U Modré kachničky

Že začínám poslední dobou být totálně marná a taky, že v zapadnuté uličce jsou poklady.

Lukáš letos slavil 33 let. Kromě jiného jsem ho chtěla vzít na oběd. Původně jsem se chtěla poradit s naší společnou kamarádkou a ta mi dala tip na "jejich kachnu". Hned na úvod tedy prozradím, že se tak trochu známe s kuchyní a rozhodně to neovlivnilo náš názor. Ostatně stačí kouknout na recenze. Tohle možná složitě dostupné místo (autem opravdu ne a jehlové podpatky bych asi taky nechala doma) má ty nejlepší recenze. Představovala jsem si, že to tam musí být velké. Takže byl trochu šok, že za "vrátky" byla malá tmavá místnost s několila stoly a historickým barem. Bylo tam příjemně teplo, hrála hudba...ale bylo to na můj vkus takové temné, příliš starobylé a cítila jsem se zvláštně. Obsluha velmi milá, kabáty nám zaparkovala do almary po babičce a nechala nás v klidu vybrat.
Normálně koukám do lístku trochu zděšeně, protože netuším co si dát k jídlu. Taky občas chci říct třeba salát a vyhrknu rybu. Jsem praštěná, ale nebolí to.
Rozhodně si zamilujete domácí pečivo před samotným jídlem. geniální

Vybrala jsem si zvěřinový vývar s terinou a slaninovym chipsem a jelení hřbet se šípkovou a karlovarským knedlíkem. Totiž miluju ten knedlík a mám ho tak 2x ročně. Knedlíky totiž jdou do váhy, víme?
Lukáš zvolil stejný vývar, ale k tomu Flambované kachní prso špikované sušenými meruňkami s omáčkou z červeného vína a zeleného pepře s mandlovými bramborovými kroketami. Takže po polévce si donesl číšník stoleček a začal na něj skládat věci. Přišlo mi to strašně vtipné. Hořák, sirky, nádobí, lahev alkoholu. Samozřejmě všechny kolem okamžitě zajímalo následné představení s ohněm. Že jde o oblíbenou část dokázal i vedlejší stůl, protože si objednal po jídle flambovanou palačinku a to nutně příště potřebuju ochutnat.


Na začátku jsem se zmínila, že mi interiér přišel trochu moc temný a přeplněný. Všechny ty rámečky, kachny, sochy a závěsy zasazené do prostředí otlučených zdí a fleků na omítce. Jsem v tomhle prostě jinak založená. O to větší wow efekt mělo, když nás provedl místní šéfkuchař zbytkem restaurace. Nejen, že je mnohem větší. Zbytek prostor je totiž mnohem hezčí (můj názor).
Takže příště si dám tu palačinku na "pavlači" s výhledem na rostliny a šlapací šicí stroj Singer.

Když píšu "flambovaná palačinka" a vzpomenu si na ty oříšky a všechno, tak mám děsnou chuť na sladké.



Závěr? Skvěle jsme se najedli. Dezert už jsem neměla šanci do sebe dostat. Před odchodem mi bylo nabídnuto ochutnat pálenku z malin. Takže i tu si můžete dát.

Rozhodně místo na oslavu nebo romantickou schůzku.
a já si jdu asi dát tajně čtvereček čokolády....

jo a proč jsem psala, že jsem marná? Tak to bych sice nejradši nebyla, ale. Při placení jsem zjistila, že nemám kartu. Ten den ráno jsem totiž jela umýt auto, na myčce hodila placáka na ledu, kartu v rozčílení strčila do kapsy u mikiny a na oběd se logicky převlékla. Už proto, že jsem měla kalhoty celé od brečky z myčky.

Za kulturou

Naskytla se mi příležitost zajít se podívat do Stavovského divadla. Samozřejmě, jde to kdykoliv. Ale jen tak z ničeho bych asi nešla, protože jsem většinu času utahaná a nikam se mi nechce.
Ve Stavovském divadle probíhá festival oper a zahajovací večer patřil Moravskému divadlu Olomouc. A protože v tomhle divadle hraje Gábina a protože se dostala do výběru, tak jsem ji chtěla jít podpořit. Taky jsem chtěla důvod na večerní útěk z domu a kam jinam si vezmu velikou červenou sukni, že :-)

Nechme stranou klasické zmatky a moje naprosto zlikvidované nohy z lodiček. V divadle je to krásné, honosné a slavnostní Než se člověk koukne do hlediště a vidí ty svetry, tenisky a pracovní kalhoty severoamerických osadníků. V lepším případě kostýmky s krátkou sukní a modely "Růžena z kanclu v druhém patře vám dá razítko tady na ten formulář". Pochopila bych to činohru a zvlášť u nějaké komedie, kde je zázrak, že si vzal "táta" nesednoucí oblek a "máma" hodila na hlavu před odchodem pár natáček. Ale na operu, na zahajovací večer operního festivalu, do divadla s tak nádherným interiérem? Tam se přece člověk nevyskytne omylem.

Nutno ale poznamenat, že trend módního úpadku zasáhl i samotné dění na jevišti. Když jsem šla na Řecké pašije, čekala jsem asi víc bílých rouch a modrých geometrických lemů. Kostymérka olomouckého divadla ale viděla věc jinak. Osazenstvo vesnice běhá po pódiu v barevných teplákovkách, jeden z hlavních hrdinů má jeté semišové sako a podobně. Tak nevím, jestli je to nějaký umělecký záměr nebo jednoduše katastrofální nedostatek peněz a tvorba kostýmů z nabídky SOS textilu. Korunu tomu nasadil příjezd jednoho z hrdinů na nákupním vozíku s nápisem OSLIK. Přitom tam ten osel vlastně nemusel být, takže tenhle úsměvný moment nebyl potřeba. Výkon herců byl samozřejmě skvělý, takže vlastně bylo ideální koukat jinam a jen poslouchat.
V druhé části byl dav oblečen jako ovce, to už bylo úplně zvláštní. Hodně symbolické a tak. No a Gábina hrála takovou zvláštní postavu. Přišel dav dětí, zamával hůlkama a zase šel. Nechala jsem jí poslat dárek, ale nějak se to nepodařilo předat přímo na pódiu a dostala ho až po konci.
Po divadle jsem do auta bolestí skoro nedošla. Zkusila jsem jít chvilku bosky, ale střepy na chodníku mi sebraly odvahu. Takže jsem zase nazula boty a stylem postřeleného plameňáka dopackala k Muzeu pro auto a druhé boty.
Až se mi zahojí puchýře, jdu zase.

Unikove hry

Naše zábava už docela dlouhou dobu - unikové hry. Prostě vás zavřou do pokoje nebo do sklepa nebo někam jinam a máte zhruba hodinu na útěk.
Nejdřív jsme chodili jen ve dvou nebo s nějakým náhodným doprovodem a po čase vznikl tým ZLEJ. Za první hru se dá považovat Pokoj 606. Tenhle tým od té doby zkouší obsadit všechny tabulky (nejen) v Praze. Dost často nám rekordy utíkají třeba o půl minuty :-D Na druhou stranu Kladno si nás bude pamatovat asi dlouho. Jejich hru Řezník Mrázek jsme zvládli za 16 minut (Lukáš nějak zvládl finální zámek). Už jsme viděli strašně moc šifer, nápadů, vynálezů a všeho možného. A stejně se vždycky najde něco nového.
Takže, pokud někdo hledáte inspiraci, tak koukněte na Slevomat nebo na náš seznam :)
aktuální k 26.3.

Trap Prague - Secret of Tomb

Mindmaze - Alchymistova komnata

Puzzle Room - Stroj času

Puzzle Room - Golem

The Room - Occultica

Lostrooms - Černý pokoj

Lostrooms - Hotel Le Marais

Trap Prague - The Bomb Room

Puzzle Room - Tajný agent

Escaper.cz - Tajný sklep

Escaper.cz - Tmavý pokoj

Escape master - Pacient č. 27

The Room - Starý svět

Mindmaze - Enigma

Getaway - Vězení

Mystery rooms - The Secret of the Captain (CH)

Mystery rooms - Mindgames (CH)

The Chamber - Tajemná pracovna

Czech Trap

Mazement - Dědictví

Lostexit - Dům smutku

The Padlock - Místo činu

Escape master - Pokoj č. 606

Dostaň se ven – Věznice smrti (Zelená míle)

Chess Key Room

Lostrooms – Zpátky do školy

Escape Praha – Saw

FastOut – Návrat do roku 1989

Exit room Prague – 1945: Bombardování Prahy

Lostrooms – Portal

Escape master - Pavilon č. 13

Trap Catch

BreakOut Prague - Nukleární bunkr

iEscape.cz - Letadlo

Kellyho žalář

Dostaň se ven - Hannibalova mučírna

Escape Kladno - Řezník Mrázek

Runaway - Útěk z věznice Guantanámo

Exit Room Prague - Útěk z Alcatrazu

Testovací králík

Testuju sebe i věci kolem. Teď zrovna mám za sebou testy na cukrovku (dost mazec, ale žiju) a testy cvičení a nabídky v Říčanech. Ty lékařské fakt nemám ráda. Za posledního půl roku mi brali krev tolikrát jako za zbytek života. Ovšem vraťme se k Říčanům...
Je tam poměrně zajímavé centrum pohybu a nejen pohybu Na Fialce. Nabízí bazén, kino, sály na cvičení, hlídání dětí a restauraci. A je tam furt narváno. Čekala jsem, že v některé hodiny bude parkoviště volné, ale není :D

Já jsem zatím byla a jednom cvičení a jedné hodině jógy. Ráda bych vyzkoušela bazén, protože ten mi chybí. Na podzim jsem chodila jednou týdně a teď nic. Rozhodně lepší ceny jak v Praze a lektorka mi přijde, že ví co dělá. Narozdíl od té v Squashpointu na Hájích. Tam mají sice krásný sál, ale narvaný, vydýchaný a není kam si stoupnout. Na Fialce je sice taky plno, ale cvičení je spíš o posilování než aerobiku a díky tomu je fuk, že půlka lidí necítí rytmus a jde mimo. Nikoho tím neohrozí. A dokonce se mi podařilo i navázat krátký rozhovor na páteční józe. Tak jsem si říkala, že třeba časem najdu i nové známé na sdílení informací.

Narozeniny 28

Občas to může vypadat, že jsem mladší. Ale fakt už mi je tolik. Nemyslím si, že bych se podle toho začala chovat nebo vypadat. V hlavě je mi furt 19 nebo tak nějak a když řeknu "před deseti lety" mám na mysli zhruba rok 1995. Představa, že něco s rokem narození 2000 už má občanku? Naprostý úlet.

Každopádně letošní narozeniny jsou v něčem jiné. Teda každé jsou jiné, ale letos je to podle všeho poslední příležitost slavit bez nutnosti hledání hlídání. I když ani to není pravda. Lukáš totiž hlídání sehnal - pro smečku.
Dopoledne se tady stavila návštěva a já jsem netušila co se bude dít dál. Instrukce zněly "udělej si volno". Pak dorazila Saša, že nám bude hlídat zvířata a já jsem pořád nechápala proč už teda nejedeme... no čekali jsme totiž na odvoz. Před domem zastavila černá Mercedes dodávka a vyskočil řidič pro moji tašku. Sice jsme jeli akorát na jednu noc, ale protože jsem nevěděla kam a dostala jsem informaci, že je potřeba formální oděv, tak jsem brala troje šaty s tím, že se rozhodnu na místě. Plus lodičky a další věci a to prostě vyšlo na celou tašku.
Takže přijelo auto a naložilo nás.

Trvalo mi pár vteřin, než jsem zjistila kam jedeme. Uvnitř auta totiž bylo vyšité na podlaze logo One Room hotel a protože znám vysílač na Žižkově a jeho nabídku, došlo mi to rychle. Je to asi nejmenší hotel co se dá sehnat. Vlastně jeden jediný pokoj oddělený od koupelny skleněnou stěnou. Hotel se nachází zhruba v 70m nad Prahou a hned pod ním je restaurace a nad ním vyhlídkové patro. Při pohledu z venku je hotelový pokoj vlastně v nejnižší "kabině" na straně nad židovským hřbitovem. Spousta lidí neví, že je tady hřbitov :) Zbytek tohoto patra je právě restaurace a bar.

Auto nás dovezlo až úplně před vchod s výtahy a na stejném místě nás pak vyzvedávalo. V ceně je 500km, takže je možné jej objednat i třeba jako taxi na večerní cestu do kina a zpět. Ale já jsem si maximálně užívala skutečnost, že nikam nemusím. Žádné zvíře co by mi šlapalo po hlavě nebo něco chtělo. Nikdo se nerval a nevřískal u toho. Na pokoji připravený tác s nakrájeným ovocem, šampaňské v ledu, v baru všelijaké pití včetně asi šesti druhů džusů. K tomu čokoládky a kávovar... a hlavně veeeliká postel se spoustou polštářů. Klídeček

Mělo to jedinou vadu. Někdo vypnul topení a než se ten otevřený prostor zvládl vytopit alespoň na 20 stupňů trvalo fakt dlouho. A protože to furt muselo makat, tak klimoška byla dost slyšet a vadila mi.
Večeře byla super. Sice neměli co jsem si původně chtěla dát, ale to ve finále nevadilo. Obsluha mi sama od sebe nabídla k dezertu bezkofeinovou kávu. To je takový milý detail. Lukáš byl z jídla naprosto spokojený. A to celé s výhledem na zasněženou Prahu. Tedy výhled trochu komplikovalo právě to sněžení, ale něco vidět bylo.
V noci jsem trochu stresovala. Něco se mi zdálo a já jsem došla k názoru, že musím někam na zem. Že nechci být ve vzduchu. Několikrát za noc jsem se probudila a šla se k oknu koukat na Prahu, která se probouzela do tříkrálového rána. Občas mám blbé sny, to se těžko plánuje.
Snídaně se mi líbila. Seděli jsme úplně sami v prostorách restaurace jako večer a všichni ostatní co přišli prostě jen na snídani z venku ve vedlejší části a tam jich bylo docela dost. U snídaně měla službu strašn akční servírka. Fakt byla vtipná. Jinak nabídka je klasická. Pečivo slané, toustový chleba, nějaké mazací věci (máslo, nutela, marmeláda...),šunka, sýr, koblihy, koláčky, na objednávku dělané lívance nebo vajíčka v různých úpravách. Zelenina, ovoce a cereálie.
Po snídani jsme šli nahoru na vyhlídku. I když jsem tam pořádala event, tak to nebylo nic nového. Ale mají tam pár úprav a event byl v září a to je jiný výhled než v lednu. Po desáté už byl dole řidič s Mercedesem a zase nás nabral a odvezl domů.
Sice to bylo jen pár hodin v jiné realitě, ale měla jsem uvolněný pocit, že jsem si odpočinula po svátcích a všem za poslední dobu. Prostě jen ležet a koukat z okna a jíst u toho pomeranč. Naprosté štěstí. V tomto případě vysoko nad městem a třeba i to do toho nadhledu a klidu patří.

A doma mezitím smečka terorizovala Sašu a kocour nám to ještě druhý den nemohl odpustit, že jsme ho nechali s někým neznámým doma :D
Jo a největší zážitek? Ta šatna! Samostatná místnost, poličky osvětlené LED páskama, zrcadlo přes zeď, klimatizace s vlastním nastavením... chci šatnu :D

Čestr (restaurace)

Dlouho se tady neobjevila recenze na jídlo nebo služby a už dlouho jsem do nikoho nerýpala. Tak jsem se rozhodla na tom zapracovat.
Už nějakou dobu vím o existenci restaurace Čestr patřící do rodiny podniků Ambiente. Restaurace pod touto značkou jsou zajímavé a speciálně na eat all you can v Brasileiro mám živou vzpomínku ještě po letech. Ale od jisté doby se do centra dostanu tak málo, že nemám šanci se tam objevit "náhodou". Dneska ale taková náhoda zrovna nastala. Díky jednání na Muzeu a pak řešení proplácení příspěvku v pojišťovně. Najednou bylo půl druhé a hlad. A hned pár metrů nenápadná výloha Čestru.

Speciálně teďka je trochu problém je najít, pokud je neznáte. Restaurace se nachází na opačném rohu než je vchod do nové budovy Národního muzea (bývalé rádio Svobodná Evropa, jak tam stávaly ty obrněné transportéry co jim to nejezdilo moc). Aktuálně je kolem stavba a přes výkopové práce a velký provoz na magistrále se tam člověku ani nechce chodit. Ale to by byla chyba!
I když z venku je to trochu rozpačité, takže jsem se bála co bude. Táhnout Lukáše někam na jídlo a neprověřit si nijak terén je trochu risk. I bez rezervace jsme měli štěstí a usadili nás ke stolu. Je tady dost hlučno. Samá židle a stůl, ale to je logické, protože v době oběda mají narváno a využívají každé místo. Stěna naproti vchodu je polootevřený pohled do kuchyně. A kdyby jen do kuchyně. Tohle není podnik pro citlivé vegany. Vlevo visí za sklem několik kusů krav, které řezník postupně porcuje, vedle zpracovává pro kuchaře. Pak už začíná část kuchyňská.






Interiér restaurace i talíře a jídelní lístky jsou shodně bílé s modrým zdobením. Na stropě velké čtverce ve stejných barvách. Na zdech obrovské obrazy s dělením hovězího masa (něco jako tady ten obrázek z netu). Co mi přišlo kouzelné bylo menu. Obsluha přinese dvě zalepené obálky. Porušením "pečetě" se rozbalí A3 s nabídkou a karta opět s obrázkem dělení krávy a vysvětlením jaké maso se podává a proč.
Kromě toho na stole přistál i talířek s domácím chlebem a vajíčkovou pomazánkou SKVĚLOU a domácí pomerančová limonáda.


Měla jsem problém si vybrat. Zase tolik na maso nejsem a potrpím si pouze na zcela libové kousky. Jako luxusní volba se ukázal karabáček dlouho pečený v husím sádle s bezchybnou bramborovou kaší. Kaše podávaná v rendlíku zvlášť a spousta šťávy u masa. Jako předkrm jsem zkusila poprvé v životě šneky. V tomto případě šneky zapečené v klobouku žampionů s pokličkou z vaječného žloutku a trochou pažitky. Měla jsem velkou obavu. Živě si pamatuju, jak jsem skoro zvracela jen při pohledu na ústřici na svém talíři letos v lednu. A jakmile jsem se k ní zkusila přiblížit, tak jsem se skoro rozbrečela, že tohle fakt nedám a nechala ji odnést. Ovšem tyhle houbové šneky maximálně doporučuji. Jsem v jídle citlivka, ale tohle je nečekaně dobré.
Lukáš si dal silný vývar s vejcem. Oceňuji, že to nebylo vajíčko rozkvrdlané na hadry, ale pěkně celé. Nic to ale nemění na skutečnosti, že vejce v tekutině nenávidím. Maso měl stejné a taky mu velmi chutnalo. I když jsem byla na pokraji prasknutí, zvědavost nás nutila kouknou na list s dezerty. A to jsem neodolala a vyzkoušela ještě buchtičky plněné makem a přelité vanilkovo-rumovou omáčkou. Rumová byla poctivě teda :-D

Závěr? Strašně jsem se přejedla, nebudu ani večeřet. Ale jsem totálně spokojená. Je to takové lehce staročeské, žádné kravinky a ozdobičky na talíři. Pěkně cibuláky a rendlíky a poctivé jídlo. Od vajíčkové pomazánky do posledního rumu bezchybné. A proto si naplánujte třeba oběd s partnerem, udělějte rezervačku a užijte si to.

Krabičková dieta

Rozhodla jsem se trochu změnit styl a začít pravidelně jíst. Protože jsem ale lenoch líná co se týká jídla, tak prostě nezvládám chystat si jídlo podle nějakého systému, nezapomenout si na to nakoupit atd atd. Já a jídlo prostě nejde dohromady. Jsem zvyklá jíst pravidelně jednou denně a cokoliv navíc je divné a ani nevím co si dát a kam si zajít a podobně. Hodně za to může práce, protože tady mám kolem akorát pizzu (nechutná mi), kebab (nejím) nebo čínu. A jednu českou jídelnu kde vaří kombinace koleno-knedlík-sekaná-řízek.
Přitom už jsem v minulosti dost problémů s jídlem měla. Od držení diet a hladovek, přes otravu nebo měsíc na vývaru (to bylo po Indii a sundala jsem 8 kg a vypadala prý blbě). A docela ujíždím na pečivu a to mi moc nedává.

Takže jako řešení se ukázalo nechat to na někom jiném. Objednala jsem si tedy měsíc krabičkové diety a s celým průběhem budu informovat. Není účelem hubnout, ale stejně si zapíšu...
Pas 78cm, boky 95cm, prsa 95cm, stehna 54cm, ruce 28cm. Výška asi 175cm a váha asi 67kg. Tak teď jsem vyděsila i sama sebe a můžeme pokračovat.

Den první: asi v osm snídám ovesné vločky s bílým jogurtem s trochou višní. Je toho kopec a i když se snažím, tak to nezvládnu dojíst a trochu dávám do ledničky.
Kolem jedenácté mám první svačinu. Ta je moc dobrá. Křupavý plátek s cottage a trochou šunky.
Obědvám asi o půl třetí. Mám kuřecí stehno s dušenou zeleninou a rýži. Není to špatné, ale nejsem milovník stehna a navíc bych ho mnohem líp propekla, aby byla kůrčička. což tady není ani omylem. Chuťově to není špatné.
Odpolední svačina. ježiši to přece nedokážu jíst tak často! Každopádně byla zelenina a plátek tmavého chlebíku. Nevydržela jsem (fakt ujetý den) a porušila jídelníček jednou horkou čokoládou. Kávu totiž nemůžu. Každopádně bych už jídelní den ukončila.
Jenže ještě měla nastat večeře. To už jsem nechtěla. vyloženě se mi hnusila myšlenka na jídlo. Takže jsem si dala jednu hrušku a večeři v podobě zapečené cukety je v mrazáku.
Aktivity no vlastně nic moc. Cesta pěšky do práce od auta a pak doma jen nějaké zametání, vytírání a žehlení. Bylo pekelné vedro a měla jsem dost.

Den druhý: Opět jsem našla před domem balíček. Trochu jsem se naštvala. Jediná věc, kterou NEJIM a nikdy jist NEBUDU je celer. Smrdí, nechutná mi. A psala jsem to do poznámek. Ale i tak mi k večeři dorazilo vepřové na celeru. bleh. no na jídlo se prý fuj neříká, tak to neříkám.
Snídani jsem malinko sabotovala. Miluju kukuřici, ale nedokážu si ji ráno namazat na chleba v pomazánce. chleba měl dýňová semínka a dala jsem si na něj meruňkovou marmeládu. Jen malilinko, abych se nedusila :D
Dopolední svačina mi moc chutná. Bílý jogurt mixovaný s jahodama. Opět je ho celkem dost 332g.
Oběd jsem zvládla kolem půl třetí. Hovězí s bulgurem jsem musela dosolit a obecně mi neudělalo zase takovou radost. nějak mi to začíná připomínat trochu mdlé a vodové vaření v jídelně. Tak snad se polepší. Ale maso není tvrdé a trochu jsem si ho vzala.
Odpolední svačina by mi stačila jako večeře a ještě tam je ta večeře s celerem... panebože.

Den třetí: Mám problém. Dnešek jsem trávila na cestách, takže snídani jsem si vytunila po svém (celozrný chleba jsem si vzala, ale jejich pomazánku vyměnila za svoji). Tvarožník co měl být odpoledne jsem vzala cestou ve vlaku. Pak si užila neskutečné nervy u notáře. Oběd jsem měla strašně pozdě v Olomouci (vepřová panenka) a svačina vůbec nebyla. A ještě jsem si dovolila vzít si odpoledne jedno kafe v Regiojetu. Prostě sodomagomora. Ale večeři už jsem jedla podle krabiček. Tedy kuřecí roládu s hráškem. Opět nedosolenou.

Den čtvrtý: Snídaně tvarohové tzatziky? No ble. Žaludek si vyžádal použít dovezené pečivo jako podklad pod tenoučkou vrstvu merunkove marmelády. Dopolední svačina byl banánový jogurt s čokoládou. Hmmm toho bych mohla mraky. Oběd - vepřové maso s omáčkou z lesních plodů a špalda. Měla jsem to bez masa. Svačina rukola s pestem a fit chleba a parmskou šunkou ušla.
K večeři byla kuřecí směs s jogurtovým dipem a to mi chutnalo. Jen jsem nedojedla bataty. Chutnaji zvláštně.

Den pátý: Snídaně zapečené vejce a pečivo. Fakt jsem měla snahu, ale vzala si jen pečivo. suché. Svačina je červená řepa a "polystyren" a nějaký kousek tvarohu typu Lučina. To byla zajímavá kombinace a šlo to. Opět jsem to nedojedla.
Na oběd bylo filé s rajčátky a kus kus. To mi chutnalo a snědla jsem. Odpolední svačina je jogurtový nápoj. Netěším se na večeři, protože mám pohanku s uzeným a kysané zelí a já bych si dala třeba samotné zelí, ale bez toho masa.

.....
abych to uzavřela Nevydržela jsem to. Po prvním týdnu jsem byla nespokojená a druhý týden už se mi dělalo z krabiček zle už podle názvu. Takže jsem celou aktivitu ukončila a ještě se trochu tahala o vrácení poměrné části peněz. Ale mám konečně pokoj. Zpětně mám pocit, že se mi tím jídlo spíš rozhasilo, protože se mi do něj fakt nechtělo. Tak teď sice jím, ale po svém. Bez ovoce a brambor se žít nedá. Alespoň v mém světě.

Vltava 2015

Když nepočítám spoustu focení a rehabilitací, tak se zbytek měsíce vlastně nic nedělo. Až poslední víkend.
Proběhla klasická cesta na vodu, letos s číslem 4. Původně mělo jet fakt hodně lidí, ale nakonec bylo pět lidí a pes.

První překvapení čekalo v kempu, když jsme přijeli a místo dvou chatek nám byly přiděleny tři. Správce se tvářil, že to není problém a že pořešíme ráno. Tak jsme ještě chvilku poseděli, dali si párek a pití a pak šli spát. Ráno se nic nedělo. Martin spal ve vedlejší chatce, já s Lukášem a psem ve své a vstávali jsme tak nějak kolem půl deváté. V devět přijel i Michal s Petrou a sestava byla kompletní. Protože jsme byli až poslední v seznamu odvážených lodí, mohli jsme si pomalý rozjezd v klidu dovolit.
Snídaně nic moc. Totálně tuhé lívanečky a čaj. Zkusila jsem to vylepšit buchtou, ale taky nenadchla. Kde jsou ty domácí koláče a vanilkové dobroty z dob minulých. Lukáš měl jídlo svoje a Martin dal vajíčka a pivo. Smála jsem se mu, že má kachní žaludek. Když se zbytek zabydlel a prohlédl si kemp, uvolnilo se místo na lodě a vyjeli jsme do Vyššího Brodu pod přehradu. Tam se od letoška za vjezd s autem platí. Taky novinka.

Plavba šla krásně. Víc pádel je logicky poznat na rychlosti, takže na první plánovanou zastávku U Veverek jsme dojeli ani nevím jak. Zrovna začínalo pršet, tak se to hodilo. Mají dobrou gulášovku a podél celé trasy mají vynikající housky. Dala jsem si jich rovnou víc. V mokru a zimě vyhládne. Na místě jsem měla menší dohady s nějakým vodákem co chtěl Sama krmit klobásou, nechtěl pochopit debilitu svého jednání a ještě měl poznámky, že ho týrám uvázáním na vodítko. Že on by chtěl svobodný pohyb... jedna z věcí co je trochu na houby - 80% okolí je "namol" a to se pak debata nevede. To jsem já ironická a protějšek nechápavý.
Další zastávky jsem nějak nevnímala. Střídavě pršelo, měla jsem všechno hodně durch, pes toho měl dost a v kempu čekala Mel s Davidem. Takže jsem logicky chtěla trochu hnát. Na příští rok mu pořídím speciální výbavu včetně vestičky a nepromokavého stanu.

Večer byla v plánu ještě návštěva Krumlova. To už bylo počasí bez vody, ale teplo taky vypadá jinak. Na jídlo můžeme doporučit restauraci Maštal. Je hned na náměstí a tváří se trochu jako středověká krčma. Hraje tam Čechomor, sedí se pod klenbou na dřevěných lavicích a na jídelním lístku je především dost masa. Vaří skvěle a je toho dostatečná porce i pro vodáka. Po večeři jsme vyrazili na krátkou procházku centrem a podívat se na zítřejší jezy. Cestou nám přišla do cesty lukostřelba. Martin ji zkoušel jako první a nakonec i já a s velkým nadšením jsem trefila střed a za odměnu dostala odznak. Z míst kam zajít bych jmenovala ještě Koktejl bar Apotheke Lékárna. Je hned u Červené brány a podle hostů u vedlejšího stolu tam chodí na dobré pití už několikátý rok a stále super. Já si dala kafe s panákem, takže koktejly neposoudím.
 Po návratu do kempu jsem šla spát jako první z naší chatky. Kolem jedné ráno pak přišel i zbytek, ale byla jsem chrápáním vyhnána do auta. Takže jsem první člověk co v našem autě spal až do rána v kufru. Bylo to ve finále moc fajn. Dokonce i zapršelo... skoro jako ve stanu.

Nedělní den byl o poznání slunečnější. Druhá část cesty se líp jede. Víc jezů, kratší trasa, zajímavější okolí. Plavba do Krumlova opět v rekordním čase a letos jsme ani neprořízli raft :)
Cestou zpět do Prahy jsme chtěli do vloni objevené restaurace, ale byla zavřená. Tak jsem našla Alchymistu v Českých Budějovicích. A byla to dobrá volba. Pánům se moc líbila místní servírka a taky mají dobré jídlo a stinné prostředí..

Workshop svatební fotografie

Asi před rokem jsem si našla na internetu možnost dvoudenního školení v oblasti svatebního focení. Protože ze svateb mám největší stres a cítím největší zodpovědnost, ale zároveň se jim chci do budoucna věnovat, docela mě zaujal. Vypsaný termín jsem ale nestihla a další se měl vypsat někdy na jaře. Já jsem ho chtěla jako dárek k vánocům a to tím pádem nešlo.

Ale...
Nakonec jsem si poslala dotaz sama a termín se naštěstí přesouval, takže jsem se mohla přihlásit. Kurz sám sebe hodnotí jako bezkonkurenční a skvělý. No můj dojem je trochu smíšený. Výhodou je, že trvá dva dny a je tedy velký prostor pro vyzkoušení si všeho. Nevýhodou je, že organizace je chaotická a ve výsledku vlastně nedostanete co bylo inzerováno.
citace z webu: "

•  2. den workshopu prostory zámku, včetně zahrad k dispozici exkluzivně pro náš workshop!
•  bezkonkurenční počet modelů - svatebních párů (max 5 fotografů na 1 pár!), rozdělíte se do
• skupin a nebude se vás tak až 15 tlačit před jedním párem, jako na konkurenčním workshopu
•  vyzkoušíte si focení 3 různých svatebních obřadů! - rozlehlý pavilón, zámecká zahrada a kaple
• (prostory jsou záměrně vybrány pro focení náročnější, stropy jsou vysoko a barevné, techniky jako blesk 45° nahoru s vysunutou destičkou apod. fungovat nebudou, budete muset přemýšlet)

Pokud první den byl hlavně o řešení technických problémů a práce s bleskem, druhý den značně pokulhával.
Prostory zámku se myslí jeden "obyvák", kde je příprava modelů, šaty a všechno možné. Samozřejmě na finálních fotkách to poznat není. Počet fotografů na jeden pár taky není pravda. Když je řeč o konkurenčním kurzu. U Adlera je striktně rozdělený počet lidí do skupinek. Tady to bylo dost živelné. Když jsem si vymyslela focení s jedním ženichem a vzala si ho bokem, do minuty nás tam bylo několik a zase nikdo nezůstal u původní scény. Vlastně je to ale trénink na realitu svateb a focení mobilama a vším kolem.
Modelky a modelové odvedli skvělou práci. Co se ale více lidem nelíbilo, byl právě chaos. Tři svatební obřady se nefotí. Spíš spousta portrétů na různých místech. Ale bez zásahu lektora. U Igora se nestane, že by lektor stál s foťákem v první řadě a fotil si sám pro sebe. Sedí vedle, je k dispozici ke konzultacím nebo kecá s modelkou. Ale v ruce foťák nemá. Totiž pak jsem mazala snímky, kde se nevěsta krásně tváří a přes kus obličeje má jeho loket.... A na webu jako prezentace svateb fotky z kurzů. Ale jo no.
Celkově jsem kurz čekala koncipovaný jinak. Tohle bylo živelné ve smyslu "Co si vymyslíte, to si nafotíte". Vlastně proč ne, taky trénink. Každopádně s jednou slečnou jsme odjely dřív, protože fotit šest hodin jen portréty v zahradě už na nás bylo moc. Na normální svatbě člověk fotí hosty, dárky, taneční zábavu nebo detaily stolu. Tak se dá zvládnout celý den. Ale tady mi docházela inspirace. Sice jsem koukala, že jsem tím přišla o některé záběry, ale modelka se dá sehnat i v Praze, základ máme a zbytek vyrobíme :D

Co dobrého mi to přineslo: rozhoupala jsem se k velké investici do blesku a objektivu (hodně velké). Nafotila jsem si do portfolia věci s profíkama, takže líp vypadají. Potkala jsem hromadu lidí a vyměnila si s nima zkušenosti. Přestala odsuzovat blesk jako peklo pekelné. Udělala si výlet na zámek. Užila si příjemný slunečný den.

Škola smyku

Jako dárek jsem dostala vytoužený poukaz a 19.4. jsme vyrazili s Lukášem oba směr Příbram a na polygon Dlouhá Lhota.
Start dopolední výuky byl v osm ráno, to bylo masakroidní. Takhle brzo já nefunguju. Natož za volantem a ve výuce teorie. Ale tak přežila jsem, dojela jsem. První půlka dne je věnovaná teorii a výkladu situací v učebně. Lektor to podával jako show a celkem protlačoval BMW, které sám vlastnil. Prostě moje krevní skupina. Protože už jsem prostě taková, pouštěla jsem se často do odpovědí a diskuze a tímto a tričkem s velkým logem svého auta jsem se stala zapamatovatelnou. Když se ještě ukázalo, že nenápadný chlapec (v porovnání se mnou je většina lidí zakřiknutá a málomluvná) sedící vedle je přítel a posléze čím přijel, stala se naše strana učebny často vyhledávaným bodem. Když si potřeboval rýpnout nebo naopak zdůraznit skvělé jízdní vlastnosti X-drive. Taky se ptal, jak se tohle proboha stalo, že někdo z Ukrajiny žije s někým z jediného města České republiky.

 Naše dvojice byla vůbec výrazná (kombinace moravačka-pražák/mini-bmw je prostě neuvěřitelná). Z dalších vyčuhujících lidí třeba majitel nového Volva co mu bylo tak 25 let (průměrný věk řidiče volva je tak 50). Majitelka nového SUV Subaru XV, která vážila asi 45kg a auto dostala od manžela a volantu se vyloženě bála. Taky střídavě nabírala na slzy a střídavě se schovávala. Pak jeden totální vrak z roku nebreč bez ABS a jeden pidi hyundai i10. Jinak taková šeď dvojkových oktávek a jim podobných aut.
Po obědě, který jsem stejně nějak nechala ležet, se jelo na polygon. Ve stejnou dobu se kolem motala kolona starých amerických aut a motorek a jiné zajímavé techniky. Tak než se paní se Subaru odhodlala strčit čumák do křižovatky, byla první část aut fuč. Pak se rozmýšlela holka s i10 a po pár zatáčkách už jsme z našich kolegů (včetně Lukáše) neviděli nikoho a začala jsem hrabat telefon, že se nechám odnavigovat, protože nevím kde jsme. Naštěstí to nakonec nebylo potřeba a na polygon jsme trefili. Narozdíl od Volva :D

Odpolední program byl o poznání zábavnější. Jen se bohužel ukázalo, že Mini v ostrých mokrých zatáčkách prostě nesedí a jede mimo trasu. Snažila jsem se já, snažil se instruktor jako nápověda, potom i jako řidič. Tak prý nemám jezdit zatáčky za deště nad 40km/hod. Protože pak to přestává být k ovládnutí a hrozí švestka. Ale šlo o kluznou plochu s vodou a jakoby ledem, takže jsem si to vzala k srdci, ale nebylo to zase nic dramatického. Všechno ostatní šlo dobře. Sice jsem byla lektory vyhlášena za cvoka roku co jezdí nejradši dveřma napřed, ale zase jsme si parádně pokecali a uznali, že smyk byl celou dobu řízený a pod kontrolou. Že to bylo poznat i z jejich pozice. Já o tom byla samozřejmě přesvědčená. Ale proč jezdit na polygonu rovně, když si můžu zkusit kravit a venku to nejde?
Trochu nepříjemná byla skutečnost, že Mini má nějaké jízdní problémy. Vržou brzdy a něco tam mlátí. Takže když jsem lítala smykem zatáčky a slalom, trochu jsem se bála, že mi ustřelí kolo. Ale vydrželo a ve čtvrtek jde na servis. Auto vydrží neuvěřitelné věci. Třeba jsem vletěla do trávy v rychlém smyku a nic. Žádné převrácení ani panika. Proste narovnat, vyrovnat, pohoda klid. Jediné co mi nešlo, bylo dostat se na tak krátké rovince na 80km/hod. Couvala jsem až úplně k plotu do trávy, abych měla o pár metrů delší ranvej. A fakt jsem si připadala jako letadlo na startu. Dojela jsem na pozice, zastavila a počkala na signál. A pak vystřelila tou největší silou, které jsem byla schopna směrem vpřed. Zelené kužely, spojka, tvrdě na brzdy, zapnout stěrače a drrrrržeeeet. Jednou se mi povedlo nechat otevřená okýnka (bylo vedro) a nastříkala mi ta voda do auta. A několik kuželů jsem i vzala s sebou. Ono ke konci už jsem měla pořádný bolehlav a byla utahaná jak kotě.
Kdo tento problém neměl byl Lukáš. Klimatizace funkční, milion asistentů Xdrive taky. To auto sedělo jak na kolejích. Tam kde ostatní lítají z dráhy v hodinách, projelo bmw jak kaluží. Ale řekla bych, že to ho pak nemohlo bavit :D a na závěr si musel půjčit moje auto, protože zmiňovaný smyk chtěl zkusit.
Takže na start, vytúrovat, co největší rychlost, zelené kužely a fííí... zatáhnout ruční brzdu. Lepší jak Matějská. Auto se roztočí kolem vlastní osy, letí dál ve stejném směru a podle váhy a rychlosti se po několika točkách zastaví. Mini zvládalo tak jednu táhlou. Ale na závěr si mě vzal do svého auta instruktor a dali jsme těch kruhů asi pět. Někdy se prostě hodí švitořit s ředitelem polygonu. Mohla jsem si ony hodiny zkusit několikrát a z celého areálu jsem odjížděla jako poslední a ještě mi mával :D Jediné co se nepovedlo bylo ukecávání, aby mi půjčil Hummer. Vypadal nalomený, ale nakonec se nevzdal.

Závěr. Všem můžu doporučit polygon Dlouhá Lhota u Příbrami. Jedině snad majitelům Audi moc ne, dělají si tam z nich srandičky :-) A vlastní gumy neničíte, plochy jsou natřené a celou dobu vydatně stříkané vodou.

Divadlo Uhříněves II.

Divadlo dostalo druhou šanci. Tentokrát jsem byla v lepším rozpoložení. O to horší to asi bylo :D Protože jsem se nudila stejně jako posledně. Tentokrát one man show Vysavač s Bobem Kleplem. Hodně keců, málo vtipu. Když odmyslím několik dokončených vtipů, chyběla tomu pointa a hlavně švih. Příběh představuje postaršího zaměstnance Tesca na Andělu, který se zamiloval do mladičké kolegyně. Ta si ho samozřejmě nevšímá a on se snaží zaujmout (a to až na úrovni stalkera). Kdyby to střihli na půlku, bylo to ideální.
Představení předcházela ještě etuda na téma "máme lístky na balkon a neumíme číst" zahraná neznámou návštěvnicí. Ta se nás snažila přesvědčit, že naše lístky z internetu neplatí, protože ona je má z divadla. Akorát jí pak uvaděčka musela vysvětlit rozdíl mezi přízemím a zbytkem divadla :D
A tímto jsme zakončili naše kulturní jaro :-)
Pro příště si ráda zajedu do města do opravdového divadla. Už kvůli tomu interiéru a atmosféře. Co třeba zase nějaký balet?

Slovenské Velikonoce

Vydali jsme se autovlakem do Košic. To je taková hezká úvodní věta. Ono to teda bylo trochu dramatičtější.

Začalo to už na mezinárodní přepážce na Hlaváku.  Příjemnost zaměstnanců Českých drah je legendární, takže se to neslo v podobném duchu. "Dobrý den, chtěli bysme lístek na autovlak do Košic. Co je k tomu potřeba?" a paní nám podala papír bez nějakých informací. Obsahuje dotazy typu výška auta, šířka včetně zrcátek... Já jsem se na webu koukala předem a nikde není řečeno, že si máme vzít velký techničák. Když jsem se zarazila, že tuhle informaci nevíme, paní se naštvaně otočila, že to je snad jasné a že to máme v malém. Nemáme.
Velikost auta jsem nakonec vygooglila. Při nahlášení výšky 1674mm se ženské protočily panenky, že to přece NEMUŽEME s tak velkým autem. Že to si musíme připlatit. Fajn. Další díl - nákup místenky. Chvilku jsem si říkala, že jsem asi zase v Indii. Jedna možnost je oddělená mužská a ženská kupé. Druhá možnost je připlatit si za dvoulůžkové a tam můžeme být oba. Takže si připlatíme. Fajn. Když se pak Lukáš přiznal k psovi velikosti moderního mopu, chytnul už ženskou amok, že pes v ŽÁDNÉM případě přece nejezdí vlakem. Tak jsem se zeptala a co máme jako dělat? Tak prý nepojedeme ani indickým ani příplatkovým kupé, ale bude tak nesmírně laskavá, že nám dovolí jet v normálním vagonu co ten vlak taky táhne, ale s autama není přímo spojený. (v Košicích se pak ukázalo, že nás rozpojili a auta se vykládají úplně jinde)
Takže. Ještě jsem pořád v Praze a už něco několikrát nešlo a něco se několikrát připlácelo... V půlce jsem se otočila na Lukáše a ptala se ho, jestli se na to nevybodneme. Nevybodli

V pátek večer jsme tedy naložili auto na vagon. Paradoxně ty dražší místa nahoře jsou ty míň chráněné a dýl se na ně čeká. Prostě logika jako prase. Vlak samotný odjíždí asi hodinu poté. Pokud nemá zpoždění. A to má asi skoro furt. Přetopené kupé, plné lidí. Na každé stanici nějaká změna. A do toho pes, který prostě neumí sedět a dát pokoj. Naprostý vrchol tahle epizoda dostala někde v Pardubicích, když přistoupila dvojice nějakých dělňasů. Jeden smrděl sloní dávkou Pitralonu a druhý odhodil cigaretu asi ještě během nastupování do vagónu. Z obojeho mi bylo na zvracení. Už v Ostravě mi bylo jasné, že tohle byl nejhorší nápad letošního roku. Nespala jsem celou cestu, byla mi nakonec zima z totální únavy, srali mě lidi a kravál na chodbičce. Prostě peklo na kolejích.

Ráno jsem zničená vypadla z vlaku a byla nadšená, že je to za mnou.
Aby ten den nezačal moc pozitivně, dozvěděli jsme se, že náš kus vlaku je úplně jinde než kus s autama. Naštěstí už jsem na košickém nádraží byla a rychle mi došlo kudytudy. Po vyzvednutí auta jsme šli do Auparku na snídani a mohli konečně pokračovat do Prešova.

Bydlení v hotelu Enchante naprosto super. Představte si, že po dvou dnech kyselých xichtů potkáte najednou milého zaměstnance hotelu, pro kterého není nic problém. Ubytování o dvě hodiny dřív? Klidně. Podal nám informace, nabídnul wellness a rovnou nás objednal. Prostorný apartmán plný světla, skvěle uklizeno, krásná veliká koupelna s vanou i sprchovým koutem včetně masážního panelu. Za psa připlácíme 15% denní sazby, ale nikoho ani nenapadne proti jeho pobytu pípnout. Protože se o Velikonocích na Slovensku zastaví život, je tady naprosté ticho. Jak v hotelu, tak na ulici.
Hotelová restaurace skvěle vaří. Za dobu pobytu jsme si dali pokaždé jiné jídlo, takže asi tak půlku jídelního lístku (hlavní jídla). Všechno bez poznámek. Halušky mám radši trošku jinak, ale to je otázka osobního vkusu a zvyku z domova. Jinak snídaně i jakékoliv jiné jídlo super.

Co dělat v okolí? Tak třeba projít si Košice. Centrum není velké a mají krásný kostel na náměstí. Pak taky centrum Prešova samotného. Podél vody je cyklostezka, samozřejmě spousta keší.
Další výlet je Spišský hrad  a jeho okolí. Já jsem podlehla reklamě a navrhla Tatralandii. Kromě aquaparku je to v létě i venkovní zábavní park, lanové aktivity a indoor skydiving. Je to nečekaný kolos a zabírá celé údolí nedaleko Liptovského Mikuláše. Bohužel návštěva bazénu je to poslední co si můj mobil pamatuje. Fotky pod vodou, které měl v reklamě, ho zřejmě zabily. Přestalo fungovat všechno kromě tlačítka na focení. Interiér je velmi rozmanitý, nabízeny jsou masáže, ožírací rybičky a spousta občerstvení. Teplota vzduchu je na někoho až moc, já jsem byla spokojená. Bazény se slanou i sladkou vodou, venkovní termální bazén a několik tobogánů. Stála se na ně ale fronta až za roh. Parkoviště je zdarma a skvělá věc, kterou ještě musím zmínit, je placení všeho čipem na ruce. Prostě v areálu chodíte na pití, masáže nebo do sauny a načítá se to na čip od skřínky. To by mělo fungovat všude jednoznačně.

Během víkendu jsme se vydali na Ukrajinu. Celkem snadný způsob jak si vybarvit tenhle stát je vzít si platný pas a zajet do Velkých Slemenců. Je tam pěší přechod uprostřed vesnice a místní tam chodí prý naprosto běžně nakupovat nebo na návštěvu. Opět opakuji, během Velikonoc tady vymře lidská populace a potkáte kolem dokola akorát kočky na ulici. Ale jinak se tady prý levně nakupují zaručeně pravé značkovky :D Přes hranici není možné jít se zvířetem i když má v pořádku evropský pas. Ukrajinci nemají čtečku a zvířata nepouští. Běžně stojí u hranic taxíky, které vás dovezou dál. Celníci nám to potvrdili, že se to tak dělá. Lukáš byl trochu nevrlý z té spousty otázek. Pokud se jim chcete vyhnout, stačí zahlásit, že jdete na hřbitov. Jeden zajímavý se totiž nachází cca kilometr od hranic.

Cestou zpět do Prahy jela vlakem celá cikánská vesnice. Já jsem se stihla pohádat s jedním cikánem z tlupy co přistoupila. Že mi toho psa prostě nezašlápne a tečka. Byla jsem tak nervní, že bych asi neustoupila ani kdyby si přitáhl průvodčí a citovali mi jízdní řády. Vlak byl narvaný, samozřejmě vzhledem k obsazení naprostá anarchie. Takže jsem si svoje místo v kupé uhájila, ale nijak pohodlné to tam nebylo. Naštěstí jsem zvládla vymyslet geniální řešení jak nikoho nevidět. Postavila jsem si stan. Vzala jsem bundu, natáhla si kapucu na hlavu opačně než se používá, když chcete vidět. Kolena si schovala pod bradou a celá zmizela. Ukázalo se to geniálním řešením. Jak jsem si vytvořila vlastní prostor, uklidnila jsem se a podařilo se mi i chvilku spát. Sláva hurá.

Takže kdo chcete využít autovlak a nepřijít o nervy, tak zásady: nechte psa sousedům, vemte Fabii nebo Fiat 500, jeďte posádka složená z jednoho pohlaví a kolem jedenácté večer si dejte pivo dvanáctku s rohypnolem. Držím palce

PS: Prý je ten text strašně negativní. Ale pobyt na Slovensku samotném byl moc fajn. Hotel doporučuju, všechny aktivity fajn, řízení auta z Tatralandie domů krása, počasí slunečné i když studené. Jen ta cesta a ty kecy lidí :D

Březen, měsíc kultury

To se nám to hezky sešlo, že mám konečně spoustu možností "vyvenčit" šaty co jinak visí doma.
17.3. jsem viděla už několikáté představení Caveman. Na to se dá chodit jednou ročně a stejně se budete smát na celé kolo. Jan Holík je perfektní herec a máte pocit, že neříká text, ale vypráví vám super historku z minulého týdne. Je to tak uvěřitelné, že nemůžete rozeznat kdy "hraje" a kdy improvizuje. A výbuchy smíchu jedou těsně za sebou. Klobouk dolů před autorem.

23.3. S tvojí dcerou ne Asi jsem byla ovlivněná velkou únavou z nepříjemného jednání co probíhalo odpoledne. Ale teda zase taková bomba to není. Má to svoje kouzelné momenty, ale asi tomu nepomáhala samotná atmosféra divadla (no spíš sokolovny co má zandávací židle). Pro příště si musím pamatovat, že v U22 je zima a táhne i během představení. Jo a ta megafronta na chlebíček. Zvlášť, když zuzanka nestíhala předtím jíst... Jestli jsem se v první půlce občas zasmála, tak v druhé už jsem se modlila, že chci domů.

24.3. Show Jana Krause, natáčení v divadle Archa. Divadlo Archa je zvláštní tím, že nemá jeviště. Naopak hlediště se táhne až ke stropu. Ozvučení je občas nic moc, takže v TV slyšíte víc vtipů. Taky to bylo tentokrát trochu těžkopádné. Což hodně záleží na skladbě hostů. Slovenská zpěvačka na otázky odpovídala ano/ne a smích. Tak to se potom moc nedá. A s Čenským celou dobu řešil, proč tak dobře vypadá. Ale bylo to zábavné a po sestříhání to bude na Primě mnohem lepší.

25.3. vystoupení a přednáška v Mladé Boleslavy

30.3. Nahniličko! divadlo Kalich. Komedie o manželském stereotypu, ruském obchodníkovi a obchodu se zbraněmi. Takhle to zní teda zajímavě. A stojí to za pokoukání. Kraus s Holubovou jako manželé. Klepl a Issová jako ruský mafián. Ivana Chýlková jako drsná obchodnice, zastupující výrobce zbraní. Těžko říct co tam hraje Ján Sedal, ale má neustále zdravotní problémy s nohou :D
Kraus to napsal geniálně a ještě geniálněji to všichni hrajou. Speciálně krátká manželská (tedy opravdu manželská) etuda s Chýlkovou, kdy se navzájem snaží rozhodit. A díky tomu se drsná obchodnice v rudém obleku asi minutu dusila smíchy a nedokázala dokončit větu. Tuhle hru jednoznačně doporučuju.

Escape games

Novinka, která pomalu ovládá Prahu a Slevomat :D adventury v reálném životě.
7. a 8.3 jsme s Lukášem na dvě takové hry vyrazili. První byla právě přes Slevomat nalezená
TRAP PRAGUE - varianta Secret of Tomb (firma nabízí další dvě hry)
Kdo nikdy nehrál žádnou podobně koncipovanou hru na počítači bude možná lehce mimo. Alespoň na začátku. Hra jako taková trvá max hodinu a můžete si říkat o nápovědy. Někde ale hinty stojí minuty z vašeho času. Pokud se bojíte, že něco vyzradím (ale ani ne), přestaňte číst...

.....
už čtou jen ti co vážně chtějí?
....
Hrobka začíná první místností, která vypadá, že v ní něco chybí. Rezavý sud a kus papíru? Co to jako je? Jakmile se dostanete na vlnovou délku myšlenek tvůrců, už vám to zapadá naprosto jasně. Takže druhá místnost (ta nám dala sakra zabrat kvůli jednomu záseku), pak kaple (tam nastoupila znalost Indiana Jonese) a hurá do poslední místnosti pro finálku. Ve dvou lidech se to hraje parádně, protože vám do toho nikdo nekecá a nekoukáte na jedno místo milionkrát. Celkový čas cca 46 minut, což bylo přesně uprostřed mezi nejlepším časem a nuceným koncem ze strany obsluhy. každý z hráčů se pak může zapsat kamkoliv na zeď včetně času nebo vzkazu nebo obrázku. Tak až půjdete, tak ten náš je v rohu u oka co čumí z trubky. To najdete.
Adrenalin a moje soutěživost docela fungují i když "o nic nejde".

Natěšení úspěchem jsme druhý den zkusili 
MIND MAZE kousek od IP Pavlova. I tady si můžete vybrat, kterou hru budete hrát. Protože tíhnu spíš ke středověku než k Enigmě, vybrala jsem Alchymistovu komnatu. Opět si stojím za názorem, že kdokoliv další by byl těžce navíc. I takhle si Lukáš stěžoval, že jsem spoustu věcí vyřešila bez něj a bez upozornění, že už je mám a jak jsem na to přišla... no jo. Já jak mi běží čas, tak prostě makám a letím a přestávám to brát jako srandu a beru to jako úkol. A veškeré vykecávání si měřím na tom písku co se sypal za dveřma.
Vnitřně si ale myslím, že je to dobrá vlastnost.
Druhá hra se nám povedla ještě o deset minut rychleji a dostali jsme magnetku, kde je čas zapsaný.

Výhodou těchto her je, že mají otevřeno docela do večera a není tak problém si zajít logicky zauvažovat po práci nebo o víkendu večer, když už není sluníčko a nedá se jít ven na kešky třeba. (na kešky se dá jít kdykoliv, ale lepší konec věty nemám)

Kam na jídlo v Bratislavě? velikonoční výlet

Slovensko nějak pořád nepovažuji za jiný stát. Mluví se tam skoro stejně, děda je ze Slovenska, byla jsem tam za život stokrát, mám tam rodinu a za keškama už jsme tam vyrazili taky několikrát. Proto bylo celkem udivující, že Lukáš na Slovensku nikdy nebyl a hned jsem si říkala, že by bylo fajn mu Bratislavu ukázat. Nakonec jsem ji ukázala i sama sobě, protože narozdíl od všech předchozích výprav, teď to byla Bratislava “zážitková”.
Začalo to už ubytováním v hotelu Mercure Centre v docházkové vzdálenosti od prezidentského paláce a jeho zahrad. Pokud chcete něco pro víkend ve dvou, koukněte na booking.com na jejich nabídku. Speciálně jejich koupelna s prosklenou stěnou do ložnice je vtipná.
Počasí vyšlo i nevyšlo, spíš bylo hůř. Hned v sobotu nás chytla bouřka na Devíně. Jinak jsme ale prošli ten hlavní základ co by měl člověk v Blavě vidět a u toho narazili na několik tipů kam zajít. Jediný háček je, pokud cestujete se psem. Hlavní město Slovenska by asi vyhrálo cenu za nejbetonovější a nejmíň přátelské město ke psům. Pes se nesmí pohybovat skoro nikde (a to ani na vodítku) a v žádném podniku v centru vám ho nedovolí. Což je oproti třeba Praze sakra změna. Ale zpět k jídlu

Snídaně: v hotelu velmi povedené, pokaždé jsme se zvládli přejíst, protože bylo nutné vyzkoušet všechno.

Oběd: dvakrát jsme jedli v restauraci U Srnčeka pod Devínem. Snad jediný podnik, do kterého můžou bez problémů lidi se psem. Na pohled sice vypadá jako taková výletní restaurace se zahrádkou, ale jídlo je na vysoké úrovni. Vyzkoušeli jsme Velikonoční menu i stálý lístek. Skvělé domácí jídlo, hlavně krokety v podobě skoro bramborových šišek zaujaly. Za nejlepší jsme vyhlásili divočáka na švestkové omáčce. A mají točenou kofolu, parkoviště pro zákazníky a misku s vodou pro psa :-D Cenově se pohybuje na střední hranici (nic vysokého). Obsluha malinko zmatená, ale hospoda byla plná, tak prostě nestíhali.

Třetí oběd proběhl v restauraci Altitude v TV vysílači na Kamzíku. Adresa je vtipná “Cesta na Kamzík” a navigace vás nedovede úplně nahoru, ale věřte tomu, že parkoviště pro hosty (cca 10 aut) je těsně u věže u vchodu. Stačí se nebát dojet až nahoru (ne do brány!!!). Ve vysílači jsou podniky dva. Otočná restaurace o které je řeč a nad ní pak menší spíš na klidnou večeři nebo kávičku s výhledem. Ceny už jsou trochu vyšší, ale srovnatelné s podobným stylem kdekoliv jinde. Navíc během 50minut si užijete výhled na celé město i okolí. Dala jsem si salát caesar s opečenou bagetkou a Lukáš samozřejmě kus masa. Obojí chválíme.

Večeře: první večer jsme zkusili právě malou restauraci na TV vysílači. Všechno bezchybné. Jak consome, palačinka a masíčko, tak káva na závěr. Slečna za barem byla velmi milá, výhled bohužel kazila bouřka, ale i tak bylo vidět až Gabčikovo.

Druhý večer to bylo opět s výhledem. Restaurace UFO je asi nejznámější stavbou v Bratislavě (když nepočítáme Hrad, ale i tak jsou na všech fotkách spolu). Jde o létající talíř nad Dunajem nad Novým mostem. Nahoru se jede rychlovýtahem a na střeše restaurace je vyhlídka. Na té jsem nejvíc ocenila, že není zasklená ani nijak debilně zadrátovaná sítí a podobně. Nic nevadí na fotkách, člověk cítí vítr ve vlasech a výhled je jedinečný. Celá večeře byla zážitkem. Ceny jsou vysoko, ale v Praze jsou teda dražší restaurace a podstatně míň zábavné.
Jako první nás usadili ke stolu, nabídli vodu a jídelní lístek a ještě nám poradili z jakých míst je nejlepší výhled. Po objednání jsme dostali jako pozornost krémovou polévku v malém hrníčku. Po objednání jsme dostali ošatku s různým drobným pečivem a máslo.
Vždycky mám dojem, že si Lukáš vybral lepší jídlo než já. Tak tentokrát jsem ten dojem neměla. Dala jsem si hovězí maso s bramborovou terinou s omáčkou... Jako já jsem rozmlsaná a i když jím ledacos, tak radost z toho nemám. Ale tohle bylo prostě “wow efekt”. Něco tak dobrého, zajímavého a chuťově vyváženého jsem asi nejedla. Opravdu naprostá spokojenost. Lukáš si dal kačacie prsa a taky byl moc spokojený. K jídlu jsem si objednala koktejl a i když se mi servírka omlouvala, že bude chvilku trvat, byl prakticky hned.
Na závěr jsme dostali opět jako pozornost čokoládky dvoubarevné a muffin v taštičce s sebou. To celé s nádherným výhledem, nevtíravou hudbou, poklidnou atmosférou a neobvyklým světlem. Jasně, za jídlo si řeknou třeba 25 až 30 euro. Ale zajděte si do Kobe nebo podobně a cena bude dost podobná a to jste na Chodově v obchoďáku a koukáte na lidi s košíkama.
Rozhodně doporučujeme, minimálně na kafe. Ostatně nabídka je na internetu www.u-f-o.sk Parkovat se dá přímo pod restaurací zdarma.


No a jaký je tedy závěr našeho výletu? Bratislava je betonové město s malým centrem. Pokud nemusíte jezdit se psem, neberte ho. Parkování je skoro nemožné a když už, tak placené. I když najdou se i výjimky. Na procházení se podél Dunaje je hezké buď centrum a park Janka Krála nebo stezka pod Devínem. Samotný Devín a soutok Dunaje a Moravy je moc hezké místo k navštívení.

LEOš expres II.pokus

Ani nevím jak se to stalo. Prostě jsem se rozhodla dát druhou šanci před časem testovanému dopravci.
Vlaky LEOexpresu si pomalu nacházejí svoje cestující. Sice se dá jízdenka koupit i den předem, ale už je totálně plno. Tak se podíváme co se změnilo...

1. zásadní změnou prošel rezervační systém. Jednak jsou ceny za každý vlak totálně jiné, ale hlavní novinkou je výběr místa. Což jsem velice kritizovala minule a hodně mi to ulehčilo rozhodování. Vybrala jsem si místo C60, tedy hned u dveří na prostoru pro vozíčkáře. Dát si kufříček nahoru, tak mám kilometry místa na nohy.
2. Změna v personálu. Už vypadají, že ví která bije, ale bohužel ty obludné uniformy jim zůstaly.
Dnešní slečna je poměrně malá a v kombinaci s odporným oblečením to z ní dělá fakt obludku. Přitom asi normálně bude v pohodě.

Jídlo tentokrát nevyzkouším. Z nepochopitelného důvodu totiž není kam dát. Nemám k dispozici žádný stoleček ani odkládací plochu a navíc mi část prostoru zabere ještě vedle cestující... ehm..no nic. Takže ani to kafe si nedám.
Servis je opravdu ubohý. Jediné čtení, které vám nabídnou je deník Metro. Ten si můžete zdarma vzít i na zastávce a obsahuje 50% reklam a pár krátkých článků, takže to nějak nepočítám za čtivo do vlaku. I když... je to vlastně tematické. On ten jejich slavný vlak vypadá jako metro... no tak vlastně jo no. Ovšem žádná voda, stevardka projde jednou a případnou objednávku řeší psaním RUČNĚ NA PAPÍR, což je při té jejich multimediálnosti neskutečné. Tu hodinku to ještě vydržím, ale mám fakt hlad. V práci fofry a člověk si neodpočine ani ve vlaku.

Zábavné je, že se tady lidi i jako v metru chovají. Když nastoupí, zůstávají dlouho v prostoru dveří a koukají co kde kolem. Courají po vlaku tam a zpět. Je to fakt sranda.
Minule jsem si nevšimla monitoru u dveří. Hlásí další stanici, aktuální rychlost, čas, počasí a různé krátké informace o místech co míjíme. Například, že v Chocni je zámecký park nebo že z Pardubic do Prahy proběhl první let českého aviatika Kašpara.

Celkově řečeno...
LEOexpress se vyplatí lidem co nemají INkartu a jedou do Pardubic, Olomouce nebo Ostravy. Taky se královsky vyplatí v časech jako středa 5 hodin ráno. Jinak je to bída a rozhodně se nestane mým nejoblíbenějším vlakem. Ale druhá šance ukázala, že se snaží na sobě pracovat a včasný nákup snižuje cenu o desetikoruny.

cokoladova masaz

Dnesek byl naprosto neuveritelny. Nejdriv trenink na Holi,ktery trval 4 hodiny a nasledne odpoledni program. S Katkou, Mel, Amitem a Deepakem jsme vyrazili na pozdni obed na Andel. Nahore je dobra restaurace do mexickeho stylu kombinovana s cinou.
Po jidle jsme jeste chvilku chodili po obchodaku a pak jeli domu. Tedy ja se nechala vyhodit na ipaku a sla na masaz ze slevomatu. Chtela jsem si hlavne odpocinout a vyzkouset neco noveho. Takze jsem si koupila poukaz na cokoladovou masaz.
Vubec jsem netusila jak to probiha. Nejdriv jsem si lehla a pani me celou zakryla nahratyma rucnikama. Po chvilce mi natrela zada olejem a pak na ne nasypala nejake kousicky co jsem nedokazala identifikovat,ale prijemne to skrabalo (och jak ja miluji skrabani na zadech) a takhle delala peeling celych zad. Pak to setrela horkym rucnikem. Hmmm vrrrrr. A nakonec mi zada natrela rozpustenou cokoladou. Krasne to hralo a pripadala jsem si jako dortik. Pak zada zabalila do folie a prikryla horkym rucnikem. A to stejne nohy.
Mam dojem,ze jsem vytuhla nebo se minimalne dostala do trochu zmeneneho stavu vedomi. Protoze se mi zdaly sny. Klidna relaxacni hudba se spojila s teplem a lehkou masazi a moje myslenky se rozvolnily. Jedina vada na krase vychazela z moji hyperaktivity - mam problem lezet bez pohybu. Takze jsem se asi pul hodine zacala malinko vrtet s omackanym xichtem.
Kdyz jsem mela vsechno zabalene a prohrate, dalsim horkym rucnikem mi cokoladu pani utrela a jeste me chvilku zakryla,abych mela cas se probudit a v klidu vstat. V cene byl jeste bylinkovy caj,ale ten jsem vynechala.
Po masazi jsem si dala prochazku vecerni zasnezenou Prahou na vlak a domu. Jsem utahana,ale bylo to prijemne. Priste zkusim zase jinou.

Published with Blogger-droid v2.0.6

srovnavame dal

V minulem clanku jsem dosla po jidlo. Nezminila jsem odkud a jak probiha distribuce. Obcerstveni vam donesou az na misto. Mezi "vagony" jsou pracovni stolky stevardu s automatem na kafe a caj a spoustou bince. Vlak je kompletne pruchozi bez omezeni dverma. Takze ja tady z vagonu 5 vidim dopredu dlouhou ulickou. I proto by melo pracovni misto zustat uklizene,ale to taky nejde furt.
V komentovani prvni jizdy Regiojetem jsem davala fotku z toalety. Tentokrat ji nedam, nemela jsem kam vzit mobil a brat ho v ruce mi prislo blbe. Prostor je miniaturni, dvere primo u pracovniho pultiku stevardu. Na jedne stene nejake abstraktni umeni dole podepsane a asi original. Na druhe zrcadlo a umyvadlo. Omlouvam se za detailnost, ale prvni co mi blesklo hlavou bylo, ze pri drobnem cuknuti vlaku si nekdo v sede o umyvadlo rozbije hubu. Je v idealnim miste.
Jizda probiha v poklidu. Jedeme na cas, hluk primereny. Stevardka si lidi uspesne nevsima, ale ja nic nepotrebuju. U vstupu nechtela jizdenku, na miste taky ne. Jinak jizdenka z internetu staci v jakekoliv podobe. Teoreticky i napsane cislo propiskou na hrbetu ruky :-D ja jsem ji mela vyfocenou v Nikonu a nakonec ji ani nikdo nechtel.
Rezervacni system jizdenek funguje hodne podobne jako vyber letenek. Zadate kdy chcete vyrazit a ono to vysype i par dni kolem a vsechny jizdy dany den s cenou. Tim padem se da cesta planovat i podle ceny. Moje jizdenka Olomouc - Praha nakonec stala 194,- a mohla byt levnejsi, kdybych byla rychlejsi a nakupovala o den driv. Bez nejakych karticek na slevu nebo studenta. Po zmene jizdnich radu to jede docela dobre v pouzitelne casove useky. Jizdenka se da koupit i ve stanicich, kde Leo stavi. Treba v olomouci je to hned vedle zlutaska a dokonce lip videt nez pokladny CD. Na elektronicke jizdence je i planek vlaku a je hned jasne,kde se bude sedet. Odpada tim hledani.
Tak co na zaver? Vjizdime do stanice Praha, slecna kokta do rozhlasu a ja davam nakonec zatim 6 bodu z deseti moznych. Vlaky jsou naprosto srovnatelne s CD intercity, jejich cena je promenliva, ale zase neni potreba In karta. Servis rozhodne v 2.tride neni srovnatelny s REGIOjetem, pritom cena je vlastne stejna. Vlaky jsou volnejsi, medialni masaz byla asi slabsi oproti Zlute valce.
Jestli vam v clanku neco chybelo, napiste mi a doplnim.

Published with Blogger-droid v2.0.6

srovnavaci test III.

Jak jiste vite,na ceskych kolejich nam jezdi nova cerna strela. Druhy soukromy dopravce na trase Praha Ostrava nese nazev Leo express s podtitulem Svycarska kvalita na ceskych zeleznicich.
Tak za prve. Pouzivat spojeni o ceskych zeleznicich je docela vtipne,kdyz jezdi nejmene casto na jedine lince. Ale budiz. Za druhe chvastani o nejlepsim servisu taky vzalo za sve. Na palube se nepodava ani voda zdarma (v regiojetu je bezna voda plus kava a v pendolinu voda v 2.tride) a i kdyz ma byt k dispozici tisk, zadny jsem nedostala. Zatim jsem si tedy pocetla akorat v jejich firemnim casopisku.ten ma 33 stran vcetne obalky a z toho 8 cista reklama a zbytek reklama na vlastni sluzby.
Takze na dlouhou cestu to neni. S prectenim vsech stranek jsem zabila presne pul hodiny a to jsem koukala i na obrazky.
Nez zacnu s popisem, rada bych ujistila ctenare,ze jsem v dobrem rozmaru a prejezena k prasknuti od babicky. Moje nazory tedy odpovidaji skutecnosti a nevychazeji treba z blbe nalady.
Stevardi nemaji tu uroven jako konkurence. Osobne nemam nic proti CD. Jejich lidi jsou ruzni,ale vetsinou zkuseni. Tady jsou vyplasene slecny a panove v podivnych uborech v brutalne limetkove barve. Jestli chci nejake (placene) obcerstveni se slecna zeptala az za Zabrehem a to jeste jen tak v behu nekam jinak a vlastne ji nebylo rozumnet. Nekterym bych doporucila i pouziti hrebenu a zrcadla.ale to je detail,ktery nema na kvalitu vliv.

Nakousla jsem uniformy... Kdo vymyslel barevne provedeni je magor. Firma se prezentuje jako cituji "vas zlatocerny bourak". Vlaky barevne velmi zajimave. Cerna plocha, zlate rychle pruhy a bily napis. Interier v zakladu stredne sedy. Potahy zdobene kostickou v jinak zlute barve. Pod hlavou bavlneny hadricer s vysitym logem v sede barve s leskem (tipuju,ze je to pouzitou polyesterovou  niti a ne zamer). Dokonce i tyce u dveri jsou zlate. Do ted relativne vse pasuje. Ovsem uprostred toho vseho stoji stevard v opravdu ostre zelene (pro panske ctenare - zvyraznovacka). To nema logiku prece. Je pravda,ze nektere propagacni letaky v teto barve jsou. Okynko na nadrazi ji ma taky. Ale to je hrube nezvladnuta prace tohle. On totiz i ten casopisek plny reklam je zlatocerny, materialy ve vlaku taktez. To se nekde v pulce rozhodli zmenit firemni barvy? Dokazete si predstavit, ze vodafone najednou bude mit plakaty ve zlute a O2 v zelene?
Vim, ze barevna pasaz bude nejdelsi ze vsech, ale chapejte, ze se barvama castecne zivim a dost mi zalezi,aby vse hezky pasovalo. Taky mam rada, kdyz holka vypada jako holka a chlap jako chlap. Unisexove pytle jsou na smeti a na feministky.
Jak mi nekdo dokaze vysvetlit, ze CD i Jancura oblecou svoje lidi do panske i damske varianty stejnokroje a LEO vypada jako by ji to pujcil kolega,protoze si nechala doma svoje? Kde jsou ty krasne halenky ruzovych stevardek? Proc ma na sobe krehka blondynka o dve cisla vetsi kalhoty s limetkovyma lampasama a polo tricko????? Tuto cast hodnoceni tedy uzaviram s tim, ze autor obleceni by se mel stydet. Trochu mi to pripomina moje pusobeni v retezci rychleho obcerstveni,kde jsem dostala panske kalhoty, ktere mi drzely na pasku a vrsek pro mensiho slona. Musela jsem byt vylozene kocka.

Cast dalsi - prvni dojmy z vlaku.
Na nadrazi mi pomohl tatinek. Do vlaku uz nemusel, protoze Leo je jako jediny vlak na teto trati nizko posazeny a mezi sebe a nastupiste natahne plosinu. Tim padem se i takova susenka jako ja s kufrem dostane do vlaku a nemusi delat smutne oci na vedle stojiciho mladika. Dvere jsou dost siroke (narozdil od pendolina) a muj velky kufr v pohode prosel bez nejakeho štelovani. Nastupovani tedy hodnotim velmi kladne.
Prvni dojem z vlaku uz kdyz prijizdel byl "hele, metro". Vlak vypada jako kdyz prijede nova souprava metra do stanice. Vcetne tech skel po stranach vstupu. Zapomnela jsem napsat, ze hodnotim Ekonomy class, takze se cokoliv muze lisit.

Jak je necekane prostorny vstup (pripadala jsem si lehce dezorientovana tim hodne mistem), tak je na houby sezeni. Ze zahadneho duvodu neslo vybrat misto ve vlaku. Tak bud jsem neco prehledla nebo je to dost pitome. System mi vyhodil misto A200 v poslednim voze. NASTESTI je docela volny vlak a mohla jsem si sednout jinde. Jinak bych nadavala az by se hory zelenaly a mozna spis cervenaly,jaky by to byl slovnik. Moje misto bylo totiz u stolecku a tam se 4 lidi nevejdou a nevejdou. Pokud se mi podari nepozorovane vyfotit sousedni stolek,uvidite kam zasahuji kolena slecny. Proste pokud nejste ctyri kamaradi s vyskou kolem 170cm, tak se modlete za jine sedadlo.

Ja ale nastesti tedy sedim na dvojce, zady ke smeru. Pobavil me stolecek. Krome plochy pro odlozeni veci (bez mista na kalisek) ma i takovou polohovaci listu jak na notovy part. Ukazu na fotce.  Pod tim je drzacek na tisk, kde jsou letaky s jidlem a casopisek. Sedadla maji byt jakasi uzasne ergonomicka...ehm...kdyz to rikaji. Normalni sedacka jako v IC, plastove necalounene podrucky zvedaci. Okna oteviraci jak v tramvaji. To nechci videt v lete, jak budou lidem vysvetlovat, ze klimoska funguje u zavrenych oken. Moment. Ma to klimosku? Aktualni teplota maximalne vyhovuje. Mozna az moc teplo pro vetsinu, ale ja jsem rada. Zaplnenost vlaku asi ze dvou tretin.

Jdeme dal.
Byla rec o prostoru. Na nohy zoufale malo. U dvojek je moznost odlozit koncetinu na vyklapeci podlozky. U stolecku si trhnete nohou. Doslova. Misto na zavazadla nevim jak ohodnotit. Nahoru nedosahnu. Mam 175cm a zimni boty s asi 5cm podpatkem. A nedosahnu tam natolik, abych dokazala vyndat kufr. Dala jsem ho tedy jako v letadle pod sebe. Pri trose snahy tam zalezl. Kabelku bych nahoru sice vyhodila,ale mozna uz nedostala dolu.tak ji mam vedle sebe, kde je volno. V opacnem pripade na kline.
Osvetleni naprosto dostacujici. Stredovy panel ve strope. Ze stropu visi televize. Nevim k cemu. Nefunguje. A taky info panel, kde beha dokola nasledujici stanice. Dost nuda, kdyz je to jen olomouc, pardubice a vypadnete na Hlavaku :-) zadne informace o case, zpozdeni, atd. Personal tady pobiha a je docela problem nekoho treba odchytit. Mimochodem hlaseni ve stanici je super srandovni. Holka kokta i cesky a ten druhy jazyk bude nejaky exoticky. Protoze anglictine se nepodoba.
No a jdeme na oblibenou cast hodnoceni - jidlo. Rovnou se omlouvam, ze nebudu dostatecne informovat. Jak jsem psala v uvodu, jsem prezrana od babicky a nedostanu do sebe nic, takze kvalitu a chut vam nereknu. I tak se kutalim. Jidelni listek je k dispozici u kazdeho sedadla. Obsahuje perlivou a neperlivou Ondrasovku za 15,- tri prichute limonad (grep,zazvor,pomeranc) 15,- a pepsi plech za 25.
Kafe Douwe egberts tri polozky, kakao a caj. Pivo lobkovic i nealko za 20 plech.
Z jidla pak susene ovoce, orisky, teple wrapy s masem, bagety veget nebo maso a salat caesar. Dezerty dva - tiramisu 60g za 35 penez a cokoladova pena. V nabidce je videt snaha o svycarsky raz, protoze u danych vyrobku je ikonka swiss made. Treba Ricola, coko pena, wrap nebo snidanova nabidka. A POZOR POZOR ! Maji v nabidce onu magickou a legendarni housku s pastikou! Jmenuje se Leosova klasika a je to zemle s domaci jatrovou pastikou a salatem za 29,-

Published with Blogger-droid v2.0.6