Dědovo focení

Děda potřebuje fotku do kroniky KVD Olomouc. A kdo jiný by to měl dělat? No já přece.
Ale to jsem netušila, že to bude tak náročné. Naštěstí se umoudřilo počasí a bylo slunko, ale zjistila jsem, že děda nerad pózuje a navíc mu byla uniforma dost těsná :D prý se srazila. Známe známe.
Tak ale snad z toho něco vydoluju

Zatím jsem alespon zjistila co jsou to za vyznamenání.
Takže:
Medaile Za zásluhy o obranu vlasti
Medaile za službu vlasti
Pamětní medaile Slovenského národního povstání 50.výročí
Pamětní medaile Osvobození a boje o osvobození 40.výročí
Pamětní medaile Vojenského velitelství Olomouc

Na výložkách hodnost plukovníka a na čepici znak Armády české republiky (i když.....)

Fotilo se na baráku u altánku a u zdi a bylo docela teplo a hlavně odpolední podzimní slunce. Výsledek se bude tisknout, takže jsem zvědavá, jak to vyjde barevně.

Dotočná MegaMoravia

 Ani jsem nedoufala, že se mi podaří této akce zúčastnit. Protože jsem ale zrovna byla v Olomouci, tak proč si večer na chvilku nevyrazit mezi kamarády.
Na Bystřickém zámku nás uvítala skvělá nálada, pětice hlavních organizátorů a spousta dobrého jídla.

Celý večer otevřel přípitek bublinek a poděkování za práci všech během ME.

No a pak už se jen jedlo a pilo (vzhledem k prohibici pouze pivo a nealko) a klábosilo. Řešil se nejen kešovací svět, ale i domácnost a cestování. U našeho stolu probíhala veselá diskuze na téma stavby a hlavně chyb při stavbě domů a bytů. Člověk se občas dozví neskutečné věci.
Domů jsem se svezla poměrně brzo s Radvojem. Jak jsem nachcípaná, tak se mi chtělo spát.

A k tomu jídlu... mnamky. Slané, sladké, kyselé.
Šunkové pěny, jednohubky, plněná zelenina, kuře, losos, řízky vepřové i kuřecí. Taky uzená kýta, guláš, pečivo a dortíčky. No prostě lahoda.
Nevyzkoušela jsem pouze čokoládovou fontánku, protože u ní bylo pořád plno.

Díky za nádhernou večeři i za zábavnou společnost. Bylo to fajn.

ze ja jsem se na to

... nevykašlala.
Když jsem šla na kontrolu k zubařce, tak mi nic nebylo. Teda jako bylo, ale nehlasilo se to. A teď už týden skučím s rozkousanou pusou a rozvrtanym zubem. Mam ja to za potřebí? Navíc jsem trochu zklamaná z přístupu v lékárně. Dokážou říct tak akorát co je napsané na zadní straně krabičky a to umím přečíst taky. Ale poradit moc neporadí.
Utrpení se dělí na několik etap. Neřešení, řešení chvilkové bolesti, řešení přírodní cestou a v závěrečné fázi chemie. Protože bohužel ta jediná zabrala. I když jsem zjistila, že hřebíček má opravdu znecitlivující účinky a je mega hnusnej. Odvary z šalvěje a heřmánku sice neublíží, ale ani extra nepomáhají. Takže teď mám Tantum verde forte a je to mnohem lepší. Můžu bez problémů mluvit a s obtížema jíst. Ale chci to mít za sebou.

Update: Tak Tantum Verde Forte zabralo a už v pátek jsem byla v 90% stavu. Jenže jsem chytla virozu, zakže je to pořád debilní. Fakt nevím, proč se to musí sejít všechno naráz.

prvni grilovani

Povedl se nam opravdu grilovaci vikend. V sobotu se zacinalo u nas. Pozvali jsme rodice Lukase na sestou na domek na neco dobreho.
Trochu mi to komplikovala skutecnost, ze v sobotu se fotilo v praci uz od dvanacti. Takze jsem stihla dorazit z obchodu, nalozit maso do tri marinad a vyrazit tvrde hakovat. Pred gangou jsme s Lukasem udelali mensi pozdvizeni,kdyz zbytek osazenstva zjistil na cem jsme to prijeli. Ctyrkolka se stala okamzite milackem objektivu fotoaparatu. V praci to slo celkem od ruky a v pet uz jsem byla v hostivari pro veci.
Na barak jsme dorazili po nervy-drasajici ceste /tezce nesu prevazeni cehokoliv na kolce/ tak 17:40 a cas na nejakou pripravu proste nebyl. Chvilku po nas se ozval zvonek a navsteva byla za dverma. Nastesti jsou rodice v pohode a chapou,ze mam jen jedny ruce. Takze jsem je usadila na terasu a vyrazila dodelavat salat do kuchyne. Lukas mezitim rozpalil grill a namontoval lapacku na vosy.
Mam rada veci dokonale a kdyz to nejde nebo nestiham,tak se citim provinile. Takze i absence salatovych misek,vymazlene kavicky a prostirani na stole jsem brala jako neomluvitelny prohresek. Nastesti jsem byla jedina. Kdyby byl cas,tak i upecu nejaky maly zakusek ke kave. Zacinam se v kuchyni citit fakt dobre.
Ale tak nevadi nevadi. I tak jsem byla pochvalena. Startovalo se kvalitni klobaskou a nasledovalo Maso veprove v palive, horcicove a bylinkove marinade a grilovany syr. K tomu zeleninovy salat s italskou zalivkou a prijemne pocasi a klid na zahrade. Fakt jsem si to uzila a zjistila jsem, ze miluju hosty.
No a v nedeli jsme jeli k Marune na grilovaneho berana. To jsem si jen dobla, ale buchta s oriskama byla skvela. A taky spolecnost a atmosfera. Deda s babickou, maruna s jardou, lenka s davidem a ja s lukasem a do toho Sam, Digi a kocour Koudy na jedne hromade. Vubec se mi nechtelo zpet do Prahy, ale bohuzel jinak to neslo.

střecholezec a vrták

Bylo nebylo, byla jedna střecha dělaná neodborným personálem a ta se po několika letech začala rozpadat. A tak přišel ten stejný neodborný personál ve složení děda, babička a já. A začali se snažit střechu opravit. Protože ale neměli k dispozici pořádné krytiny, ale nějakou zbytkovou vlněnku, natřeli ji na červeno a rozhodli se, že to bude stačit.
Zbytkovka ale měla dosti podivné tvary a neseděla na sebe podle představ stavbyvedoucího (dědy). Takže byl povolán nejsilnější mlátič v okolí, aby kladivem krytině domluvil. Protože v okolí se vyskytuje jen jeden nemocný, několik dětí a jedna matka trvale na několikáté mateřské dovolené, byla tím mlátičem nebohá sedřená a utahaná ZuZu.

No a tak jsem tedy vzala sekeru místo kladiva, dulkovač na dělání značek a vrtačku a vylezla na střechu. Pak jsem zjistila, že jsem lezla po blbě postaveném žebříku :D
Prvním úkolem bylo vysvětlit krytině, kde má být. Pěkně ručně stručně. Tak jsem bušila do vlnovky opačnou stranou sekery a jako zdatný klempíř tvořila nový tvar (nazvala bych šiškoidem). Pak jsem podle zásad bezpečnosti práce požádala o vodu a pokrývku hlavy. Dostala jsem slaměný klobouk s mašlí a flašku s Poděbradkou. Na střeše bylo pekelně. Ale vytrvala jsem a začala vrtat díry a šroubovat střechu pevně ke konstrukci. Docela to šlo. Ale předposlední díra už byla nad moje síly. Jednak jsem byla fakt mrtvá a utahaná a na střeše bylo vedro a taky mi šel dolů tlak a výkon :)
Prostě jsem uhla o nějaký ten milimetr a projela mimo požadovanou výseč a protočila se mi vrtačka i s rukou a lup a bylo po vrtáku. Zdecimovaná pracovní jednotka sice provedla pokus o opravu, ale nepodařilo se a vzdali jsme to pro nedostatek vrtáků a přebytek tepla.
Ale zastřešené to skoro je. chybí už jen jeden díl a dorovnat a hotovo. Příště...

Mega Moravia 2012

Bylo mi velkou cti a potesením, že jsem se stala členem organizačního týmu Megaeventu Moravia.
Ten se konal 31.8-2.9.2012 v okolí Olomouce a hlavní stan byl ve Velké Bystřici.

Na Megáč jsme vyrazili s předstihem všichni, protože bylo co dělat. Student agency vlak tentokrát značně zklamal, protože stevard byl neskutečně zmatený a pomalý a objednané sushi mi nechutnalo. Ale cesta pohodlná a poměrně rychlá a než jsem si přečetla noviny, tak už byla Olomouc.
První aktivitou (teda kromě kešek) byl event na rozloučení s Paullowem. Ve dvě hodiny flash mob s kufrem na nádraží. Pak už následovalo logování na ME a rozkoukávání se po okolí. Do Olomouce jsem se dostala s Mirkem Turkem, který mi celý víkend (stejně jako ostatní) moc pomáhal, kdykoliv jsem něco nevěděla nebo potřebovala.
Večerní program byl jasný - první noční ZOO v životě. Bohužel strašně pršelo, ale půjčila jsem si od babičky deštník a srdnatě vyrazila sama autobusem na Kopeček. Byla jsem překvapená, že nikdo další MHD nevyužil. Samé auto s ještěrkou na zadku. Ve frontě na otvíračku jsem byla mezi prvníma, takže jsem v klidu stihla vláček s odjezdem 20:15. Vláčkem jsme jeli s Mirotirem a jeho doprovodem a kromě harantů s baterkama to bylo hezký. Vlci válející se u plotu, sova s vykuleným výrazem a další noční tvorové překvapení naší návštevou. Udělala jsem pár fotek a chtěla se projít po ZOO, ale počasí a lidi mi nějak zkazili náladu, tak jsem vyrazila k netopýrům hledat Lenku. A dobře jsem udělala. Pavilon netopýrů byl totiž skvělý a mohla jsem dovnitř sama bez lidí a to se mi líbilo moc. Klid, teplo a světlo. tedy přesný opak venkovních podmínek.
Netopýři (přesněji kaloni zlatí) jsou boží. Protože pro ně to byla doba spánku a klidu, motali se po zemi a mžourali co tam chci. Fenci v prostředním výběhu občas otevřeli oko a zívli a zase ho zavřeli. Byla jsem z těch tvorečků unešená. Nejroztomilejší na světě. O to víc jsem se vztekala, když se dovnitř začali valit lidi stylem "já jdu a nic jiného není podstatné". Práskali dveřma, hlasitě se bavili a fotili s bleskem (což nesnáším v jakékoliv podobě a situaci). Tak snad to chudinky zvířátka přežily.

Autobus do Olomouce mi ujel a vybil se mi telefon. opravdu super kombinace. Tak jsem se přifařila k nějakým lidem do auta a od nádraží šla pěšky, protože tramvaj v tom směru končí v devět OMG. Domů jsem dorazila mokrá jak myš a utahaná a před sebou šest hodin spánku. No fajn.


Druhý den byla sobota. Hlavní den eventu a hlavní práce. Od rána (zaspala jsem) jsme připravovaly s holkama naši část programu - školku pro mrňata. Hlavní náplní byla "soutěž", kdo projde všechny stanoviště a úkoly. Ti co to zvládli dostali cenu. Mělo se poznávat co je ve sklenici za věci a čichem co to voní v lahvičkách. Lovit z třílitrovek korálky. Ale mezi řasama, bahnem, bincem a vším možným :D to jsem strašně ráda fotila. Taky kreslit a poznávat barvy. Prostě zábava pro děti a hlavně pro rodiče. Zapojovali se skvěle. Opravdu jsem nečekala takový úspěch, ale všem se to líbilo.

Během dne jsme si zaběhly s Jasminne taky orienták a nakonec po obrovském boji vyhrály první místo. Myslela jsem, že chcípnu. Potkala jsem hromadu lidí a staré známé. Bylo to neuvěřitelně fajn.

Večer patřil týmové soutěži. Zástupci všech krajů, taky slovenský tým a tým revívrů. Soutěžilo se v disciplínách velmi hanáckých. Pojídání tvarůžků, pití piva Litovel na čas, soutěž v hanáckém jazyce i v pití hanácké vodky (neměla se pít, ale tak trochu). Taky v dovednostech kačerských - logování a hledání kešky na čas, běh za keškou na FTF a celý amfiteátr se svěle bavil. Dokonce vypadl i proud a jelo se pěkně po staru - NAHLAAAS. Já jsem fotila a občas pomohla něco přinést a odnést. Fandila jsem Ostravákům, protože za ně nastoupil Polerok, tak to bylo jasné. A nejvíc samozřejmě Hanáckému výběru pořadatelů. Ti bez nároku na odvolání nebo protest vyhráli :D

Po vyhlášení soutěže následovala krátká pauza před eventem. Zapadli jsme do naší místnosti pro pořadatele. Tedy takový hlavní štáb. A tam bylo ticho... Parta lidí v červených tričkách, seděli a koukali do země. Dostavila se únava, hrozná. Už nás nehnala dopředu ta snaha a křivka výkonosti byla totálně na nule. Myslela jsem, že umřu vyčerpáním. Nestíhala jsem přes den jíst a pila jsem sporadicky. Ono to nebylo potřeba. Nadšení nás drželo ve formě a teď to přišlo na všechny zároveň.

V devět jsme se zvedli a šli na poslední event dne - Otíkovic živé hodiny. Tam jsem se trochu zase nabudila. Byla to sranda. Lidi dělají ciferník, ručičky a závaží a pak jdou jako hodiny. Vteřinovka, minutovka a zbytek lidí tleská do rytmu. Takový zajímavý pocit sounáležitosti. Že jsme všichni spolu a pracujeme na jednom výsledku a na konci plni nadšení tleskáme a pískáme a smějeme se. Silný moment.

Po Hodinách jsem šla zpět do hlavního stanu a zjistila, že nemám krytku na objektiv. Tak zase zpět a hledat. Naštěstí jsem našla, protože na padesátku jsem si náhradní nekoupila a zase dvě stovky v háji.
V amfiteátru se promítala videa z eventů, tak jsem se šla podívat a docela se zasmála. Hlavně hláškám Zeggy.
S odvozem domů jsem měla opět štestí. Ujal se mě Vojta, který tam byl autem a odvezl nás ještě s jedním kolegou až k domu. Kačeři prostě drží při sobě a pomáhají si. A tento víkend obzvlášť.
Atmosféra byla přátelská, pohodová a uvolněná. Každý si rád popovídal, zasmál se a zkusil si něco nového. Jsem ráda, že jsem jela a mohla být u toho. A dokonce jako červený support tým. Super

Zuby pohroma... a tak vubec

V úterý 28.8.2012 nastal ten slavný den, kdy jsem šla po dlouhé době k zubaři. Rozhodnuti nebylo dobrovolné. Protože mi před dovolenou upadnul kus stolicky a opravdu se bojím, aby se neopakoval nějaký zánět, tak jsem byla postavena vlastním tělem před hotovou věc.

Jako většina lidí se zubaře bojím. A to až tak moc, že se mu vyhýbám. Je to nezodpovědné, nedospělé a nesmyslné. Ale to je každá fóbie. Z mého největšího strachu jsem se dostala díky objevu pražské kliniky Astella. Kromě příjemného prostředí a docela dobré dopravní dostupnosti nabízí taky pohodový přístup a naprostou snahu o pohodlí klienta. Jo, klienta. Tady totiž není člověk pacient. Taky dost proto, že cena ošetření se pohybuje značně výš než regulačních 30,-
Když jsem dostala před třema rokama zánět do uražené jedničky, byla tam se mnou celá skupina ošetřujících až do devíti do večera. Bez keců, bez problémů. Zub drží stále dál, ale prý se bude muset nakonec předělat. ach jo.

Včerejší návštěva tedy byla trochu vynucená. Ale taky jsem se rozhodla, že si nechám prohlídnout všechny zuby a kompletně ošetřit cokoliv by se vyskytlo. Jestli jsem si slíbila, že tohle bude rok změn, tak se vším všudy. Když už mám praktického lékaře, tak mám i zubaře. Takže mám za sebou vstupní prohlídku s rentgenem, půjdu na odstranění kamene a výměnu plomb co netěsní a celé to opravit.
Samozřejmě, že se bojím, ale už vím na čem jsem a všechno bude umrtvené a opíchané a během dne můžu podle potřeby zobat oblbováky. A v říjnu bude po všem. (to by mohla začít fáze - rentgen ruky)