veškeré nebezpečné aktivity. Výprava ve složení Snorchl a jeho firemní auto, Paullow a jeho nová navigace, xsoft a jeho notičky a já s malým Nikonem. Prostě vyladěná kombinace.
Je asi nepublikovatelné co se na takových výletech děje. Ne, že by šlo o nějaké nepřístojnosti, ale je to natolik situační humor, že na místě se lámeme v pase smíchem a zpětně už to nezúčastněným lidem nepřijde tak vtipné. Každopádně semele se páté přes deváté a cesta díky tomu docela uběhne. Ono taky když jedete za víkend 2000km, tak to chce dobrou zábavu v autě a hodně místa na nohy.

Za volantem se střídal paullow se snorchlem. Cestou se nám stalo i několik nečekaných událostí. Za všechny můžu jmenovat alespoň jednu hned na hranicích s maďarskem. Dali jsme si jídlo na benzince co jsem si vyhlídla o týden dřív s Lukášem. Trochu jsem se zasekla u kasy a do auta dorazila jako poslední. Jen jsme vyjeli z parkoviště na dálnici, začalo kolem létat těžkoříctco a během vteřiny nám došlo, že hned auto před náma srazilo dospělou srnu. Plasty se proletěly vzduchem a nás od podobného osudu zachránilo fakt to zdržení u kasy. Naštěstí řidič zareagoval skvěle, náš řidič to taky ustál (a všichni víme kdo to byl) a pokračovalo se bez hromadné havárky dál.

Samotné kešování nám občas zpříjemnila voda z nebe, občas sluníčko, ale jinak bylo spíš dusno a zataženo. Rumunsko jsme dosáhli bez problémů. Žádné cikánské bandy na hranicích nebo zlodějské výpravy do aut se nekonaly. Oradea se ukázala jako pohodové město s krásnou architekturou a hlavně wifinou zdarma v centru. To bych chtěla vidět třeba v Olomouci. haha
Naše hlavní stanoviště bylo v Debrecenu. Madarske mesto u nás známé hlavně ve spojení s masem je spíš univerzitním městem s atmosférou skoro přímořského letoviska (v centru, jinak ospalá díra). Bydlení nás překvapilo. Vešel by se tam celý autobus, dole kuchyňka a přes ulici obchodní centrum. Snídaně byla taková...no tak dalo se. Kluci si dali vajíčka, já vločky a chleba s marmeládou. Žádný švédský stůl se nekonal. Pěkně objednat den předem na recepci.

Série Panorama trail je strašná. Jednak jsem byla celkem překvapená přístupem mnoha kačerů, kteří ji mají zalogovanou, ale nejsou v jediném logbooku. Druhá věc byla naprostá blbost autorů co se umístění týče. Místa kde nejde zaparkovat neřeším, prostě na šnorchla (však taky řídil :-D ), ale že je to PWT a půlka je 3 metry vysoko a druhá někde ve vysoké trávě pod kopcem.....? ehm?Takže blbých 80 keší nebo kolik to má člověk jede stejně dlouho jak nějakých 150 kdekoliv jinde. Naštěstí xsoft vymyslel skvělou věc. Klacek správné délky, upevněný na lyžině na střeše a když byl potřeba, byl hned po ruce. Po několika keších terén 4 už jsem měla takovou praxi, že mi sundavání a nandavání trvalo jen několik vteřin.
Ale vzhledem k dešti předtím jsem byla jako prase, po kolena mokre kalhoty od trávy... Na počet bodů v poměru k času se nakonec osvědčilo spíš město kousek od Debrecenu. Shodou okolností tam právě probíhalo něco jako megáč, ale asi pro sto lidí, takže spousta nových tradiček k lovu. Navíc blízko u sebe a na chodníku. pohoda.
V neděli jsme lovili ještě celou dálnici na cestě zpět. To už jen ve dvou, protože zadní sedačky odpadly a celou trasu asi 10 benzínkových keší prospaly. Ale s paullowem jsme na lov ve dvou tak nějak nejlíp zvyknutí a jde nám to bleskově. V Budapesti byla strasna kolona a prujezd mestem nam trval hodinu. Takže to byla taková vyhlídková jízda centrem. Cestou jsme opět večeřeli na známé benzínce (je fakt dobrá) Mol u hranic se Slovenskem a pak už jen do Bratislavy a do ČR.
Cestu po D1 jsem radši vytěsnila, jinak by se mi vrátila fobie z aut.

Takže závěrem. Odloveno asi 140 keší, splněna 4x4, vybarvený nový stát. No a spousta nových zážitků. Rozpočet na osobu vyšel cca 1000,- za benzin včetně známek, 1000,- za bydleni se snídaní pátek až neděle a nějaké drobné za nákup v místním Lidlu. Kam příště? :-)

Kam na jídlo v Bratislavě? velikonoční výlet

Slovensko nějak pořád nepovažuji za jiný stát. Mluví se tam skoro stejně, děda je ze Slovenska, byla jsem tam za život stokrát, mám tam rodinu a za keškama už jsme tam vyrazili taky několikrát. Proto bylo celkem udivující, že Lukáš na Slovensku nikdy nebyl a hned jsem si říkala, že by bylo fajn mu Bratislavu ukázat. Nakonec jsem ji ukázala i sama sobě, protože narozdíl od všech předchozích výprav, teď to byla Bratislava “zážitková”.
Začalo to už ubytováním v hotelu Mercure Centre v docházkové vzdálenosti od prezidentského paláce a jeho zahrad. Pokud chcete něco pro víkend ve dvou, koukněte na booking.com na jejich nabídku. Speciálně jejich koupelna s prosklenou stěnou do ložnice je vtipná.
Počasí vyšlo i nevyšlo, spíš bylo hůř. Hned v sobotu nás chytla bouřka na Devíně. Jinak jsme ale prošli ten hlavní základ co by měl člověk v Blavě vidět a u toho narazili na několik tipů kam zajít. Jediný háček je, pokud cestujete se psem. Hlavní město Slovenska by asi vyhrálo cenu za nejbetonovější a nejmíň přátelské město ke psům. Pes se nesmí pohybovat skoro nikde (a to ani na vodítku) a v žádném podniku v centru vám ho nedovolí. Což je oproti třeba Praze sakra změna. Ale zpět k jídlu

Snídaně: v hotelu velmi povedené, pokaždé jsme se zvládli přejíst, protože bylo nutné vyzkoušet všechno.

Oběd: dvakrát jsme jedli v restauraci U Srnčeka pod Devínem. Snad jediný podnik, do kterého můžou bez problémů lidi se psem. Na pohled sice vypadá jako taková výletní restaurace se zahrádkou, ale jídlo je na vysoké úrovni. Vyzkoušeli jsme Velikonoční menu i stálý lístek. Skvělé domácí jídlo, hlavně krokety v podobě skoro bramborových šišek zaujaly. Za nejlepší jsme vyhlásili divočáka na švestkové omáčce. A mají točenou kofolu, parkoviště pro zákazníky a misku s vodou pro psa :-D Cenově se pohybuje na střední hranici (nic vysokého). Obsluha malinko zmatená, ale hospoda byla plná, tak prostě nestíhali.

Třetí oběd proběhl v restauraci Altitude v TV vysílači na Kamzíku. Adresa je vtipná “Cesta na Kamzík” a navigace vás nedovede úplně nahoru, ale věřte tomu, že parkoviště pro hosty (cca 10 aut) je těsně u věže u vchodu. Stačí se nebát dojet až nahoru (ne do brány!!!). Ve vysílači jsou podniky dva. Otočná restaurace o které je řeč a nad ní pak menší spíš na klidnou večeři nebo kávičku s výhledem. Ceny už jsou trochu vyšší, ale srovnatelné s podobným stylem kdekoliv jinde. Navíc během 50minut si užijete výhled na celé město i okolí. Dala jsem si salát caesar s opečenou bagetkou a Lukáš samozřejmě kus masa. Obojí chválíme.

Večeře: první večer jsme zkusili právě malou restauraci na TV vysílači. Všechno bezchybné. Jak consome, palačinka a masíčko, tak káva na závěr. Slečna za barem byla velmi milá, výhled bohužel kazila bouřka, ale i tak bylo vidět až Gabčikovo.

Druhý večer to bylo opět s výhledem. Restaurace UFO je asi nejznámější stavbou v Bratislavě (když nepočítáme Hrad, ale i tak jsou na všech fotkách spolu). Jde o létající talíř nad Dunajem nad Novým mostem. Nahoru se jede rychlovýtahem a na střeše restaurace je vyhlídka. Na té jsem nejvíc ocenila, že není zasklená ani nijak debilně zadrátovaná sítí a podobně. Nic nevadí na fotkách, člověk cítí vítr ve vlasech a výhled je jedinečný. Celá večeře byla zážitkem. Ceny jsou vysoko, ale v Praze jsou teda dražší restaurace a podstatně míň zábavné.
Jako první nás usadili ke stolu, nabídli vodu a jídelní lístek a ještě nám poradili z jakých míst je nejlepší výhled. Po objednání jsme dostali jako pozornost krémovou polévku v malém hrníčku. Po objednání jsme dostali ošatku s různým drobným pečivem a máslo.
Vždycky mám dojem, že si Lukáš vybral lepší jídlo než já. Tak tentokrát jsem ten dojem neměla. Dala jsem si hovězí maso s bramborovou terinou s omáčkou... Jako já jsem rozmlsaná a i když jím ledacos, tak radost z toho nemám. Ale tohle bylo prostě “wow efekt”. Něco tak dobrého, zajímavého a chuťově vyváženého jsem asi nejedla. Opravdu naprostá spokojenost. Lukáš si dal kačacie prsa a taky byl moc spokojený. K jídlu jsem si objednala koktejl a i když se mi servírka omlouvala, že bude chvilku trvat, byl prakticky hned.
Na závěr jsme dostali opět jako pozornost čokoládky dvoubarevné a muffin v taštičce s sebou. To celé s nádherným výhledem, nevtíravou hudbou, poklidnou atmosférou a neobvyklým světlem. Jasně, za jídlo si řeknou třeba 25 až 30 euro. Ale zajděte si do Kobe nebo podobně a cena bude dost podobná a to jste na Chodově v obchoďáku a koukáte na lidi s košíkama.
Rozhodně doporučujeme, minimálně na kafe. Ostatně nabídka je na internetu www.u-f-o.sk Parkovat se dá přímo pod restaurací zdarma.


No a jaký je tedy závěr našeho výletu? Bratislava je betonové město s malým centrem. Pokud nemusíte jezdit se psem, neberte ho. Parkování je skoro nemožné a když už, tak placené. I když najdou se i výjimky. Na procházení se podél Dunaje je hezké buď centrum a park Janka Krála nebo stezka pod Devínem. Samotný Devín a soutok Dunaje a Moravy je moc hezké místo k navštívení.

paraZOO a zřícenina

Snad se stalo pravidlem, že o víkendu se něco děje. A i když to na začátku vypadalo jako strašně nezajímavá cesta na chatu (což se drahému nechtělo), tak nakonec se nám povedlo celý víkend objevovat nové věci.

Tak předně. V sobotu jsem nafotila chatu a začala vážně pracovat na její opravě. Když už jsme jeli na chatu, tak jsme zašli taky na kafe do cukrárny na náměstí ve Vlašimi. Nějak nesdílím nadšení z třípatrového větrníku a obřích kusů dortu. Stačil by mi dobrý zákuseček v nějaké lidské velikosti a odpovídající množství náplně :) Mám ráda jejich DeLuxe. To je co kus to originál. Na piškotu pěna a na ní ozdoby z čokoládových hoblinek, ovoce a čokolády obecně a celé je to zabalené v tenoučké čokoládové stěně. No a pak pannacota, to je klasika.
Cestou z tohoto kalorického ráje nás zaujala cedule lákající do paraZOO naproti zámeckému parku. Co to je? Větší zahrada s jezírkem, bazénem pro vydru a spoustou klecí, kde žijí různí ptáci. Každý z obyvatel má nějaký problém, který mu znemožňuje život v lese. Většinou následky bouračky, zásahu proudem nebo umělý odchov, který zvířete zbavil plachosti. Odtud jsme se ještě jeli podívat na Krišnovu farmu co máme kousek od chaty. Koupila jsem si nějaké sušenky a vlezla ke koním do výběhu
Bylo tam děsné bahno, ale velikánský kůň co za to stál. Za pokoukání to stojí, jen je trošku komplikované se tam dostat. Ale po cestě jsou ukazatele už od Jemniště.

V neděli se mi kvůli všelijakému počasí až tak nikam nechtělo. No ale co se dalo dělat, vylezlo sluníčko a škoda volného dne. Jako si někdo kupuje šaty podle náušnic, já jsem hledala program podle místa na oběd. Chtěla jsem totiž na halušky do Koliby 4 kameny. A to už je celkem kousíček přes Benátky na zříceninu Dražice. Vypadá to tam jako v pohádce o Růžence. Celý hrad zarostlý a většinou teda už i popadaný. I tak jsou ale vidět ve větších výškách původní prvky výzdoby oken a kde bylo patro.
Vedle stojí i velká budova, hradní sýpka, která se jako jediná dochovala celá, protože byla ještě nedávno používaná. Tam jsem samozřejmě zkusila malým otvorem ve zdi vlézt. Ale nic moc tam není.
Podél Jizery pak vede stezka pro dvě kešky a je tam miliarda klíšťat.