Cesta v sobotu probehla naprosto podle ocekavani. Zastavka v Nemecku na obed, dalnice tak stridave oblacno. Chvilu v pohode 180 a pak zase strkani se v koloně. Pravda, musím se zastavit u oběda. Na odpočívadle bych asi nějak neočekávala, že mi bude paní oběd připravovat přímo před očima na objednávku. A fakt, že jo! Těstoviny přímo z vody a pánve i s omáčkou z rajčat a zcela spokojené bříško :) Takže dávám jednoznačně bod.
Na místo jsme dorazili i s hodinovou pauzou asi po 9 hodinách. A pak vlastně dva dny spali a aklimatizovali se na místě. Prostě se nám chtělo furt spát... První večer jsem byla vzhuru sama a vydala se na obhlídku Belpu s fotákem v ruce. Asi hodinu jsem se courala po okolí a fotila co zajímavého mi přišlo pod ruku. Hlavně detaily z výloh a kašny. To je mimochodem skvělá věc. V každé vesnici je i několik takových kašen a vlastně všechny mají pitnou vodu. Takže jsem se mohla napít kdykoliv jsem dostala žízen a netahala s sebou flašku v batohu.
Druhý den byla neděle a nedělo se v podstatě nic zajímavého. Opravdu celý den se nějak prospal.
Třetí den patřil první třetině místní minisérie keší. Kešky jsou to pěkné, ale všechny na cyklostezce a bez kol se to nějak nedalo zvládnout. Tak jsme odlov pojali jako zdravotní vycházku a venčení psa. Naběhali jsme toho docela dost. Ale zase jsou to pěkné kešky na krásných místech v přírodě. Ale po páté už jsem toho měla tak akorát nahoru. Večer jsme šli na řízek a salát na návštěvu. Sam si našel kámošku kočku na zahradě.
Den čtvrtý by se dal nazvat "konečně v pohybu". Teda tak trochu. on se ten pohyb vyvážil neomezenou ochutnávkou čokolády a oříšků. V programu totiž byla návštěva čokoládovny Cailler, zámku Gruyére a sýrárny La Gruyére. Čokoládovna byla opravdu neskutečná. Prohlídka byla v němčině, ale naštěstí rozumím víc než jsem čekala.
Celé to začne jako na letišti. Go to gate,check in a boarding. Naše malá skupinka se octla ve výtahu a příběh čokolády začal. Výtah se otevřel a první moje reakce byla "jééé, tady voní čokoláda". Protože v místnosti nádherně voněla opravdu čistá hořká čokoláda. Celá prohlídka probíhá automaticky. Z reproduktoru mluví hlas a vypráví příběh o objevení čokolády, španělské kolonizaci a cestě čokolády do Evropy. Pokaždé, když se dokončí daná část vyprávění, otevřou se dveře a pustí nás do další místnosti.
První místnost je v latinské Americe, pak podpalubí lodi cestující do Španělska. Tam Lukáš ochutnal kakaové boby. Následně se dostáváme na královský dvůr a dokonce i do rokokové ložnice. Postupně zjištujeme jak továrna vznikla, jaká je její historie a že pan Nestle nebyl takový potvorák jako jeho následovníci. Po této části následuje místnost, kde lze očichat i ochutnat různé boby a oříšky. A pak už výrobní linka čokoládovny. Samotná výroba je z větší části automatizovaná a pozoruje se přes sklo.
A nastává ta nejhorší část prohlídky - ochutnávky. K dispozici je všechno z aktuální nabídky čokoládovny. Kromě plněných a speciálních čokolád (pomerančové, medové atd). Protože mléčnou nejím, mám to jednodušší. Tmavých je asi jen pět :D Na srovnání chuťových buněk si dáváme kafe v místní kavárně a pokračujeme v programu.
Další zastávka zámek Gruyere.
Zámek bych nazvala spíš hradem. Stojí na kopci, kolem sebe má hradby, dvě nádvoří a nádherný výhled. Prostě hrad. Jako výhody bych určitě uvedla tištěného průvodce v češtině a zcela neomezený pohyb po celém areálu hradu. Nikdo neřeší jak dlouho studujete exponát nebo v jakém pořadí zkoumáte hrad. Počasí nám přálo a fotek jsem natřílela snad 150 kusů. Cestou do hradu je hodně zvláštní výstava příšerek od tvůrce filmových hnusek z vesmíru. Stvoření vyrobená z kovu bych teda nechtěla potkat v noci v parku. Totální noční můry.
Zbytek času v areálu Chateau Gruyeres jsme trávili v jedné z restaurací na obědě. Luxusní masíčko, domácí tatarka, salátek a výhled na historické domečky. Parádička.
Cestou z hradu jsme stihli ještě sýrárnu. Sice už se ten den nevyrábělo, ale muzeum a ukázky fungují pořád a myslím, že to zcela stačilo. Ke vstupenkám jsme dostali i trochu sýra na ochutnání. ještě je pořád v lednici, ale asi si dám kousek večer.
Pátý den (středa) se ve Švýcarsku slaví státní svátek. 1.8.1291 bylo založeno sjednocené Švýcarsko v dnešní podobě. Slaví se několika dny ohňostrojů, grilováním, výzdobou domů i bytů. Všude vlají švýcarské vlajky a vlajky daného okresu. Takže tady všude bernský medvěd ve žlutém poli. Rány od dělobuchů a petard děsí okolí už několik dní. A dokonce to prý bývalo mnohem horší a celý měsíc. Naše plány ale s oslavou neměly nic společného, protože jsme konečně skoro dorazili sérii na kolech. Teda buďme rádi za ty kola, protože to by se nedalo ani omylem bez nich. I tak jsem si chvilkama říkala, že asi padnu ;) ale kopec naštěstí netrval až tak dlouho a dalo se to.
Jak už jsem psala, velkou výhodou je pitná voda kolem dokola. Naše flaška se totiž pro dva ukázala jako docela málo. Takže jsem postupně pila z kašny i z potoka. Prostě nebyla jiná možnost. Vodu z flašky jsem se rozhodla nechat pro Lukáše, protože to tady zná a kdybych zahynula, tak se dostane líp domů. Cesta to byla hodně zajímavá. Jelo se podél Gurbe a zpět podél Aare. Prostřední část pak po polích a kopcích a kolem oveček. Kopec Belpberg je teda pořádná hrouda kamení. Plánovali jsme si to celé nějak rychleji a nakonec se nezadařilo. Na večerní grilování jsme tedy dorazili s docela znatelnou sekerou. Ale máme většinu série a to je dobře.
Úplný závěr dne byl strašně zvláštní. V noci práskal všude kolem nějaký ohňostroj a najednou začala poměrně silná bouřka. Vítr ohromné síly, blesky, proudy vody a do toho všeho velký barevný ohňostroj z Bernu. Ohromná podívaná. Stála jsem na poli, úplně zmoklá a koukala na ty barvičky a do toho ohlušující přírodní divadlo. poprvé v životě jsem viděla bouřku spojenou s rachejtlema (jaký div, když u nás se bouchá v lednu, že? ;)
Den s pořadovým číslem šest patřil vlastně celý vodě. Dopoledne jsme vyrazili na Aareschlucht, tedy propast vytvořenou ledovcovou řekou. A odpoledne pak vodopády kousek vedle. Celý den s náma běhal i Samíček a musí toho mít tak akorát. Pokud si pamatuju, tak zatím skoro všude pes mohl (v rámci logických míst) a neplatilo se za něj. Stejně tak se může všude fotit a nic se neplatí.
Aareslucht se celý prochází na lávkách přímo nad propastí. Pod nohama hučí neskutečně rychlá a dravá voda. Protože je kolem dost vápence, vypadá jako odtučněné mléko z českého supermarketu. Slabší povahy můžou většinu trasy projít tunelem ve skále a na divokou řeku kouknout občas na vyhlídce. Ale to se o hodně připravují. Na východní bráně trasy vede cesta přes visutý most. Přes most se jde k vlaku. Jízdenka na vlak je v ceně vstupenky a vlak jezdí asi každou půlhodinu. Je to vlastně metro. protože jeho trasa je z půlky ve skále. Pes byl samozřejmě hvězdou kam přišel a ve vlaku si ho chodili pohladit nejen děti.
Z parkoviště jsme se přesunuli ke stanici lanovky asi dva kilometry dál po proudu Aare. Měli jsme štěstí a zrovna jedna odjížděla a měla místo. Vozíček viktoriánského stylu odkazuje na nejslavnější místní atrakci - Sherlocka Holmese a jeho boj se zloduchem Moriartym. Přiznám se, že knížku znám hlavně z vyprávění a filmů jsem viděla několik, ale o švýcarském dobrodružství nemám potuchy. Odkazují na něj ale na každém kroku a ono místo souboje je označeno velkou papírovou hvězdou.
Vodopády jsou krásné, ohlušující a kolem je velmi příjemně. Kapičky vody jsou všude, jemné mrholení bylo cítit už v lanovce. Dopoledne je k vidění duha, ale teď kolem druhé hodiny už je slunce ve špatném úhlu. Po strašně moc přírodních schodech jsme se dostali s jazykem na vestě až na úplný vršek vodopádu. Jeho celková výška je 300m, ale jedná se o vodopády kaskádovitého typu, takže jeden ohromný vodopád doplňuje asi pět dalších před ním i po něm. Voda je neskutečně ledová. U vršu vodopádu navíc visí cedule s varováním, že není radno zastavovat se na lávce kvůli možným vlnám, kdyby se nahoře kousek něčeho utrhnul.
Kus nad vodopádem stojí krásná klasická chata ze světlého dřeva, která funguje jako hotel a osvěžovna. Dali jsme si kolu a pomalu se vrátili k lanovce. Lukáš sice zatoužil jet dolů na koloběžkách, ale sám nechtěl a psa bych do batohu asi nedala.
dole v Mairingen jsme se naobědvali (jsem přežraná ještě teď a to píšu po deváté večer a oběd byl ve tři) a vyrazili domů. Pes nás asi začíná nesnášet, protože kdy může, tak padne a spí. Jen občas otevře oko, jestli jsme mu neutekli.
Den sedm je zatím v jednání. Vypadá to na Bern a odpoledne dorazit serii v Belpu. Je deset hodin večer a všechno tady spí.
Když byl tvořen svět, tak se sedmý den odpočívalo. Takže tady se taky zase tak nic zvláštního nedělo. Dopoledne tak nějak uběhlo a po obědě jsme vyrazili do Bernu. Ne tedy přímo do města, ale na Gurten - kopec ve stylu našeho Petřína. Nahoru jede skoro stejná lanovka, kterou jsme využili. Trochu překvapivé, že pes lanovku platí a nikde jinde neplatil nic.
Protože byl pátek odpoledne a počasí opravdu slunečné, bylo dětské hřiště nacpané k prasknutí a jak je známo, vřískající prťata ve svém okolí nesnesu. Naštěstí se dalo trochu utéct lidem výstupem na rozhlednu. Rozhledna je zdarma přístupná během dne a nahoře je docela dost místa. schody jsou jen rošty, takže je vidět dolů, ale pes to zvládl vyhopsat sám. Náladu mi výrazně vylepšila návšteva samoobslužné restaurace nedaleko rozhledny. Kávička a mrkvový dortíček mi zabere mnohem lépe než prášky na nervy. Obecně byl ale den podivný. Večer jsem zkoušela různé sýry a zralosti a meloun se šunkou. no šunka byla super, ale meloun nechám asi ostatním. Večer jsme šli pěšky po par keších na druhé straně Belpu. Ze série už nám chybí jen bonus.
Týden je fuč.
Přišel den osm. Nejdřív jsme řešili cestu až k hranicím a kešky u sousedů v Lichtenštejnsku. Ale nakonec to je dost zbytečná cesta a vydali jsme se na First. Hora 2200 m.n.m opět ve stejném směru jako všechno ostatní z minulého týdne. Z Belpu kolem jezera a pak zahnout :D Kufrovalo se pouze drobně. Hlavní cíl výpravy bylo nechat se přivázat do sedáku a pustit z vrcholu kopce na lane dolu po srázu... tak to trochu nevyšlo. Vyjeli jsme nahoru lanovkou. To bylo opravdu pěkné. Lanovka jede docela dlouho a je kabinková a docela málo zaplněná, takže jsme byli fakt jen po dvou. Výhled parádní a ani mi to nepřipadalo moc děsivé.
Nahoře jsme dali kešku a trochu si okoukli okolí a zašli na jídlo. Tentokrát jsem se konečně dostala k nějaké klasice. Dala jsem si rósti, coz je brambora nastrouhana a upražená a nahoře sýr a volské oko a rajče. Seděli jsme na terase s krásným výhledem na okolní hory a na lanovku. Sluníčko tam má opravdu sílu. Ovšem na horách člověk nikdy neví. Během chvilky se zatáhlo a když už jsme stáli ve frontě na adrenalinovou atrakci, začalo lehce pršet. Což znamená konec. Od sjezdu nás dělilo asi šest lidí. Drobný deštíček se změnil v bouřku a bylo po srandě. Před deštěm jsme se schovali dovnitř do restaurace, dali si horkou čokoládu a kafe a počkali do šesti. Sjiždění už stejně neotevřeli, tak jsme sedli na lanovku a jeli zase dolů. A to už svítilo sluníčko. Lukáš byl velice zklamaný. Já vlastně vůbec.
Den devět - migréna.
S tím bych asi mohla celý popis uzavřít. Protože v tomto stavu se většinu dne moc nekamarádím. Když nepomohlo spaní, šla jsem se bosky projít do deště kolem Belpu. Pak jsem si dala něco k jídlu, následně kafe a už to bylo lepší. Počasí každopádně stojí za houby. S přestávkama prší a večer jsou bouřky. Ale ty mám ráda. Jsou tady mezi kopcema krásné.
Večer jsme dali FTF asi 20km od nás. Docela nás to nabudilo oba. Lukáš mi přijde strašně znuděný a já bych při dešti pořád spala. Keška byla hezká, hodně velká a v lese.
Den deset, prší. Co se dá dělat když prší? Moc toho není. Ale tak dá se nakupovat, jíst a chodit na návštěvu. Dneska jsme tedy vyzkoušeli všechny možnosti. K obědu byl raclet. Kdo u nás už byl v Praze na návštěvě nebo ho jedl přímo tady ve Švýcarsku, tak rozhodně ví, že je to na dlouho a pořádně syté jídlo. Sýr a brambory, zelenina a koření. Co se rozhodně těším, tak až vyzkouším salát doma v Praze. Pevně věřím, že si ho návštěvy zamilují jako já tady.
V Migro jsem se zamilovala do asi stovky ubrousků různých potisků. Některé vypadají jako vyšívané nebo jsou různě protlačované a vzorované. Krásné barvy. Takže tam se rozhodně podívám. A taky na některé jídlo, musím zkusit co se dá.
Návštěva vlastně byla kvůli zvířeti. Děti chtěly vidět Sama. Já jsem nějak samovolně dělala vychovatelku ve školce a trochu neplánovaně se umylo auto včetně našeho velkého přičinění. Kdy já jsem šmidlala okna a Lukáš kola.
No a večer další FTF.
Jedenáctý den dovolené (7.8) jsem byla nadšená já. Jeli jsme do Europaparku v Německu na horské dráhy a kolotoče a další srandičky do největšího zábavního parku. První zádrhel - jsou prázdniny. Druhý zádrhel - je hezky. Snad půlka rodičů v dalekém okolí se rozhodla vyrazit s harantama na výlet. Asi doufali, že se jich zbaví, když pod nima třeba praskne houpačka. Na nejlepší atrakce čekací doba skoro dvě hodiny, všude strašně moc lidí a naprosto tupých matek s dětma. Jak by mohlo stádo vychovat něco jiného než stádo?
Když jsem tak pozorovala dění, vůbec nezávidím místním zaměstnancům. Musí jim z toho hrabat. Ovšem nebylo to jen tragické. Vyzkoušeli jsme si všechny atrakce co se nám minule nepovedlo stihnout. Teda nebyla jsem na MIRu a na Blue fire. ale to nějak nepotřebuju k životu. Naopak jsem šla znova na velkou kouli, protože se u toho dobře bavím. Lukáš se přidat nechtěl a šel raději na vyhlídkovou věž nad parkem. Na oběd jsme šli do Řecka. K tomu teplu to nějak sedělo. Kolem šesté hodiny se to začalo pomalinku uvolňovat a nakonec jsme si skvěle zajezdili, protože rodinky byly v tahu a na atrakce se čekalo tak 5 minut.
Takže jsme byli na řeckých dráhách (miluju jak letíme vodou a všude kolem to stříká) a parádně si zablbnuli. Nejlepší dráha je určitě Poseidon, ale i Apolonova cesta byla dobrá, ale krátká. Tentokrát jsem na všech zvládala mít ruce nahoře a celou dobu se smála. Máme dvě nové fotky. V parku jsme zůstali až do zavíračky v devět večer a pak hodinu stáli na parkovišti v koloně. Docela mazec.
Na dvanáctý den našeho objevování krás okolí jsme si naplánovali druhý pokus na First. Středa měla být nejteplejším dnem týdne, nikde ani mráček. Vyrazili jsme přesně na čas a v Grindelwaldu dokonce sehnali místo k parkování na tom lepším parkovišti hned u lanovky. Cesta lanovkou mi nějak chvilkama nedělala dobře, ani nevím proč. Asi tím horkem. Nahoře jsme si dali oběd (samozřejmě opět skvělý) a když jsem byla dole v koupelně, překvapila mě poměrně značně okamínkovaná Indka v krásných botičkách. Podle oblečení a obutí nevypadala na nadšeného turistu, ale tak už jsem viděla ledacos. Nakonec se ukázalo, že je to herečka a o kus dál natáčí film. Takže jsem se vlastně potkala s hvězdou bollywoodu a ani nevím kdo to byl :D Mám je nafocené. ovšem boty byly skvostné. Jen jsem nepochopila, proč nemá k anarkali punjabi kalhoty... nová móda asi. Ovšem když jsem tak koukala na průběh natáčení, tak palec nahoru pro Garam Masalu. Holka krásná, ale to bylo tak všechno. A ještě jsme se jim dostali do záběru. Ale to předbíhám.
Po obědě jsme konečně mohli na ten vytoužený let do údolí. Lukáš už se těšil od večera, ani dospat nemohl. Asi hodinka čekání, podepsat, že tohle děláme na vlastní riziko a hurá do popruhů. Letěla jsem na čísle 4 ze čtyř. Lukáš na 3. Nevím co se dělo u něj, ale v mém případě jsme si povídali s tím co mi vázal všechny ty popruhy. Protože jsem šnek a tahám všechny naše věci na zádech v batohu, musela jsem si dát batoh dopředu. To teda moc pohodlné nebylo. Začínala jsem být trochu nervní, přijde mi, že se o batoh udusím. Netušila jsem do čeho to lezu. Lidi předtím ječeli, je to daleko, letí se přes 80km v hodině. Jaké to bude? Chci pryč! Z rozhovoru před letem si pamatuju nejlíp větu: Are you happy? "No, I´m not" But you look very happy! a pustil nás do propasti.
Vteřinu se nedělo nic. Tedy dělo, ale začátek si nepamatuju. Najednou mi došlo, že letím a nic to nedělá. Neječím, nebojím se, není mi špatně. Koukám se pod sebe a vítr letí kolem a dole se pasou krávy a zvoní jim zvonce. Vedle jede pomalinku lanovka a já letím. Slyším jen ty zvonce a jemné bzučení lana, které prolétává skrz složité vázaní nad mojí hlavou rychlostí jako auto na jižní spojce. Kolem hory zalité sluncem a letím. Po necelé minutě konec. Bleskově se blížíme k cílové pružině, lano se zasekne a nám vyletí nohy nahoru. Ještě chvilku se houpu na laně v sedáku a pak je úplný konec.
Netřesou se mi nohy, není mi špatně. Jsem jen nadšená.
Ovšem den nekončí! Sjedeme o jednu zastávku lanovkou a tam si jdeme vyzvednout koloběžky. Právě tady pokračuje natáčení klasické scény hlavního hrdiny na zeleném kopečku v objetí skal (a posléze krásné hlavní hrdinky). Jen pro zajímavost. Záběr se točí asi po desetivteřinových kouscích, které pak spojí střihač. Není div, že herci zvládnou tolik filmů za rok, když nedají krátkou choreografii v kuse.
Koloběžky byly fajn, ale ty brzdy nic moc a měla jsem co dělat se nezabít. Sjeli jsme celou cestu cestičkama až dolů do města a tam je zase vrátili. Opravdu hodně náročný den.
13 No a protože byla středa tak plná zážitků, čtvrtek měl hlavní bod programu až večer. Teda skoro neměl... oblíbená China imperial v Bernu to zabalila a přestavěla se na normální restauraci. Takže skoro nebylo kam vyrazit. Naštěstí v Thunu je podobná restaurace a nebyl problém udělat rezervaci hned na večer. Takže... Thun je velmi hezké město a ráda jsem se tam podívala. Večer jsem se prošla centrem krátce sama a bylo to fajn. Restaurace není špatná, ale dvakrát jsem dostala svou porci připálenou a byla jsem nějak celkově rozmrzelá. Blokovala se mi krční páteř a nemohla jsem si večer dostatečně užít. Plus teda velký problém. Tahleta NEMÁ vedle all you can eat baru ten stejný ve sladkostech. Takže žádné ovoce, šlehačka, puding, dortíčky a "meruňky" (nejde o ovoce, ale o místní dezert, který jsem přejmenovala). To jsem trochu postrádala. Trochu dost. Ale dostala jsem na vylepšení nálady pohár se šlehačkou a panákem Bailys, takže jsem byla docela spokojená. Dala jsem nakonec jen tři talíře, prostě jsem neměla den.
Den 14. Vysokohorská turistika...
Poslední z výletů našel Lukáš v časopise. Šlo o lanový most na horské stezce, který je nejdelší (asi) v evropě. Dostat se k němu dá dvěma způsoby. Buď autem (i autobusem) nahoru po klikaté silnici k Triftbahn a odtama lanovkou k vodní elektrárně. A dál pěšky asi hodinu a půl po horské stezce. Nebo pěšky od spodního stanoviště lanovky, což trvá asi pět hodin podle cedule. Na lanovku se čeká asi dvě hodiny, ale je to závislé na počtu lidí. Kabinka pobere jedním směrem osm lidí a jezdí asi třikrát za hodinu. Nic extra pohodlného a pocitově bezpečného to teda není. Lanovka je neskutečně vysoko, překonává horský hřeben a osm dospělých tady stojí jako v jídelně ve frontě na oběd.
Cesta od elektrárny k mostu nám zabrala onu hodinu a půl a zcela samostatně ji zvádl i pes. I když občas nevěděl kam skáče a různě se mu rozjížděly nožičky. Most a jeho okolí je velmi impozantní. Je tady krásně vzdušno a výhledy na všechny strany stojí za to. Lidi posedávají po okolních skalkách a svačí. Byla to sem docela štreka. Byla jsem zvědavá, jak zvládnu překonat most. Jedna slečna co šla před náma to psychicky neunesla a vrátila se hned po pár krocích. Obecně dost lidí šlo jako by to mělo být to nejdrsnější co v životě udělali.
A osobní názor? Je to naprosto v pohodě. Prošla jsem tam i zpět. Několikrát se zastavila a třeba si i klekla a fotila detaily a koukala na všechny strany a nedržela se. Prostě normálka. Pes byl trochu nesvůj, ale když viděl nás, tak šel taky v klidu. Pravda, zbytek turistů asi nemá zkušenosti z pětkových a čtyřkových keší bez jištění. Mimochodem, jedna čtyřková keš tady byla a máme ji.
Pak se ale nějak začalo kazit počasí a raději jsme, poučeni z minulého týdne, rychle zamířili zpět k lanovce.
Den patnáctý. Vlastně den poslední, nakupovací.
Alespon trochu zásob na prvních pár dnů, aby ten přechod do Prahy míň bolel. Nějaký sýr a salám, taky máme pár drobností do nové domácnosti a ZABALIT. Jako hlavní balič jsem nás zvládla naskládat do co nejmenšího prostoru a ono se to fakt do toho auta vešlo.
A zcela poslední skoroden byl cesta. Bylo vidět, že i plánování občas zklame. Vyrazilo se trochu později, v Německu to byla hlava na hlavě. Buď kolony, nebo pitomci co jedou 120 v rychlem pruhu a prostě neuhnou nebo dopravni omezeni a nasledne opět kolony. Je fakt k něčemu moct jet vysoko přes 200, když vás nikdo nenechá. Proplížili jsme se skoro až na dohled k hranicím a něco nám prorazilo přední kolo. To už jako WTF? Naštěstí se to podařilo s pomocí moravsky mluvícího kamioňáka vyřešit a kolo zalepit sadou na opravu pneumatik (mimochodem velmi zábavná věc, která stojí za... no za moc ne). Cesta trvala přesně 12 hodin. To už by člověk byl v Japonsku a dával si sushi na letišti. Ale tak každá překážka je potřeba, aby se člověk v životě zase něco nového naučil. A já už ty svoje problémy s autama raději nepočítám. Asi mám fakt blbou karmu na vozidla.
Ale tak jsme zase zpět, v Praze...
