Trochu osobnější...

Když jsem začala psát blog, mělo to být hlavně o cestování. Ale vetřela se do toho trochu kuchyně, trochu focení a vlastně trochu všeho co je mi vlastní.
Aktuálně se blížíme do závěrečné fáze mojeho těhotenství a já mám potřebu o tom psát. Bez kudrlinek a šťastného oparu hormonů. Protože (bohužel?) tohle nějak neznám. Nechci se rouhat a nechci si stěžovat. Chci jen nějak cynicky popsat co prožívám a tím si třeba ulevit nebo si utřídit hlavu. Třeba se do budoucna zařadím po bok těch desítek bloggerů co s nadsázkou komentují dění u  nich doma s dítětem v hlavní roli... i když to nechci. Tohle je pořád takový osobní prostor někde na hranici.

Zítra je pondělí a to znamená začátek 34. týdne s vetřelcem. Technicky vzato 32. podle logického počítání. Lukáš se nad tímto způsobem počtů pozastavoval u doktora, ale prostě to tak je. Pokud patříte (jako já) do kategorie lidí, kteří o celém tom výrobním procesu nic neví dokud se jich netýká, doporučuju lehký google.
Dovolím si malou odbočku. Nikdy jsem si v hlavě nemalovala budoucnost ve smyslu "svatbička ve šlehačkových šatičkách, domeček, dvě dětičky, pejsek, zahrádka, osm hodin denně v kanclu a důchod". Vždycky to byl přesný opak. A nějak plíživě a záhadně jsem v pozici "pes, dvě kočky, dům se zahradou, akvárko a břicho co si přes něj nezavážu tkaničky" :D Ale všechno přišlo nějak samo, bez nátlaku a plánů. Osud prostě. Když jsem četla paměti mojeho pradědy, psal tam něco podobného. Vždycky když to vypadalo, že situace je nějak bezvýchodná, zafungovalo deux ex machina a všechno bylo fajn. A podobnou zkušenost mám v životě já. Vždycky přijdu do bodu, kdy hledám nový směr a on přijde sám a ve správnou dobu. A tak to beru a tak to je.
Tedy 34. Každý to nese naprosto jinak. Klidně to berte tak, že závidím ženským, které jsou až do konce v pohodě. Je to totiž pravda. Samozřejmě může být i opačná varianta. Já jsem opět klasicky někde uprostřed. Jako vždycky. Takže sice relativně v celku, ale o "nejúžasnějším období života" bych nehovořila. Ve zkratce - první tři a půl měsíce jsem trávila spoustu času v koupelně. Ne, opravdu to nebylo před zrcadlem. Budila jsem se třeba třikrát za noc s pocitem, že musím okamžitě zvracet. Ale nebylo co, protože jsem skoro nejedla. Všechno smrdělo, všechno bylo hnusný. Pokousala jsem půlku rohlíku a připadala si přejedená. Přes to všechno jsem se nějak obalila a vypadala podivně tlustá. Jasně, je to úhel pohledu. Ale babička mě viděla v šestém týdnu a nezapomněla mi připomenout, že jsem se nějak urvala z řetězu na té dovolené a měla bych začít na sobě makat... no kdyby věděla co bude dál.
Někdy v polovině čtvrtého měsíce najednou snad během týdne nastala pohoda. Akorát jsem musela do obchodu pro něco na sebe. Nepřibrala jsem nic moc, ale už jsem nesnesla žádné kalhoty ani sukni kvůli pásku. Ostatně s tím zápasím do teď a nejradši jsem tedy v šatech. Nabídka je mimochodem docela tragická a ceny dvojnásobné než obyč konfekce. Existuje spousta variant jak nosit co nejdýl svoje věci. Ale to předpokládá, že snesete tlak na spodní břicho. já ani malý, škoda.
Protože mi otrnulo a najednou jsem měla i hlad a mohla chodit po venku, rozhodli jsme se, že vyrazíme na nějaké výlety. Je to dost možná naposledy na dlouhou dobu, tak jen do toho. Jeli jsme do Švýcarska na adventní týden (viz můj poslední příspěvek z roku 2015). Taky jsme jeli na víkend do Vídně. Jeden adventní víkend jsme byli v Olomouci a pak už jen chystali Vánoce doma. Byla jsem z toho hodně unavená a proto nadšená, že jsem konečně ve své posteli a své domácnosti. Nikdy jsem neměla problém spát třeba na podlaze na letišti. Vystřídali jsme za své cesty neskutečná místa. Spala jsem mnohokrát v autě, samozřejmě ve stanu, na koberci, na lavičkách, někomu na rameni, v letadle nebo v houpací síti. Občas jsme spát nestihli :-) ale buď stárnu nebo si to vyžádal můj stav. Prostě jsem štastná u sebe doma. Taky jsem začala chodit spát "se slepicema". Je to náročný, věřte mi. Připadám si jako blbec. Je třeba osm a já bych fakt chtěla spát, ale je mi to nějak trapný nebo jak to nazvat a tak to doklepu třeba do půl desáté. Je to ujetý, já to vím.

Období klidu ale mělo omezené trvání. Že jsem měla bolesti kyčlí skoro od začátku, to se dalo zvládnout. Ale když má člověk najednou 80kg (moje optimální váha je 65, vysněná 60) a fakt zmatky v hlave, vidí věci jinak. Ono nejúžasnější období je tedy v části, kdy už to přestává být sranda.
Když nebolí kyčle, bolí břicho. Když ani jedno, ozvou se záda. Někdy všechno spolu a někdy to celé nahradí žaludek a příšerná únava. Čím vc se snažím dokazovat si, že jsem v pohodě, tím větší kopance na horší místa dostávám. Myslím si, že v těhotenství se strašně podceňuje hlava. Ta jako jediná sice přestala bolet (migrény jsou fakt zcela fuč), ale zato je v pěkném nepořádku.
Určitě to tak musí vidět víc lidí. Změny nálad, pocity totální marnosti. Stres z práce vystřídal děs z pohledu do zrcadla. To je taky nefér. Kde je ono vyčištění pleti a zářící pokožka co slibují na internetu? Jsem flekatá jak dalmatin. Ovšem rostou mi rychleji nehty, asi. Někdy si říkám, že bych to už chtěla mít celé za sebou, ale pak se najednou vyděsím co to v praxi bude znamenat. Copak mi někdo může svěřit dítě? Naprostý chaos má pak za následky celkem nešťastné stavy. Jsem zoufalá sama ze sebe. Tou logickou částí osobnosti naprosto chápu, že řeším blbosti. Protože všechno máme zařízené, věnuju se přípravě k porodu, nemusím řešit ani bydlení ani složenky. Tou naprosto nelogickou částí mojí osobnosti ale zmítají depresivní stavy a pocit, že nic nemá smysl. Neskutečný strach, že to nezvládnu a co tomu řekne okolí (tohle jsem vždycky nesnášela). Najednou mám dojem, že všichni kolem jsou lepší než já.
Jsem alergická na vyprávění o těch skvělých super-matkách co ráno v den porodu ještě vypraví muže do práce, posekají zahradu, pak si mimochodem přivedou na svět potomka a za dva dny potom už řídí firmu a dítě v klidu spí a nevydává zvuky. Mám problém přijmout skutečnost, že k nim nepatřím. I kdyby byly vymyšlené. Pracuju na tom, abych se dokázala přijmout. Ale vždycky, když narazím na svou další nedokonalost, vracím se ve své cestě na začátek. Zrovna dneska ráno jsem si opakovala čtyři dohody. Snažila se přesvědčit se, že virtuální svět dokonalých matek je pouze jejich vlastní výmysl na internetu. Nikdo o sobě nechce přece psát v negativním světle. Opakuju si to pořád dokola a moje křehká duševní rovnováha byla dneska napravena až čokoládou a rozhovorem po telefonu. Je až roztomile vtipné, jak mi přijdou důležité kraviny jako je "mediální obraz" sebe sama. Vždyť už nejsem ten xicht z webu a z vystoupení. Už nemusím denně komunikovat s desítkou lidí a tvářit se mile. Už jsem půl roku doma, sama se sebou a svojí hlavou. Strachem z každého většího píchnutí nebo nové bolesti, kterou ješt neznám. Strachem, že se něco stane nebo že budu zmatkař já. Strachem, že budu slepice na mateřské. Přesně taková, z jakých jsem si celý život dělala srandu.

Když tak na to koukám, chtěla jsem být cynická a místo toho jsem pěkně depresivní. Ale slibuju, že příště se pokusím najít něco vtipného. Třeba jak jsem se zasekla o břicho mezi autem a plotem, protože mi furt nedochází, že nemám chodit do mezer bokem :-)