Švýcarsko 2014

Rok se s rokem sešel a opět vyrážíme na cesty. Nějak jsem letos nestíhala a všechno probíhalo na poslední chvilku. Včetně plánování. Ale zadařilo se a v pátek ráno už jsme byli na cestě se všema zvířatama na Trubskou do hotelu. kočky vypadaly nějak nasraně, že je necháváme samotné a ještě bez televize, ale Cleo se z toho dostala rychle a Harry je prostě plachý blbeček a bude to na dlouho. Při předávání se nám navíc nějak posunuly věci v kufru a když pak Lukáš otevřel páté dveře, vypadaly na silnici plechovky s pivem co si objednala teta a asi tři rovnou explodovaly. To nám to hezky začíná...

Cestu jsme přerušili v Německu v muzeu Sinsheim. Je to velké muzeum aut, letadel a vojenské techniky hned u dálnice. Cestou kolem je vidět francouzský a ruský concord na vysokém podstavci. Před muzeem je volně přístupná část atrakcí. Za euro se člověk může nechat třeba vyhodit do vody na lodičce a trochu se u toho proletět nebo pohoupat na lanovce a nebo vyšplhat do českého letadla a dolů to vzít skluzavkou. To je moc dobrý nápad. V hlavní budově je hlavně spousta amerických aut a HLAVNĚ spousta figurín v krásných dobových šatech. Spodničky, rukavičky, šátky a klobouky... naprostá lahoda pro úchyláky jako jsem já. Fotila jsem mnohem víc hadry než auta. V druhé budově se jde víc do historie, ale na konci je to samá formule 1 a superrychlá auta. Pracovní deformace se projevila u špatně oblečených sárí. Přitom to mohlo vypadat tak pěkně sakra.
Nad touto budovou jsou ve vzduchu letadla. Fakt ve vzduchu, protože drží na speciálních podstavcích na podvozku. Z ruského
letadla vede skluzavka, nerezová trubka až úplně dolů k turniketům. Teda bála jsem se a nakonec i měla důvod. V zatáčce jsem se nějak moc otočila a odřela si loket. Ale jinak to doporučuju. Hlavní byl samozřejmě Concord Air France. V letadlech bylo strašné dusno, protože venku bylo vedro jak v peci a nějak se mi motala hlava. Za prohlídku to rozhodně stojí i za vyzkoušení venkovních atrakcí za euro kus.
Na další cestě nás potkaly kroupy a bouřka, dálnice se skoro zastavila a auta opatrně pomalinku pokračovala krokem. Nebylo vidět dál než na červená zadní světla auta před sebou. Kroupy sice vypadaly děsivě, ale žádné důlky v kapotě naštěstí neudělaly.

Sobota 12.července: Lukáš si našel, že se otevírá lezecká věž v Adelboden a dokonce je ten den lanovka zdarma. to se nám hodilo. Omylem jsme totiž poprvé nastoupili na špatný směr. Start byl stejný, ale tahle jezdila jen jednou za 15 minut a jinam. Zatímco ta správná jezdila pořád dokola dáááááleko nahoru na kopec kdesi v mracích. Nebylo nic moc počasí, občas zapršelo a foukal studený vítr. Ale i tak jsme si lezení vyzkoušeli. Nějak jsem neměla náladu a odvahu ten den. Takže jsem si dala akorát vyhlídkovou plošinu a pak lezení v základní výšce a z té složitější dala akorát jednu překážku a dolů. Nevím proč, ale nějak jsem neměla den. Byla strašná kosa a nutila jsem se do toho, ale stejně to nepomáhalo. Jinak věž je moc zajímavá a neobvyklá. Hlavně v tom, že kromě výšky od země vnímáte dost i výšku nadmořskou, protože prakticky pořád u lezení koukáte do údolí. Asi to byl můj problém.
Co ale musím zmínit je systém objednávek v místní restauraci. Dostali jsme takovou kulatou plastovou věc a šli zaplatit. Jakmile byla objednávka vyřízena, začalo to kolečko blikat na všechny strany a šla jsem si ji vyzvednout. Sci fi :-D
Cestou domů jsme pak naprosto náhodou narazili na další lanový most Hangebruggli. Tentokrát soukromý a vedl ke kiosku s občerstvením na druhé straně řeky. A byl super uplně. Zaparkovat se dá přímo u něj.

V neděli jsme se věnovali návštěvám, ale v pondělí přišel na řadu výlet opět podle Lukáše. Našel přehradu Grande Dixence ve francouzské části Švýcarska. Je to největší betonová stavba vůbec. Měří skoro jako Eifellovka a váží nevím o kolik víc než největší pyramida. Nahoře je sice jen 15m široká, ale dole na dně má mnohem víc a stavěla se po částech dokonce dvakrát. Ta dnešní má v sobě totiž jednu menší, tu původní. Pod betonovou stěnou stojí hotel, který nás docela zklamal, protože jsme s ním počítali na oběd a byla to taková ubytovna oplechovaná co nabízela roesti, salát nebo kafe :D

co se dalo dělat. Hlad je svině a "bramborové slupky s protlakem" jak tomu říkám jsou na hlad víc než dost. (samozřejmě jde o strouhané brambory a navíc národní jídlo, neberte to vážně). Z přehrady jsem si nejvíc užila samostatnou cestu po vršku a dál soustavou tunelů. Hromadná cesta vnitřkem nebyla nic moc. A jak k tunelům? Stačí se vydat směrem od lanovky pořád dál a je jich tam snad deset a výhledy mezi nimi jsou úžasné. Nahoru i dolů se dá dostat pěšky, ale je to skoro 300m rychlého převýšení, takže je potřeba s tím počítat. Autem se dá dostat až k hotelu a dál pěšky cikcak po svahu. Na trase autem je víc zatáček než na okruhu v Monacu a šířka silnice je tak akorát na jednu větší audinu. Představu vyhnutí se s protijedoucím vozidlem jsem si zakázala. Teplota nahoře je asi o deset míň než dole v údolí. A pokud tam pojedete, dejte si do navigace správný název. Jinak vás to vyhodí na vedlejším kopci jako nás.
Rychlé stoupání a tlak mi dali sakra zabrat, takže jsem většinu odpoledne vrčela na okolí s bolestma hlavy. Přehrada se totiž nachází víc než dva kilometry vysoko a to nám, kteří jsme se narodili na placce 200 m.n.m, prostě nedělá dobře.

Úterý 15.července: Tropenhaus Frutigen
Tropický skleník spojený s chovem ryb na švýcarský kaviár a edukativní částí na téma ekologie a udržitelný rybolov. Co je skvělý nápad, tak restaurace přímo ve skleníku. Sice je v ní věkový průměr 50+ na pokecu s kamarádkou, ale prostředí se mi líbí. Kromě spousty rostlin tam mají taky želvy, hedvábničky a žížaly. A několik stanovišť vysvětlujících koloběh vody ve skleníku nebo vychovávajících k šetření zdrojů. Místní kaviár se tu dá rovnou koupit. Stejně jako chipsy z banánu, kosmetika z ovoce a další věci.

Středa 16.července:  Ve středu jsem prohodila program a jeli jsme do Thunu na loď. Jenže ta nám zrovna ujela a tak Lukáše napadlo jet do Interlaken vlakem. To byl ve finále dobrý nápad, protože vlak jel celkem za chvilku. Stačila jsem akorát koupit svačinu na nádraží a trochu počkat. Musela jsem se trochu smát skutečnosti, že přijel pozdě (asi o dvě minuty, ale stejně). Cesta do Interlaken byla fofr. Jedna mezizastávka a byli jsme tam. Trasa vede podél jezera s výhledem na hory a bylo vidět, že jede dost turistů, protože místní si klidně četli a zbytek cestujících fotil. Interlaken je neskutečná díra. Proti Thunu je to tady jak po vymření. Akorát stovky asijských turistů a dvě hlavní ulice. Jinak ve středu půlka věcí úplně zavřená a druhá o ničem. Mimo tu hlavní třídu to je ospalá vesnice. To cesta lodí zpět byla lepší. Trvá sice skoro dvě hodiny, ale výhled je krásný, vítr ve vlasech...

Ve čtvrtek už bylo potřeba zase zajet trochu dál a vzít další bod z mého plánu. Našla jsem si údajně děsivý nejvýš položený most v Evropě na Titlis. K němu pak vede soustava lanovek a ta poslední je dokonce otočná. To je něco pro nás, takže jsme vyrazili. Pro všechny do budoucna doporučuji přijet včas. ideálně dopoledne nebo kolem oběda. Nahoře sice bude tisíce číňanů, ale budete mít delší čas na koukání, užívání sněhu a vyzkoušení všeho co tam je. Nám se podařilo dorazit celkem pozdě. Ale to proto, že jsme se cestou stavili do Luzernu na nejvyšší samostatně stojící výtah na světě. Je nad městem, jde se k němu kus pěšky a končí na vyhlídce vysoko nad vším kolem. Krásný výhled na jezero i na druhou stranu na louky, kde se pasou kravičky. Cesta výtahem je nečekaný adrenalin, protože má prosklené stěny. Podlahu ne, to by byla moje smrt.


Po této zastávce jsme tedy dorazili do Engelbergu, zaparkovali na určeném místě u horského potůčku a vyrazili nahoru. Vrchol Titlis leží ve 3238m.n.m Cestou se dvakrát přestupuje. Nejdřív kabinová lanovka, pak jedna velká kde se stojí a nakonec Rotair - otočná lanovka, která udělá přesně jedno kolečko. Nahoře je sníh celý rok a i když všichni strašili ohledně teploty, tak z fotky je patrné, že jsem tam lítala v tílku a bylo mi teplo. Lukáš teplou bundu využil jako sáňky a klouzal se na ní ze svahu.
Kromě zmiňovaného lanového mostu, který je neuvěřitelně nudný (ale zdarma a bez námahy) je tam ještě krátká lanovka Ice Flyer a osvětlená ledovcová jeskyně. Tu lanovku zavřeli těsně před naším příchodem, ale jeskyni jsme si prošli. Taky jsme si dali TTF na nove kesi tady. Cesta dolů pak byl docela hukot, jeli jsme předposlední lanovkou, která byla samozřejmě narvaná a dole fronta jako prase.


V sobotu jsme vyrazili na náš nejvyšší cíl ze všech. Konečná nejvýš položeného metra na světě, nejvýš položená otočná restaurace na světě, moje nejvyšší keška a taky nejvyšší místo pro nás obecně.
Tohle všechno se nachází nad městečkem Saas Fee, což je vysokohorské středisko v kantonu Valais. Nahoře je samozřejmě sníh celý rok a nadmořská výška je 3500m. Pro mnohé je to startovací bod pro výstup na nejbližší čtyřtisícovku, ale tomu nerozumím. Bylo mi nahoře tak zle, že bych nedošla ani 200m rovně. Natož přes půl kilometru převýšení. Domotala jsem se do restaurace na kafe a panáka a pak pro kešku a tím jsem měla splněno. V takové výšce už většina lidí narozených na Hané pociťuje jasné příznaky - bolest hlavy, ospalost, ztráta koordinace... fakt. Nějaké popoběhnutí v mém případě znamená otočku směr podlaha. Ale bylo tam krásně. 
Počasí se nejdřív zdálo super, ale po chvilce přilétnul mrak. A než jsme asi po hodině sjeli do údolí, začalo pršet. A to byl taky začátek období dešťů pro celou Evropu zřejmě. Každý den alespon trochu vody.

Cesta tam i zpět byla dost vtipná. Cestou tam nás vedla navigace pořád a pořád i když se před náma najednou začala rovnat kolona do nějaké mýtné brány či co. Trochu nás to znejistilo, ale už nebylo úniku. Tak jsme zaplatili průjezd a koukali, že jsme na nádraží. A už nás kolona cpala s sebou a ani jsme se nenadáli a stáli jsme na vagónu autovlaku. Naše překvapení okomentovala navigace slovy "nastupte na vlak". Lukáš měl velkou radost, protože nic podobného ještě neviděl.
O to nečekanější byla cesta zpět. V jednom bodě jsme najednou odbočili jinam a jeli a jeli. Krajina vypadala o něco jinak než ráno a bylo jasné, že jsme špatně. Což o to, já jsem byla v pohodě. Benzínky jsou, do auta neprší... není problém. Lukáš docela nervózně komentoval situaci, že jsem ho blbě navedla a jedeme a nevíme kam. To se nakonec ukázalo jako ta nejlepší varianta ze všech. Díky tomu jsme totiž potkali nejen neuvěřitelnou silnici v horách, ale taky super místo na večeři, kde paní chodila v kroji a živé sviště v ohrádce. A taky přehradu, kde na hrázi stál zámeček. Prostě v životě se vyplácí hledat nové cesty a ve Švýcarsku zvlášť.

Taneční večírek 26.6

...kde jsem netančila.
Ale fotila jsem průběh a tak nějak měla na starost část organizace. Vstupné jsme darovali útulku Devět životů a vybralo se 900,- což je krásný vzhledem k počtu lidí co dorazilo.
Tančily holky z kurzů, taky Mel. Katka nemohla dorazit a já se práva na taneček vzdala, protože bez ní to není ono a nic nového jinak nemám. Útočiště nám poskytla kavárna Dadap u nádraží Libeň a je to tam moc zajímavé.

Vltava 2014

20.června
Naše již tradiční akce se i letos neobešla bez Michala a Romana s klukama. Navíc se k nám přidala další posádka v podobě kamarádů z bývalého oddílu Lvíčat. Letos to bylo ze začátku smutné. Měla jsem všechno připravené, že pojede Martina. Ta se těšila, já se těšila, jízdenka koupená... no a nakonec těsně před odjezdem dostala angínu a nebylo z toho nic. Fakt jsem byla půl dne zlomená do breku. A pak druhá věc. V kempu je nový majitel a tím pádem pápá super snídaně s Michalem v sedm ráno. Pěkně vlastní houska a jedem. No začátek trochu rozpačitý, tak jak to bylo dál?
Před příjezdem do kempu jsme jeli zkontrolovat všechny kešky a taky bývalé tábořiště v Besednici. Jinak je to sportovní střelnice a našli jsme tam asfaltový terč a já jsem měla geniální nápad, že zkusím jak hoří. Podařilo se mi přesvědčit Lukáše, aby mi půjčil zapalovač a už to jelo. Suchá tráva, malinké klacíčky, udržujeme ohýnek a do toho ten asfaltový holub. No nakonec chytnul a byl to pěkný smrad a dým. Jinak je tady krásně a výhled na všechny strany na pole a krávy pěkný.
V kempu už bylo živo. Michal měl dorazit kvůli nějaké slečně až v sobotu ráno (chudák vstával snad za tmy) a já jsem byla nějaká celkově nespokojená. Nebavila mě cesta, nevydařil se oběd, protože restaurace změnila majitele a tak obecně všechno nakřivo. Na večeři jsme museli vyrazit mimo kemp a bylo nám doporučeno jet až na Lipno (zase takový kus to není) a tam penzion Na Vyhlídce. Jeho jméno vážně odpovídá. Vyhlídka krásná. Méně krásný výběr jídel, ale třeba to bylo tím jak jsem byla zpruzená. V televizi navíc jel fotbal a v jídelně se kouřilo.

Sobota začala příjezdem Michala a zjištěním, že v bufetu se dá ulovit alespoň kobliha a čaj. Ovšem pánové vedle měli s sebou všechno včetně konvice a tak jsem pak chodila sockovat k nim. Jako jediná ženská výpravy jsem měla od puberťáků super servis. I chlebíček jsem dostala. Počasí bylo masakrové. poučena z let předchozích o teplotě u vody a taky o potřebě tří sad oblečení, vzala jsem si dost věcí na pohodlné přežití. Takže v sobotu jsem pádlovala navlečená ve dvou mikinách a bylo mi fajn. Pro jistotu jsem měla ještě další v batohu. Člověk nikdy neví, kdy bude skákat pro tonoucí se posádku (viz loňské zážitky)
Cesta uběhla celkem dobře, asi se zlepšujeme rok od roku. Vody celkem málo, ale dalo se to. A pak jsme se stavili v Krumlově pro špekáčky a večer chtěli dělat oheň.
S ohněm se to tam teď má tak. Dřevo si můžete koupit za nekřesťanské prachy nebo dotáhnout z lesa. Nechtěli jsme být dobytci a Roman ho koupil. Bylo nám odvezeno k ohništi s tím, že tam je ok udělat si buřty. Ovšem co následovalo mi zvedlo tlak na nějakou chvilku poté. Zakoupené dřavo jsem začala třídit podle velikosti a připravovat třísky a vůbec systematicky chystat oheň. A když jsme chtěly začít, přiletěl někdo "z bufetu", že tam nemáme co dělat, že to je jejich ohniště určené pouze pro pálení bordelu. Tak jsem nejdřív zkoušela argumentovat, že jeho kolega nás tam poslal, máme koupené dřevo a navíc kolem jsou lavičky a včera se tu opékalo. To začal být týpek ještě arogantnější a začal, že tohle je jejich prostor a máme táhnout do kempu. Fííííha já se dlouho nehádala :D tak už mi to normálně chybělo. A začala jsem nás hájit. Bohužel marně. Teda jako konstruktivně, ale on byl debil. Nakonec jsem požádala kluky, ať vezmou naše dřevo a krabice papírové a šli jsme hledat útočiště jinam. nasraní samozřejmě
Místo se našlo po chvilce hledání po kempu. Nechtěla jsem nikomu zapálit šňůru od stanu ani auto. pak jsem vysvětlovala klukům jak se řežou buřty na klacek a zakládá oheň. Je neskutečné, že takový puberťák neumí nařezat špekáček.... Večer byl nakonec moc fajn. Sedělo se u ohně, povídalo o všem možném, plamínky pojídaly jedno dřevíčko za druhým a bylo nám dobře.

Druhý den ráno vylezlo sluníčko. Je už takovým pravidlem, že jeden den máme hezky. Druhý den je zábavnější v počtu jezů a taky v krajině. Začátek je sice strom, strom, strom, trom, ale pak začně papírna Větřní, cesta do Spolí a pak Krumlov. Cesta městem je příjemná, protože není jednotvárná a mávají vám turisti a kolem se něco děje. Zvládla jsem se dokonce spálit na tom slunku. Všechny jezy jsme dali levou zadní i jsem u toho v klidu fotila. V kempu Krumlov, kde končíme, zvládl Lukáš udělat díru do raftu. Ovšem NA BŘEHU ne za jízdy. A když jsem se šla projít se psem na louku, přistál nám na hlavu vrtulník. Jsem pořád nevěřila, že si fakt dosedne. No a udělal to :D mám na videu, jak jsme se Samem neohroženě stáli hned u něj a necouvli. Že to zvádnul bez hysterie pes se celkem divím.

Díky nepříjemné cestě domů jsem došla k novému poznatku a nové aktivitě na večery a víkendy - přihlásila jsem se na takové menší opáčko autoškoly (bez nutnosti strachovat se o řidičák :) v podobě kondičních jízd s instruktorem. V době kdy tohle píšu mám za sebou dvě a v neděli čekám třetí. A má to smysl, fakt.

Exotic Food festival

Po dlouhé době zase vystoupení. Těšila jsem se, protože jsem měla nové kytky do vlasů a novou choreografii. Bohužel podmínky nakonec naprosto neodpovídaly představě a požadavkům. Na malinkatém vysokém pódiu bez zábran a bez stabilizace (díry mezi dílama, pohyb dílů během tance) se to nedalo. Normálně jsem se o sebe bála a vypadávalo mi co chci vlastně dělat. Všechno nacvičené na bezpečné podlaze se na tomhle praktikáblu najednou vykouřilo. Nějak jsem to přestála, ale útrpně převelice.
Taky se stavil Paullow představit mi po letech konečně přítelkyni. že to ale trvalo :D Je ještě menší než si ji všichni představovali.
Ale fotky jsou na FB a taky na garam masala blogu
.