Naskytla se mi příležitost zajít se podívat do Stavovského divadla. Samozřejmě, jde to kdykoliv. Ale jen tak z ničeho bych asi nešla, protože jsem většinu času utahaná a nikam se mi nechce.Ve Stavovském divadle probíhá festival oper a zahajovací večer patřil Moravskému divadlu Olomouc. A protože v tomhle divadle hraje Gábina a protože se dostala do výběru, tak jsem ji chtěla jít podpořit. Taky jsem chtěla důvod na večerní útěk z domu a kam jinam si vezmu velikou červenou sukni, že :-)
Nechme stranou klasické zmatky a moje naprosto zlikvidované nohy z lodiček. V divadle je to krásné, honosné a slavnostní Než se člověk koukne do hlediště a vidí ty svetry, tenisky a pracovní kalhoty severoamerických osadníků. V lepším případě kostýmky s krátkou sukní a modely "Růžena z kanclu v druhém patře vám dá razítko tady na ten formulář". Pochopila bych to činohru a zvlášť u nějaké komedie, kde je zázrak, že si vzal "táta" nesednoucí oblek a "máma" hodila na hlavu před odchodem pár natáček. Ale na operu, na zahajovací večer operního festivalu, do divadla s tak nádherným interiérem? Tam se přece člověk nevyskytne omylem.
Nutno ale poznamenat, že trend módního úpadku zasáhl i samotné dění na jevišti. Když jsem šla na Řecké pašije, čekala jsem asi víc bílých rouch a modrých geometrických lemů. Kostymérka olomouckého divadla ale viděla věc jinak. Osazenstvo vesnice běhá po pódiu v barevných teplákovkách, jeden z hlavních hrdinů má jeté semišové sako a podobně. Tak nevím, jestli je to nějaký umělecký záměr nebo jednoduše katastrofální nedostatek peněz a tvorba kostýmů z nabídky SOS textilu. Korunu tomu nasadil příjezd jednoho z hrdinů na nákupním vozíku s nápisem OSLIK. Přitom tam ten osel vlastně nemusel být, takže tenhle úsměvný moment nebyl potřeba. Výkon herců byl samozřejmě skvělý, takže vlastně bylo ideální koukat jinam a jen poslouchat.V druhé části byl dav oblečen jako ovce, to už bylo úplně zvláštní. Hodně symbolické a tak. No a Gábina hrála takovou zvláštní postavu. Přišel dav dětí, zamával hůlkama a zase šel. Nechala jsem jí poslat dárek, ale nějak se to nepodařilo předat přímo na pódiu a dostala ho až po konci.
Po divadle jsem do auta bolestí skoro nedošla. Zkusila jsem jít chvilku bosky, ale střepy na chodníku mi sebraly odvahu. Takže jsem zase nazula boty a stylem postřeleného plameňáka dopackala k Muzeu pro auto a druhé boty.
Až se mi zahojí puchýře, jdu zase.
