Kdy?

Na internetu to vypadá, že každá matka dneska bloguje Bloguje profesionálně, vtipně, pravidelně a po pár měsících vydá knihu. A já se ptám, KDY??? Kde berou ty ženský (a chlap) na tohle čas a energii? A jestli zní odpověď večer, tak jak je možné, že jejich příspěvky mají logiku?

Já se snažím tenhle kousek napsat už týden. Vždycky dostanu geniální nápad. Téma co má švih a styl. A pak je potřeba udělat kaši, vyměnit úplně zmatlané tričko, sebrat psovi dětskou hračku a dítěti psí hračku, utěšovat velké trápení s gravitací a spoustu jiných věcí. A nápad je v háji. Tedy přesně tam, kde moje paměť a koncentrace. Nepamatuju si naprosto nic. Moje hlava dokáže udržet skutečnost, že je potřeba postarat se o malou. A tam to celé nějak končí. A nejde mi být vtipná. Takže budu závistivě číst facebook o Viki a zapomínat ovladače v lednici...

Nebo mají spavější děti :-)

Prázdniny 2016

Ani jsem se neotočila a máme tady konec prázdnin. Letos nemám moc o čem psát. Moje dny vypadají dost podobně. Vstáváme zhruba v sedm, uklidím po nočních dobrodružstvích (zahrnuje například troje přebalování a dvoje krmení) a když se mi podaří dítě nakrmit a přesunout do ohrádky, tak se občas i nasnídám. Většinu času nemám tušení co je za den. Takže se mi pak dějí vtipné scénky jako když vyrazím na bazén a oni mají zavřeno, protože je sobota. Pak v dvouhodinových intervalech opět nacpu do dítěte nějaké jídlo a kolem osmé nacpu nacpané do postele, abych opět zakončila koloběh.
Máme za sebou návštevu Olomouce, dokonce dvakrát. A stačilo. Máme za sebou očkování. To teda ještě nestačilo, ale snad už toho nebude moc. Fotila jsem koně, lidi, kočky. Taky chystáme kalendář pro Pozor kočka. Letos na téma "domácnost". Frčíme Pokemony, umíráme vedrem a všechno poklidně plyne.

Na přelomu prázdnin jsme vyrazili na další MINI sraz, tentokrát do Humpolce. Teda do jeho okolí do areálu Kletečná. Já jsem to odpískala a pro pohodlí všech jsem vzala X3. Takže místo srazu a jeho programu jsem jela do Jihlavy s kočárkem v kufru. Viděla jsem dvě svatby, pochytala si nějaké příšerky a uvědomila si, že jsem asi fakt stará :-D
Kolem Miníků totiž chodili kluci kolem osmi až desíti let a padaly komentáře jako "hele kámo, tohle jsou Mustangy z osmdesátek" proneseno pekelně vážně. Takže 80´s jsou příšerně dávno a britské auto bylo zaměněno za americké. chacha. Samozřejmě kolem Lukášova auta se srocoval dav a hodnotil stylem "hustý" "tohle je nejvíc" "tyjo mazec" a ta střecha dole tomu výrazně pomáhala.
V pátek byla diskotéka pro děti, protože jim končil tábor. Sklo v oknech vibrovalo asi do půlnoci a lezlo mi to trochu na nervy. Druhá noc nebyla o moc lepší. To zase pod oknama postávaly skupinky nadšeně debatující o motorech, výměnách kdejakého šroubu včetně lodního a s trubkama místo výfuku. Ale mám je ráda. Jen si teď velmi vážím spánku svého a především spánku dítěcího.
Pro Lukáše to byl sraz zatím nejúspěšnější, protože vyhrál druhé místo a dostal stříbrný diplom. Musím uznat, že je fakt hezký a i zarámovaný. Bod navíc :)

Deset týdnů

Na co jsem přišla v posledních deseti týdnech :-)

Není divné si lehnout kdykoliv je alespon deset minut čas. Všechno ostatní počká, dítě ne.
Ano, vypadám jako oteklý kytovec. Navíc křížený se zebrou co přežila útok lví smečky. A je mi to fuk.
Vletět do bazénu na pět minut s jahodama v ruce je super.
Spící dítě se nebudí. I kdyby to znamenalo bolesti matky, tak nebudí. Všechno jde přežít lépe než noc bez spánku.
Hezčí než smějící se miminko je miminko co se řehní ze spaní.
Porodem bolesti rozhodně nekončí. Spíš mám pocit, že začínají.
Vypadat s bídou na dvacet a chodit s kočárkem kolem školy je náročné. Tolik znechucených pohledů od studentek si člověk rád odpustí.
Kdo tvrdí, že děti do postele nepatří a mají se nechat vyřvat? Podobné rady mi sebraly několik prvních dnů.
Z toho plyne poučení - já jsem matka, já to cítím nejlíp. I takhle malý kojenec umí jasně ukázat co chce.
Dítě je parťák. Ne věc ani doplněk ani drezurní trenažer. Nasadila jsem tedy teorii "Co nechceš, aby dělali jiní tobě nedělej ty jim". Třeba neustálé čepice v horku a sto vrstev do kočáru :-D
To, že se mi ještě nechce spát neznamená, že si nemám okamžitě lehnout.
Dokonce i sova jako já se přeučila. Jdu do postele o půl desáté a vstávám v šest a jde to :)

Mini Cooper sraz 2016

Letošní sraz jsem si dala jako takový milník, bod zlomu. Markétě bylo necelých devět týdnů a mělo to být první přespání mimo domov a taky první větší přesun. Takže zkouška, jestli zvládnu nabalit potřebné věci, jestli se jí nějk nepřehodí rytmus dne, jestli usne i v pokoji s dalšíma lidma. A hlavně jak zvládneme sobotní program a kam nacpeme kočárek a ostatní.
Vyrazili jsme v pátek odpoledne. K nám domů dorazil Cenki a nervozita panovala u obou posádek. Lukáš mi ještě stihnul slusne pocuchat nervy, když vyjížděl ze dvora. Uklidnila jsem se cestou na první meeting point na benzínce. Holčička spala, auto v pořádku a s Lukášem jsme to vyřešili. Na benzínce jsme nabrali Zeggu a jelo se na druhý point pro Pavla s třetím autem.

Cesta do Peruce byla vtipná. První jel Lukáš s Cenkim, pak já a Zegga a průvod zakončoval Pavel s přítelkyní. Zvlášť ve vesničkách po sjezdu z dálnice jsme měli velký úspěch. Pozorovala nás i kočka u silnice. Záchvaty smíchu jsme dostávali u různých retardérů, frézování, vody přes celou cestu a podobně. Lukáš to vždycky přeletěl, já jsem si dávala pozor spíš jen na hopsání kvůli nákladu (podvozek kočáru spadnul na stranu a nebyl moc stabilní) a zlomyslně jsme se smáli při pohledu do zrcátek. Pavel s naleštěným a hlavně velice nízko posazeným autem překonával překážky nejsložitěji. Zvlášť dva retardéry v Lázně Mšené jsem přejmenovala na velkou čínskou zeď. Místní mají asi traktory, ne auta.
Po příjezdu a chvilkovém chaosu jsme se ubytovali, dali si večeři a já vyrazila uspávat a zbytek do kempu. Ubytování šlo přežít, ale ta postel byla trochu za trest. Nejlepší byla koupelna s velkou vanou, ve které bydlel pavouk. Ráno jsme trochu zaspali. Já jsem zabrala pořádně až nad ránem a Maki se taky rozhodla nás nebudit, takže snídaně proběhla bleskem. Mimochodem skvělý závin měli.

Naše cesty se tímto rozdělily. Zegga a já s miminem jsme měly za úkol najít veterinu. Samík totiž ráno překvapil nateklou nohou. To se nám nakonec nepovedlo (závěr tohoto příběhu je takový, že po necelém týdnu neúspěšných pokusů vytáhnout osinu z packy ho na veterině uspali a pak se z toho ještě složitě budil a vůbec celý ten den byl náročný). Zbytek partičky jel podle itineráře do Žatce.
Moje MINI se stalo stěhovacím vozem. Dva dospělí, pes, mimino s autosedačkou, kočárek s korbou a naše tašky. Nebohé dítě jsem tahala do sedačky kufrem. Do toho pršelo lehce a samozřejmě hned po startu potřebovala přebalit, takže jsme v první vesnici zastavili a rovnou jsem si hledala systém jak nejrychleji vyndat řvoucí Markétu a kde ji přebalit aniž by zmokla nebo nastydla. Během dne jsme vypilovaly souhru k dokonalosti. Takže kolem oběda už nám ani ničí pomoc nechyběla.
Před obědem jsme si vyběhli schody na Pivní maják v Žatci a pak už se jelo přes jednu kontrolu do kempu.
V hotelu probíhala svatba a v kempu koncert. Výsledek byl ten, že když jsem si stoupnula k vjezdu do kempu, skoro mi hráblo z toho mixu. Tak jsme se s kočárkem a Zeggou schovávaly za reprákama a v opacnem rohu u ohniště. Markéta evidentně zvládla celou akci dobře, protože usnula při výjezdu z Peruce a neprobudila ji ani cesta do Prahy, ani překládání do kočárku před domem a ani pak ukládání do postele. Až někdy ve tři ráno se hlásila o jídlo, takže jsem mohla dospat celý den za volantem. Mám hodné a společenské dítě :)
jo a proč nepíšu víc o srazu? Opravdu to není hormonama. Já jsem totiž ze srazu vlastně víc než to parkování v kempu neviděla. Vlastně jo, dala jsem si kafe v doubledeckeru a viděla jsem vítěznou jízdu na praseti v podání Pavla. Jinak prostě až za rok zase :)

První výlet

Markétě bylo 17 dní, když jsem dostala ten geniální nápad, že vyrazíme někam ven. A to nemyslím s kočárkem kolem sídliště, ale někam opravdu dál. Lukáš už dlouho mluvil o cestě na jih, tak jsem to nadhodila během snídaně a nápad prošel. Ani jsem se nedivila, že chtěl jet Worksem, ten měl totiž taky 17 dní (Markét ho předběhla asi o tři hodiny) a bylo to nečekaně dramatické od prvního momentu.

Od auta, které se jmenuje MINI nikdo nečeká nějaký zásadní užitný prostor. Ovšem jaké bylo naše překvapení, že kombinace cabrio - dva lidi - autosedačka a nějaké zavazadlo dost nefunguje. Mimino musí být ve vajíčku proti směru jízdy. Jenže autosedačka je tvarovaná tak, že umístěná na zadních sedačkách nějak neumožnuje dospělé osobě sedět na přední sedačce. Nebo sedět ještě trochu jo, ale rozhodně ne řídit. Prostě optimální složení je dva lidi a kabelka. Navíc se dítě do vajíčka dostane pouze při stažené střeše. Musela být sranda nás pozorovat před domem, jak s tím uspořádáním bojujeme.

Takže jsme vyjeli. A jak jsem doma už naprosto v pohodě (a to se třeba v jednu ráno rovná zenovému budhismu), tak teď mi bylo čím dál hůř. Zase se projevila ta poporodni hysterie. Měla jsem pocit, že se nás snaží každé druhé auto zabít. V hlavě mi probíhal neskutečný souboj racionální a emocionální ZuZu. Šílela jsem z rádia, protože jsem přes něj a přes zvuk motoru těžko identifikovala zvuky co dělala malá. Navíc jsem byla nejvíc vepředu a vidět silnici z takové vzdálenosti mi nebylo ani trochu příjemné. Když jsme opouštěli dálnici na sjezdu na Benešov, už se mi chtělo nervama zvracet a tekly mi slzy. Celou cestu jsem mlčela a snažila se uklidnit, aby Lukáš nic nepoznal. Nechtěla jsem vypadat jako úplný magor. Vydržela jsem to někam za Benešov. Dál to nešlo. Pokusila jsem se vymluvit, že chci jen zkontrolovat, jestli se neodkopala. Ale asi mi nebylo ani rozumnět. Lukáš hned zastavil a zřejmě vůbec nechápal co se děje. Stála jsem vedle auta, zlomená nad autosedačkou s naprosto klidně spícím miminem, totálně rozložená a nemohla přestat brečet. Není snadné pro chlapa něco udělat v takové situaci. Nutno dodat, že se Lukáš fakt snažil mi nějak pomoct. Navrhoval, že pojedeme domů, ale to jsem nechtěla. Tak jako stres při návratu z porodnice bylo i tohle potřeba prožít a naučit se s tím něco dělat. Takhle bych se z domu nikdy nehnula a to nechci. Právě naopak.
Navrhla jsem, že si sednu dozadu. Místa na nohy budu mít asi stejně, ale pocit naprosto jiný. Najednou jsem si začala všímat, že je vlastně krásně a že to nebude taková tragédie. Hlavně jsem měla Maki centimetr od sebe a to bylo hodně uklidňující. Po několika minutách jsem i začala mluvit a taky si konečně prohlížet auto. Když jsem v něm jela poprvé.

Dojeli jsme do Budějovic, kde byl v plánu oběd. Takže se mrně poprvé podívalo do restaurace. Vzhledem k předchozím událostem jsem ale neměla naprosto hlad a objenala si jen polévku. Ani tu jsem ale nesnědla, protože si beruška vymyslela, že právě nutně potřebuje přebalit a jíst. Doufala jsem, že vydrží do auta, protože jsem to bez polštáře ještě nezkoušela a bála se, že budou boje. Ale začala nabírat na řev a fakt jsem nechtěla být středem pozornosti tímhle způsobem. Ač nejsem nijak zaujatá proti kojení na veřejnosti, bylo mi to trochu divné. Ale seděli jsme celkem stranou, Lukáš prohlásil, že není co řešit a furt lepší kojící já než řvoucí ona :-) Naštěstí jsem si chytře vzala všechno rozepínací.
Po obědě už následoval cíl naší cesty. Bývalý tábor v Besednici a obnova tří keší v okolí. Do prostoru tábora se nedá zajet autem, takže jsem nesla Maki na rukách, zabalenou v dece. Je tam fakt hezky. Výhled do okolí, samé louky a kraj lesa. To bylo teda berušce fuk, protože to prospala. Jako další skill dne jsem si vyzkoušela přebalování na klíně na zadním sedadle auta. Prostor asi jako v krabičce od sirek, dítě se hemžilo a koukalo překvapeně, co to dělám. Začínáme se připravovat na outdoorový život kačera robotka. Paradoxně to krmení a přebalování v autě jde líp než občas doma. Asi jak je v šoku, tak se zapomíná bránit.

Posledním "prvním" byl nákup v Albertu cestou domů. Protože mám zřejmě cestovatelské dítě, tak i tuto zkušenost zvládla s klidem a bez nějakého vřískotu. Takže nakonec vlastně pohoda. Mrně se budilo jen na jídlo a občas na koukání po světě, ale žádná tragédie se nekonala.
Cesta domů proběhla klidně. Mega kolony aut byly logicky v opačném směru, takže nás nic nezdržovalo. Poslední kilometry už na ni byly moc a začala se vztekat, ale to byla otázka pár minut a všechno jsme zvládli. Rozhodně líp, než jsem na začátku čekala.

Jak vám hrábne po porodu...

... aneb Jsem obětí hormonální schizofrenie :-)

Je to tři týdny co máme Markétu. Nevím jestli UŽ nebo TEPRVE. Každopádně máme doma trpaslíka. Tělo se postupně dává dohromady. Snaží se vzpomenout si, kde byla tahle součástka a kde ty další. Postupně přestávají pekelné bolesti zad a kyčlí, které už jsem měla problém ustát. A obecně odplouvají ty fyzické projevy. Takhle, nepřála bych vám to nekonečné množství jizev po celé ploše od stehen po ramena :) Ani koukat do zrcadla se mi nechce. Ale vsichni tvrdí, že to vybledne, takže třeba ještě někdy půjdu do plavek. Zatím bych to viděla na kaftan.
Co mi ale nikdo neřekl předem, je ten strašný náraz do hlavy. Určitě je to velmi individuální. Já jsem si o sobě myslela, že jsem pohodář. Improvizace je mi vlastní, i když dost plánuju a mám ráda přípravy, ale pak si na tom plánu netrvám. Prolítala jsem velký kus světa, překonala spoustu věcí a vesměs po první vlně plašení si dělám ze všeho srandu. Obecně mi velmi pomáhá o věcech mluvit nebo psát. Jakmile to dostanu ven z hlavy a nějak zformuluju, je najednou všechno ok.

V porodnici jsem si připadala v pohodě. Jasně, malá vřískala celou noc a já byla zoufale unavená a měla jsem dojem, že jsem potkala čelně kamion. Ale opět (jako už mockrát v životě) jsem podlehla dojmu, že jsem nesmrtelná. Asi uklidněná tím, že všichni byli fajn a za zády mi stála Lenka, která i když neměla službu, tak psala sms a posílala kolegyně. Chtěla jsem domů. Sice jsme bojovali z kraje s kojením, ale to se podařilo zvládnout. Nudila jsem se a bylo mi smutno samotné a měla dojem, že doma to bude lepší. Jak budeme s Lukášem spolu a on nebude muset lítat Praha-Neratovice a tak... chachaaaaa
Měla jsem dojem, že sbalím spící mimino (ona když už usne, tak spí opravdu hezky. když už usne...) a vyrazím do světa. Ani omylem! Tak jako těsně po porodu jsem si myslela, že se zvednu a odhopsám a pak jsem málem zkolabovala o pár metrů dál.
Makinka prořvala instalování do autosedačky strašným způsobem. A já si pomalu začala všímat, že ty situace nezvládám tak lehce. Ona sice usnula hned na konci jednosměrky, ale já se začala měnit v uzlíček nervů. Každý hlasitý nádech nebo neznámý zvuk jsem si okamžitě vysvětlovala jako problém. Že se určitě dusí nebo naopak upadá do bezvědomí a já s tím nic nenadělám. Doma jsem se zhroutila úplně. Takže příchod miminka do domácnosti jsem vyšperkovala asi hodinovým záchvatem paniky. V totálním stresu, že nevím co mám dělat a určitě to dítě zahubím vlastní neschopností. Přitom já jsem normálně s dětma v klidu. Mám čtyři sourozence a vícero kamarádek s dětma. Ale vysvětlujte to hormonům.

Ještě první den jsem měla jasnou představu o výchově a nakládání s potomky. Vlastní postýlka přes den v kuchyni, na noc "babybay" postýlka. To je takové rozšíření na postel rodičů, takže ležíme vedle sebe, ale takzvaně ve svém. Jídlo v nějakých intervalech (v porodnici nastavují po třech hodinách) a podobně. Výsledek je ten, že radši budu mít alespoň trochu spánku výměnou za mimino u sebe pod dekou :-D Nedokážu ji nechat plakat. Takže se nám rozběhl kolotoč přebalit, nakrmit, uhoupat a zkusit ulozit. Když to neprojde, tak zase chovat a nechat spát u sebe v náručí. Vnitřně doufám, že tím zajistím holčině vyšší sebevědomí a lepší vztah s rodiči než jsem měla já.

No a tady se objevuje právě to rozštěpení osobnosti. Přes den jsem v klidu. Mám relativně spící miminko, které dělá boží xichty ze spaní a většinou to zvládá sama v postýlce a já vedle ní třeba žehlím nebo se koukám na film. Kolem šesté už ale začíná druhá část. A ta končí někdy o půlnoci, kdy nosím po pokoji vřeštící dítě a mám chuť utéct do lesa a říkám si, že prozradit před ní existenci dudlíku možná není špatný nápad.
A pak to nejak udoláme, příšera usne, já okamžitě taky a útěk se zase o den odkládá. A když pak někdy ráno už za světla koukám na ten obličejík co se budí a u toho všelijak vtipně protahuje a šklebí, tak bych od ní nejradši ani nevstávala. Příroda to vymyslela hodně chytře.

Final countdown

...aneb máme tady závěrečné odpočítávání. Taky novou velkou úchylku a blíží se jaro. Můžete číst dál :-)

Tento týden mají narozeniny všichni moji sourozenci. Letos s nima slavit nebudu. S Lukášem jsme sice návštěvu před porodem ještě stihli, ale dost na otočku. Takže o oslavě se nestihlo ani mluvit. Měla bych si připravit tašku do porodnice. To se mi moc nechce a stále jsem s tím nezačala. Je strašně zvláštní, že už to tak uteklo. Zároveň se ale poslední dny/týdny vlečou. Mám sice ještě nějaké aktivity, ale dává mi to strašně zabrat.
Naprosto jsem se zamilovala do šití. Řeším svůj klasický problém, protože mám velké plány a strašně málo času. A pak pocit, že zvládnu projekt, potom jsem v půlce nešťastná jak mi to nejde. A končím s fotkou na facebooku a pocitem, že jsem překonala vysokohorský výstup :D Drobnou nevýhodou je nutnost shánět látky, jejich ceny a dostupnost střihů. Až mi bude někdo chtít něco donést, tak prosím Ottobre nebo Burdu nebo hezké látky :-)
Druhou zábavou je háčkování. To je míň náročné na materiál a prostor. Ale zase z toho nejsou takové věci. Tak to prostě kombinuju a tvořím. Nebyl na to čas celou tu dobu co jsem lítala po světě a teď čas je. A oboje se dobře kombinuje na dětském oblečení. Je to rychle hotové a spotřeba látek je malá. Skvělá kombinace.

Na co se moc těším? Až budu moct šít a rovnou to mrněti zkoušet. Nebo kostým na karneval a třeba ze stejné látky nám oběma podobné triko. Taky hračky, povlečení nebo nejvíc cool pytel na cvičky... Vlastně je škoda, že jsme něco podobného doma nedělali. Babička sice umí šít, ale dělala akorát takové ty potřebné věci, ale žádné blbostičky pro radost. Tak jsem zvědavá.