Vydali jsme se autovlakem do Košic. To je taková hezká úvodní věta. Ono to teda bylo trochu dramatičtější.
Začalo to už na mezinárodní přepážce na Hlaváku. Příjemnost zaměstnanců Českých drah je legendární, takže se to neslo v podobném duchu. "Dobrý den, chtěli bysme lístek na autovlak do Košic. Co je k tomu potřeba?" a paní nám podala papír bez nějakých informací. Obsahuje dotazy typu výška auta, šířka včetně zrcátek... Já jsem se na webu koukala předem a nikde není řečeno, že si máme vzít velký techničák. Když jsem se zarazila, že tuhle informaci nevíme, paní se naštvaně otočila, že to je snad jasné a že to máme v malém. Nemáme.
Velikost auta jsem nakonec vygooglila. Při nahlášení výšky 1674mm se ženské protočily panenky, že to přece NEMUŽEME s tak velkým autem. Že to si musíme připlatit. Fajn. Další díl - nákup místenky. Chvilku jsem si říkala, že jsem asi zase v Indii. Jedna možnost je oddělená mužská a ženská kupé. Druhá možnost je připlatit si za dvoulůžkové a tam můžeme být oba. Takže si připlatíme. Fajn. Když se pak Lukáš přiznal k psovi velikosti moderního mopu, chytnul už ženskou amok, že pes v ŽÁDNÉM případě přece nejezdí vlakem. Tak jsem se zeptala a co máme jako dělat? Tak prý nepojedeme ani indickým ani příplatkovým kupé, ale bude tak nesmírně laskavá, že nám dovolí jet v normálním vagonu co ten vlak taky táhne, ale s autama není přímo spojený. (v Košicích se pak ukázalo, že nás rozpojili a auta se vykládají úplně jinde)
Takže. Ještě jsem pořád v Praze a už něco několikrát nešlo a něco se několikrát připlácelo... V půlce jsem se otočila na Lukáše a ptala se ho, jestli se na to nevybodneme. Nevybodli
V pátek večer jsme tedy naložili auto na vagon. Paradoxně ty dražší místa nahoře jsou ty míň chráněné a dýl se na ně čeká. Prostě logika jako prase. Vlak samotný odjíždí asi hodinu poté. Pokud nemá zpoždění. A to má asi skoro furt. Přetopené kupé, plné lidí. Na každé stanici nějaká změna. A do toho pes, který prostě neumí sedět a dát pokoj. Naprostý vrchol tahle epizoda dostala někde v Pardubicích, když přistoupila dvojice nějakých dělňasů. Jeden smrděl sloní dávkou Pitralonu a druhý odhodil cigaretu asi ještě během nastupování do vagónu. Z obojeho mi bylo na zvracení. Už v Ostravě mi bylo jasné, že tohle byl nejhorší nápad letošního roku. Nespala jsem celou cestu, byla mi nakonec zima z totální únavy, srali mě lidi a kravál na chodbičce. Prostě peklo na kolejích.
Ráno jsem zničená vypadla z vlaku a byla nadšená, že je to za mnou.
Aby ten den nezačal moc pozitivně, dozvěděli jsme se, že náš kus vlaku je úplně jinde než kus s autama. Naštěstí už jsem na košickém nádraží byla a rychle mi došlo kudytudy. Po vyzvednutí auta jsme šli do Auparku na snídani a mohli konečně pokračovat do Prešova.
Bydlení v hotelu Enchante naprosto super. Představte si, že po dvou dnech kyselých xichtů potkáte najednou milého zaměstnance hotelu, pro kterého není nic problém. Ubytování o dvě hodiny dřív? Klidně. Podal nám informace, nabídnul wellness a rovnou nás objednal. Prostorný apartmán plný světla, skvěle uklizeno, krásná veliká koupelna s vanou i sprchovým koutem včetně masážního panelu. Za psa připlácíme 15% denní sazby, ale nikoho ani nenapadne proti jeho pobytu pípnout. Protože se o Velikonocích na Slovensku zastaví život, je tady naprosté ticho. Jak v hotelu, tak na ulici.
Hotelová restaurace skvěle vaří. Za dobu pobytu jsme si dali pokaždé jiné jídlo, takže asi tak půlku jídelního lístku (hlavní jídla). Všechno bez poznámek. Halušky mám radši trošku jinak, ale to je otázka osobního vkusu a zvyku z domova. Jinak snídaně i jakékoliv jiné jídlo super.
Co dělat v okolí? Tak třeba projít si Košice. Centrum není velké a mají krásný kostel na náměstí. Pak taky centrum Prešova samotného. Podél vody je cyklostezka, samozřejmě spousta keší.
Další výlet je Spišský hrad a jeho okolí. Já jsem podlehla reklamě a navrhla Tatralandii. Kromě aquaparku je to v létě i venkovní zábavní park, lanové aktivity a indoor skydiving. Je to nečekaný kolos a zabírá celé údolí nedaleko Liptovského Mikuláše. Bohužel návštěva bazénu je to poslední co si můj mobil pamatuje. Fotky pod vodou, které měl v reklamě, ho zřejmě zabily. Přestalo fungovat všechno kromě tlačítka na focení. Interiér je velmi rozmanitý, nabízeny jsou masáže, ožírací rybičky a spousta občerstvení. Teplota vzduchu je na někoho až moc, já jsem byla spokojená. Bazény se slanou i sladkou vodou, venkovní termální bazén a několik tobogánů. Stála se na ně ale fronta až za roh. Parkoviště je zdarma a skvělá věc, kterou ještě musím zmínit, je placení všeho čipem na ruce. Prostě v areálu chodíte na pití, masáže nebo do sauny a načítá se to na čip od skřínky. To by mělo fungovat všude jednoznačně.
Během víkendu jsme se vydali na Ukrajinu. Celkem snadný způsob jak si vybarvit tenhle stát je vzít si platný pas a zajet do Velkých Slemenců. Je tam pěší přechod uprostřed vesnice a místní tam chodí prý naprosto běžně nakupovat nebo na návštěvu. Opět opakuji, během Velikonoc tady vymře lidská populace a potkáte kolem dokola akorát kočky na ulici. Ale jinak se tady prý levně nakupují zaručeně pravé značkovky :D Přes hranici není možné jít se zvířetem i když má v pořádku evropský pas. Ukrajinci nemají čtečku a zvířata nepouští. Běžně stojí u hranic taxíky, které vás dovezou dál. Celníci nám to potvrdili, že se to tak dělá. Lukáš byl trochu nevrlý z té spousty otázek. Pokud se jim chcete vyhnout, stačí zahlásit, že jdete na hřbitov. Jeden zajímavý se totiž nachází cca kilometr od hranic.
Cestou zpět do Prahy jela vlakem celá cikánská vesnice. Já jsem se stihla pohádat s jedním cikánem z tlupy co přistoupila. Že mi toho psa prostě nezašlápne a tečka. Byla jsem tak nervní, že bych asi neustoupila ani kdyby si přitáhl průvodčí a citovali mi jízdní řády. Vlak byl narvaný, samozřejmě vzhledem k obsazení naprostá anarchie. Takže jsem si svoje místo v kupé uhájila, ale nijak pohodlné to tam nebylo. Naštěstí jsem zvládla vymyslet geniální řešení jak nikoho nevidět. Postavila jsem si stan. Vzala jsem bundu, natáhla si kapucu na hlavu opačně než se používá, když chcete vidět. Kolena si schovala pod bradou a celá zmizela. Ukázalo se to geniálním řešením. Jak jsem si vytvořila vlastní prostor, uklidnila jsem se a podařilo se mi i chvilku spát. Sláva hurá.
Takže kdo chcete využít autovlak a nepřijít o nervy, tak zásady: nechte psa sousedům, vemte Fabii nebo Fiat 500, jeďte posádka složená z jednoho pohlaví a kolem jedenácté večer si dejte pivo dvanáctku s rohypnolem. Držím palce
PS: Prý je ten text strašně negativní. Ale pobyt na Slovensku samotném byl moc fajn. Hotel doporučuju, všechny aktivity fajn, řízení auta z Tatralandie domů krása, počasí slunečné i když studené. Jen ta cesta a ty kecy lidí :D
Jasně, co asi tak může být složitého na tom, jezdit si na takové kravině? Kdyby radši vzali kolo. První problém je, že jsme pořád všem na očích. Ať udělám cokoliv, je to v pocitu okolí větší a zásadnější. Děsím se chvíle, kdy natáhnu držku přímo někde před zahrádkou plnou lidí u piva. A to je druhý problém. Pocit bezpečí velmi rychle vystřídá adrenalin, když někde podklouzne kolo nebo se leknu a vyhodím se z osy. Vozítko totiž reaguje na lidské tělo přesně tím blbým způsobem. Když se člověk mrskne na stranu, Segway tam zatočí taky (a přejede ho). Osobně jsem asi poslední, kdo si nic neudělal. Mám velmi dobrou rovnováhu a pud sebezáchovy. Ale dost často mám drobné stresové situace, které končí slovy "fuj, to jsem se lekla" případně kratším "tyvole"
